Kde zvláštní události učiní zastávku tentokráte? Není to Wakin, město na pobřeží Kilipské úžiny? Ovšem že je, a ve zdejší palácové síni stojí, jak již vícekráte jinde, bytost říkající si Sogot. Ale něco je jinak.

Královský mág Sotikuj, kterého si král Kraal vydržoval u dvora, vůbec nemá nejmenší chuť měřit se s divným cizincem. Vše, čemu nerozumí, ho naplňuje obavami. Možná díky tomu dokáže vycítit, že je lepší tomuto... stvoření jít rychle z cesty.

„Cože?!“ zvedlo to krále Kraala z jeho trůnu, když Sotikuj s mnoha úklonami ohlásil, že se nechce pustit do křížku s cizincem.

„Jsou síly... Vaše Veličenstvo... jimž není radno vzdorovat,“ zakvílel mág, zacouval mezi ztrnulé dvořany a pak se dal na hanebný útěk.

„Chytit!“ zařval král Kraal. „Zmalujte mu hřbet a vyhoďte z paláce!“

Několik pochopů vyrazilo za prchajícím mágem, ale ukázalo se, že Sotikuj umí utíkat hodně rychle. Král Kraal mezitím přenesl svou pozornost na Sogota.

„Jestli si myslíš, že se snad budu bát nějakého vandráka jako ten starý poděs Sotikuj, mýlíš se. Koukej rychle ukázat, co umíš, nebo skončíš na pranýři před hradbami!“

Sogotova tvář zůstala netečná. Lehkým gestem si zjednal prostor, a pak se to strhlo. Pod trůnem se objevila otevřená truhla plná zlata, která se záhy transmutovala v kamenného obra. Čtyři metry vysoká postava se otočila a loktem mimoděk urazila kus sloupu, načež se rozpustila v hejno holubic, které se však obratem ruky vzňaly, změnily v ohnivý vír, který zkondenzoval, pohasl a zaplnil síň hustou mlhou.

Když mlha pominula, stál od trůnu až ke dveřím zástup mohutných železných bojovníků. Jako jeden muž vytrhli meče od pasu, provedli jakýsi pozdrav a slili se v jedno jediné zvíře, které ze všeho nejvíce připomínalo draka, stojícího na mohutných zadních nohách. Obluda učinila krok a rozpadla se do tuctu kovadlin, do nichž bušil tucet obrovitých perlíků. Kovadliny se vzápětí rozlétly na nespočet diamantů, které zaplavily podlahu jako jiskřivá povodeň. Jejich jas získal na síle, až si všichni museli zakrýt oči. Když záře pohasla, zůstala v sálu dlouhá řada přebohatě nastrojených hodovních stolů...

Jaký div, že král Kraal nevěděl co říci. Tohle nevýslovně přesahovalo všechny ty triky, kterými ho krmil Sotikuj a jeho pomocníci! Jenže Kraalovi zůstaly v hlavě pouze dva vjemy: strašlivý drak a děsivý šik nejméně šedesáti obrovitých bojovníků. Tohle ne, pomyslel si. Nechat si takového muže u dvora, je veta po mém kralování. Zbavil by mě trůnu kdy by se mu zachtělo!

V jediném úderu srdce věděl, co musí udělat.

„Dobré, dobré,“ řekl zvolna.

Zatímco dvořané chtivě sbírali démanty a kradmo začínali ochutnávat lahodné pokrmy a nápoje ze stolů, trochu zamyšleně se poškrábal na bradě. Pak natáhl ukazováček a dotkl se svého nosu.

Na toto smluvené gesto z tajných střílen, skrytých ve stěnách, vylétly šípy neomylně mířící přímo na Sogota.

Pak se vše zastavilo. Tedy, vše kromě něj. Aniž projevil zklamání či snad zlost, otočil se divný tvor a beze spěchu odešel ze síně, v níž vše zamrzlo v čase.

Nikdo z celého paláce se neodvážil vstoupit dovnitř až do večera, kdy konečně rudé paprsky zapadajícího slunce uvedly zkamenělé panoptikum zpět v pohyb. Šípy prosvištěly prázdným místem a vybraly si cíle mezi dvořany, démanty a lahůdky se změnily v šedý kámen, a král Kraal s rostoucí hrůzou pochopil, že odteď nebude mít jedinou klidnou noc.

Errata:

30.05.2021 13:20