Zloději

Sondu vedl Gynapa a Zavluja ho potichu naváděl. Mluvil šeptem, nemohl si pořád zvyknout na to, že ani hlasitý hovor tam v chrámu nebude slyšet.

„Teď nahoru – asi tak deset sáhů – mělo by tam být malé okénko,“ dohadoval se s Gynapou.

Na obrazovce se objevilo nevelké, zamřížované okénko.

„Teď podle zdi až k cimbuří,“ šeptal Zavluja. „Tam budou nezamykané dveře – je to příliš vysoko.“

„Kdyby si uvědomili, že k nim půjdeme vzduchem, možná by je zamkli,“ řekl pobaveně Gynapa.

Sonda zlehka narazila na dveře. Otevřely se, ale s tak strašlivým skřípotem, až se Zavluja přikrčil. Sonda vlétla dovnitř a rychle se vznesla ke stropu.

„Zase je tu průvan,“ zahromoval kdosi zevnitř. „Chlapi, vy se snad nenaučíte ani kopnout za sebou do dveří!“

Ozbrojenec oblečený jen do drátěné košile, v kožených kalhotách a vysokých botách, bez meče a jiných součástí výzbroje, předvedl ostatním, jak se má kopat do dveří. Pak se zase vrátil nazpět do strážnice. Světlo z jeho pochodně na chvíli osvítilo místnost tak jasně, že bylo vidět jako ve dne (kamera se přitom pohotově přelaďovala z infračervené na obyčejné světlo), ale zbrojnoše ani ve snu nenapadlo podívat se nad sebe. Možná, že by si černého válce se zaoblenými konci, sotva metr dlouhého a čtvrt metru v průměru, ani pak nevšiml. Místnost byla vysoká a sonda se vznášela těsně pod klenbou, kam dopadalo jen málo světla.

„Neviděl nás,“ zašeptal Zavluja. „Výborně! Teď kolem dveří strážnice a po schodech dolů, ale opatrně, schody jsou úzké, abychom na někoho nenarazili.“

Sestup točitými schody proběhl klidně. Gynapa uvažoval, kdyby šel někdo proti sondě, asi by si svítil a světlo by je včas varovalo.

„Pozor – tady by měli chodit dva strážní,“ upozorňoval ho Zavluja.

Strážní tu sice byli, ale oba leželi a chrápali. Měli tu každý svou otep slámy, aby se jim měkčeji leželo, a ovšem láhev, aby jim hlídka lépe ubíhala. Dlužno říci, že oba byli s láhví hotovi mnohem dřív než s hlídkou... Sonda opatrně proplula okénkem ve dveřích, aniž by si jí strážní všimli.

„Jsme na místě – je to v té velké skříni naproti refektáři,“ prohlásil potichu Zavluja.

Gynapa nechal vyklopit manipulátory a pokusil se jimi otočit klíčem, který trčel ze dveří stříně. Sonda uchopila klíč a pak se celá převrátila. Tiše to cvaklo – a když dal Gynapa zpětný chod, manipulátor dveře otevřel.

Před očima obou dobrodruhů se na obrazovce objevilo osm knih. Byly starodávné, složené z jednotlivých listů papíru, popsaného znaky. Krystalové knihy tu ovšem Gynapa očekávat ani nemohl.

„Druhá zprava je Proroctví – a tahle, třetí odleva, je Kronika,“ oznamoval Zavluja šeptem.

Gynapa jemně uchopil knihu Proroctví do manipulátorů. Zmizela mimo zorné pole kamery, ani nebylo vidět kam, Gynapa však věděl, že ji právě vstrčil do vaku na vzorky. Potom tam stejnou cestou uložil i Kroniku.

„Jenže teď se nedostaneme ven,“ lamentoval Zavluja. Byla to pravda, sonda s plným vakem by skutečně neprošla okénkem ve dveřích.

„Je tu ale okno ve zdi,“ nevzrušoval se Gynapa. „Teď už nám nevadí, že nevíme, kolikáté v pořadí je.“

„Je ale pevně zamřížované,“ dodal nešťastně Zavluja.

„Odmřížujeme je,“ řekl Gynapa. „Na sondě máme vpředu... Jak vy tomu vlastně říkáte? Požírač skály?“

„V životě by mě nenapadlo, že se jednoho dne stanu také zlodějem,“ oddechl si Zavluja, když mříže za slabého bzučení stekly dolů a sonda opět vylétla do volném prostoru. „Ale je pravda, i zlodějské náčiní máte, o jakém se nám ani nezdá.“

„Já to tak neberu,“ zavrtěl hlavou Gynapa. „Sám jsi nám tvrdil, že chrám měl ty knihy uchovávat pro všechny lidi. Když si je přivlastňuje jenom pro sebe a nikomu je nechce půjčit po dobrém, kdo je větší zloděj, my nebo tavúni?“

„Když to říkáš takhle,“ rozjasnil se Zavluja, „pak může být i naše svědomí čisté!“

„Teď ještě ne,“ povzdychl si Gynapa. „To až obě ty knihy zase vrátíme.“

Errata:

10.08.2021 11:04