Vítej, návštěvníku!

„Divím se,“ pronesl už po několikáté hospodský Kulich, když přinesl divné dvojici nové víno. „Venku je zmatek jako by měl přijít konec světa, a vy si tu klidně popíjíte!“

„Nestrkej nos do cizích věcí, staroušku,“ hodil přes rameno jeden z mužů, vznešeně oblečený.

„Dobrá rada nad zlato,“ zahuhlal hospodský a odšoural se do kuchyně. Muž, který mu dal toto poučení, se obrátil zpět ke spolustolovníkovi. „Má ale pravdu. I když Veličenstvo svůj rozkaz zrušilo, řemeslníci prchají. Nedivím se jim. Proč i ty nejsi na útěku? Vždyť pokud je pravda, cos mi právě řekl, jsi příčina poprasku nejen zde, ale ve všech královstvích!“

Muž na druhé straně stolu se ani neusmál. „Měl bych snad mít ze Zpenka strach? Blázen zůstane bláznem... nějaká koruna na hlavě na tom nic nezmění. Nebo si myslíš něco jiného?“

První se letmo ohlédl zda nikdo není v doslechu, a pak tlumeně řekl: „Nezmění. Vím to tak jako ty. Jenže pokud jsi stejně moudrý jako mocný, víš i to, že není zdrávo pustit si jazyk na špacír. Dokonce ani pro knížecího vyslance.“

„Věnujme se tedy něčemu užitečnějšímu než tlachání,“ souhlasil Sogot, neboť to byl on, kdo vedl tichý rozhovor s diplomatickou osobností v obyčejné hospodě. „Věděl bys třeba ty lepší odpověď na otázku, kterou jsem položil Potorisovi?“

Vyslanec maličko povytáhl obočí. „Nejsem král, je zbytečné se mě ptát. Ale když už o tom mluvíme, podle mě je to past na bezohlednost. Bylo by zdvořilé zeptat se dřív dívky, zda chce ona sama na druhou stranu zdi...“

Sogot pouze mlčky přikývl. „A když se tě zeptám, co vyzískat z aktuálního sociálního otřesu?“

Vyslanec se zasmušil. „Každý diplomat má u dvora mnoho zjevných i skrytých nepřátel, kteří zkusí chaos využít pro své nekalé záměry. V dalších dnech mi půjde o krk. Takže bych správně měl vzít nohy na ramena. Ale Lisken právě teď může vyzískat na politických třenicích. Čili budu muset zůstat a obezřetně licitovat o zájmech mé paní. Nic lepšího mě nenapadá. Tebe ano?“

„Ale ovšem. Kam ti lidé utíkají?“

Vyslanec pokrčil rameny. „Pryč. Pryč odtud, než skončí v dolech jako neužiteční, či domněle neužiteční.“

Chvíli přemýšlel. „Ty v tom vidíš nějaké východisko?“

„Vidím. Dejme tomu útěku směr.“

Vyslanec vytřeštil oči. „Máš na mysli... exodus?! Zbláznil ses také? Krást Jeho Veličenstvu podané?! Dá pobít uprchlíky na útěku! A i kdyby, kam se ti lidé mají uchýlit? Budou snad spásat kameny na stráních Werinku?!“

„To už nech na mě,“ pronesl Sogot tiše, ale pevně.

Vyslanec se nadechl, ale pak zašermoval rukou. „Ne ne, člověče. Ty to říkáš způsobem jako bys očekával, že se do čela uprchlíků postavím já!“

„Proč hned do čela? Nemáš snad jiný způsob, jak ty vyděšené lidi obrátit kam bude třeba? Kupříkladu směrem k Liskenu?“

„To by mi Její Milost Tülkü pěkně poděkovala!“ zavrtěl vyslanec hlavou. „Lisken rozhodně nestojí o to znepřátelit si Xoremb.“ Vzdychl. „Těší mě potkat člověka který umí směle používat hlavu, ale vrať se z oblaků zpět na zem.“

„Mé návrhy nejsou iluzemi, vyslanče,“ řekl Sogot vážně.

Diplomat trval na svém. „Za daných okolností jsou.“

Sogot zvolna usrkával z poháru. „Nehaž předčasně kladivo do vody,“ pronesl pak. „Situace je v pohybu. Třeba se mezitím dějí věci, o nichž nevíš...“

„Například?“ pousmál se vyslanec chmurně.

Dveře hospody se rozrazily a dovnitř vběhl jakýsi otrhanec. Aniž váhal, zamířil o oběma mužům. Vyslanec zjevně nebyl překvapen, a Sogot také ne. Toliko čisté ruce nového příchozího prozradily, že jde o vyzvědače v přestrojení. Naklonil se k vyslanci a něco mu vzrušeně zašeptal.

Do vyslance jak když píchne. „Jsi si jistý?!“

Špeh přikývl. „Naprosto!“

Vyslanec zatěkal očima kolem sebe, pak se obrátil k vyzvědači a dal mu tichým hlasem několik příkazů. Otrhanec vylétl z hospody jak vystřelený.

„Sogote, chlape prapodivná!“ pravil pak vyslanec a hlas se mu chvěl napětím. „Jeho Veličenstvo Zpenk právě zemřelo na selhání srdce...!“

A Sogot řekl: „To je ale náhodička...“

Errata:

30.05.2021 13:20