Rozvineme-li před sebou mapu Segorru, dá se říci že nejodlehlejší pevninskou částí je severovýchodní souostroví Carinsmi. Po pravdě řečeno, nikdo by o něj ani pohledem nezavadil, kdyby se nad Danarem jednoho dne nemihl velmi typický, a velmi zlověstný stín.

„Myslel jsem, že bys o tom měl vědět,“ řekl Sogotovi král Danar. „Draci se na Segorru neukázali nejméně sto let. Všichni měli za to, že buď vymřeli, nebo odletěli kdoví kam.“

„Vím o tom. Možná nyní z toho kdovíkam zase přiletěli nazpět,“ pokrčil Sogot lehce rameny.

Danar pokýval hlavou. „Připadá mi, že tě ta zvěst nijak nezaujala. Máme se toho tedy chopit sami?“

Reálný mág zavrtěl hlavou. „Nebude třeba. Vy máte svých starostí dost. Podívám se na to a vyřeším to.“

A tak se vydal k severu. Existence draka na Segorru pro něj nebyla tajemstvím. Jen nevěděl, co ho vyhnalo do povětří. Draci se obvykle nedají snadno přimět k pohybu, pokud sami nechtějí. Že by ho přilákala vůně čerstvého zlata v Danaru?

Mžikem překonal půl planetárního glóbu. Otázka vzdálenosti pro něj už dávno nehrála žádnou roli.

Na souostroví Carinsmi, sevřeném po většinu roku sněhem a ledem, se tyčily tři stratovulkány. Dalo by se říci, že v dobách, když Segorr skončil vypouštění přetlaku jádra Werinskou globální jizvou, sloužily jako pojistné kingstonovy ventily. A občas skutečně byly v pořádné činnosti – mnohatunové kusy lávy vzlétaly na nízkou oběžnou dráhu, odkud padaly dolů až poté co několikrát obkroužily celý širý svět kolem dokola.

Leč mladý, horkokrevný a neukázněný Segorr již zestárl, vychladl a zlenivěl, a trojice stratovulkánů byla mnoho tisíciletí pokryta slušivými sněhovými čepicemi.

Sogot se zhmotnil přímo u nejjižnějšího vulkánu, jež jediný byl pojmenovaný – Satrang. To slovo se zcela automaticky objevilo v jeho mysli, jakmile se postavil na ledových kamenech. Kdopak mu mohl dát jméno, napadlo jej, když sem ještě lidská noha nevkročila? Pousmál se. No kdo asi. Nemusí to být lidská noha, ale třeba něčí křídlo...

Zamířil k nedaleké rozměrné trhlině ve svahu vyhaslé sopky. Aby poznal, že zmrzlou půdou vedou tenké praskliny, způsobené očividně nedávnou seizmikou, nepotřeboval ani své nadpřirozené schopnosti. Zvláštní, řekl si. Vždyť sopky už dávno spí...!

Aura dračího letu byla tak výrazná, že by ji přehlédl snad jen slepec. Sogot věděl, že je na správném místě. Cesta, kterou se ubíral do nitra hory, to dosvědčovala. Bylo zjevné, že slouží někomu výrazně většímu než člověk.

Po chvíli stanul přímo v dávném sopouchu. V prehistorických časech zde vřel a šílel kotel doběla rozžhavené lávy, ale nyní tu vládlo šero, ticho a mírný mráz.

A zlato.

Ovšem, jak jinak, řekl si Sogot. Pak pozvedl hlavu, a podíval se směle drakovi přímo do oka.

Bylo ticho, jen vlny v dálce sotva slyšitelně a neúnavně tříštily ledové kry o kamenný břeh. Nikdo se nepohnul. Ani drak, ani Sogot. Jen nějaká zbloudilá vločka, zahnaná sem poryvem větru, zatančila svůj něžný piruet vzduchem a spočinula na zlaté záplavě.

Pak Sogot promluvil. „Zdravím,“ řekl. Popošel trochu vlevo a posadil se na vyvýšenou hromadu zlata.

Dračí oko ho sledovalo. Otázka přišla až po dlouhé chvíli.

»Kdo jsi, smrtelníku?«

Sogot se pousmál. „Už jsem se bál, že se ani nezeptáš. Říkají mi Sogot. Jak mám oslovovat tebe?“

Dračí tlama se maličko pootevřela. Impozantní tesáky, řekl si Sogot, a vyčkávavě naklonil hlavu.

»Proč si myslíš, že se budeme bavit?«

„Kdybys nechtěl, neptal by ses mě kdo jsem.“

»Nerad svačím bezejmenné maso,« zněla odpověď.

Sogot se rozesmál. Tlama se pootevřela víc, pak ještě, a jeskyní se rozlehl třaskavý řev. Drak se smál také.

»Jmenuji se Anxestilian, smrtelníku. Co tě sem přivedlo?«

„Zvědavost. Něco podobného tobě se objevilo nad Danarem.“

»Neznám...«

„Aha. Danar je žhavá novinka, neuvědomil jsem si to. Tedy, nad Werinskou jizvou.“

»Silná zvědavost, která někoho žene tisíce mil...«

„Opodstatněná, Anxestiliane. Protože jsem stoupencem dobrých sousedských vztahů, přišel jsem na návštěvu dříve, než se něco nechtěně nepovede.“

»Nejsi mi sousedem, smrtelníku.«

„Jsi ospalý, Anxestiliane. Prohlédni si mě lépe.“

Dračí oko mrklo. A pak ještě jednou. Kdesi v jeskyni se náhle utrhl zlatý útes a s kovovým rachotem se sesunul dolů. Sogot pootočil hlavu za zvukem, ale pak se opět věnoval drakovi.

»Pozoruhodné,« nasál Anxestilian vzduch. »Skoro jsi mě oklamal svým všedním zjevem, zvláštní cizinče. Řekneš mi tedy, kdo doopravdy jsi?«

„Sám přesně nevím, Anxestiliane. Ale to mi radost ze života nekalí. Co však vypudilo draka z jeho příbytku?“

»Zeptej se přímo toho draka, divný Sogote. Otoč hlavu.«

Na vchod padl stín. Sogot se ohlédl a spatřil druhého ještěra.

Drak není nikdy sám, pomyslel si. V tomto případě to platí doslova. Usmál se nové obludě vstříc. „Zdravím tě, Ifiniel!“

Dračice se plavným pohybem přehoupla přes Anxestiliana, uložila se po jeho pravé straně a upřela zrak na Sogota. »Nevím o tom, že bychom se my dva znali.«

Otočila se na společníka.

»Co se děje, můj příteli? Na chvilku se vydám ven, a když se vrátím, rozmlouváš tu s nějakým...«

Sogot povytáhl obočí. „Neboj se to říci. S nějakým nečlověkem.“

Ifiniel natáhla vzduch nozdrami.

»Aha. Pozoruhodné. Velmi!«

„Inu, jak pro koho. Protože myslím, že už tu jsme všichni, položím slušně znovu otázku: co tě vylákalo z příbytku?“

Ale dračice měla jinou starost.

»Co sem přivedlo tebe? A nevymlouvej se na zvědavost. Jsi jiný, velmi jiný, než cokoli co jsme kdy potkali. A dobře cítím, že za tvou zdvořilostí stojí síla, jež by nám i mohla být nebezpečná.«

„Nebude nebezpečná, protože nedojde ke střetu,“ ujistil dračici Sogot.

»Budeme ti tedy věřit, nečlověče... prozatím. A k tvé otázce... zem se pohnula. Naše zlaté lože se počalo propadat.«

Sogot kývl. „Napadlo mě to, když jsem viděl praskliny venku a pak pád té zlaté hromady tamhle.“

»Obhlédla jsem při svém letu mágy. Oni to nebyli. Máš s tím tedy něco společného ty?«

„Ne. Necítil jsem potřebu hrát si na Vulkána. Tedy... zatím. Jde jen o náhodný pohyb zemské kůry. Ale mohl bych vám pomoci.“

»A samo sebou za to budeš něco chtít na oplátku!« podotkl Anxestilian tónem který říkal: aha, už jsme u toho!

Sogot neurčitě zavrtěl hlavou. „Asi není nic, co byste mi mohli dát, abych to již neměl. Ale když nebudu chtít nic, bude vám to ještě podezřelejší. Takže ano, něco chtít budu.“

»Můžu tě napřed zkusit spálit plamenem?« otázala se sladce Ifiniel a vydechla trochu horkého vzduchu.

„Nic proti tomu nemám. Ale nebuď zklamaná, když to nedopadne tak, jak by se možná dalo čekat.“

»Zbytečné vtípky,« usadil svou družku Anxestilian. »Raději se věnujme obchodu. Jak nám chceš pomoci, a co za to?«

„Zastavím propad vulkánu.“

Draci si vyměnili bleskurychlý pohled.

»Za jak dlouho?« ujistil se ostražitě Anxestilian.

„Třeba hned.“

»Udělej to!«

„Moment,“ řekl Sogot. Ani se nehnul, ale náhle se celý ostrov zachvěl a moře široko daleko se divoce rozeřvalo. Vstupem vtrhl dovnitř závan horkého, vlhkého vzduchu. „Hotovo,“ oznámil.

»Jak – hotovo?«

„Ochladil jsem podloží pod Satrangem. Pevninská kra se stabilizovala, tipoval bych, aspoň na několik století. Té mlhy venku si nevšímejte – jako kompenzátor tepla jsem použil okolní moře. Ono časem zase vychladne.“

Pohled, který si draci vyměnili, byl tentokráte hodně dlouhý.

»A co tedy za to...?« tázal se Anxestilian.

Jakoby maličko zahanbeně pokýval hlavou.

„Moje prohlášení prve bylo přehnaně pyšné. Hned, jak jsem ho vyřkl, uvědomil jsem si, že mi přece jen můžete dát něco, co nemám, a co bez vaší svobodné vůle nikdy mít nebudu...“

Pohledem, který drakům přišel významný, znovu obhlédl studeně lesklé zlaté hory kolem nich.

»To nezní moc dobře,« podotkla Ifiniel napjatě.

„Pouhé zdání. Věnujte mi... své přátelství, můžete-li.“

Nový, ještě delší pohled dračích očí.

Pak řekl Anxestilian: »Jsme... ohromeni.«

Errata:

30.05.2021 13:20