Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svorně

Skupinka lékařů, narychlo posbíraných na Zemi, Bardžá a na Ebójá, pečlivě ošetřovala spící děti. Vojta byl bývalý kosmonaut a vyznal se v řízení snad všeho co kdy kde létalo. Zkontroloval stav hvězdoletu a spustil motory na malý tah. Uvnitř tak vznikla slabá tíže, při níž se lékařům a lékařkám lépe pracovalo.

Byla to zdánlivě jednoduchá služba, ale přitom dala všem pořádně zabrat. Dětí bylo po celém hvězdoletu umístěno kolem šesti set. Všech členů civilizace Gurroa, civilizace dětí, která ale dokázala podle potřeby přemísťovat planety a která právě ze svých posledních sil zadržovala největší obludu ve vesmíru, bylo jen o málo více.

Hvězdolet se spícími dětmi Gurroa ponechal jen pod dozorem kmotřičky Zoidée a skupiny jejích známých. Svědčilo to možná o bezmezné důvěře, kterou lékařům projevil, ale také o tom, že mu docházejí síly, když nemůže zajišťovat ani své bezbranné děti...

Zdeňka a Vlasta si s rodiči popovídaly během práce se spícími. Došlo přitom i na Zirranei. Paní Zoidée na přímý dotaz svých dcer nemohla dát jinou odpověď, než zopakovat, co se dozvěděla o předpokládaném osudu hvězdoletu Touha. Zdeňka s Vlastou se nad svou sestrou rozplakaly, ale přitom nepolevily v péči o spící děti.

Malá aigurská dívenka Marcelka, která lékaře dovedla až sem, do hvězdného letadla, brzy poté usnula nesmírně tvrdým spánkem. Zoidée si to vysvětlovala tím, že Gurroa už nechtěl prodlužovat trápení své nejmenší bdící holčičky a nechal ji usnout – v pevné víře, že to vydrží i bez ní. Ale i když se Zoidée pokusila někoho ze spících probudit, brzy zjistila, že je to nad její síly i nad síly ostatních lékařů, ačkoliv dva z nich, lékaři Grou Sofonai a Ziggiz Buligio, byli už po několik století uznávanými profesory střediska biologických věd celého Galaktického Společenství, v lékařské universitě v Cokrezu na planetě Bardžá.

Spícím dětem na hvězdoletu zatím mnoho škod nevzniklo. Některé sice měly znát porůznu po těle nedávné proleženiny, ale ty jim v beztížném prostoru začínaly mizet i bez pomoci lékařů. Těm se brzy podařilo všechny spící nakrmit umělou výživou, takže by jim snad ani hlad nemohl škodit. Podivný nesmírně hluboký spánek se však nikomu nepodařilo překonat. Právě ten však lékaře přece jen znepokojoval. Co to bylo za stav? Všechny fyziologické funkce byly na minimální úrovni. Naprostá bezvládnost, snížená tělesná teplota i celkový stav vzdáleně připomínaly umělý zimní spánek, ale přitom to bylo naprosto odlišné.

„Paní kolegyně, jsem vám nesmírně vděčen, že jste mi na tomto ztřeštěném podniku umožnila účast,“ obrátil se na Zoidée ve chvíli krátkého společného odpočinku osmisetletý Grou Sofonai. „Myslel jsem si, že mě v životě nic nepřekvapí – a podívejme se, něco se přece jen našlo!“

Lékaři si rozdělili hlídky, unavenější se odebrali spát.

„Jen jděte také, paní kolegyně,“ pobízel Zoidée Sofonai. „Slyšel jsem, že u vás byl právě večer, když jste vyráželi, jistě jste unavenější než já. Já jsem vstával před odletem. A kromě toho – v mém věku už tolik spánku ani nepotřebuji.“

„Gurroovy děti už nespí pátý den!“ řekla paní Zoidée a otřásla se při tomto pomyšlení.

„Jenomže nemá smyslu, aby zůstávali nevyspalí i lékaři, když to není nutné. Teď tu opravdu není tolik práce – a kdo ví, jaké to bude později,“ opáčil Sofonai.

Když se po několika hodinách Zoidée probudila, cítila se svěží. Rychle se opláchla a v mžiku byla ve velitelské kabině, kde měli svůj štáb. Tady byly soustředěny obrazovky, které jim umožňovaly udržet si přehled o prostorách lodi.

„Byla tu před chvílí jedna dívčina Gurroa,“ oznamoval jí hned ve dveřích Grou Sofonai. „Děkovala nám, jak se staráme o její děti – ačkoliv bych neřekl, že by tak mladé děvče mohlo být matkou... A že prý se připravuje – už jen za půl hodiny – rozhodující úder na tu vesmírnou příšeru. Máme všem držet palce!“

„Víte komu ty palce budeme držet?“ podívala se Zoidée na Groua pátravým pohledem.

„Já vím – i sobě a všem bytostem ve Společenství – a asi nejen tam,“ řekl trochu tišším hlasem Grou. „Budeme je držet především dětem téhle podivuhodné bytosti... Nikdy předtím jsem si nepředstavoval, že civilizaci Gurroa tvoří taková drobotina. Že by malé děti dokázaly přemístit celé planety? To je absurdní...“

„A vidíte – ono už to tak bude,“ řekla Zoidée. „I když jsou teď vzhůru jen ti nejstarší, nejsou to nic víc, než jen trochu odrostlejší děti.“

„Zpočátku prý měli mezi sebou i nějaké dospělé?“ zeptal se opatrně Grou.

„Jen jednoho,“ odvětila Zoidée. „Dokonce jsem ho znala osobně. Ale už je mrtvý. Ačkoliv, i když to zní neuvěřitelně – tohle všechno je pořád on... Je to složitá bytost – i když mu některé tělo zemře, on žije dál v těch ostatních.“

„Podivné,“ pokýval šedivou hlavou Grou. „No což, měli bychom se asi podívat, co je se všemi.“

Vydali se na obchůzku spící lodí. Nejprve byli navštívit mimina, ale tam už bylo živo. Mladší lékařky tam přebalovaly bezvládná miminka a krmily je – ovšem sondou, protože děti byly naprosto bezvládné.

Přišli do místnosti, kde byli ti starší.

„Tady o tu se bojím nejvíc,“ upozornil profesor kolegyni na jednu ze starších dívek. Zoidée se nad ní taktéž sklonila – a překvapením zvedla hlavu.

„Tuhle přece znám – to je Gerda... Ale vždyť ona je...“

„Civilizace Gurroa bude mít zkrátka další přírůstek,“ trochu se usmál Grou. „Ale nevím-nevím, co s ní udělá takový dlouhý spánek – vždyť je to skoro jako bezvědomí. Bojím se, aby jí to neuškodilo. Nelíbí se mi to, kromě toho je nějak příliš mladá...“

„Vždyť už jí je osmnáct let – proč ne...? Na ní je dobře vidět, jak ten čas letí – pamatuji ji jako novorozeně. Víte, profesore, že až dosud se civilizace Gurroa rozrůstala pouze díky přírůstkům zvenčí? Telepatické děti se rodily v docela obyčejných rodinách, stačilo aby aspoň jeden z rodičů byl geneticky zmutován. Je vidět, že se Gurroa rozhodl spoléhat i v téhle věci sám na sebe, na tom není nic divného. Víte přece, že i civilizace Gurroa mívá občas ztráty? V poslední válce s Agríši zahynulo několik Gurroových dětí. A víte, jak bude probíhat útok na současnou příšeru?“ zvedla hlavu Zoidée.

„Něco už jsem zaslechl,“ přikývl. „Má být použita Sylva – strašlivá zbraň, pamatuji se na ně! Jsem rád, že to aspoň někdo ve vesmíru dovede odpálit, ať už se nad tím otřeseme, nebo ne...“

„Profesore, Gurroa předtím řekl Vojtovi, že tu bombu musí dopravit, pokud to půjde, až doprostřed té amébovité tekuté příšery... Ale aby si byl naprosto jist, bude uvnitř sedět jedno jeho dítě,“ řekla vyschlým hrdlem Zoidée. „Já jsem toho klučinu viděla, je mu kolem dvanácti let. V této chvíli sedí v té strašlivé atomové rakvi, aby ji mohl do poslední chvilky synchronizovat... možná se odtamtud dostane živý, Gurroa umí ledacos, ale vůbec to není jisté! Spíš tam zahyne, rozumíte?“

„To snad ne!“ zděsil se starý profesor. „On že je takový necita a posílá na smrt i malé děti?“

„Posílá,“ odpověděla tiše Zoidée. „Nemůže si dovolit obětovat starší, těch má pořád málo. Obětuje toho, koho může v budoucnu nejsnáze postrádat. Ale už v téhle chvíli mu strašně křivdíte, doktore! On tam nenechává zemřít cizí dítě – to on sám jde na smrt, protože on tu smrt opravdu prožije, se všemi svými bytostmi, chápete? Přiznám se, že jsem až teď trochu pochopila prastarou pozemskou zvěst o Kristu, ačkoliv to samozřejmě nemůže být stejné... Na Bardžá takovou legendu nemáme – nikdy jsme ji při naší povaze nepotřebovali, proto je pro nás v první chvíli docela nesrozumitelná, ale když studujete poměry na Zemi jako já, tam se s ní setkáváte téměř na každém kroku... A když si uvědomíte, že na dalších planetách – Askaris, Ux a Ullhettl mají podobnou – a vlastně skoro stejnou – legendu také, jen jména se liší... něco na tom asi bude.“

„Ještě že jsem jen obyčejný člověk,“ zalapal po dechu profesor. „Tu legendu mi budete muset paní kolegyně opatřit, určitě si ji aspoň přečtu. I když jí neporozumím, vím aspoň, že bez bytosti jako Gurroa bychom nakonec určitě podlehli té obludě.“

V té chvíli se v lodi ozval jakýsi hluk.

Ležící si naráz vzdychli – a pak s podivným, bolestivým trhnutím otevřeli oči. Všichni se pomalu posadili a podívali se na Zoidée a profesora.

„Kmotřičko,“ promluvila jako první Gerda.

„Co je, Pavlíku?“ přiskočila k ní Zoidée. „Tak ti to přece jen vyšlo, viď?“

„Nevyšlo, kmotřičko,“ zachvěla se viditelně Gerda. „Ta bestie dostala strašný úder, na okamžik jakoby zmizela... Sama vidíš, všichni moji spící jsou vzhůru! Ale teď už zase slyším to strašlivé šumění. Ona je tam pořád, atomový výbuch ji nezabil – možná jen na okamžik omráčil.“

„Proboha – co budeme dělat?“ zesinala Zoidée.

„Já si teď aspoň vystřídám všechny bdící. Padám únavou, věř mi. Víš, co se stalo? Ta bestie se mi dostala dovnitř torpéda, sotva jsem je dopravil jen pár kilometrů pod její povrch. Musel jsem to odpálit předčasně, abych to vůbec mohl odpálit. Možná, kdybych se dostal hloub... Zřejmě nevypadla z Evseje, jen na okamžik přerušila svůj telepatický útok. Co se dá dělat, aspoň mi dovolila probudit se, i to je úspěch. Budu to muset opakovat s lepším vybavením. Mám právě takový zajímavý nápad... Postavím torpédo se skleněným pláštěm, pak se mi snad přes deset metrů jednolitého skla nedostane tak rychle dovnitř.“

„Kdo ale svede tak narychlo udělat něco takového?“

„Obrátím se na Říši Glug, něco podobného mi už nabízeli – a není to vlastně dávno...“

„A ten chlapec v tom torpédu...?“ strachovala se Zoidée.

„Toho už jsem odtamtud nedostal,“ povzdychla si Gerda. „Když na něm rozežírala skafandr, neodvážil jsem se ani nastavit zpoždění a stiskl jsem jeho rukou tlačítko okamžité detonace. To už jsem pro něho nemohl udělat vůbec nic – ale byla to aspoň rychlá smrt, sežrání bestií bolí mnohem víc, věř mi... já to mohu srovnávat...“

„A ty dovolíš, aby takhle zemřeli i další...?“

„Mám ti znovu opakovat, že tady jde o to, kdo s koho?“ zachmuřila se dívka. „Buď já – nebo ta bestie!“

„Jsi vskutku příšerná bytost,“ promluvil temně profesor Grou. „Ale budeme ti držet palce...“

„Budu to potřebovat, profesore,“ souhlasila dívka vážným hlasem. „Ale vy také, nemyslete si! Jestli to prohraju, pak budou mít výhodu lehké smrti jen ti, kdo zabijí sami sebe – a to dřív, než bude ta bestie u nich... Jak já vím, lidé z Bardžá sami sebe zabít nedokáží. Pro vás by to potom bylo nejhorší. Já už vím jaké to je, umírat rozežírán tou bestií. Držte mi palce všichni, jsme na jedné lodi, vy i já!“

Pak vstala z lůžka – zablýsklo se a dívka zmizela.

„Kde je?“ podíval se bezradně profesor na paní Zoidée.

„Šla vystřídat někoho z bdících,“ pokrčila rameny. „Asi si šla sednout do některého z křižníků...“

„V jejím stavu?“ zděsil se.

„Snad jí aspoň svěří něco lehčího,“ odtušila paní Zoidée ustaraně. „Ale jak už oba víme, na udržení chodu křižníků je potřeba celkem padesáti dětí – půjde především o manipulaci s doplňováním paliva. Teď se probudilo dvacet starších. Těch padesát, co drželo službu, brzy usne – i tak je div, co ty děti vydržely. Ale to také znamená, že Gurroovy kosmické křižníky budou obsluhovat batolata. A to je pro nás mnohem chmurnější. A my mu nemůžeme pomoci tam, kde se tahle válka odehrává, ale jedině tady.“

V Galaktickém Společenství Myslících Bytostí se o ničem jiném nemluvilo, než o válce.

Byla to podivná válka. Nikdo o ní nic nevěděl, jenom to, že Gurroa, dosud nejmocnější známá civilizace, stojící mimo Galaktické Společenství, velice naléhavě požádala o několik termonukleárních náloží, právě těch, které před nedávnem sama doporučovala rozebrat jako nepotřebné. To znamenalo něco chmurného, když civilizace, která v poslední skutečné válce zvítězila bez jediného výstřelu a bez jediné oběti na straně protivníka, najednou nenachází jiné východisko, než atomový úder... Na koho vlastně?

Reportér Harry Ross (z časopisu Galaxie a my, známý po Společenství jako jediný, kdo v tomto tisíciletí pořídil za svého krátkého pobytu přímo v centru tajemné a nedostupné hmyzí civilizace Říše Glug jedinečné snímky jedné matky), na planetě Igysuo zastihl přítomného zástupce civilizace Gurroa a pokusil se ho přemluvit, aby mu prozradil více podrobností o současném konfliktu.

„To jsi ty, Harry?“ vzpomněla si Gurroova dívenka, která na Igysuo dohlížela na montáž náloží atomových torpéd. „Moc času nemám, ale ze staré známosti ti to neodepřu. Zatím si tady natoč co potřebuješ – jaképak s tím tajnosti – a pak mi dej vědět.“

Když jí pak přišel oznámit, že je připraven, objevila se vedle něho najednou s fialovým zábleskem dvě sotva pětiletá děvčátka, objala ho z obou stran – a poté zmizela v dalším fialovém záblesku i s reportérem.

Když se Harry vzpamatoval z nadprostorového letu, který takovým zvláštním způsobem (bez kosmické lodi a dokonce i bez skafandru) vykonal poprvé v životě a jímž byl ohlušen, oslněn a trochu i otřesen, uvědomil si jen to, že se nachází na letícím hvězdoletu. Poznal to nejen podle slabší tíže, dosahující sotva čtvrtiny pozemské, ale také proto, že mu typ lodi nebyl neznámý. Nikde tu nebyl jediný nápis, jediné označení – což právě tuto loď určovalo. Jen Gurroa na svých lodích nikdy žádné nápisy nepotřeboval.

Obě Gurroovy holčičky zmizely mnohem dříve, než se Harry vzpamatoval z ohlušení, ale už jejich pomoc nepotřeboval. Pamatoval si naštěstí uspořádání lodi z dob, kdy se účastnil mírových rozhovorů s Říší Glug. Brzy si uvědomil, že se nachází v předsíni hlavní řídící kabiny a hned si to také namířil do dveří.

K jeho nesmírnému překvapení tam bylo živo, i když zcela jinak, než co očekával. Z civilizace Gurroa tam nebyl nikdo, zato tam bylo více než deset lidí, kteří sem vůbec nepatřili – a některé z nich Harry dokonce poznal.

„A hleďme – máme tu nějakou návštěvu,“ uvítala ho už ve dveřích vysoká, štíhlá, černovlasá Bardžanka. Harry Ross se na ni podíval a zdálo se mu, že už ji musel někdy v životě vidět – ale za nic na světě si nemohl vzpomenout, kde.

„Á – Harry Ross,“ usmál se na něho druhý Bardžan. Toho Harry naopak poznal ihned. Byl to šedovlasý rektor lékařské univerzity v Cokrezu, pan Grou Sofonai.

„Co vy tady děláte?“ podivil se Harry.

„Co se dá,“ mávl rukou odevzdaně Sofonai.

„Zaslechl jsem, že vás dnes sháněli na univerzitě,“ řekl Harry. „Měli tam nesmírně zajímavý lékařský případ a velice litovali, že Vás nikde nemohou sehnat...“

„Tady to bylo ještě zajímavější...“ odtušil pan Grou Sofonai. „O co vlastně v Cokrezu šlo, víte o tom něco?“

„Jedna studentka, zaslechl jsem nějaká Hanele Weisová ze Země, tam nebyla několik dní k probuzení, nebo tak nějak“, řekl Harry nepříliš zasvěceně. „Budili ji marně i vyhlášení odborníci z univerzity, což se mi zdá divné, když vím, že pomoci agisarů dovedete probudit i mrtvé... Ale na takovýhle druh zajímavosti tam jela od našeho časopisu kolegyně Linda, ta těm lékařským věcem rozumí víc.“

„Nebyla k probuzení, říkáte?“ zbystřil pozornost Grou Sofonai – a spolu s ním všichni ostatní, kdo byli v řídící kabině. „To jméno si pamatuji, Hanele Weisová, velice nadaná dívka – a docela hezká, i když má příliš pozemsky bledou barvu pleti – asi jako vy, pane Harry... Poslyšte, neprobudila se právě včera – a sama od sebe?“

„Jak to víte?“ podivil se Harry. „Pokud vím, teprve to má touhle dobou vyjít... Slyšel jsem, že jakmile se ta dívka probudila, někam si odskočila – a od té doby ji už nikdo neviděl... Kolegyně Linda měla smůlu, že ji tam už nestihla. Napadlo ji dokonce zavolat si na tu záhadu Strážce, ale ti prohlásili, že o nic nejde a víc z nich nikdo nedostal.“

Všichni v řídící kabině se na sebe významně podívali.

„Myslím, že jsme doma,“ usmál se jeden z lékařů.

„Tajnůstkář jeden,“ usmála se i Bardžanka.

„Ale proč to dělá na zapřenou?“ vrtěl nevěřícně hlavou pan Sofonai. „Stačilo by mu, aby jen slovíčko prohodil...“

„To by nebyl on,“ mávla rukou Bardžanka s úsměvem plným pochopení. „Vždyť víte, jak on všude vystupuje nenápadně, jak to jenom jde.“

„Moment!“ opáčil Harry. „Vás už můj případ nezajímá?“

„Ale zajímá,“ usmívala se stále Bardžanka. „Jenomže nám už je jasné oč jde. Hanele Weisová asi není obyčejné děvče. Kdyby Vás to zajímalo, pane Ross, my vám můžeme na oplátku prozradit, kde se s největší pravděpodobností Hanele touhle dobou nachází.“

„To přece nemůžete vědět!“ vyhrkl Harry.

„Teď nejspíš sedí za řízením jednoho křižníku Gurroovy flotily,“ dokončila Bardžanka.

„Pak ovšem ta Hanele je... Gurroa?“ svitlo Harrymu.

„Nerad bych se mýlil – ale bude to tak,“ usmíval se pan Sofonai. „Hanele Weisová... Kdopak by to do ní řekl?“

„Ale jak víte, že se probudila právě včera?“ sondoval rychle Harry.

„Protože ve stejný okamžik se nám tu přímo pod rukama probudilo šest set dětí – a všechny z civilizace Gurroa,“ řekla Bardžanka. „My se tu totiž několik dní staráme právě o ty nejmladší Gurroovy děti...“

„Proč? Co je s nimi?“ vyhrkl Harry.

„Ani my jsme je nemohli probudit,“ řekl šedovlasý lékař Grou Sofonai. „Pane Harry, je mi už více než osm set let, většinu té doby jsem prožil jako lékař – ale ještě nikdy ve svém životě jsem se nesetkal s tak zvláštním druhem spánku. Víme o něm jen to, že to je jakýsi druh hypnózy, vyvolávaný na dálku.“

„Na dálku? To by mohlo být. Gurroa je přece telepatická bytost,“ připomněl si Harry.

„Právě. A když se teď chytil s vesmírnou příšerou, ona se ho pokusila hypnoticky uspat,“ vysvětloval Harrymu Grou Sofonai. „A to je velmi špatné. Dokud Gurroa bdí, příšera ho uspat nemůže, ale jakmile některá součást jeho bytosti usne, už se neprobudí. A jak je známo, člověk vydrží bez spánku jen krátce. Dokonce mnohem méně než bez vody.“

„A co když usne úplně?“ zeptal se Harry.

„To by byla katastrofa,“ povzdechl si Sofonai. „Nám už vysvětloval, co by potom následovalo.“

A vysvětlil to několika slovy i Harrymu.

„To jsem nevěděl... O jakési obludě jsem něco zaslechl, ale ve Společenství nikdo nic konkrétního neví. Co proti ní můžeme dělat my?“ vyhrkl Harry.

„Je ještě naděje,“ řekla Bardžanka. „Když pár pozemských atomových náloží Gurroa dopraví do chřtánu té obludy a nechá je tam vybuchnout.“

„Pak je to vyřešené,“ rozjasnil se Harry. „Před malou chvílí jsem byl na planetě Igysuo. Odborníci ze Země tam teď horečně montují nálože, jaké měla pozemská torpéda sylvy! Za pár hodin jich bude postaveno pět – i kdyby některá z nich selhala, další určitě s tou obludou zatočí.“

„Jste si tím tak jistý?“ zeptala se Bardžanka ustaraně. „Pane Ross, dovedete si představit účinek takového výbuchu?“

„Náhodou dovedu,“ trochu trpce se usmál. „Během poslední války jsem viděl hned několik desítek těch výbuchů, naštěstí jenom na obrazovce a z dálky. To když jsme se my pozemšťané zoufale a marně pokoušeli zastavit invazní flotily Agríšů silou... Byla to příšerná bitva! Kilometrové bitevní lodě se tenkrát naráz rozplývaly na prach! Strašný pohled! Ještě že se do toho potom vložil Gurroa.“

„Včera jedna sylva vybuchla obludě přímo pod kožichem. Dovedete si představit, že to ta potvora přežila a dokázala se vzpamatovat?“ řekla Bardžanka potichu.

„Ne,“ hlesl Harry ohromeně. „To snad není možné!“

„Při výbuchu ta obluda na okamžik přestala s hypnózou, takže se všechny Gurroovy děti naráz probudily,“ pokračovala Bardžanka. „Ale hned se vzpamatovala a začala hypnotizovat zase. Padesát Gurroových dětí, které vydržely nespat celých prvních pět dní, teď spí a nikdo z nás je nemůže probudit, ačkoliv tu sám vidíš výkvět Bardžanské lékařské vědy. Kromě těch padesáti spí i všechny malé děti – od úplně malých mimin po mladší batolata. Pane Ross, uvědomujete si, že Gurroa nemá dost starších, takže na jeho křižnících v téhle chvíli drží nepřetržitou službu i batolata?“

„Když ale pošle té obludě další atomový pozdrav, tak se zase probudí těch padesát, ne?“ řekl s nadějí.

„A co když se ta bestie už nepoleká a nepřestane s tou vražednou hypnózou ani na okamžik?“

„To by byl ovšem konec,“ hlesl Harry zničeně.

„A my proti tomu nemůžeme vůbec nic dělat,“ řekla právě tak ztrápeně Bardžanka. „A kromě toho – s každým torpédem zemře jedno Gurroovo dítě. Musí tam prý být až do posledního okamžiku kvůli orientaci a synchronizaci. Gurroa sice říkal, že se je pokusí zachránit, ale poprvé se mu to nepodařilo.“

Harry se zachvěl mrazem, který mu přejel po zádech. Lidé na Igysuo jistě dělají pravé divy, ale jestliže s každým jejich torpédem zemře dítě...

V řídící kabině se zablýsklo. U dveří, za zády Harryho, který se okamžitě otočil, se objevila desetiletá dívenka v hnědavé pracovní kombinéze, celé špinavé a odřené.

„Prosím, připravte se,“ řekla potichu, ale srozumitelně, neboť v kabině bylo rázem ticho, že by bylo možné padající špendlík najít po zvuku.

„Mám připravené další torpédo. Postavili mi je Glugruzi ze skla. Má dvojitý plášť, mezi první a druhou vrstvou je půlmetrová mezera plná koncentrované kyseliny dusičné, silně stlačené rozpuštěným vzduchem. Až se tam ta bestie prožere, snad ji aspoň ta kyselina zdrží, abych stihla vytáhnout ven Michala...Ten okamžik poznám podle tlakoměru... doufám, že včas... Od vás potřebuji, abyste mi pomohli probudit alespoň dvacet starších, rozumíte?“

Přikývli a beze slova se všichni společně odebrali do místností, kde byly uloženy nejstarší děti.

„Ještě máme chvilku čas,“ řekla dívenka, když viděla, že jsou všichni připraveni. „Musím dostat torpédo do Evseje co možná těsně k bláně Géja-pole. Pak na okamžik blánu zruším a vzápětí ji obnovím o kilometr dál. Torpédo tak bude uvnitř a ihned vyrazí na bestii – kdežto ona nemůže stihnout dostat ani molekulu své bytosti mimo bublinu.“

„A jak pak dostaneš toho kluka ven?“ vydechla Bardžanka.

V té chvíli si Harry Ross uvědomil, odkud tu ženu zná! Byla to přece kosmonautka Zoidée Karasová, první z Bardžá, kdo se kdy setkal s lidmi Země!

„Naštěstí to nebude vůbec jednoduché,“ řekla dívenka. „Kdyby bylo, asi by mi tamtudy ta bestie unikla. V torpédu mám synchronizátor, takže jestli to bude jen trochu možné, dostanu Michala ven i skrz Géja.“

Náhle se dívenka viditelně zachvěla a přitiskla si obě ruce k hlavě.

„Ne – to ne!“ vykřikla potichu. Chvilinku se němě dívala a její vytřeštěné oči nepřítomně hleděly skrz lidi.

„Co se děje, Pavlíku?“ byla u ní v okamžiku Zoidée.

„S tímhle jsem nepočítal,“ řekla dívenka zaraženě. „Ale mělo mě to napadnout. Není možné donekonečna držet hvězdu v bublině, ze které nemůže ven ani hmota, ani záření...“

„Co se stalo, Pavlíku, mluv!“ řekla Zoidée naléhavě.

„Ta hvězda se přehřála a vybuchla,“ řekla dívenka temným hlasem. „Nemohu ji udržet pouhými šesti křižníky, i když se v nadprostoru Evsej jejich síla o několik řádů násobí... Ne, šest křižníků na supernovu nestačí... Zatlačuje mi je čím dál rychleji.“

„A co ta bestie uvnitř?“ vyhrkl Harry.

„Nadprostoru Evsej se to bohužel netýká,“ řekla dívenka hněvivě. „Tam na tu obludu plameny nemohou. Dokud tam bude v klidu sedět, nic se jí nemůže stát. Naopak – teď bude mít i v Evseji prostoru, co bude chtít!“

V téže chvíli se zkroutila jakousi bolestí, vycházející přímo z ní. Tento stav trval jen krátce a zase přestal. Ale v téže chvíli se naráz probudily všechny děti v místnosti, od čtrnáctiletých po nejstaršího dvacetiletého.

„No sláva!“ zvolala Zoidée.

„Ještě nejásej,“ zarazil ji Gurroa a spolu s ostatními vyskočil z lůžka. „Ta bestie mě sice přestala uspávat, ale před chvilinkou jsem od ní dostal telepatickou ránu, až mi vyrazila dech! Možná se jí šumění zdálo málo účinné, proto na mě zkouší něco nového – a kdo ví co horšího vymyslela...“

Všichni se zarazili.

„Víš aspoň, co se tam uvnitř děje?“ zeptala se Zoidée.

„Nevím, kmotřičko,“ povzdechl si mladík. Byl proti své kmotřičce velmi drobné postavy, což bylo dáno tím, že ona byla Bardžanka a on Aiguřan. „Já tam teď nemohu dostat nejen torpédo, ale ani sondu. Kdyby křižníky povolily třeba na nepatrný okamžik, obávám se, že by už nedokázaly blánu opět spojit. Já ji musím držet, rozumíš? Ustupovat, ale držet.“

„A vydržíš to?“ zachvěl se Harry.

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Gurroa. „S tím nemám žádné zkušenosti, ještě nikdy jsem se nepokoušel držet vybuchující supernovu... za těch pár minut se roztáhla, je dvacetkrát větší, než původní hvězda... A to ji brzdím, bez Géja-pole by už byla mnohem, mnohem větší...“

„Co budeš dělat?“ zeptal se Harry už klidněji.

„Vystřídám si posádky,“ pokrčil rameny Gurroa. „Teď to všechno záleží na něčem jiném než před chvílí. Kdyby se blána Géja-pole protrhla, bude mít bestie volno. Potřeboval bych dostat dovnitř torpédo, ale nemohu teď povolit ani na okamžik. A jestli mě ta bestie začne telepaticky ničit dřív, než bude vhodná chvíle k poslání torpéda, bude to moc špatné...“

Errata:

10.08.2021 11:04