Postupem času nový Danar získával na moci i věhlasu. Vnější říše se zprvu sice pokusily několikrát silou zvrátit situaci ve svůj prospěch, ale nikdy se jim to nepovedlo. Jednou blížící se armádu prakticky do posledního muže spláchla třídenní průtrž mračen, jindy vojsko vpochodovalo do husté mlhy, z níž vyšlo zpět na domovském pobřeží, anebo se vojenské šiky před skalami Werinku rozpadly, když se ozbrojenci zničeho nic počali smát jako naprostí blázni a neustali, dokud neklesli úplným vysílením.

Královstvíčko, byť o pouhých 40 tisících osobách, se tak během krátké doby stalo silou, s níž pobřežní králové rádi neradi museli počítat.

„Armádu?“ tázal se Danar trochu zaraženě, když se ho Sogot otázal na problém vojenství. „Proč bychom měli organizovat profesionální armádu?“

„Mlčky počítáš, že tu stále bude někdo, kdo se o Danar postará, řekněme, speciálními metodami. Jinými slovy já. Je to tak?“

„I když vím, že si to nemohu nárokovat – ano, je to tak,“ přiznal král. „Ty se snad chystáš opustit Segorr?“

„Těžko říci. Kdybych znal svou budoucnost, zbavilo by mě to mnoha starostí, ale také i iluze mé svobody. Ale vy nejste důvodem proč jsem zde. Naše cesty se na čas setkaly, a stejně tak se jednou rozetkají. Prozatím jsem tu a dělám, co uznám za vhodné.“

Král chvíli přecházel sem a tam. „Nemáme vlastního mága. Můžeš nám dát svou moc? Nebo aspoň její část?“

„Nemohu, a není to tím, že bych nechtěl, ani tím že by mi to někdo zakazoval. Prostě to nejde. Ale mága dostaneš časem.“

„Rozumím. Takže si zatím vystačíme s armádou. Vojvoda Tikem bude naším velitelem. Je oddán materiálnímu vojenství a při slově magie se jeho tvář chmuří. Potěším ho.“

„To už nechám na tobě,“ poznamenal Sogot. „Krom toho tě čeká ještě další věc.“

„Poslouchám,“ řekl král.

„Založíš letectvo.“

„Sice mi to slovo nic neříká, ale jak tě znám, jistě to bude něco co Segorr dosud neviděl.“

A Sogot přikývl. „O tom buď přesvědčen!“

V této době, kdy se Danarská země zvolna stávala jedním z globálních hráčů, se přihodila ještě jedna zvláštní věc. Jak již patrno, Sogot, tento tajemný tvor, vládl různými podivuhodnými schopnostmi. Jednou z nich bylo i naslouchání. Ve chvíli, kdy přihlížel založení Danarské univerzity, cosi zaznamenal. Byl to tak nepatrný signál, že by ho nejspíše každý jiný přeslechl. Ale Sogot byl vybavený vnímavostí k detailům.

Zatímco sledoval nadšené zástupy lidí, vyslal část své mysli na průzkum. Ovšem že neužíval metody jako zdejší mágové. Nejprve se podíval do historie – a podivil se. Onen nenápadný signál se objevil již několikrát!

Sogot se v duchu velmi pokáral. Jak je možné, že jsem si ho všiml až nyní? Nestávám se lehkovážným...?!

Pro vlastní klid neprodleně prohlédl a ověřil všechny své informační, nástražné a výstražné systémy. Nikde nic. No dobře. Každopádně, když už o svém přehlédnutí ví, nezaškodí zjistit, co se za ním skrývá. Jako kdyby se kdosi odkudsi pokoušel dostat ven, a nešlo mu to, pomyslel si.

Rozhodně nebyl tak zbrklý, aby se na místo vydal osobně. Dokonce ani neprosvítil Segorr skrz naskrz, i když věděl, že by si toho zdejší mágové nedokázali všimnout. Umístil pasívní sledovací členy ve vrcholech pomyslného krystalu, zlehka cinkl a z pouhých ozvěn na plochách a hranách odečítal projevy reálného světa.

Obraz, který se mu zvolna počal skládat v hlavě, měl daleko do toho, co si pod tím slovem představuje běžný člověk. Byl to úplný kus reality, navíc trochu rozostřený v čase, takže Sogot viděl co předcházelo a mlhavě nahlížel do toho co může přijít.

Čas ubíhal. Lidé se rozešli, základní kámen zakryli bednou, transparenty svěsili a prostranství znovu opanovali stavitelé spolu se zedníky. Sogot je téměř nevnímal, protože to, co se mu stále jasněji vykreslovalo v hlavě, ho naplňovalo nadšením. Dokonce takovým, že počal zvažovat okamžitou intervenci!

Ale klídek, klídek, mírnil sám sebe. S velikým sebezapřením zanechal průzkumu, skryl výsledky a šel se věnovat jiné činnosti. K výzvědným systémům se vrátil až pozdě v noci, když skončilo zasedání vlády, na němž byl vrchním velitelem armády ustanoven vojvoda Tikem, a velitelem letectva generál Dhorg. Jeho funkce byla prozatím symbolická: kromě kamenů vrhaných praky a šípů neměl Danar zhola nic, co by se dokázalo odpoutat od země. Ale jak už víme, co není, může být.

Sogot opustil vládce, usadil se pod vrcholem jednoho horského štítu, a poznovu vybudoval krystalovou průzkumnou síť, tentokráte z jiného prostoru a jiného úhlu. Již dávno věděl, že plno věcí dokáže být z jednoho směru neviditelných. Než planetární rotace přinesla na jeho poledník půlnoc, měl vjem hotový. Když ho porovnal s minulým, souhlasilo to. No páni!

Byl pravý čas zasáhnout.

Přesto Sogot nechal vybudovat ještě třetí výzvědnou síť. Ta už zdaleka nebyla tak nenápadná, ale to byl záměr. Měla oklamat případného nepřítele, který si snadno mohl myslet, že k akci dojde až po jejím dokončení. Zatímco se vytvářela, vyrazil.

Zlomkem sekundy se ocitl u kamenné kobky, utopené pod skalami severně od Gosumského města Drmolu. Přestože věděl, že je zdejší magií prakticky nezranitelný, zůstal skryt hluboko ve skále, a v kryptě se objevil pouze jeho avatar. Ten se také stal terčem několikanásobného útoku magických pastí, jež byly v kobce nastražené. Byly věru řádné, jenže jak se dalo očekávat, přítomného avatara to nepohnulo k slzám.

Sogot mezitím z jiného úhlu zastavil všechny poplašné signály, které spuštěné pasti ihned svědomitě hlásily svým tvůrcům. Pak prostřednictvím avatara sáhl o jednu úroveň hlouběji, než bylo zvykem, a díky tomu neutralizoval a odstranil překvapivě propracované pole, věznící daný subjekt. Zbyl masívní sarkofág ze tří vrstev – dřeva, kamene a železa, hustě pobitý obručemi ze vzácného antamacia, které má určitou schopnost neutralizovat magii.

Sogot ho prostě uchopil a v jediné chvilce přemístil přes čtvrtinu glóbu na skalní štít, na kterém v témže okamžiku stanul i on sám. Ještě jednou pečlivě prohlédl hlášení sledovací pavučiny, která se mezitím samočinně dokončila. Ne, odnikud nic nehrozilo, a nikdo zatím nic nevěděl. Dokonalá akce.

Spokojeně se uvolnil, když vtom z nitra sarkofágu skrz malé otvory sloužící k dýchání, zalehl tichý, ale velmi příjemný hlas.

„Už můžu ven?“

Errata:

30.05.2021 13:20