Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

První zima – ač nebyla v zdejším tropickém pásmu nijak děsivá – stala se další velkou zkouškou statečnosti a odhodlání nových osadníků. Vykořeněni ze známého prostředí, jen provizorně zabydleni, obklopeni neznámým krajem, snažili se přežít ze všech sil. Někdy i jen ze dne na den. Horami zcela odříznuti, připadali si chvílemi jako by byli jediní a poslední na celém světě.

Nicméně čtyři místokrálové vybrali několik odhodlaných a silných mužů, kteří se vydali nazpět skrz hory, aby přinesli zprávy z vnějšího světa. Poté, co prožili různá dobrodružství a překonali nejednu hrozbu, vrátili se po čtvrt roce zpět.

Odvedli dobrou práci, a lidé s jistým dojetím i uspokojením poslouchali, jak se daří těm, které tak nečekaně opustili. Po útěku poddaných všechna království zpřísnila zákony a zvýšila tlak na poddané. „Ještě že jsme pryč!“ říkali lidé.

„Ten vodopád na stráni u Jorisetu stále chrlí vodu!“ sdělovali cestovatelé, kteří se navrátili z Xorembu. „Zkoušeli ho svést stranou, ale podemlel všechny hráze. Vykotlal už pořádnou strž, sahající až k městským hradbám. Nikdo neví, jak ho zastavit!“

Ještě někdo ale prošel spletitým podzemím: dlouhá karavana o čtyřech stech mezcích, naložená vším možným, kterou osadníkům zjevně poslala kněžna Tülkü. Bedny obsahovaly především bolestně postrádané přesné nástroje, a kromě soli, materiálu, oděvů, potravin a léčivých přípravků také pytle zdravého osiva a sazenic k založení nových polí. Skupina poháněčů se příliš nezdržela. Předali celou karavanu a pěšky se vydali nazpět.

Na jaře roku 112 došlo kromě toho k dalším dvěma významným událostem.

Vskutku velkorysými plány bylo v Danaru založeno sídelní město Thof. A skupina vybraných kopáčů počala kutat v udaném místě zlaté žíly!

Když horníci přinesli ukázat první vzorky, lidé propadli nadšení. Tohle nebyl běžný materiál, který dává sedm uncí² zlata na tunu³ hlušiny. Podíl zlata se pohyboval na hranici sto dvaceti uncí! Werinská jizva, jež v dávnověku vyrvala těžké kovy z hlubin k povrchu, nyní došla svého využití.

Od vzniku Danarského královstvíčka se Sogot nijak nevyhýbal spolupráci, a vstupoval do událostí občasnými, i když ne vždy přímo viditelnými zásahy. „To bylo ale štěstí, že to takhle dopadlo!“ říkali nezřídka lidé když je minula nějaká nepřízeň osudu. Sogot to s uspokojením slyšel, ale nijak se nepřipomínal.

Zato jiná jeho činnost budila údiv od počátku. Nezřídka totiž v noci mizel, a pak se z hor všude kolem neslo bližší či vzdálené hřmění.

Našlo se pár odvážlivců, kteří s velkou námahou a četnými riziky vystoupali na štíty horských velikánů, a podařilo se jim zjistit co se děje. Sogot prolétal vzduchem podél skal a metal po nich blesky, které trhaly celé útesy, jež se řítily v mohutných lavinách dolů do srázných údolí. Této zvláštní zálibě se věnoval téměř půl roku.

Během roku 112 do Danaru reálný mág Sogot přivedl ještě dalších devět tisíc lidí, veskrze zručných odborníků ve všech možných oblastech. Nedotčené lesy mezihoří počaly ustupovat, přenechávajíce úrodnou půdu rozumně organizovaným polnostem a sadům.

Jak čas plynul, získávalo dosud zcela neznámé královstvíčko na síle i jistotě, ale také počalo vzbuzovat zájem okolních zemí.

První našli cestu skrz hory průzkumníci Harkijského krále Depoje. Jeho Veličenstvo bylo nesmírně překvapeno, že místo pár chýší jakýchsi nuzných uprchlíků narazili jeho zvědové na nečekaně skvěle se rozvíjející državu, jež se nadto sama prohlásila za království!

Že by uprchlíci mohli v horách vybudovat nějaké sídlo, bylo ještě aspoň trochu přípustné. Ale vyhlásit si vlastní království, to nemohlo nechat chladným žádného monarchu v okolí. A také nenechalo.

Král Depoj vztekle kázal sebrat vojsko, a vyslal ho pod velením vojvody Tikema na sever, aby rozvrátil a vypálil hnízdo uprchlíků. Čtveřici trucvládců a četné předáky nařídil lapit a v klecích dovézt zpět do Arkelly, kde jim měl být mezitím přichystán velkolepý způsob sprovození ze světa.

Vojvoda Tikem pojal vojenskou výpravu coby osídlovací. Když už tam ti rebelové počali budovat nějaké sídlo, byla by chyba toho nevyužít, řekl si. A tak s sebou vzal kromě vojáků i značné množství doprovodného lidu, včetně celých rodin.

Brzy na jaře se celý zhruba dvanáctitisícový konvoj dal do pohybu, a bez větších problémů stanul o tři měsíce později před útesy Werinku. Vstup do tunelu byl přesně tam, kde ho zvědové objevili, a pět tisíc Harkijských vojáků odvážně vniklo do mezihoří. Za nimi se temným průchodem valilo zbylé množství civilního doprovodu.

A tím vlastně všechno skončilo. Žádná další zpráva ke dvoru nedorazila. Krále Depoje napadlo, že vojvoda zvítězil a rozhodl se nechat si mezihoří pro sebe. Všecek rozezlen vyslal proto další poselstvo, aby vojvodovi připomnělo kdo je jeho králem.

Ale skutečnost byla ještě nepříjemnější, jak vyšlo najevo když se poslové schlíple vrátili ze skal do Arkelly.

Jako prvního v rozlehlém a úrodném mezihorském kraji natrefilo Tikemovo vojsko jakéhosi divokého lovce. Vojvoda Tikem zcela nečekaně kázal zastavit postup, a půl dne soukromě rokoval s oním divným člověkem ve svém stanu. Načež přešel s celou armádou i doprovodem na stranu Danarského království.

Král Depoj měl zprvu dojem, že se přeslechl. Pokud ho existence vzdorokrálovství urážela, tak vojvodova zrada ho nyní rozpálila do běla.

Co na tom bylo nejhorší: nebylo jak se pomstít! Král sice mohl vzít novou armádu, dokonce i silnější, a vyrazit do skal, jenže tím by oslabil své vlastní panství. Vztahy se sousedním Umbirsem a Gosumem nebyly nijak idylické a Depoj by nakonec mohl přijít i o svůj trůn, kdyby se rozneslo, že jeho země není schopna adekvátní vojenské reakce na napadení sousedy.

Když se dosyta vyzuřil, dostal král Depoj nadmíru skvělý nápad: zapojí do války proti Danaru i ostatní krále! Koneckonců, existence samozvaného království uráží i jejich královskou vznešenost! Nakonec by se králem mohl prohlásit i kdejaký metař, ne?!

A vyslal výmluvné posly na východ i na západ.

Mezitím zprávy, jež sem-tam prosákly z Werinských hor, vykreslovaly Danar jako malou, ale prudce vzkvétající državu, jež dosahovala nebývalé produktivity ne díky útisku vrchnosti, ale díky semknutosti lidí ke společnému cíli.

Čas od času se někteří odvážní lidé nechali zlákat, sebrali co mohli a prchli do centrálního pohoří. Aby vladaři učinili těmto živelným pokusům konec, rozestavili na cestách do hor hlídky. Po pravdě řečeno, nijak to nepomohlo. Vojáci spíš posedávali v hospodách, než aby trčeli v pustině a číhali na náhodné zběhy z feudálních panství. A když už někde strážili, uprchlíci jejich okázale zbudovaná vojenská stanoviště, zdobená praporci na vysokých kopích, bez problému obcházeli velkým obloukem.

Vzteklí vladaři proto vymysleli druhou fázi: vypustili mezi lid udavače, kteří hlásili když se někdo odvážil vydat k horám. Vojenské hlídky pak vyrážely téměř najisto, a poddané, kteří se chtěli vymknout ze svého trudného jha, čekaly přísné tresty.

Jenže životnost udavačů byla příliš nízká na to, aby jejich činnost přinesla očekávaný efekt. Poté, co se jejich těla počala porůznu nacházet utopená v žumpách, zájem nových rekrutů pro tento druh dobře placené, avšak přece jen značně rizikové práce velmi ochladl. Neustálá nevole z odlivu robotníků i řemeslníků panovníky konečně dohnala k tomu, aby se domluvili. I když jim jednání i chystání vojů trvalo téměř pět let.

Proti Danaru se tedy roku 118 dala do pohybu vojska hned ze čtyř stran najednou. Od východu táhla Umbirská armáda o síle 18 tisíc mužů, z jihozápadu se blížila Gosumská armáda patnácti tisíc ozbrojenců, ze západu pochodovaly oddíly království Xorembského (kde se problematicky chápal vlády Zpenkův strýc Xorz) v počtu devatenácti tisíc hlav. Sám harkijský král Depoj pak vyslal čtrnáct tisíc mužů. Jednalo se v součtu o naprosto největší bojové uskupení v dosavadní historii Segorru.

Zprvu šlo všechno hladce. Armády dorazily ze čtyř směrů po nudné a úmorné pouti až ke skalám Werinku, ale tam se zcela nečekaně vynořil problém: tunely skrz horské masívy nebyly k nalezení.

Nikoho nenapadlo, že by mohly prostě zmizet. Velitelé došli k závěru, že byly zasypány a neobyčejně dovedně zamaskovány.

To byl podstatný zádrhel, neboť zdolat strmé stěny Werinku by dokázali snad jedině důkladně vycvičení i vybavení horští lezci. Takových ale měli velitelé mezi svými vojáky jako šafránu. Nešlo ale jinak – průchody bylo třeba nalézt stůj co stůj! Takže vyslali několik malých skupin horalů na cestu přes zasněžené vrcholy, aby uvnitř zjistili, kde tunely vedou.

Pokusy zdolat Werinské stěny trvaly různě dlouho, od dvou týdnů do měsíce. Ale skončily stejně: neúspěchem.

„Stěny jsou zcela bez cest,“ referovali lezci. „A když už se nějaká sebemenší možnost objeví, jakoby jí kdosi schválně přerušil v tom nejméně vhodném místě!“

Čas ubíhal a armádám, rozloženým v nehostinných krajinách, rychle docházely zásoby. Vzhledem k tomu, že kolem skal Werinku nebyly žádné vesnice či jiná obydlí, nebylo ani kde, ani co rekvírovat.

Dopadlo to jak muselo. Podzim toho roku byl svědkem neslavného návratu čtyř armád, které prohrály aniž svedly jedinou skutečnou bitvu. Co hůř: králové prohráli hned dvojmo. Nejen že nedokázali exemplárně zardousit svévolné království, ale muži, odvedení do armád, chyběli na polích i v dílnách. Celá odvetná akce se tak otočila proti těm, kdo ji vyvolali. Všechna pobřežní království postihl znatelný ekonomický pokles. Co myslíte, že králové udělali? Ještě víc utáhli šrouby útisku vůči poddaným.

Na jaře nového roku nadto vyschl zlatý zdroj v proslulých Xorembských zlatých dolech. Žíly cenného kovu se vytratily jak voda v písku. Marně horníci proráželi průzkumné štoly a šachty do všech stran. Masivnímu zdroji bohatství, vydřeného z tisíců zotročených poddaných, odzvonilo.

Tím větší váhu získalo kvalitní zlato Danarské, které zvolna začalo proudit z mezihoří směrem k pobřeží Segorru.

Podle očekávání to však nebylo bez problémů. Když dorazila první zlatá karavana přes Zgur do Arkelly, byla již na rozkaz krále očekávána početnými zástupy ozbrojenců, kteří prostě zabavili všechen náklad a uvrhli obchodníky do žaláře.

„Já jim ukážu!“ prohlásil král Depoj, lačnící po zlatě. A rozkázal katům, aby z obchodníků dostali jak a kde pronikli skalami. Jenže díky zlomyslnému osudu, případně s nepatrnou pomocí reálného mága, se někdy věci zvrtnou v nejméně očekávané chvíli. Tak tomu bylo i nyní. Z osmatřiceti zajatých obchodníků byl v kobkách nalezen pouze jediný. Ostatní zmizeli, aniž kdo věděl jak či kam.

Král Depoj byl sice prchlivý jako téměř každý monarcha, ale nebyl dočista na hlavu padlý. Došlo mu, že tu ten poslední obchodník nezůstal proto, že by na něj kdosi zapomněl. Odvolal prozatím mučení, a předvolal ho naopak před trůn.

Muž, kterého spatřil, nevypadal nijak vylekaně či bázlivě, a poté co provedl svou úklonu, směle se zadíval králi do očí.

„Jak utekli tvoji společníci?“ tázal se král.

„Nevím, Vaše Veličenstvo. Každý z nás měl celu zvlášť.“

„Proč jsi neutekl i ty?“

„Proč bych utíkal, když jsem se ničím neprovinil?“

„Jsi služebník lžikrálů! To stačí abych tě předhodil psům!“

„Každý je něčí služebník, Vaše Veličenstvo...“

„Já nejsem, ty bloude!“ vzkřikl zlostně král Depoj.

„Mýlíš se, Veličenstvo. Ty jsi největší otrok... svých vlastních vášní,“ pousmál se téměř neznatelně muž.

Král Depoj už-už otvíral ústa aby nechal toho neuvěřitelného drzouna rozčtvrtit, když mu cosi padlo do oka. Zhluboka vydechl, a když si myslel, že už ovládá hlas, řekl: „Pohleď vlevo!“ Když tak spatřil profil mužovy tváře, pravil: „Tys Sogot!“

„Ano.“

Dvořané mimoděk ucouvli v náhlém strachu.

Král mlčel, ale celý se třásl. Zčásti vztekem a zlostí, ale zčásti i náhlými obavami, jež tísnivě sevřely jeho nitro.

Proč se tu ten divný člověk znovu ukázal? Jde mu opravdu jen o zlato, nebo má nějaký jiný úmysl?

Jenže ještě někdo v audienční síni si Sogota měřil vyloženě nenávistným pohledem. Byl to dvorní mág Xygin. Musel před lety usilovně žehlit svou potupu, a trvalo hodně dlouho, než obnovil svou pošramocenou pověst. Od chvíle, kdy téměř tři dny visel hlavou dolů, připravoval se k nejstrašnější pomstě. A nyní byl původce jeho hanby zde!

Xygin snad ani nedýchal, aby na sebe neupozornil byť sebemenším zvlněním magie. Pomaličku, nenápadně, zaměřoval Sogota všemi pomůckami, jež neustále nosil při sobě. A tak jako minule, nevycházel z údivu. Žádná magie. Naprosto žádná!

Ten člověk jí buďto umí naprosto dokonale skrýt, anebo... anebo musí být bůh, napadlo najednou Xygina mrazivě. Jenže oheň nenávisti převážil nad zdrženlivostí. Mág Xygin kolem sebe rozložil maskovací pole a poté shromáždil maximum magie do své hole. Vzduch počal tiše praskat energií, letmé záblesky na povrchu hole houstly, ale díky skrývací magii si ničeho nevšimli ani dvořané, stojící hned vedle něj. A když už mága tak strašlivě pálila dlaň, že hůl téměř nemohl udržet, vrhl celý magický náboj proti Sogotovi.

Účinek výbuchu byl spektakulární.

Výzdoba sálu okamžitě opustila síň vyraženými okny, zástupy dvořanů byly sraženy na zem, královský trůn se málem zvrhl, nebesa nad ním se urvala a odlétla pryč coby zlatem zdobený netopýr. Rozlámaná dlažba kolem Sogota se rozzářila rudým žárem. Nepříjemné však bylo, že samotného Sogota se drama nijak nedotklo, dokonce se ani neobtěžoval otočit k mágovi čelem.

„Xy-gi-ne!“ zařval král Depoj, když konečně popadl dech.

Dvorní mág se stěží probíral z ohromení. To přece nešlo! Nebylo myslitelné, aby výboj magie, který by dokázal rozbít skálu velkou jak venkovský statek, neměl žádný účinek!

Mág sebral poslední zbytky sil i odhodlání. „Rozpoznal jsem, Vaše Veličenstvo, že chystá útok!“ Odvážně rozpřáhl ruce a popošel Sogotovi blíže. „Varuji tě, Sogote! Tohle bylo pouhé upozornění! Zkusíš-li cokoli, zničím tě již zcela!“

Král Depoj si svíral bolavou hlavu. „Cože? Sogot mě chtěl napadnout?!“

„Tak jest! Chtěl!“

„A ty... jsi ho... zastavil...?“ téměř slabikoval král.

„Ano, Vaše Veličenstvo!“

Král si dobře všiml, jak se Sogot jen maličko bezeslovně pousmál. Náhle ho znovu přepadl vztek.

„Vypadni!“ zaječel na překvapeného Xygina. „Ven, ty budižkničemu! Zmiz mi z očí!“ Dvorní mág se nedohadoval. Obrátil se a chvatně zamířil k východu. Po pravdě řečeno raději by běžel, ale síla, kterou vydal do nezdařeného útoku, ho tížila nesmírnou únavou. Byl rád, že popadal dech.

„Konečně máš stejný pořádek v paláci jako ve svém království,“ řekl kousavě Sogot, rozhlížeje se po rozkotaném sále. Otřesení dvořané sténali, bolestivě se zvedali na nohy a ti více vzadu nenápadně couvali ze sálu pryč.

Král Depoj jen s vypětím sil držel na uzdě svou zuřivost nad novým neúspěchem. Trvalo delší dobu, než sebral sílu a hlavně odvahu se zeptat: „Chceš mě tedy zabít, Sogote?“

„Nikoli, Vaše Veličenstvo. Kdybych chtěl, už bych to udělal, a mág Xygin by mi v tom nezabránil ani v nejmenším.“

„Hm... rci tedy, cos mi říci chtěl.“

„Jsem toho názoru, že není vhodné zlatou karavanu z Danaru vítat vězením. Lepší bude ukázat jim laskavou tvář a zavést s horským královstvím výhodný obchod,“ pravil Sogot.

„Je to lžikrálovství!!“

Depoj, jako každý aristokrat, si nesmírně zakládal na své urozenosti a nesnesl pomyšlení, že by se někdo neurozený odvážil povyšovat na jeho úroveň. Jenže Sogot dodal:

„Nemusíš souhlasit, ale dost možná bude souhlasit některý z okolních králů... co by to znamenalo, nebudu rozvádět.“

Tahle věta Depoje citelně tnula. Představa, že by Danarské zlato plynulo jinam než k němu, byla ještě horší než nenávist k samozvancům. Přesto se tvářil, že dlouho přemýšlí. Sogot ho nerušil.

„Bude Danar obchodovat zlatem výhradně se mnou?“ tázal se pak číhavě král.

„Ne. V tuto chvíli jednají jiné Danarské zlaté karavany se všemi ostatními králi,“ ujistil ho Sogot a ani se neusmíval.

„Nenávidím tě,“ zašeptal král.

„Nic, co bych nevěděl...“

Král Depoj stiskl zuby, až mu zaskřípaly. „Dobře, Sogote,“ řekl pak docela klidně. „Žádná Danarská zlatá karavana se v mé zemi či na mém dvoře již nesetká s nevlídným zacházením. A nyní zavolám svého zlatníka a promluvíme si o ceně za Danarské zlato...“

------------------------ Poznámky:

  2 1 oz = 32g

  3 1 tuna = 925 kg

Errata:

30.05.2021 13:20