Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Obluda

Planeta se probudila úplně...

Nebyla to totiž planeta, jako všechny ostatní, co se ve vesmíru vyskytují, některé teprve krátce, jiné už po miliony let... Tuto planetu tvořily výhradně mikroby...

Byly to neveliké částečky hmoty, které stěží obsahovaly orgány, nutné k pouhému přežití. Kdysi v pradávných dobách, před milionem let a možná víc, u nich jakási náhodná mutace dala vzniknout nepatrnému telepatickému orgánu. Ten spojil dohromady jednoduché i složitější podněty, na něž mohly osamělé mikroby reagovat jen stěží, a povýšil je do čehosi, co umožňovalo mnohem lépe organizovat jejich existenci. Dříve nekoordinovaná masa mikrobů získala telepatií netušené možnosti. Spojením i těch nepatrných částeček informací jim umožňovalo soustřeďovat se tam, kde se právě nacházela potrava a po jejím vyčerpání aktivněji vyhledávat další. Mikroby tak brzy poznaly, že jejich kolonie, společně řízená telepatickými podněty, má mnohem větší naděje k přežití, než osamělé mikroby či jejich shluky, které po vyčerpání potravy zpravidla hynuly hladem. Telepatická masa mikrobů se začala chovat nečekaně logicky. Naučila se včas vysílat na všechny strany průzkumné shluky, aby vyhledaly potravu. Když některý potravu našel, ostatní se rychle přelily za ním. Jednotlivé mikroby samo sebou neměly inteligenci žádnou, ale tady byly navzájem propojeny do telepatické sítě, která jako celek byla neuvěřitelně složitá, řádově miliónkrát komplikovanější než je struktura lidského mozku. Inteligence této sítě pak představovala něco, co se nedalo podceňovat. Když se její úsilí opřelo proti nějakému konkrétnímu cíli, nebylo síly, která by se jí mohla úspěšně postavit.

Už před miliónem let tyto mikroby sežraly všechno živé, co se nacházelo na povrchu mateřské planety. Telepaticky organizované shluky mikrobů neměly při zpracovávání potravy všech druhů žádnou vážnější konkurenci. Nejprve rozkládaly jen hnijící odpadky, přičemž v krátké době zcela vytlačily a pohltily všechny konkurenční, ale neorganizované bakterie. Pak se naučily měnit svou strukturu a tím i své vlastnosti – a začaly si uvědomovat samy sebe. Přednosti a schopnosti se snažily využít a ještě vylepšit, vady naopak odstranit. Nesmírně rychle se naučily modifikovat samy sebe, vytvářet účinnější buňky, vybavené lepšími mechanismy. Tak mohly lépe rozkládat potravu – a brzy poznaly, že se jejím žíravým mutantům nemůže úspěšně postavit ani imunitní systém vyšších živočichů. Pradávná zvířata, která nalezené shluky mikrobů pozřela v domnění, že tento rosol je potrava, je nestačila strávit. Mikroby je napadaly zevnitř a začaly jejich orgány rozpouštět. To ovšem znamenalo pro každé zvíře vzápětí smrt – a bohaté hody pro vítěze.

Přestaly čekat, až se je neopatrná zvířata pokusí sežrat a samy je začaly vyhledávat a napadat. Rudohnědý hlen brzy rozpustil všechny živočichy na jedné z pevnin. Nebylo místa, kam by se jim mohlo jediné zvíře schovat. Převzaly nakrátko roli živočichů v tom, že se samy začaly živit rostlinami, dokonce je nějakou dobu i samy podporovaly a pěstovaly, ale jakmile převzaly tajemství jejich fotosyntézy, už rostliny nepotřebovaly – pohltily je tedy také. Pronikly do hlubin všech moří, kde postupně rozpustily mořské živočichy a brzy se vynořily na pobřeží dalších pevnin, kde rovněž připravily strašlivou smrt všemu živému. Inteligentní rosol zaplavil všechny pevniny i moře, jejichž hladina poklesla, jak mořské mikroby ochotně předávaly životadárnou vodu suchozemským bratřím – až nakonec moře vysály do dna a veškerou vodu si začaly obhospodařovat samy. Když pak už nenašly žádnou další potravu, jaly se vysávat a rozpouštět i sám nerostný povrch své planety. Šlo to sice pomaleji, ale vytvořily si k tomu zvláštní křemičité mutanty a protože na to měly nespočetná tisíciletí, sežraly nakonec absolutně všechno. Celá planeta se proměnila v jedinou, pečlivě organizovanou gigantickou kolonii tvaru koule o velikosti bývalé planety. Na jejím povrchu byly mikroby se zvlášť odolnými buněčnými stěnami, pevně spolu spojené, které se nebály kosmického vakua, které tu panovalo, když spotřebovaly bývalý vzdušný obal planety. Mezi nimi byly umístěny chráněné buňky schopné fotosyntézy, které produkovaly život pro ostatní, žijící v hloubkách.

Statisíce let tak potom žily dál, živíce se jen čistou energií své hvězdy, svého slunce. Čas od času na povrch planety narazil meteorit. Náraz obvykle zahubil tak velké množství mikrobů, že by z toho čísla lidem přecházel zrak, ale hmota meteoritů teď představovala jediný vnější přísun něčeho, co by se dalo nazvat potrava – stavebního materiálu, na který se vždycky mikroby hladově vrhly. Časem přišly i na to, jak si tu žeň dopřát bez zkázy při srážce. Z planety se oddělovaly nevelké dceřiné objekty s podobnou strukturou jako mateřská planeta. Klony byly stále připojeny telepatií, fungovaly tedy spíše jako prodloužené oči a ruce. Mikroby už dávno ovládaly gravitaci – to bylo nutné, jinak by jejich spodní vrstvy hynuly pod tíhou vrchních. Menší klony se tedy mohly samy aktivně pohybovat a vyhledávat další meteority, co jich po hvězdné soustavě bylo. Pokud na nějaký narazily, rozpustily jej a rozmnožené o jeho hmotu se vrátily zpět, neboť jim bylo vždy lépe pohromadě. Menší útvary měly totiž těžší život než všemocná planetární kolonie.

Tak postupně pohltily veškerou volně se pohybující hmotu ve hvězdné soustavě. Když potom poznaly, že tady už nic více nenajdou, stáhly se zpět a opět se živily čistou energií. Aby jí získaly víc, přesunuly se dokonce blíž ke hvězdě, do optimální vzdálenosti.

Ačkoliv telepatická síť mikrobů v té době dávno věděla, že ve vesmíru je hvězd mnoho a některé z nich jsou docela blízko, ačkoliv tušila, že u většiny hvězd by nalezla tolik potřebnou další hmotu, nemohla se pořád odhodlat ke skoku mezihvězdným prostorem. Věděla, že s rostoucí vzdáleností od hvězdy rychle ubývá životodárného světla a správně se obávala, že by mohla zmrznout, než by se dostala opět do pásma života. S klony, vysílanými k honbě za meteority, získala smutnou zkušenost: zmrznutím a rozmrznutím se vždy úplně ztratila telepatie, bez níž by byla jen hroudou živé, ale neinteligentní hmoty. Zmrzlý klon měl pro ni cenu opět jen jako potrava. Proto raději klidně vegetovala v záři své hvězdy a čekala. Její nesmírná inteligence líně podřimovala. Dávno nepotřebovala čelit žádným nástrahám přírody, protože nad přírodou zvítězila – sežrala ji.

Jednou na planetě neopatrně přistála hvězdná loď. Ostré plameny raketových motorů byly čímsi novým – ale což mikroby předtím nerozpustily a nepohltily i mnohem žhavější jádro původní planety? Pohltit neopatrný hvězdolet bylo dílo jen několika málo hodin.

Přitom se ale superinteligence mikrobů nakrátko probrala z dlouhého polospánku a začala uvažovat. Co to je za divně organizovanou hmotu – a jak se tu tak najednou objevila?

Několik chuchvalců obzvlášť chutné živé hmoty nalézající se uvnitř, tak důvěrně podobné pradávným živočichům, mikroby rozpouštěly obzvlášť pomalu, po celé desítky minut. Nebylo třeba spěchat, vždyť ty bytosti, ačkoliv zoufale pobíhaly po vnitřních dutinách a hledaly kudy uniknout, neměly nejmenší šanci. Útočné shluky mikrobů si na nich výborně pochutnaly, vždyť živá hmota byla vždycky snáze stravitelná, byla přímo stvořená k sežrání – a přitom je všechny důkladně buňku po buňce analyzovaly. Opatrný postup se ukázal jako moudrý. Mikroby se tak zmocnily nejen pouhého dalšího stavebního materiálu, nové hmoty – ale i vzpomínek a vědomostí nebohé posádky, které převzaly z umírajících mozkových buněk.

Dozvěděly se tak, odkud tyto bytosti přiletěly a jaké to tam je. Obrazně se olízly – bylo tam několik planet, plných nejen různých minerálů, ale i velice chutně připravené živé hmoty. Ale ani teď se nemohly odhodlat skočit do vesmíru. Protože loď těch sežraných bytostí sem letěla příliš dlouho. Její stěny byly neživé a nevadilo jim, že byly celou dobu letu vystaveny tomu nepříjemnému kosmickému mrazu. Planeta mikrobů ale potřebovala neustálý přísun energie, kterou by v kosmickém prostoru nemohla nijak získat. Snad kdyby se na cestu vydala menší část, která by si s sebou mohla vzít dost zásob... Co to ale znamenalo – zásob? Když mikroby vysílaly do okolí hvězdy své létající klony, neměly jinou možnost, než jako zásoby použít mrtvá těla jiných odumřelých mikrobů. Tato hmota se však později vždycky vracela s další, ukořistěnou. Teď by však měla být tato vyslaná část navždy ztracená? Ne – nikdy!

Když se to tak vezme, obyvatele spojených světů Kerré i Erroly, o nichž se mikroby dozvěděly ze vzpomínek sežrané posádky hvězdoletu Kerrai, nezachránilo nic než právě tahle nezřízená žravost mikrobů – a jejich neschopnost ani na čas ji potlačit.

Malé letadélko, které se po další dlouhé době pokusilo přistát na zrádném povrchu, nepředstavovalo mnoho kovové hmoty – a jen jediný kus chutnější živé hmoty. Nelétalo ale na žalostně neekonomický raketový pohon, ovládalo gravitaci. Když pak analyzační shluky mikrobů rozkládaly mozek pilota, dozvěděly se mnoho zajímavého.

Důležitou informací, navíc ne příliš dávnou, bylo to, že nedaleko odtud ve vesmíru musí být mnohem větší kosmická loď, jejíž posádka navzdory smrti jednoho svého člena stále pokračovala v pokusech o zkoumání planety směšnými sondami. Ty bylo docela zábavné chytat, ale nepředstavovaly významný přísun materiálu. Loď sama – to by byla kořist, která by asi stála za vyslání létacího klonu s jeho neefektivní spotřebou živin a energie! Ale co víc – tato loď se uměla pohybovat ve vesmíru elegantněji, bez velké spotřeby energie – a hlavně mnohem rychleji! Co kdyby tajemství jejího pohybu umožnilo mikrobům konečně cestovat od hvězdy ke hvězdě? Tyto bytosti věděly o tolika dalších světech, že se superinteligence telepatické sítě planety probrala z nečinnosti a začala přímo horečně přemýšlet.

Naneštěstí (či snad naštěstí!) toho výsadkový pilot Itči o mimoprostorovém konvertoru mnoho nevěděl. Věděl, že něco takového existuje, uměl dokonce s jeho pomocí řídit loď mezi hvězdami, ale o principech a tím méně o konstrukci neměl sebemenšího ponětí. A mikroby navzdory své superinteligenci přehlédly, že v těch nechutných krystalech paměťových bloků palubního počítače je zakódováno mnohem více informací, než v mozku člověka. O polovodičových pamětech se z mozku pilota sice také něco dověděly, ale bylo už pozdě, jejich jemňoučké struktury dávno zničily.

Rozhodly se proto polapit velkou loď.

Přímo by to asi nešlo. Natolik přečetly mozek pilota Orlanda Itči, aby pochopily, že jim hvězdná loď rázem zmizí v nadprostoru, jakmile se ji pokusí polapit přímým útokem. Vyslaly proto několik klonů, které by se měly pokusit loď obletět a překvapit zezadu (o tom, že tyto bytosti mají oči jen na jedné straně, mikroby moc dobře věděly). Teď šlo jen o to, zaujmout nějak pozornost bytostí, aby si nevšimly, co se k nim zezadu blíží...

Další letoun s posádkou byl i pro mikroby překvapením. Ty bytosti uvnitř byly ale zvědavé! Ale letoun se blížil tak obezřetně, že by jej bylo opravdu těžké překvapit.

Mikroby proto zaútočily rozptýleně.

Krátký pobyt ve vakuu těm z povrchových vrstev nijak moc nevadil. Vznesly se k letadélku jako nesmírně jemný obláček, naprosto nepostřehnutelný jakýmikoliv detektory (o jejichž kvalitách ostatně mikroby věděly prakticky všechno, protože jedno takové letadélko měly příležitost analyzovat a navíc ze vzpomínek pilota Itči věděly, že se jedná o stejný typ). Uchytily se nejprve na kovovém povrchu stroje, pak se vrhly na gumu hermetických uzávěrů – a v krátké době byly uvnitř.

Když jako odporný rudohnědý rosol vstříkly rozpuštěným těsněním oken i dveří do řídící kabiny, překvapily tu další živou bytost. Její skafandr samozřejmě pro žravé schopnosti mikrobů, zvyklých rozežírat i kovy a kámen, nepředstavoval velkou překážku, ale ta bytost uvnitř byla jiná, než ty před ní. Dosud všechny bez výjimky v panice vyskakovaly ze svých míst, ječely hrůzou i bolestí, když byly obalovány odporným, žíravým, rudohnědým hlenem, a zejména když začal rozleptávat jejich citlivé nervy. Jak poslepu zoufale hledaly, kudy by snad přece unikly nevyhnutelnému sežrání! Pradávná zkušenost totiž mikrobům velela co nejdříve napadnout oči, ale stejně nenasytně požíraly jejich krev, vnitřnosti, buňky, nervy... Bytosti obvykle přestávaly křičet, když měly žíravého rosolu plné i plíce – ale to už z jejich končetin zbyly jenom pouhé kosti, jako minerální lahůdka na konec...

Tahle bytost, ačkoli sebou také mimoděk škubala bolestí, pozorovala rozklad svého těla skoro klidně, jako by neměla přestat existovat. Z posledních sil důrazně varovala ostatní bytosti velké hvězdné lodi, přiměla je k okamžitému odletu – což stihly těsně předtím, než k jejich lodi dorazil první z vyslaných klonů – ale pak vypnula posledními zbytky sil motory letounu a nechala jej dopadnout na povrch planety, jako by se tím hladovým mikrobům sama nabízela – vím, máte hlad, poslužte si...

Vzpomínky této mrňavé bytosti, menší než všechny sežrané v poslední době, byly také velmi podivné. Takové – neúplné. Ne že by byly omezenější než vzpomínky jiných tvorů, naopak! Tahle bytost si pamatovala nesmírné množství informací. Telepatická síť superinteligence mikrobů se tak konečně dozvěděla, co potřebovala vědět o principech nadprostorového konvertoru igidhig, dozvěděla se nesmírně zajímavé podrobnosti o Galaktickém Společenství Myslících Bytostí (stovky světů, obydlených těmito chutnými tvory!), a též o dalších několika tisících světech, obývaných zcela jiným druhem bytostí, jakýmsi inteligentním hmyzem (jak asi budou chutnat?). Jenomže něco v těchto vzpomínkách chybělo. A dokonce se zdálo, že to bylo něco podstatného, důležitého.

A něco podivného se stalo, když analyzační shluky mikrobů dorazily až k mozku tohoto podivného tvora. To už byl tento tvor vlastně mrtev a prakticky i sežrán, jeho končetiny byly odděleny, aby byly snáze rozleptávány, nasycené analyzační shluky už spořádaly i větší část těla, kde zmizela většina těch nejchutnějších měkkých vnitřních orgánů. Ustávaly též poslední reflexívní záškuby rozkládajících se tkání, svalů a nervů. Ale pak najednou telepatická síť mikrobů pocítila podivný, nikdy nepoznaný záchvěv. Tento prazvláštní pocit netrval dlouho, ustal v témže okamžiku kdy začal – ukončil jej ostrý elektrický záblesk, který v té chvíli sežehl část tkání, dokonce i s několika tisíci mikrobů, nalézajících se okolo. Zcela znemožnil analýzu právě té oblasti mozku, odkud ten divný pocit přišel. To se ještě nestalo u žádného tvora, kterého kdy mikroby sežraly! Ale dál se nedělo nic – a tak si telepatická síť mikrobů ani neuvědomila, že právě v této chvíli vlastně – poprvé – prohrála.

Analyzační shluky postupně úplně rozpustily mozek tvora, z jehož paměti vytěžily tolik důležitých informací. Planetu přešel i vztek nad tím, že jí velká loď unikla nadprostorem, kam za ní prozatím nemohla poslat žádný ze svých klonů.

Nejdůležitější, co se mikroby dozvěděly, byla informace o principech nadprostorového konvertoru. Konečně něco, co by umožňovalo lety mezihvězdným prostorem! Něco, co by bylo tak elegantní, že by omezilo pobyt ve vražedném kosmickém chladu mimo příjemně vyhřátou oblast u hvězdy, ale nestálo by to moc energie. A hle – takové zařízení by tu bylo! A jak je jednoduché! Teď už vůbec nic nestojí tomu, aby inteligentní telepatické mikroby zaplavily a pak pohltily všechny planety v celém vesmíru! To bude, panečku, život!

Krátké uvažování vystřídala horečná aktivita. Aby bylo možné létat nadprostorem, bude teď nutné přeměnit strukturu velkého množství mikrobů nacházejících se v blízkosti centra kolonie. Bleskově vypěstovat nové struktury, jaké až dosud nebyly zapotřebí. Přenechat jim velké množství záložní hmoty i energie. Ale telepatická síť byla tak chtivá zkusit si své nové možnosti, že jí nezáleželo na ničem jiném. Dokonce se nezdržovala s přísunem uhynulých mikrobů, ale obětovala této přeměně i nesmírné množství dosud živých jedinců.

Krátce před dokončením té přeměny však začal poznenáhla nepochopitelně mizet obraz okolního vesmíru a byl nahrazen rozptýleným odrazem světla hvězdy na zrcadlově se lesknoucí bláně, která obklopila celou tuto hvězdnou soustavu.

Mikroby bleskem prohledaly vzpomínky sežraných bytostí – a najednou pochopily, co se stalo. Šest Gurroových křižníků sevřelo z nadprostoru hvězdnou soustavu do gigantické bubliny Géja-pole, neprostupného pro jakoukoliv hmotu i záření. Past dokonale sklapla.

Superinteligence planety tentokrát zpozorovala nebezpečí pozdě. Pokusila se sice o únik, ale tvrdě narazila na blánu a pochopila, že tudy to nepůjde. Blána byla schopná odolat účinkům výbuchu těch nejtěžších vodíkových pum, i když byla vytvářena přímo. Navíc byla generována v nadprostoru Evseji, odkud se do obyčejného Euklidova prostoru promítala se stonásobenou silou. Mikroby zkusily prorazit ji v právě objeveném nadprostoru, ale i tam byla nesmírně pevná blána Géja-pole silnější, ačkoliv soustředěný nápor celé planety ji svou setrvačností odpovídající čtyřem kvintilionům tunám hmoty nakrátko vyboulil na stranu a po odrazu i na opačnou. Blána vydržela, zato planetka se musela vrátit do obyčejného prostoru, aby pohltila miliardy tun mikrobů, rozdrcených při této srážce.

Gurroa dřív než před několika minutami pochopil, že jeho protivník je naprosto odlišný od všeho, co kdy ve vesmíru civilizacím myslících bytostí hrozilo či hrozí. Teď poprvé viděl, že něco zevnitř alespoň na krátký okamžik přetlačilo jeho generátory. Věděl, že v Euklidově prostoru se oblast, uzavřená do blány Géja-pole, chová jako naprosto oddělený inerciální systém s těžištěm ve středu bubliny, bez ohledu na to, jak se bublina pohybuje vzhledem k okolnímu vesmíru. Jen tak je v něm možné přemisťovat celé planety a nerozdrtit přitom jejich křehkou kůru. Ale tady se Něco muselo opřít o bublinu v nadprostoru Evsej! To znamená, že tahle planeta, která pohltí všechno co dosedne na její povrch, se už dokáže sama, bez cizí pomoci, přesunout i do nadprostoru.

Bublina Géja-pole naštěstí dokonale zablokovala nejenom oblast normálního prostoru, ale i nadprostor Evsej. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby měla podivná planeta možnost volného pohybu vesmírem, znamenalo by to katastrofu, proti které by nebezpečí atomových střel a fotometů, jakkoliv mohlo vést k zániku celých civilizací, bylo celkem nepatrné.

Gurroa však už naštěstí věděl, s kým má tu čest. A celou jeho telepatickou sítí jako by proběhl smutný úsměv.

Tato planeta je také telepat, uvědomil si ve chvíli, kdy mikroby rozežíraly tělo jeho průzkumníka. Bolest z ničených nervů potlačil silou vůle – jen tak mohl navzdory oslepení do poslední chvíle pozorovat, co se děje.

Telepatie civilizace Gurroa spojuje lidi, to znamená, že jejími součástmi jsou bytosti, které by za jiných okolností byly schopné i samostatného, inteligentního chování. Jejich telepatickým spojením vznikla bytost s řádově mnohem vyšší inteligenční kapacitou. A tak civilizace Gurroa nedlouho po svém vzniku dokázala divy, o jakých příslušníci jinak mnohem staršího a zkušenějšího Galaktického Společenství Myslících Bytostí dodnes dokázali nanejvýš snít. Když se Gurroovy křižníky postavily proti několikatisícové flotile bitevních lodí hmyzí civilizace Agríšů, která kdysi napadla okrajové planety Společenství, nepadl z jejich strany jediný výstřel – a přece všechny gigantické kosmické bitevní lodě během několika desítek minut zmizely z vesmíru, aby je už nikdy a nikdo ve Společenství nespatřil (*viz Agríšská válka). Vrcholem bylo přemísťování planet. Galaktickému Společenství přineslo víc nových nedotčených planet než všechny dosavadní kosmické výpravy. Jestliže dříve platilo, že na jednu obyvatelnou planetu připadá dvacet neobývatelných, najednou tomu bylo naopak. V neuvěřitelně krátké době přemístil Gurroa do pásma života tolik dosud zmrzlých planet, že tím zajistil životní prostor pro stamiliardy bytostí. Většinou planety věnoval pro další rozvoj Galaktickému Společenství, ale také poražené hmyzí civilizaci Říši Glug – sám si prý pořád vystačil s jedinou tímto způsobem získanou planetou, o níž nikdo v celém Galaktickém Společenství neměl tušení.

Teď se ale Gurroova telepatická síť poprvé v historii srazila s rovnocenným protivníkem. Protože proti ní tu stála také telepatická síť, možná i stejně inteligentní, jenže o několik statisíců let starší – a na rozdíl od civilizace Gurroa naprosto bezcitná, vypočítavá a bezohledná...

V jediném, nepředstavitelně krátkém okamžiku, když se analyzační mikroby při rozleptání mozku Gurroova průzkumníka dostaly do těsné blízkosti jeho telepatického orgánu, došlo ke kratičkému propojení obou telepatických sítí. Bylo tak krátké, že si ho inteligence mikrobů vlastně ani nepovšimla, ale Gurroa právě na tento okamžik čekal a včas se připravil.

I obyčejný lidský mozek může být v kritických chvílích neuvěřitelně schopný, dokonce mnohem více, než si lidé sami připouštějí. Ve chvílích, kdy člověku hrozí smrt, může se mu před vnitřníma očima odvinout v jediném krátkém okamžiku celý dosavadní život. To jeho podvědomí na okamžik dostane právo využít veškerou mozkovou kapacitu, bleskově prohledá všechny vzpomínky ve snaze najít v nich situaci, která by se okamžitému stavu nebezpečí podobala, v dobré víře, že co už jednou pomohlo, by snad mohlo pomoci i nyní...

A protože každý takový okamžik pro Gurroovu telepatickou síť nikdy neskončil hůř, než nanejvýš smrtí jednoho člověka, což se celku jako takového příliš nedotklo, Gurroova telepatická síť získávala cenné vědomosti i v okamžicích smrti. Jen tak do sebe nasála i neuvěřitelné množství vzpomínek planety mikrobů. Od okamžiku, kdy si před tisíciletími mikroby poprvé uvědomily své JÁ až do této chvíle, kdy právě nenasytně požíraly zbytky jednoho člověka, části civilizace Gurroa. Tak jako ony kořistily vědomosti, uložené v mozku člověka, převzal Gurroa naopak jejich znalosti. Když se kratičké spojení přerušilo, Gurroa věděl co potřeboval.

Otřásl se ale odporem, když se dozvěděl myšlenky této superbytosti a způsob jejího uvažování. Uvědomil si, že musí tuto bytost beze slitování zničit, i když zničí inteligentní telepatickou bytost jedinečnou v celém vesmíru. Věděl, co se asi z jeho vlastních vzpomínek dozvěděla – a co by jí možnost pohybu nadprostorem přinesla. Jaká by to byla pohroma pro světy myslících bytostí, na které by tato velice zvláštní všežravá obluda ve vesmíru narazila! Gurroa věděl, že této myslící, ale bezcitné bytosti, sevřené v objetí bubliny Géja-pole, nemůže poskytnout žádnou šanci k přežití, ačkoliv mu samotnému myšlenka na úmyslnou zkázu inteligentní bytosti byla těžká. Pro Gurroova ducha myslící tvor znamená cosi vzácného, cosi křehkého, něžného, co je třeba chránit, někdy i za cenu oběti vlastního těla nebo i několika těl. Vždyť ani vraždící hvězdolety Agríšů Gurroa nezničil, jen je všechny nepoškozené prohodil nadprostorem zpět k jejich mateřským planetám, odkud kdysi dávno vzlétly. Pak navíc věnoval těmto hmyzím bytostem pro přebytek jejich populace několik desítek nových planet za pouhý slib, že už nikdy v budoucnu nebudou ubližovat jiným tvorům. Agríši byli tak překvapeni, když jim jejich přemožitel namísto odvety nabízel pomoc v jejich problémech, že ochotně přistoupili na uzavření věčného míru s Galaktickým Společenstvím...

Gurroa však už věděl, že nebude možné vnutit mír i této superinteligenci, pro kterou všechny živé bytosti ve vesmíru nepředstavují nic než – velmi chutné žrádlo.

Naštěstí byla technická převaha v této chvíli na straně civilizace, vzniklé na planetách lidí. Strašlivé generátory Géja-pole zabzučely námahou – a celá obrovská bublina, jejíž průměr byl zpočátku celé desítky světelných hodin normálního Euklidova prostoru, začala svůj objem pomalu zmenšovat. Zprvu rychlostí která ani v Euklidově prostoru nepřesahovala pár desítek metrů za vteřinu. Tato rychlost se zvětšovala, až dosáhla hodnot několikanásobně vyšších, než je rychlost komet v perihéliu.

To už tento pohyb zřejmě zaznamenala i planeta mikrobů. Citlivé přístroje, umístěné na křižnících, zjistily v jednom z nadprostorů, vhodném pouze pro přenos telepatických vln, strašlivý, zoufalý řev. Superinteligence mikrobů si s děsem, hrůzou a vztekem uvědomila, jaký ji čeká osud...

Bude děsivou rychlostí natlačena do středu zmenšující se koule – do středu, kde oslnivým jasem plane hvězda, jejíž nepředstavitelně rozežhavenou hmotu v žádném případě sežrat nedokáže...

Errata:

10.08.2021 11:04