Vítej, návštěvníku!

Ona noc roku sto jedenáctého se stala výrazným mezníkem v historii všech čtyř království, neboť to, co se dělo v Xorembu, odehrávalo se i v jiných částech kontinentu. I když jinde nebylo třeba aby lakomého krále, kterému se právě zhroutil nejúspornější sen života, vztekem sklátila mrtvice.

Rozčileného a vyděšeného davu, který se s úsvitem shromáždil východně od města Joriset, se nakonec přece jen ujal vyslanec Liskenské kněžny, lord Danar. S podporou svých lidí uklidnil největší vášně, zchladil přehnaně horké hlavy, přesvědčil příliš ustrašené, a kolem poledne se dalo početné množství lidu na pochod proti proudu řeky Kvis.

Přes Danarovy obavy nevyrazil z Jorisetu žádný ozbrojený oddíl, aby přivedl prchající poddané zpět. Královské město mělo patrně svých vlastních starostí dost a uchazeči o uprázdněný trůn nutně potřebovali ozbrojence jinde.

Během dvou týdnů, které potřebovali uprchlíci, aby došli k jezeru Slikt, někteří úmysl vzdali. Propadli únavě, obavám a plni malomyslnosti se obrátili zpět k Jorisetu.

„Nějak se nám to rozpadá, nemyslíš?“ obrátil se vyslanec Danar na Sogota, když ho potkal.

Podivný muž totiž nepozorovaně mizel jak se mu zachtělo, a zrovna tak se objevoval. Ve dne, v noci.

„Nám?“ opáčil Sogot krátce.

„Cožpak v tom nejsme spolu?“

„Ani ne.“

„Kdo mě tedy navedl abych se ujal uprchlíků?“

„Ty sám,“ opáčil Sogot. „Navrhl jsem ti způsob. Chopil ses ho o vlastní vůli. Ale nestrachuj se. I když někdy nebývám k vidění, neznamená to, že tu nejsem.“

Vyslanec chvíli mlčel, přemýšlel o tom co slyšel. „Opravdu myslíš že tohle má smysl?“

„A ty?“

„Váhám. Nadšení uvadá a lidé prchají. Obstarat šest tisíc hladových krků aspoň něčím k snědku a udržet je v pohybu není snadná záležitost.“

„Někteří prchají, jiní se naopak přidávají. Ale organizuješ to velmi dobře. Jistě sis nemyslel, že to bude jednoduché?“

„Ne. Ale tak trochu jsem doufal, že budeš mít v záloze nějaké příjemné překvapení.“

„To mám neustále.“

Danar potřásl hlavou. „Asi jsem si nevšiml...“

„Není ti divné, že lidé ještě nebyli napadeni nějakými lupiči? Že dav ještě nedostihli žádní Jorisetští zbrojnoši...?“

Vyslanec ztěžka vzdychl. „Aha. Rozumím. Ale i tak by ti, kteří dosud vydrželi, potřebovali nějaké povzbuzení k pochodu.“

Sogot si vyslance chvíli mlčky měřil. „Dobrá,“ řekl pak.

Jenže toho dne se události naopak zvrtly. Vzadu, za zvolna táhnoucím davem, se objevilo několik rychlých teček.

„Vaše Excelence! Za námi jsou vlci!“ přiběhlo několik předáků s očima navrch hlavy za Danarem. Vyslanec se na to dojel podívat osobně. Tam, kde předtím bylo pět, nyní se hemžilo již nejméně deset dravců.

„Lákají je odpadky a celá naše stopa,“ potvrdil jeden z jeho lidí. „Možná by bylo dobré urgovat znovu Sogota, excelence.“

Jenže divný muž nebyl k nalezení.

„Zrovna když ho potřebujeme!“ vrčel Danar nespokojeně. Nezbylo než zadní skupinu uzavřít několika odvážnými jezdci, kteří výpady proti vlkům udržovali smečku v uctivé vzdálenosti. Zpráva se rychle rozkřikla, a lidé znervózněli. Semkli se blíže do houfů a přidali v kroku, aby se nikdo neopožďoval. Zatímco jindy už s pozdním odpolednem některé skupinky zastavovaly, nyní se celé tisícehlavé množství valilo usilovně dál, s nedočkavostí vyhlížejíce věže Liskenu.

Jenže soumrak byl rychlejší. Vyslanec musel přikázat rozložit tábor na břehu jezera, podél kterého šli, a ohraničit tábořiště ohni.

„Máme tu problém,“ uvítal Sogota, který se s příchodem tmy náhle opět objevil mezi lidmi.

„Skutečně?“

„Sledují nás vlci.“

„A to je problém?“

Vyslanec se trochu zarazil. „Není snad?“

„Jak se to vezme. Všiml sis oproti tomu, jak velký kus cesty jste dnes urazili?“

Tentokrát vyslanec rozvažoval odpověď déle než jindy.

„Uznávám,“ promluvil pak, „že tvé řešení má přímočarý půvab. Ale rozhlédni se kolem. Co ty schvácené ženy a děti? Co uštvaná tažná zvířata? Myslel jsem přece jen trochu jiný způsob povzbuzení. Ne donucení pocitem ohrožení, Sogote!“

„Však jsem ti rozuměl,“ přikývl zvolna ten divný člověk. „Ten tvůj »přece jen trochu jiný způsob« je totiž právě na dosah.“

Danar se zahleděl do ležení. Na levé straně propukl rej světel, pochodně se míhaly sem tam. Netrvalo dlouho, když k vyslanci dorazily rychlé spojky.

„U tábora se objevilo na tři sta lidí. Prý vesničané z dvou blízkých dědin. Vzali s sebou všechno, a snažně prosí o připojení.“

„Co všechno?“

„Vozy, plno dobytka, potraviny, materiál, nástroje...“

„Vítáme je,“ kývl Danar. „Jsou ochotni prodat něco ze svých zásob, aby se lidé mohli nasytit?“

„Už jsem se ptal, Vaše Excelence. Oni jídlo nechtějí prodat. Oni ho chtějí darovat za laskavost, že je nevyženeme...!“

Vyslanec pokynul. „Staniž se. Dohlédněte na to, ať každý přiměřeně dostane, a dárce odměňte aspoň symbolicky.“ Pak se obrátil k Sogotovi. „Z blízkých dědin? Žádné tu v okolí nejsou, to by je můj výzvědný předvoj objevil.“

„Možná provedli průzkum nedbale,“ pokrčil Sogot rameny.

„To jistě ne!“ ohradil se vyslanec důrazně. „Prostě tu žádné...“ Bezmocně umlkl před Sogotovým zpola tázavým, zpola pobaveným pohledem.

„Děkuji,“ dodal krátce a odešel na kontrolu ležení i nově příchozích.

Errata:

30.05.2021 13:20