Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Audienční sál Gosumského královského paláce vynikal velikostí, architektonickou propracovaností a přemírou nádhery a bohatství. Čili vlastně nevynikal ničím, neboť převážná většina panovníků si chrochtá v podobně marnotratných efektech.

Ve vyhrazených místech u stěn se v mnohařadových galeriích tísnily davy dvořanů, kteří tu měli své povinnosti, i těch, kteří tu byli jen tak pro ukrácení chvíle svých prázdných životů.

Pancíře královské gardy, která obklopovala trůn, se zlatě leskly.

A v místě, kde se obvykle klaní delegace prosebníků, tentokráte stál jeden jediný muž.

Potoris, král Gosumský, nepatrným pohybem prstu přivolal své dva rádce. „To je jako co?“ sykl s dobře znatelnou nevolí v hlase, a hodil pohledem dolů, do sálu.

„Mág Sogot, Vaše Veličenstvo,“ odvětil šeptem Moudrý rádce.

„Jen jeden?!“

„Je to mág, Vaše Veličenstvo,“ zdůraznil Silný rádce.

„To o sobě říkají všichni.“

„Prošel zkouškou, Vaše Veličenstvo...!“

Potoris otráveně mávl rukou. „Ty vaše zkoušky znám. Vytáhne z klobouku králíka a jste z toho celí vyjevení. Mám se snad zahazovat s kdejakým šarlatánem? Nevíte, že čekám náčelníka Kramotské karavany?“

„O karavaně z Kramotu dosud nemáme zprávy, Vaše Veličenstvo...“

„Ale no jo,“ zavrčel král. „Tak šup, ať si tu svojí prosbu odblekotá a honem vypadne, a tím dnes končím!“

Rádci uctivě odstoupili a kývli na ceremoniáře.

„Mág Sogot, nechať se Vašemu Veličenstvu líbit ráčí...!“ zazněl vycvičený hlas prýmkovaného muže.

„Tak co chceš, mluv, rychle,“ zívl znuděně král, zkoumajíc stav svých pěstěných nehtů.

„S prominutím,“ pravil muž. „Nejsem mág. Jsem reálný mág.“

„No a...?“

„Chci položit Vašemu Veličenstvu otázku.“

V síni to zahučelo. Taková neomalenost! Taková drzost! Však také v králi Potorisovi vzkypěla krev. Co si ten trhan myslí!

„Ven!“ zaječelo Jeho Veličenstvo. „Sic ti dám hlavu srazit!“

Velitel dveřníků významně mrkl na svalnaté pochopy, kteří byli pro podobné příležitosti shromážděni za jedním sloupem. Nyní jako dobře sehraný šestičlenný oddíl vyrazili, aby v co nejkratším čase odklidili subjekt vzbuzující královu nelibost.

Síní vzápětí zahučel nový chór hlasů, tentokráte výrazně zděšenějších, protože běžící smečka pochopů se mžikem oka změnila v mistrovsky vyvedené kamenné sousoší.

Někdo zaječel, někdo omdlel, ale vzápětí se v audienčním sále rozhostilo hluboké, napjaté ticho.

Král Potoris byl proti své vůli zaujat. Pranic ho nemrzel osud šesti sloužících, spíš ho zajímalo, co je tohle za trik.

„To nebylo úplně marné,“ řekl proto zvolna.

„Nemám ve zvyku dělat marné věci, Vaše Veličenstvo...!“

„Hm. Co ještě umíš?“

„Cokoli.“

Potoris pokynul. „Třeba?“

Sousoší se náhle pohnulo, nabralo zpět své barvy i životnost, a šestičlenná skupinka se v divém chumlu svalila na drahocennou dlažbu.

„Suchum!“ vyřkl král slovo. Z davu okamžitě vystoupil muž v typickém obleku mágů. Nebylo pochyb, o koho jde. Důstojně došel do středu síně a uklonil se jako člověk, jež si je dobře vědom svého postavení i své moci.

„No, Suchume!“ ušklíbl se král. „Dovedeš to samé?!“

„Nechť se Vašemu Veličenstvu ráčí líbit... dovedu.“

„Předveď.“

Nová úklona. „Rač mě prosím omluvit, Vaše Veličenstvo. Budu potřebovat jistý čas... na přípravu.“

„Ale tenhle ho nepotřeboval!“

„To nevíme, Vaše Veličenstvo. Mohl si vše přichystat předem...“

Král Potoris poposedl. To mohla být pravda.

„Umíš ještě něco?“ tázal se nyní už docela se zájmem.

„Všechno,“ padla zdrcující odpověď divného hosta.

„Chm! Všechno!“ zasmál se pohrdavě král.

„Ano.“

„Važ slova, cizinče,“ varoval Sogota královský mág. „Každý podvod bude neprodleně odhalen!“

„Teď se bavím s králem, ne s tebou,“ opáčil Sogot a z mága Suchuma se stala socha – tentokráte však malachitová.

„A hrome,“ řekl král. „Zvláštní, opravdu. Připusťme zatím, že nejsi jen pouhý podvodník. Cos to tedy chtěl?“

„Otázku, Vaše Veličenstvo.“

„Mluv.“

„Připusťme, že tvoje Veličenstvo chce dostat dívku na druhou stranu zdi. Co tvé Veličenstvo udělá?“

Okamžik vládlo kamenné ticho, pak se Potoris rozesmál a dvořané se přidali, i když nikdo nechápal čemu se smějí.

„To má být nějaká zkouška?“ prohlásil král pobaveně, když se dosyta nasmál.

„Ano,“ padla klidná odpověď.

Tu se Potoris zarazil. Tohle se mu už moc nelíbilo. Co má ten divný tvor za lubem? Už jen to, že přišel samojediný! Ta opovážlivost! A chová se, jako by to byl on, kdo tu provádí svůj záměr! Kývnutím prstu přizval své rádce.

„Nejprostší věci žádají nejprostší řešení,“ pravil Moudrý rádce. „Použil bych žebřík, Vaše Veličenstvo.“

„Není důstojné krále užívat žebřík. Královský majestát má právo zlomit jakoukoli překážku, stojící v cestě. Zbořil bych zeď, Vaše Veličenstvo,“ radil tiše Silný rádce.

„Však symbolika násilí nemusela by být ideální formou odpovědi,“ upozornil Moudrý rádce.

„Svrchovanost svou vladař v sázku dát také nemůže!“ opáčil protějšek.

„Ech vy...!“ sykl král a stažením obočí oba rádce odehnal. „Myslíš, ty člověče opovážlivý, že ti dám odpověď?“ pravil hlasem pokud možno povýšeným.

„Nemyslím, Vaše Veličenstvo. Jakákoli reakce mi bude odpovědí...!“

Co mohu ztratit, řekl si král Potoris. „Nu... nechám přes zeď dívku přenést ve zlatých nosítkách. Ale budu-li chvátat... nechám zeď v mžiku na prach rozdrtit!“

V Sogotově tváři se neobjevil žádný výraz.

„Děkuji Vašemu Veličenstvu za odpověď,“ otočil se a odcházel.

„Hej! Hej ty!“ křikl za ním král překvapeně.

„Ano?“ obrátil se Sogot.

„Jako – nic víc?“

„To je vše, co jsem chtěl,“ potvrdil muž.

„Ztrať se z mého království, blázne!“ napřáhl Potoris ruku. „A už nikdy mi nechoď na oči!“

Divný návštěvník se ani neohlédl, kráčel jistým krokem ven z audienční síně. Jen ve vysokých, draze zdobených dveřích se pootočil. Tiše to cinklo a královskému mágovi Suchumovi se vrátila jeho lidská podoba. Královi, který už-už chtěl vydat rozkaz aby toho drzouna vymrskali z městské brány, zaskočila slova v krku.

Errata:

30.05.2021 13:20