Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zmijí jed

Novým veleknězem chrámu Tavú se stal kněz Kaaron, Myrgův dosavadní zástupce.

Ve zmatku, který nastal po nezdařené popravě, uprchli kněží i s ozbrojenci a zavřeli se do pevných zdí chrámu. Ale ani měšťané, ani venkované nedali najevo nějakou zášť vůči kněžím, ačkoliv to Kaaron čekal. Nebylo by divu. Ti dva öre opravdu létali – a ta podivná létající loď, která je nakonec odvezla... To byl skutečný zázrak, navíc Kaaron věděl, že tak by opravdu bylo možné vykládat Proroctví... Kasiže skutečně promluvil slovy, která byla napsána – i když přece jen maličko jinak...

Ale také se ukázalo, že lidé věří víc kněžím, než svým vlastním smyslům. Nikdo se nezdvihl, nikdo nehodil kamenem. Ale – dalo se jim věřit?

Hned druhého dne po jeho zvolení přišli za Kaaronem dva z nižších kněží, Kwaja a Grumo. Přišli velice pokorně, jak se sluší a patří, ale opovážili se navrhnout Kaaronovi, zda by nebylo lépe, kdyby se chrám pokusil smířit se s öre ze skal Haüže.

Kaaron dal hned oba dva nemilostivě vyhodit z místnosti, ale cítil, že nemůže nechat věcem volný průběh, jinak přijde o autoritu. Proto hned poté k sobě zavolal dva kněze, na něž se až dosud mohl vždycky spolehnout.

„Máme dvě možnosti,“ prohlásil rezolutně, když v jeho místnosti osaměli. „Buďto se nám podaří konečně ty kacíře ve skalách potřít, nebo s nimi budeme muset vyjednávat. Jak se zdá, něco se přece jen přihodilo. Aby se začalo naplňovat Proroctví, tomu se mi nechce věřit, mnohé příznaky hovoří proti. Ale ti kacíři opravdu létají. Jenže to by také mohlo znamenat, že jen objevili některá Tajemství – a to je potom docela obyčejná svatokrádež. Já si myslím, že dosud nemůže jít o Proroctví. Pak je ovšem naší povinností potrestat tuto svatokrádež a tvrdě zaútočit na kacířské doupě ve skalách Haüže. Ale nepůjde to asi přímo. Tajemství létání jim dává velkou výhodu. Budeme muset udeřit jinak, pokud možno nečekaně a zezadu.“

„Tuším, jak by mohl náš útok vypadat,“ řekl Kasoo, starý shrbený kněz s jedním nevidoucím, bílým okem. A ušklíbl se.

„Nebude to tak těžké – pokud nás nikdo nepozná,“ řekl na to zamyšleně druhý, známý jen pod přezdívkou Motii, vrah...

Vrak hvězdoletu Touha klesal zatím podle předpokladů.

Reaktor šel jako hodinky, přídavné chladiče, narychlo vytavené dole na planetě a na oběžné dráze namontované, ho zatím stačily uchladit. Girrigy nebyly v pořádku všechny, ale ty co byly, nesly dostatečně.

Na palubě byl jedině Marel. Ostatní se v této chvíli nacházeli v nouzovém přístřešku na Gonově hoře. Marel vedl vrak dolů opatrně, aby se v případě nekontrolovatelného pádu zřítil do veliké pouště na jihu pevniny, kde by natropil co nejméně škody a odkud by pak možná mohli i nerušeně odvozit, co by v troskách bylo ještě použitelné. Sám byl připraven v kterékoliv chvíli vyskočit. Měl na sobě létací girrigové nárameníky a v lodi byly otevřené všechny dveře.

Ale motory loď stačily ubrzdit a pak i donést přes čtvrt pevniny až k cíli, ke Gonově hoře. Tam Marel loď otočil tak, aby hlavní východ směřoval k rozestavěnému domu ve skalách, tak jak bylo navrženo.

„Úžasné!“ volali domorodci. Závěrečnou fázi letu lodi, která měla přece jen na zdejší poměry neuvěřitelné rozměry, nadšeně sledovali spolu s trosečníky. Ti to ale viděli jinak. Otřepané okraje lodi, najednou nějaké malé a celé oškubané, otavené a zčernalé v plamenech hvězdy, jim dávaly tušit, že hvězdná loď dorazila do své konečné stanice a už nikdy se nezvedne do vesmírných dálek.

„A jsme tu definitivně,“ zhodnotil to za všechny Dabin.

„Co teď budeme dělat?“ zeptal se ho Kaimoo.

„Pokusíme se zařídit se tady, na vrcholku Gonovy hory,“ odpověděl mu Gynapa. „Založíme pole, aby se tu uživilo více lidí. Máme s sebou semena různých rostlin, v jezírku taktéž založíme plantáže bifarnu. Je to natolik výživné ovoce, že se, myslím, nebudeme muset bát hladu.“

„Tady nahoře se může uživit dost lidí,“ přikývl Kaimoo. „Zvláště když nebudeme muset platit daně ani chrámu, ani králi. Výhodou je, že nám nikdo úrodu nesebere ani nezničí. Zatím nás naštěstí není moc. Ale kdyby se k nám chtělo časem přidat lidí víc, pak to tu jednou nebude stačit...“

„Do té doby jistě něco vymyslíme,“ mávl rukou Gynapa. „Ale teď musíme dostavět dům, abychom mohli ubytovat všechny lidi ze skal Haüže. Tam je to sice velice krásně uděláno, ale ne tak dobře, aby pevnost nemohlo zkušené vojsko dobýt, nebo přinejmenším vyhladovět.“

„Pak byste nám snad pomohli, ne?“ podíval se zkoumavě Kaimoo. „Pro vás by bylo snadné pobít jakékoliv vojsko...“

„Víš Kaimoo,“ oplatil mu zpytavý pohled Gynapa, „my lidé z hvězd nemáme rádi zabíjení, to sis už asi všiml. Uděláme všechno pro to, aby k žádnému střetnutí nedošlo, ale nechtěj po nás abychom pro vaše zájmy někoho zabíjeli. Dokud to bude možné vyřešit jinak, nechceme vidět krev...“

„Ani plameny, viď?“

„Ani plameny,“ dodal rychle Gynapa.

„Ale jak to pak bude s nastolením spravedlnosti na celém světě?“ zeptal se Kaimoo přímo. „Proroctví přece říká...“

„My jsme také jenom lidé, jako vy,“ řekl Gynapa unaveně. „Jestli to chceš vědět, povím ti celou pravdu. Naše létající loď sem nepřiletěla, aby nastolila právo a spravedlnost, jak je psáno ve vašem Proroctví. My jsme sem byli vysláni jen jako průzkumná výprava do neznámé části oceánu hvězd. A naše létající loď tady ztroskotala. Příliš jsme se přiblížili k jedné ohnivé hvězdě, nevidíš sám, jak je ohořelá? Máme, pravda, nějaké přednosti, máme mnoho věcí, jaké vy neznáte a ještě dlouho znát nebudete, ale nejsme vyslanci bohyně, jak si pořád myslíte. Jsme jen lidé, kteří teď budou muset trpělivě čekat na pomoc ostatních.“

„To je ovšem něco jiného,“ zamyslel se Kaimoo. „Ale pak mi odpovězte na takovouto otázku. Jestliže jste opravdu jen trosečníci, jejichž loď tady u nás ztroskotala, kdo vás na takovou dlouhou cestu vyslal? Protože přece nemůžeš popřít, že i vaše ztroskotaná loď dovede velice krásně, lehce létat. Také vaše malé létající člunky jsou něco kouzelného. Musíte pocházet přímo z čarovného světa!“

„V tom máš možná pravdu,“ přikývl Gynapa. „Náš svět je opravdu trochu čarovný. Ale my jsme sem byli vysláni abychom zjistili, co je za jeho hranicemi. Jak víš, je nás pouze dvanáct – a dvanáct lidí svět nepředělá. Můžeme dát volnost lidem jako jste vy, ale jen na malém území, jaké představuje třeba tato nepřístupná hora. Ale vymýtit nespravedlnost na celém světě není v našich silách. Už proto ne, že nám naše víra zakazuje zabíjet lidi, i kdyby to byli naši úhlavní nepřátelé.“

„Ale Myrgu jste přece zabili!“

„Máš pravdu – ale už sis všiml, že není smrt jako smrt. Když byla Oipeia prostřelena šípem, dával jí někdo nějakou naději? Když ji vynesli ze člunu, všichni jste prohlásili, že je dávno mrtvá. A přece ji naše doktorka dokázala přivést k životu! Dnes už na ní není znát, že byla zraněná, nemá ani jizvu po té smrtelné ráně – a jak víš, všichni jsme nedávno přijali pozvání na její svatbu!“

„To je pravda – vy opravdu dovedete zázraky,“ podíval se Kaimoo na Gynapu podezřívavě.

„Chceš mi tím říci, že ani Myrga nebyl mrtev?“ vyhrkl po chvilce, když si to všechno domyslel.

„Sám jsi viděl, že byl změněn v kus ledu,“ řekl Gynapa. „My jsme mu ale vybrali smrt bez bolesti, kterou navíc naše doktorka dokáže překonat.“

„Pak je možné, že jste ho ani nepohřbili a on žije dál?“

„Ano, je tomu tak,“ řekl Gynapa. „Myrga žije. Postarali jsme se jen, aby už nikdy nikomu škodit nemohl.“

„Neměli byste nás takhle podvádět,“ zaškaredil se Kaimoo.

„Museli jsme to tak udělat,“ odpověděl mu Gynapa tiše. „Naše přesvědčení nás k tomu zavazuje. A u nás platí víc než vaše pravidla pomsty. Kromě toho jsme vás ani nepodvedli. Myrga byl skutečně mrtev – ale jeho tělo zůstalo nám. Mohli jsme si s ním dělat cokoliv – třeba je oživit.“

„Ale co když se Myrga vrátí? Zase se stane veleknězem, zase bude zabíjet, odsuzovat k smrti, páchat násilí..?“

„Myrga se nevrátí,“ vrtěl hlavou Gynapa. „Vysadili jsme ho na pustý ostrov, odkud se dostat nemůže. Bude žít, ale nikomu nebude škodit. Naše pojetí spravedlnosti hovoří jasně – zločinec nesmí dostat příležitost opakovat zločiny. Ale na světě není dost pustých ostrovů, abychom tam mohli odvézt všechny zločince, co světu vládnou. Rozumíš mi?“

„Kdy se ale dočkáme spravedlnosti z Proroctví?“ sepnul Kaimoo nešťastně ruce. „Já jsem doufal, že se toho dožiji!“

„To pořád nemůžeme vyloučit,“ usmál se Gynapa. „Uvažuj! Když jedna loď ztroskotá, pošle se jiná! Jednoho dne se tu objeví krásná, velká loď, které se podaří proplout vším tím nebezpečím až k nám. Jednoho dne tu nebudou létat dva malé člunky, ale tisíce takových – a větších! A až nás tu bude místo dvanácti lidí tisíc, pomůžeme vám změnit váš svět, aby byl konečně spravedlivější. Ale i pak to uděláme tak, že přitom neporušíme náš zákaz zabíjení.“

„Ale kdy to bude? Kdy sem přiletí ta vaše druhá loď?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Gynapa. „Kdyby vyrazila hned jak jsme ztroskotali, už by tu mohla být. Naši krajané se asi něčím zdrželi. Ale oni přijdou, tím jsem si jist...“

„Už aby to bylo,“ zabručel si Kaimoo pod vousy. „Přece jen na některé lumpy ani andělé nemají dost silné metly.“

Gynapa se na to usmál. Překladač i tato tlumená slova zachytil a zobrazil, ačkoliv nebyla určena k přeložení.

Oipeii se udělalo špatně. Zkroutily ji najednou divné křeče a brzy nato upadla do bezvědomí.

Přivolali lékařku Zirranei Irolovou, ale ta se na dívku jen podívala agisarem a okamžitě zavolala Dabina a Gynapu.

Zatímco dívku přenášeli do létající lodi, Gynapa rychle vyhledal Kaimoa a cosi mu vysvětloval. Kaimoo také nelenil a s pomocí dalších vyhlásil sněm všech öre, nacházejících se na Gonově hoře.

Všichni se brzy shromáždili na neveliké skalní plošině mezi bezpečně zakotvenou létající lodí a právě rozestavěným společným domem, který nedaleko od ní dva lidé pilně dlabali do skály – rezonanční tavičkou jim to šlo, jako kdyby vrtali do rozměklého másla.

Na Gonově hoře nedrželi hlídky – nač také když se nahoru bez létající lodi nebo nárameníků nikdo nemohl dostat? Proto se dostavili všichni, kdo sem byli v poslední době převezeni ze skal Haüže.

„Stalo se neštěstí,“ promluvil ke shromážděným Kaimoo. „Někdo se pokusil zabít Oipeiu. A protože se tak stalo tady, musí být mezi námi i vrah.“

„Jak to?“ vybuchl Kasiže, zdrcený tou zprávou. „Což nemáme zázračnou doktorku?“

„Neboj se, Kasiže,“ uklidňoval ho Gynapa. „Naše Irolová ti ji vyléčí, o tom nemusíš pochybovat. Teď ale nejde o to, zda bude Oipeia žít – a ona bude – mnohem závažnější je, že je tu mezi námi někdo kdo ji chtěl zabít. Nemůžeme přece žít pohromadě s vrahem!“

„Pak ať ten, kdo ji chtěl zavraždit, sám bídně zahyne!“ vykřikl Kasiže. „Ale – kdo to jenom může být?“

„To je právě, co potřebujeme zjistit,“ prohlásil Kaimoo. „Máme-li mezi námi vraha – abychom se báli ulehnout, aby nás jednoho po druhém nepodřezal? Ba ne – my ho musíme objevit a to za každou cenu, aby už nemohl nikomu škodit.“

„Jak ho chcete najít?“ vykřikl pochybovačně kdosi z nově přijatých.

„Jak jistě víte, jsou mezi námi lidé z hvězd,“ řekl na to trochu tišším hlasem Kaimoo. „Znají spousty tajemství, o jakých se nám ani nezdá. Některá už dokonce v náš prospěch použili. Jen díky jim jsme se ubytovali tady na hoře, kam se dosud žádný smrtelník nemohl odvážit. A teď nám nabídli, že s použitím tajných věd viníka poznají a usvědčí.“

Gynapa pozorně pozoroval shromážděné. Kdyby měli aspoň jeden jediný časoprojektor! Ale všechny uxiony shořely v plamenech hvězdy a výprava teď neměla nic, co by mohla k tomuto účelu použít.

A přece – povšiml si, jak jeden mladík z nově přijatých zbledl a nenápadně se snažil posunout trochu dál dozadu, za ostatní.

„Dohodli jsme se už s lidmi z hvězd,“ pokračoval Kaimoo. „Budeme jeden po druhém předstupovat před muže z hvězd a ten se na každého z nás podívá čarovným škapulířem. Viníka jistě pozná, kdežto ostatní se bát nemusí, jim nic nehrozí. Bát se musí jedině vrah. Nebo vrahové, je-li jich více.“

„Pojďte – ale jen jeden po druhém,“ prohlásil Gynapa.

Zázračný škapulíř byl obyčejný infravizor, kterým by se dala rozpoznat horečka, ale určitě ne vina či nevina. Gynapa spoléhal na to, že se viník prozradí. A kdyby ne – bylo by možné prohlásit, že vraha kryje nějaká zlá síla – a opakovat pokus s jednoduchým detektorem lži, který by sestrojili. Tak to také předem domluvil s Kaimoem, který se obával nezdaru, ale připustil, že by i ten jednoduchý trik mohl mít úspěch.

„Půjdu první!“ vykřikl Kasiže. „Postavím se hned vedle muže z hvězd a bídák, který se mi pokusil zabít Oipeiu, ať se těší!“

Při těch slovech vytáhl krátký mečík a výhrůžně zacinkal jeho ostřím o nejbližší kámen.

„Ne tak, Kasiže,“ přibrzdil ho Kaimoo. „Kdyby sis začal s jedním vyrovnávat účty, další by mohli nepozorovaně přejít mezi očištěné – a nebylo by to nic platné.“

„Přesto tu budu hlídat,“ trval na svém Kasiže.

„Obě létající lodě jsou uzamčeny a nikdo z nás nemá ani létací nárameníky,“ řekl Kaimoo. „Nikdo odtud z Gonovy hory utéci nemůže.“

Kasiže však přesto zůstal stát asi dva kroky za Gynapou, jakmile prošel kolem něho a Gynapa pronesl své osvobozující: Čistý.

Pak předstupovali další. Gynapa si pochopitelně nejdříve vybíral z těch, o nichž byl sám přesvědčen, že nic spáchat nemohli. Třeba Kaimoa, kterého měl prve neustále na očích, Kasižeho, zřejmě spravedlivě rozhořčeného nad tím, že mu chce někdo ohrožovat jeho děvče, nebo Vanitiho, který před půlhodinou přiletěl s Dabinem a nic tedy provést nemohl.

Tím jistoty skončily a kdekdo z následujících mohl být vrahem. A Gynapa se rozhodl psychologicky zaútočit přímo na mladíka, který se mu zdál nejvíc podezřelý.

Vybral ho kývnutím prstem a když ten váhavě přistoupil, podíval se na něho infradetektorem. Nic, co by tohoto muže odlišovalo, neviděl. Ale všiml si jeho dalšího zaváhání.

„Ty se postav támhle stranou,“ ukázal velitelsky prstem. Mladík zbledl a Kasiže udělal pohyb, jako by se na něho chtěl vrhnout s mečem.

„Já ne, Veliká Kerré, já to nebyl!“ vykřikl vtom mladík a padl na kolena. „Já jsem nic do studny neházel, to oni, Kasoo a Motii, já bych nikoho ani zabít nemohl...!“

„Vrtáku!“ vykřikl starší muž s jedním okem slepým, který tu byl též jako jeden z nováčků. „Neříkal jsem ti, že nikdo nic nepozná?“

S těmito slovy přiskočil k mladíkovi – a vbodl mu do zad nůž. Potom se jako lasička vrhl na Gynapu, jenže Kasiže byl ve střehu, skočil též a ťal po něm svým mečem. Ruka s nožem, čistě odseknutá, padla do prachu.

„Ale stejně zemřete, zemřete všichni!“ vykřikl bolestí a vztekem stařec. „Nemůžete ani dopadnout jinak, když jste rouhavě vkročili na tato prokletá místa!“

Rozeběhl se – a než mu v tom mohl kdo zabránit, vrhl se s proklínáním do třistametrové propasti.

V té chvíli se v davu ozvaly další bolestivé výkřiky.

„Jste prokletí ďáblem – a ďábel vás potrestá!“ křičel tam kdosi. Zástup lidí se rozstříkl do všech stran od muže s krvavou dýkou v ruce. U jeho nohou se bolestí svíjeli dva mladíci a děvče, probodení zezadu.

„To je přece Motii z chrámu Tavú!“ vykřikl bývalý kněz Zavluja. „Lidi, zabte ho – to on je ten vrah!“

„Nechte ho mně!“ vykřikl Kasiže a obrovským skokem proti knězi vyrazil s krvavým mečem v ruce.

Motii se ihned postavil do střehu – ale sám jasně viděl, že proti meči nebude mít s nožem šanci.

„Mě nikdo živého nedostane!“ vykřikl vztekle, sklonil se a ještě jednou zuřivě bodl do těla dívky, ležící před ním. Potom hodil nůž proti Kasižemu, ale ten jeho pohyb vystihl a stačil letící nůž mečem odrazit. Motii už neměl zbraň, ale vzdát se nemínil. Otočil se a rozeběhl se k okraji plošiny. Okamžik – a s bláznivým chechtotem i on zmizel v hlubině. Kasiže, který ho pronásledoval, se sotva zastavil na pokraji propasti...

„Irolová!“ vykřikl Gynapa do vysílačky. „Máš tu čtyři raněné, probodené nožem! A už jsi zjistila, co je to za otravu?“

„Hned jsem tam,“ ozvala se celkem klidná odpověď. „Máte už toho, kdo to zavinil?“

„Dvěma z nich už nepomůžeš ani ty,“ zavrčel Gynapa. „Ale co bude s ostatními?“

„Ať ke mně všichni jeden po druhém přijdou,“ odtušila klidně Irolová. „Někdo nasypal nebo nalil do studny kulturu ošklivých bakterií. Normálně by byly smrtelné, ale nebojte se, už si pěstuji protibakterie, bude jich brzy dost.“

„Pospěš s tím, než bude pozdě,“ zabručel Gynapa místo díků. „Ono to totiž možná propukne v nejbližších chvílích! Jak vidím, Aimija má ty křeče také!“

Shromáždění lidé se opět rozprchli do stran – mezi nimi zůstala na zemi ležet dívka, bledá jako křída. Chvilku ještě v křečích zvracela, pak sebou už jen zmítala.

„Sestřičko!“ vykřikl zoufale Kasiže. Odhodil meč, skokem byl u ní a objal ji.

„Jen klid, Kasiže!“ promluvil velitelským hlasem Gynapa. „Vezmi svou sestru do náruče a dones ji za Oipeiou. Irolová ti je vyléčí obě – a stejně i všechny ostatní...“

„A tamty dva – ty také uzdraví?“ vykřikl Kasiže hněvivě a udělal hlavou pohyb tím směrem, kde skalní plošina spadala do propasti.

„No, já sice nejsem doktor, ale dovedu si představit, co z nich asi zůstalo,“ řekl Gynapa smutně. „A mám dojem, že těm dvěma už nepomůže ani Zirranei...“

„Tak přece jen jste k nám přinesli Spravedlnost,“ prudce vydechl Kasiže.

Stříbřité kapkovité těleso pomalu klesalo na nádvoří chrámu Tavú.

Nádvoří bylo prázdné. Všichni, kněží i ozbrojenci, byli poschováváni za pevnými zdmi. Stříbrná kapka nedosedla, jen se trochu pootočila a z otevřených dveří cosi velikého vypadlo. Pak se stříbrná kapka zase zvedla nad věže chrámu a zamířila směrem ke skalám Haüže.

Dlouho se nic nedělo. Teprve po chvilce si jeden z kněží dodal odvahy a potichu povzbuzován ostatními došel k velkému balíku, který zůstal ležet uprostřed nádvoří.

Když se nic nepohnulo, opatrně sáhl na látku, kterou byl podivný předmět zabalen. Nadzvedl ji – a vykřikl zděšením.

V hrubé látce tu byla zavinutá dvě těla, obě dvě rozbitá k nepoznání. Podle bílého nevidomého oka kněz poznal, o koho se jedná.

„To jsou Kasoo – a Motii!“ vykřikl. „A oba mrtví!“

„Cože?“ ozval se hlas samotného velekněze Kaarona. „Co to má znamenat?“

„A tady je něco napsáno!“ vykřikl kněz a pozdvihl list jakéhosi bílého pergamenu.

„Ukaž to sem!“ vykřikl Kaaron a vyběhl na nádvoří.

Bledý kněz mu list podal.

„Toto jsou Kasoo a Motii, kněží z chrámu Tavú, kteří se pokusili zabíjet,“ četl Kaaron. „Sami si zvolili smrt, když skočili ze skal, aby unikli spravedlnosti.“

„To nám nastotisíckrát zaplatíte, ďáblovi spřeženci!“ zahrozil Kaaron směrem, kterým odlétla létající loď.

„Ale je tam ještě něco, Nejvyšší,“ podotkl nesměle kněz.

„Jejich smrt byla zbytečná, nezabili nikoho, jenom sami sebe. Ale dobře víme, kdo je vyslal. Kaarone, přestaň proti öre vést boj – sice se se zlou potážeš. Vzpomeň si na slova Proroctví! Spravedlnost nebude nastolena jen pro obyčejné lidi, ale i pro tebe a pro všechny, kdož jsou v chrámu Tavú! Přestaňte už pořádat hony na lidi a raději uspořádejte svůj život tak, jak by měl být podle Proroctví! Protože i vy brzy vydáte počty ze svých činů!“

„Mě – velekněze chrámu Tavú – že by měli poučovat nějací kacíři?“ zasmál se Kaaron.

„Zítra si přiletíme vypůjčit Posvátné Kroniky. Připrav nám je!“ končil dopis.

„Nejlepší si nechali na konec,“ rozchechtal se Kaaron. „Oni by si chtěli – blázni – vypůjčit Posvátné Kroniky? Když nám ale vyhrožují, dostane se jim přivítání, jakého se jim patří. Aby si nemohli stěžovat, že jsme je nevyslyšeli!“

„Co chceš ale dělat, Nejvyšší? Vždyť oni mají opravdovou ohnivou létající loď, které naše šípy neublíží!“

„Opravdová ohnivá létající loď vypadá jinak,“ odsekl na to Kaaron. „V Posvátných Kronikách je přesně vyobrazeno, jak bude vypadat doopravdy! Tyhle létající lodě jsou úplně jiné, mohou pocházet jedině z Gonovy dílny, pamatuj si to! V tom případě nabijeme do Velkého Régugu posvěcenou železnou kouli – a uvidíme, jestli ďáblovo dílo vydrží takovou zkoušku!“

„Ale v knihách je psáno, že Velký Régug může být použit tehdy a jen tehdy, když hrozí zkáza samotnému chrámu Tavú!“ zděsil se kněz.

„Ano – tak jest psáno,“ přikývl Kaaron. „Ale kdyby měli ti vyvrženci chrámu vnucovat svoji vůli, byl by to opravdu jeho konec...“

„Do konce týdne jsme úplně na dně se zásobami,“ přišly za Dabinem Lerouxová s Borelovou. „Zůstanou nám jen železné dávky koncentrátů, na ty bychom snad ani neměli sahat. Jak je to možné, že jsme už na dně?“

„Vždyť je nás tu také mnohem víc, než na kolik ty zásoby byly předpokládané,“ utěšoval ji Dabin. „Ale jak víte, už se nám tu pěkně rozrůstají plantáže a za chvilku budeme moci sklízet. Bifarnu bychom mohli možná použít už dnes, ale její plody teď nejvíce přibývají, ještě s nimi trochu počkáme. Vortje s Kasižem poletí do lesa a pokusí se něco ulovit, v lesích je zvěře dost, jak se zdá. Ale jak jste na tom vy?“ obrátil se na Lerouxe a Njonga.

„Dráty máme natahané – dnes večer to můžeme spustit,“ zněla odpověď. „Na domorodce to bude určitě působit dojmem pohádkového zámku...“

„Jen aby... Hlavně aby nám pak s tím naším vrakem nikdo nechtěně neodletěl,“ staral se Dabin.

„To je chráněné heslem,“ odsekl Njongo. „Ale když ty jsi tak trval na tom, že možnost letu musí zůstat zachována...“

„Nikdy nemůžeme vyloučit, jestli to nebude nutné,“ řekl Dabin mírně. „Například si vezmi zemětřesení...“

„Já jsem přece neprotestoval,“ řekl Njongo smířlivě.

„Ale do toho skalního domu se všichni nevejdou,“ řekla Borelová. „I kdyby byli po deseti v jedné místnosti.“

„Taky jich tam bude bydlet jen část,“ usmál se Dabin. „Většina bude bydlet s námi. V našem hvězdoletu je přece dost místa i pro ně...“

„Já nevím,“ otřásla se Borelová. „Já bych jim tak slepě nedůvěřovala. Už jsme tu měli dva vrahouny. Jestli si mezi sebe nataháme tyhle divochy, mohou nás jednoho dne...“

„Prosím tě, kdo jsou u tebe divoši?“ naježil se Dabin. „Patří sice do trochu méně vyvinuté civilizace, ale jsou to lidé jako my, rozumíš? Máme k nim mnohem blíže než k lidem Aigury... A vyprošuji si, aby je někdo nazýval divochy. My, lidé ze Země, k tomu nemáme ani nejmenší právo. Není to tak dávno, co jsme byli úplně stejní, jako jsou dnes oni.“

„Ale přece,“ zkusila protestovat Borelová.

„Podívej se, Edito, oni snad vypadají trochu divoce, ale to vůbec nic neznamená. Kasiže, Vaniti a Kaimoo se už přece naučili létat nejen s nárameníky, jako všichni ostatní, ale můžeme jim svěřit i výsadkový letounek. Zavluja a Kineo umí zacházet s rezonančními tavičkami, ačkoliv naprosto nevědí, co je to rezonance. Budeme je muset více zvyknout na hygienu po našem, což závisí na tom, kdy budeme mít hotovo všechno zařízení. Napřesrok postavíme ještě jeden dům a uvidíš, jak nám tu všem bude dobře...“

„Napřesrok?“ vyjekla Lerouxová úžasem. „Poslyš, Dabine, ty mluvíš, jako kdybychom tu měli zůstat natrvalo!“

„Tak přece nejenom mluvíme, ale i jednáme,“ přikývl. „Nikdo z nás neví, jak dlouho tu budeme muset zůstat.“

„A co pomoc ze Společenství?“ vyhrkl Njongo.

„Kdo nám jakou sliboval?“ podíval se na něho Dabin. „Kdo o nás ví? Když jsme se po první tragedii rozhodli letět dál, věděli jsme, že o nás nikdo nebude vědět, jen si na to vzpomeňte! Já jsem byl tenkrát proti vám, ale návrat jsem vám nenařídil, takže je to stejné, jako kdybych souhlasil. A potom? Řekl bych, že jsme se strefili do vybuchující supernovy. Co se stane, když tudy po našich stopách poletí další hvězdolet? Pravděpodobně bude opatrnější – a když ne, pak spadne do stejné pasti jako my. Jenže na něm bude Gurroa a ten už zařídí, aby se další lodi téhle hvězdné soustavě vyhnuly. Možná, že to pak vezme z dálky časoprojektorem, ale co zjistí? Nic. Bude tedy předpokládat, že jsme se vynořili z nadprostoru rovnou do plamenů a shořeli. A pokud by někoho napadlo prohledat nejbližší hvězdné soustavy, pak vás musím ujistit, že nás ani potom nenajdou. Mrštilo to s námi mnohem dál, než kam bychom se mohli dostat vlastní silou. Můžeme čekat jen na jedno – že nás najdou při další etapě průzkumu této oblasti. Když vezmeme v úvahu tempo průzkumu, vyjde nám něco mezi padesáti až třemi sty lety.“

„Tři sta let mezi divochy?“ vyjekla Borelová. „To bych nepřežila!“

„Ale přežiješ,“ uklidňoval ji Dabin. „Tobě to nemusí tak vadit – ale podívej se třeba na Irolovou! Na tuhle výpravu nastoupila krátce po svatební cestě – ta na tom bude hůř než ty! Může snadno přijít i o manžela, protože je možné, že nás vyhlásí za mrtvé a on si za pár let vezme jinou. Ona mu tady určitě věrná zůstane, přece víš, jak je to u Bardžanek, ale jí samotné to nebude nic platné! Kdežto ty, pokud vím, žádný závazek nemáš, takže si můžeš najít partnera a zabydlet se – vždyť tahle planeta je pro nás skoro jako přírodní letovisko...“

„Jenže vy jste už všichni ženatí, až na Vortjeho, který se točí kolem Sentové, a Gynapy, kterému se zase moc líbí Luburová. Já mohu leda zůstat na ocet,“ řekla kysele.

„Můžeš si najít někoho z místních,“ navrhl jí Dabin.

„Pěkně děkuju – co bych s ním asi tak dělala?“

„No co asi!“ vyprskl Njongo. „Já bych věděl...“

Také několik dalších se přidalo k jeho veselí.

„Tak abys věděl, Nkwame, když už bych si chtěla někoho najít, tak to budu myslet vážně,“ odsekla mu Borelová.

„To přece můžeš,“ pokýval hlavou Dabin. „Když si najdeš nějakého mladého, chytrého chlapce, můžeš ho naučit všemu co bude třeba. V palubních knihovnách je výukových programů, že není vyloučeno, že se z něho stane za třicet let odborník, až ho od nás ani nerozeznáš. Jsi ještě mladá, menší věkový rozdíl tu ještě nebude znát. Ostatně si nikoho nemusíš brát hned. Některé dívky se vdávají už v šestnácti, jiné až ve čtyřech stech letech – a také to nemají špatné.“

„Vždyť oni se tolik ani nedožijí,“ odfrkla si Borelová. „Nejpozději za šedesát let z každého bude senilní stařec nad hrobem...“

„To by snad byl, kdyby ti ho Irolová neupravila,“ řekl Dabin. „Jenže ona to udělá s většinou těch lidí, co tu jsou s námi. Už s tím dokonce začala, jestli o tom nevíš. První na řadě byl Kasiže a Oipeia...“

„Ona jim může prodloužit život?“ podívala se nevěřícně.

„Až na naši úroveň – a nejen to,“ odtušil Dabin. „Oni tu mají proti nám pár genetických odchylek, ale jen dvě z nich jsou nesnášenlivé. A to už se dá, jak ani nevíš, odstranit – když už to myslíš vážně. Já si ale myslím, že to nebude ta hlavní překážka, proč si nechceš nic začínat s místními. Ta bude v tom, že bys nejprve musela překonat svou ješitnost a pocit nadřazenosti. Mimochodem oboje dost falešné.“

„Takže ty si myslíš, že tihle – nechci říkat divoši, ale určitě primitivové – jsou geneticky na naší úrovni?“

„Nejen geneticky,“ řekl Dabin. „Opakuji ti, jsou k nám mnohem blíž než třebas Aiguřané. A to bys měla vědět, že mezi Aiguřany a námi jsou možná smíšená manželství.“

„Já vím jen o jednom – a i to je div! Takoví vepříci,“ uchichtla se Borelová. „No máš pravdu, tihle divoši vypadají alespoň jako lidé...“

„Edito, huso hloupá!“ povzdechl si Dabin. „Ty jsi nikdy neviděla, jak vypadá Gurroa?“

„Ten co byl s námi byl přece člověk,“ zarazila se. „Už jsem slyšela, že on může být všelijaký...“

„Já ti poradím jedno. Zalez teď hned k terminálu a dej si najít všechno, co bude v knihovnách o civilizaci Gurroa. Až si to přečteš, skoč si za Irolovou a ještě trochu se jí přeptej. Irolová ho zná osobně – a on jí říká kmotřičko. Jestli o něm někdo z nás ví něco bližšího, bude to Zirranei. A jestli i potom ještě něco cekneš o domorodcích a divoších, asi ti opravdu není pomoci... Ale pak si začnu vychovávat někoho z místních na nového planetologa, protože já ve své posádce nechci mít žádné primitivy!“

„Nejsem primitiv, to jsem si snad nezasloužila,“ vyhrkla Borelová a zrudla. „Už dlouho mě nikdo tak neurazil, Dabine. A od tebe bych to čekala nejmíň!“

„Tak neurážej jiné,“ opáčil Dabin. „Ti místní si to zase nezaslouží od tebe...“

Errata:

10.08.2021 11:04