Vítej, návštěvníku!

Kolij Bunk se narodil před třiceti lety poblíž Umbirského města Takiri. Otec hrnčíř, pracující v porcelánu, dal synka na učení do města, kde se mladý Bunk stal kuchařem a číšníkem. Byl přijatelně inteligentní a ambiciózní, takže vbrzku zaujal místo šéfkuchaře v jednom ubytovacím zařízení.

Jeho touhou však bylo vkročit do paláce. Naneštěstí, nikdo z kuchařů kteří sloužili na šlechtických dvorech, ne a ne zemřít. Zkoušel to tedy postranními cestami, ale i když vydal dost peněz, vše marno. Zahořkl milý Bunk, a když se z Umbirsu bral dav, mířící jaksi nepochopitelně do dalekých skal, sebral se pln nespokojenosti a opustil království s nimi.

Když si odbyl své ohromení z objevu nového světa v srdci Werinku, počal intenzívně pracovat na své kariéře. Tentokrát mu bylo štěstí nakloněno, a v nově se formující společnosti zaujal místo šéfkuchaře čtyř spoluvládců.

Kolij Bunk byl konečně spokojen. Vyhlédl si ve svém okolí docela pěknou mladou ženu, a protože i ona v něm nalezla zalíbení, vzali se a založili domácnost. Jak už to nezřídka bývá, do roka a do dne se stali šťastnými rodiči.

Vše vypadalo skvěle.

Až do chvíle, kdy se u něj v domku objevil nějaký muž.

„Najednou tady byl, když jsem šla zamíchat zelí! Myslela jsem, že je to tvůj známý...!“ špitala žena tiše v kuchyni.

„Nikdy jsem ho neviděl!“ vrtěl Bunk hlavou. „No ale když už tu je, dones nějaké pohoštění...“

„Nejsem tu kvůli jídlu,“ řekl ale divný host. „Chci po tobě jinou službu, Koliji.“ Z pláště vyňal nebezpečně malý flakónek. „Toho nepozorovaně přidej čtyři kapky do nápoje Sogotovi. A tohle,“ položil na stůl těžký měšec, „užij podle vlastní chuti.“

Bunk nakoukl do měšce. Bylo v něm zlato. Strašně moc zlata. Zatočila se mu hlava. Nejen z toho, co se po něm chce, ale z toho, že by konečně mohl být svým pánem, a neposluhovat u jiných. Přesto v něm strach přetrvával.

„Ne, tohle nechci udělat,“ řekl těžkým hlasem.

Příchozí pomalu otočil hlavu ke kolébce. „Chápej, Koliji, zlato není jediným způsobem, jak tě přemluvit. Také se může stát, že ti nezbyde než noc co noc bdít u lůžka tvého syna. A ani tak ho neuhlídáš...!“

Kolij Bunk to pochopil úplně přesně.

Nechvátal. Však mu také onen tajemný muž kladl na srdce, aby to zbytečně neuspěchal. Postupně zkoušel jednotlivé kroky svého nechtěného úkolu, až si byl jist, že je zvládne. Ale pak k provedení chyběla příležitost, protože Sogot se na několik dní ztratil neznámo kam. Měl takové výpadky ve zvyku, a nikoho to nepřekvapilo.

Konečně nastala ta rozhodující chvíle, kdy čtveřice vládců mezihoří usedla spolu se Sogotem k hostině. Byl to vzácný okamžik, neboť Sogot byl znám svými možná až nemístně asketickými způsoby. Čtyři kapky čiré jako ranní rosa na růži zmizely v poháru, jež se poté ocitl na stole před reálným mágem.

Věru že byla příležitost se napít! Spoluvládci Solek, Korkim a Rifiz se dohodli, že složí vládu do rukou Danarových, a sami se ujmou místodržitelství ve třech nově založených městech, Klifu, Oqiru a Xirdu. Rozhodli se tak již podruhé, neboť když k témuž kroku vyzvali Danara před rokem, poctu odmítl. Tentokrát se nechal přesvědčit. Bývalý Liskenský vyslanec byl k vládě přece jen vhodnější než kdokoli z pobřežních králů.

Nebyla žádná halasná a okázalá korunovace. Solek přednesl návrh, a Rifiz s Korkimem ho podpořili. Danar se zdál poněkud překvapen. „Už před rokem jsem dal odpověď,“ pravil poté.

„My víme. Ale to bylo před rokem.“

„Mohu znovu odmítnout?“ tázal se Danar.

„Můžeš,“ připustil Rifiz. „Ale lepší bude když přijmeš.“

A Danar řekl: „Dobře, přijímám.“

Nyní seděli u společného stolu a probírali věci, jež mezi sebou řeší vladaři. Sogot je mlčky pozoroval. Ti muži nebyli žádní hrdinové, kteří by dokázali otřást světem. Nebyli neporazitelní stratégové, ani géniové co zažíhají světlo v dějinách. Ale měli zdravý rozum, zdrženlivost a vyznačovali se vzácnou svorností.

„Tedy – na Danarského krále!“ pozvedl po chvíli Solek pohár.

„Na naše stálé spojenectví,“ kontroval král.

I Sogot pozvedl svou číši a zhluboka se napil.

Kolij Bunk, dozírající ze svého stanoviště jako vždy na hladký chod hostiny, pocítil mrazení na zádech. Teď! Teď to bude!

Jenže... okamžiky ubíhaly, a nic se nedělo! Bunk sice tušil, že jed nebude účinkovat okamžitě, ale pokud měl, tak se účinek nějak podivně zpozdil! Je zbytečné to natahovat: hostina proběhla v poklidu a vládci se spokojeně rozešli.

Bunk pohybem očí vyslal obsluhu, aby sklidila ze stolu a uvedla hodovní síň do vzorného stavu, a s hlavou plnou zmatku se otočil, aby došel zkontrolovat kuchyni. Přitom však leknutím málem vyskočil do vzduchu, neboť těsně za zády mu stál – Sogot.

V Bunkovi se zastavilo srdce. Jsem ztracen, pomyslel si jedině.

Sogot se mu očima chvilku propaloval do hlavy, načež tiše řekl: „To nic. Ale už to nikdy nedělej.“

Než se Bunk probral ze smrtelného ohromení, byl sám.

Ve stejné chvíli zazněl jeskyní, výtečně skryté v předhoří Libského skalního masivu, velmi nespokojený hlas. „Já jsem to říkal, že taková hloupost neprojde!“

To promluvil Xorembský mág Kudichoj. Sešel se zde s ostatními mágy, aby se pomocí svých dalekohledných schopností potěšili sledováním, jak Sogot přijde o život. Úklad však zjevně selhal.

„Jen klid,“ zazněl hlas mága Suchuma. „Rozhodně byla určitá šance, že to vyjde. Bytosti, zvyklé chránit se před největšími hrozbami, občas opomíjejí ty nejprostší.“

„Jak vidíme, to není Sogotův případ!“ procedil vztekle mezi zuby mág Xygin. „Ale to jsem vám říkal hned! Jenže vy jste tvrdohlaví jak mezci!“

„Suchum to řekl dobře. Bylo to nenápadné a bezpracné,“ pokrčil mág Sotikuj rameny. „Nevadí. Berme to jako první kolo. Sogot má jistě nespočet nepřátel kolem sebe, takže nebude mít důvod spojovat s tím nás.“

„Ale jsme tam kde předtím!“ zaskřípal nenávistí přetékající hlas Xyginův. „Využijme toho že jsme tajně pospolu, a připravme konečně pořádný plán na odstranění toho zpropadeného vetřelce!“

„Zdravím. Ač nezván, trochu vstoupím do vaší rozmluvy,“ zazněl náhle z kouta jeskyně hlas. Patřil Sogotovi, který způsobem sobě vlastním přišel přímo do ohniska událostí.

Jeskyní v bleskovém sledu zapraskalo několik výbojů magie. To mágům povolily nervy a pokusili se podivnou bytost proměnit v prach, roztrhat, spálit a mrštit jím o skálu. Výsledkem však byl jen závan horkého vzduchu s výraznou vůní zkratované magie.

„Už jste skončili a jste schopni poslouchat?“ tázal se Sogot.

Mág Sotikuj si to přebral po svém. Škubl rukama a zmizel, jenže vzápětí se znovu objevil jen o kousek dál. Všecek zmatený udělal několik kroků a když zjistil, že je zpět v jeskyni, jen mlčky počal couvat, až se přimáčkl zády na skalní stěnu.

Mág Xygin, který měl největší důvod k obavám, kolem sebe složitým gestem vybudoval obrannou bariéru. Jeho nadlidským napětím zkřivená tvář prozrazovala, jaké množství síly do ní vkládá. Nezdálo se však, že by něčemu prospěla. Sogot mezitím beze spěchu popošel blíž k mágům. Jakoby mimochodem zdvihl paži, uchopil Xyginovu obrannou sféru a strhl ji jako zteřelou pavučinu. Zbylí dva mágové se ani nepohnuli. Docházelo jim, jak se věci mají.

„Zanechte dalších pokusů,“ pronesl Sogot hlasem, který neměl ani stopu po nějakém nepřátelství. „Nijak vám nepomohou, jen nás zbytečně okrádají o čas. Chápu že mě nemáte rádi. Ale musíte uznat, že jsem vás při provádění svých plánů poškodil tak málo, jak jen to šlo. Nechal bych vás na pokoji, ale váš pozdrav v mé číši mě přiměl reagovat.“

Mágové mlčeli. Nebylo co k tomu říci. Jedině mág Sotikuj se pomalu, tiše, maskoval kamenem.

„Víte... já k odpovědi nepotřebuji číši,“ navázal Sogot. „Umístil jsem kapku onoho elixíru rovnou do vaší krve. Myslím, že někdy v těchto chvílích byste už měli pocítit jeho vliv.“

„Proč nás... nezabiješ rovnou?“ vydusil ze sebe mág Suchum, přičemž vnímal, jak amulet na ochranu proti jedům, jež měl na krku, víc a víc žhne. V příštím okamžiku se ale přívěšek přetížením rozletěl na kousky a mág napůl poklesl na koleno, neboť jed rázem zaútočil na jeho tělo plnou silou.

„Správný dotaz,“ přikývl Sogot. „Vidíte? Mág Suchum první pochopil, oč jde. Kdybych vás hodlal jen z pomsty zabít, neztrácel bych čas.“

„Takže... co chceš?“ zasípal mág Kudichoj. Jeho magické prsteny temně jiskřily, jak se snažily eliminovat jed v těle, ale také to příliš nepomáhalo.

„Jediné: jděte mi z cesty. Nebudu se o vás zajímat, pokud se nevhodně nepřipomenete. Ujasněte si prosím, že vy jste mágové, já jsem ale reálný mág.“

Mág Xygin se chytil za prsa. Jed už účinkoval ve své poslední fázi. Sogot si ho změřil a s mírným despektem zavrtěl hlavou. Napřáhl ruku s nataženým prstem, na kterém se vzápětí objevily čtyři kapky, extrahované z krevního oběhu čtyř mágů. Postavy kolem něj mimoděk úlevně vydechly.

„Jak prosté,“ zakýval Sogot hlavou. Kapky se zvolna vypařily a zmizely ve vzduchu. Pak se podíval na mágy: „Už dobré?“

Nikdo mu neodpověděl, ale on ani odpověď nečekal.

„Další upozornění nebude,“ pravil tiše, ale zřetelně. V příštím okamžiku byl pryč. Nový povzdech mágů se zatřepetal pod stropem jeskyně.

„To bylo o fous,“ zavrčel mág Suchum.

„Já jsem to říkal!“ zahromoval mág Kudichoj. „Vy hlavy zabedněný! Málem nás oddělal na hromadu! Prý – zkusíme jed! Hlupáci! Ignoranti!“ Otočil se. „Prosímtě Sotikuji, vylez už z toho kamene, ty osle! Snad jsi nemyslel že se mu schováš?!“

„Nemáme... nemáme šanci,“ vydechl Sotikuj, rozpouštějíc na sobě čerstvé kusy skály.

„Třesky plesky!“ utnul ho Xygin. „Uznejme, ten jed byla chyba. Ale už se víckrát nachytat nenecháme. Prohlédněme nejprve pečlivě okolí, jestli tu někde nezůstal skryt!“

Když uběhl přiměřený čas, a všichni zavrtěli hlavu, dodal: „Tak! Musíme se ho zbavit, jiná cesta není! Segorr si nenecháme vzít! Buď on, nebo my!“

„Ví někdo co je to... ten reálný mág?“ rozhlédl se Suchum.

„Hloupost. Patitul!“ prskl Xygin žlučovitě. „Nikdy jsem nic takového nepotkal ani nenašel ve svitcích! Dal si kdovíjaké pojmenování stejně jako si ti hadráři v Danaru vyhlásili vlastní království!“

„Ale jeho schopnosti mi přišly docela impozantní...!“ připomněl zaraženě Suchum.

„Prostě má... štěstí. Musíme ho zasáhnout tam, kde to nebude čekat! Anebo najít někoho mocnějšího! Toť vše!“ soptil mág Xygin.

„Jenže koho asi?“ řekl malomyslně Sotikuj. „My jsme přece nejmocnější čtveřice Segorru. A druhý pokus musí vyjít – víte co řekl. Další varování nebude. Kde chcete hledat někoho takového?“

„Možná to nebude úplně snadné,“ poznamenal mírně zamyšleně Kudichoj, „ale myslím, že někoho opravdu hodně mocného bych sem dokázal pozvat...!“

Errata:

30.05.2021 13:20