Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
„Odložte všechny zbraně,“ vyzval ceremoniář oba muže, když je stráž v danou dobu dovedla ke dveřím kabinetu. Danar mlčky uposlechl a ceremoniář se významně podíval na Sogota.
Ten sáhl pod plášť a podal mu nečekaně velký přímý meč.
„Všechno?“
Sogot zavrtěl hlavou. Sáhl pod plášť a vyndal druhý takový meč.
„Odlož vše, nebudu to stále opakovat,“ podotkl ceremoniář nevrle.
Sogot mlčky kývl, jako že rozumí a vyndal zpod pláště třetí, čtvrtý, pátý...
Když už bylo za ceremoniářem opřeno o stěnu šestnáct mečů, nevydržel to. „Už dost! Kde ty meče pořád bereš, chlape! Co má tvoje neuvěřitelné počínání znamenat?!“
„Čekám kdy pochopíš, že ať mi odebereš libovolné množství zbraní, stále jich budu mít tolik, kolik se mi zachce,“ řekl Sogot klidně.
„V tom případě tě nepustím dovnitř!“
„Nevadí. Já tam přece nechci jít; toliko jsem tam někým zván.“
Ceremoniář zalapal po dechu, jenže vtom se dveře kabinetu otevřely a v nich stála sama kněžna Tülkü. Všechny hlavy, kromě Sogotovy, ihned spadly do hluboké úklony.
„Co je to tu za povyk...?“
„Vaše Milosti...“ zakoktal se ceremoniář. Kněžna se podívala na meče a pak na Sogota, který jen omluvně pokrčil rameny.
„Pojďte,“ vyzvala je.
„S prominutím Vaše Milosti, ale on...“
„Já vím,“ hodila kněžna přes rameno.
Kabinet nebyl velký, ale krásně zařízený. U stolu byly připraveny tři židle a na desce se skvělo vybrané pohoštění. Kněžna gestem poslala služebnictvo pryč.
„Posaďte se,“ řekla těm dvěma.
Vyslanec velmi zaváhal. Usednout s vládkyní u stolu jako rovný s rovným? Pod vlivem nového kněžnina pohledu však poslechl.
Kněžna mlčela, nechvátala s řečí. Sledovala oba muže a snažila se vycítit i to, co nebylo vidět. Vyslanec seděl jak na trní, ale Sogot si starosti nedělal. Vzal malý zákusek a upil výtečného čaje, zatímco pozoroval kněžnu, aniž na ní upřel pohled. Viděl, že navzdory svému mládí má v hlavě uložen bystrý mozek a dokáže pochopit i to, co nebylo vyřčeno. Tím lépe.
„Leccos mi došlo,“ pravila konečně kněžna. „Neotevřu vám své brány, takže nebudu moci být nařčena ze spolčení s uprchlíky. Svého vyslance musím exkomunikovat z toho samého důvodu. Přitom tě Danare znám, jsi odvážný, ale současně rozvážný muž, který by neudělal žádnou klukovinu. Naprosto však netuším, kam vaše rebelie míří, a jak bychom tedy mohli někdy případně spolupracovat. Podle mě letošní zima rázně ukončí vaše naděje.“
„Zamíříme výš do skal,“ upřesnil Sogot.
„Tam ale nic není.“
„Možná je,“ zněla poměrně neuctivá odpověď.
Ale kněžna se neurazila.
„Prozraď mi, co nevím!“ vyzvala ho.
„Nevíš například, kam tvé komorné zašantročily paličkovaný límec s rubíny,“ pravil Sogot. „Nikdo ho neukradl. Spadl za tu komodu, jak je vykládaná modrým kamenem, a zůstal viset na třísce.“ Nedbaje údivu v tváři kněžny, pokýval hlavou a dodal: „Vlastně... teď už víš i tohle.“
Náhle se kněžna zasmála. „Skvěle, mágu!“
„Nejsem mág, Vaše Milosti.“
„Ne? A co tedy?“
„Jsem reálný mág.“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Podstatný,“ pokývl hlavou.
Když se kněžna nedočkala dalších slov, ujala se řeči sama.
„Když odhlédnu od všech urážek jež ses dopustil, a za které bych tě správně měla pověsit, zaujal jsi mě. I když rozmluva s tebou nepatří k nejlehčím.“
Sogot zvolna pokýval hlavou. „Já vím.“
„Hraješ velmi vysokou hru, reálný mágu...!“ řekla varovně.
„Ještě ani netušíš, jak vysokou, tvoje Milosti,“ opáčil. „Ale děkuji za důvěru, kterou v nás vkládáš.“
Maličko nesouhlasně potřásla hlavou. „Nevkládám. Danare, nabídni si konečně.“
„Děkuji, Vaše Milosti.“ Vyslanec se ostýchavě chopil zákusku.
„Doneslo se mi již o někom, kdo velmi zvláštním způsobem navštívil dvory pobřežních království. Proč to děláš?“ obrátila se znovu na Sogota.
„To přece nechceš vědět, Milosti...“
Kněžna úplně strnula nad novou drzou odpovědí, ale i nyní se ovládla – také díky tomu, že si vzpomněla na jednu prastarou esoterickou poučku: ne vše, co jde otevřít, jde pak zase zavřít. A vědomost může být zrovna tak vražedná jako ocelová čepel...
Ten člověk je naprosto jiný než jak vypadá, cítila. Kde se vzal a co doopravdy chce? Ne, nebudu mu ukazovat své karty, dokud nepoznám, s jakými chce hrát on, řekla si.
„Co ode mě očekáváš?“
„Nic. Vše co bylo třeba, právě proběhlo.“
To kněžnu znovu zaskočilo. Počítala s nějakými požadavky, přinejmenším na podporu uprchlíků, nebo na nějaký spiklenecký plán. Najednou měla pocit, že je jen figurkou na šachovnici toho zvláštního člověka. Buďto s ním bude hrát, nebo ji prostě obejde. Bylo to docela drsné poznání, ale kněžna ho snesla statečně.
„Ty stejně uděláš, co budeš chtít, že?“
Sogot maličko kývl.
„A navíc ti je jedno, s kým povedeš hru...“
Nové, ještě menší přitakání.
Dlouhou chvíli bylo v kabinetu ticho.
„Jeden z mých lidí se dnes večer projeví jako zrádce,“ promluvila pak kněžna šeptem. „Řekne vašim předákům, kudy se dostat do nábřežního skladu potravin. Počítám, že uprchlíci vtrhnou do města a sklad vyloupí. A mé ozbrojené síly se spokojí s tím, aby po nějaké chvíli obnovily městskou bezpečnost. Výměnou za to by se celá akce mohla obejít bez obětí na životech, co říkáte...“
Sogot potřetí lehce přikývl. „Obejde. Co si tvoje Milost bude přát na oplátku...?“
„Chci jen slyšet, zda opravdu dobře víš co děláš.“
„Vím.“
Pokynula rukou na znamení, že mají odejít. Když se u dveří obrátili k poslední úkloně, Sogot řekl: „Kdybych tvou Milost potkal na některém z královských trůnů, mohlo leccos vypadat jinak.“
Tvář kněžny nezměnila výraz, jen vstala a otočila se zády.
Kdo ví, zda zaslechla, co Sogot jen tak pro sebe poznamenal už mezi dveřmi. „Ale co není, může být...“
Errata: