Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ani ho to moc nepřekvapilo. Měl dost jasné tušení, co se nachází uvnitř. „Ale ano,“ přitakal.

Sarkofág zapraštěl zvukem lámaného dřeva, drceného kamene a trhaného železa, rozevřel se dokořán a ven vystoupila... dívka.

Po pravdě řečeno, nebyla tak docela člověk. Její lidská fyziognomie v sobě měla nepřehlédnutelné procento z divoké šelmy. Pohybem, který Sogotovi přišel velmi půvabný, pohodila hlavou a zpod černo-rudo-zlaté záplavy nádherných vlasů vykouklo aspoň jedno oko.

„Děkuji,“ řekla.

„Bylo mi potěšením,“ vydechl ohromeně. Ano, věděl kdo se nachází uvnitř, ale netušil, že tak neskutečně krásný.

„Jmenuji se Dejane,“ řekla šelma. „Podle toho, co jsem o tobě za uplynulých pár okamžiků zjistila, vyznáváme víceméně shodné zvyky, a zůstanu jim věrna. Mohu však prosím odložit své vyjádření díků? Jen o malou chviličku...!“

„Nedělal jsem to pro díky, ani pro něco jiného...“

„Já vím,“ zmizelo oko pod příbojem ofiny. „O to víc se cítím zavázána. Takže hned budu zpět, ano?“

„Ne...!“

Sogot na poslední chvilku chytil krásnou šelmu svou silou, otočil jí a postavil zpět na původní místo. Tohle mě nenapadlo, pomyslel si přitom. Opozdit se, Segorr by byl o pár mágů chudší.

Uhrančivě zářící oko opět vyplulo zpod neposedné hřívy. „Promiň... nečekala jsem, že by ti na nich nějak záleželo. Ale vysvětlil jsi mi to srozumitelně. Ráda bych při té příležitosti podotkla, že nemusíš mít výčitky, pokud se vůči mě dopouštíš násilí. Vím o sobě, že jsem svou podstatou trošku divočejší, takže nemám naprosto nic proti tomu abys mě vhodným způsobem zkrotil, kdykoli usoudíš že to potřebuji...“

Sogot se vypětím všech sil oprostil od situace, jež nezadržitelně stoupala k dramaticky žhavým hodnotám, a znovu bedlivě prohlédl své detekční systémy. Kdykoli se ti zdá, že jsi našel, cos celý život hledal, je na čase zjistit, kdo a proč ti to podstrčil, zní jedno moudré pravidlo. Jenže tentokrát bylo vše v pořádku. Vrátilo mu to aspoň část jeho sebejistoty.

„Nebudu toho zneužívat,“ pousmál se.

„I jen zneužívej jak libo,“ oplatila lehký úsměv. „Když tedy nebudu vraždit mágy, kteří mě uvěznili, mohu konečně začít s tou vděčností, co říkáš?“

Přišla těsně k němu. „Jinými slovy, skvělá příležitost pro nás oba, abychom objevili hloubku vzájemného porozumění. Ty si vyzkoušíš různé způsoby jak mě podrobit své vůli, a já zjistím, jak daleko mě v mých provokacích necháš zajít...“

Sogot jen vydechl. „Dejane... to snad...“

Tu noc měli obyvatelé Danaru grátis zvláštní podívanou na ohnivé tornádo, které se prohánělo po vrcholcích Werinku, až se kamenné laviny rozlétaly do všech stran.

„Mám dojem, že jsem celý život čekal jen na tebe,“ prohlásil Sogot, když se nad východními štíty vyhouplo zdejší slunce. Šelma mu se zavřenýma očima spočívala v náruči. „Co bych měla říci já?“ zamumlala tiše.

„To je jedno, co řekneš. Stačí mi slyšet tvůj hlas.“

„Měla bych se především omluvit,“ posadila se.

„Zvláštní začátek, ne?“

„Ne, protože mě ti zdejší řepáci dostali jak malou holku. Vždyť kdyby se mi v rozespalosti zachtělo, jednou rukou bych si přitáhla peřinu na ucho a druhou rukou bych z nich vytřepala duši během jediného zívnutí. Navzdory tomu vidíme, jak jsem skončila: navlečená jak hastroš do toho z módy dávno vyšlého trojvrstvého oděvního výstřelku, zahrabaná sto metrů pod skálou. Hanba mě bude fackovat, dokud se toho neujmeš ty.“

„To mi pověz. Jak se jim to podařilo?“

„Kdybych to věděla, nedopadla bych, jak jsem dopadla. Muselo to mít kořeny někde jinde, protože ten samotný sarkofág legračně krumplovaný antamaciem by mě neudržel ani okamžik. Rozhodující bylo zadržovací pole, které jsi tak mazaně odstranil. Mimochodem – někdy mi budeš muset vysvětlit, jak jsi to provedl. Ale taky chci zjistit, čí to pole bylo? A proč zrovna já?“

„Zatím nevíme...“

„Jenže nejen to. Nevím ani nic z toho, co se dělo dříve. Kde jsem se tu vzala? Proč? Jak dlouho? Mám v hlavě jen prázdno.“

„Podíváme se na to,“ přikývl. „Ale až později.“

Dobře viděla jeho pohled a vycenila drobné bělostné tesáky.

„Takový stupeň porozumění mi nesmírně vyhovuje!“

„Už je to zase tady,“ pokyvovali obyvatelé Danaru hlavami. „Snad s tím ohnivým vírem Sogot něco udělá!“

„Měli bychom změnit lokalitu,“ poznamenal Sogot o něco později, když si dosyta užili žhavé vzájemné blízkosti. „Takhle Danarům zlikvidujeme jejich skály!“

„Možná ti přijdu necitelná, ale mě je celý Segorr ukradený. Jelikož ale vím, že tobě ne, pokusím se k tomu panoptiku najít nějaký kladnější vztah. Jen mi to možná bude chvíli trvat...“

Sogot zvedl oči ke slunci, jež už stálo dost vysoko.

„Rozumný čas zrušit izolaci, co říkáš?“

Pochopila okamžitě, o čem mluví.

„Jsi profesionál,“ přikývla uznale. „Dobře, udělej to. Poslechneme si reakci.“

Sogot zrušil skrývací vliv kolem Dejanina bývalého vězení a naprázdno spuštěné magické pasti se rozječely jak šílené. Odezva zdejších mágů byla hektická: v divém chvatu se pokoušeli ukrýt všemi možnými způsoby, včetně toho, že Sotikuj dokonce zalezl do sudu se slanečky.

„Jsou si dobře vědomi, koho drželi,“ poznamenal.

„Nejraději bych je vymlátila jak křečky!“ zavrčela krvelačně, a pak po něm šelmovsky zašilhala. „Co to? Tak trochu jsem doufala, že mě okamžitě spoutáš svou silou, abych nic nevyvedla!“

„Dejane...!“

„No dobře. Teď nechci nic vyvést... tedy aspoň ne něco takového, při čem bys musel násilím omezovat mou svobodu. Ale líbilo by se mi vědět, jak na to, abych tě k takovému kroku vyprovokovala, když budu mít chuť!“

„Už to letí pryč,“ oddechli si danarští lidé, sledujíc plamenné inferno, jež se řítilo oblohou kamsi směrem k Twozické pahorkatině. Takže si děsuplného, řvoucího a tříštícího jevu pro změnu užili zase pastevci kolem města Erkvi.

Nového večera konečně vášně ochladly natolik, že si obě zvláštní bytosti mohly pohlédnout do očí bez rizika že to dopadne... nu, jako obvykle.

„Tohle patří k místnímu koloritu?“ ukázala po čase kývnutím Dejane do oblohy mezi rozsvěcující se hvězdy, kde se v dálce zjevila dračí silueta.

„Ano,“ přitakal, a po nějaké chvíli dodal: „Ahoj, Ifiniel!“

»Zdravím tě, Sogote,« snesla se dračice poblíž. »Těší mě, když vidím jakou sis obstaral družku. Vás reálných mágů není zas tak moc. Obtížné hledání, však?«

„Inu, seběhlo se to tak nějak.“

»Zvu tě na malou chvíli k nám.«

„Jdu hned. Dejane...?“

„Nic neříkám,“ usmála se. Pootočila pak hlavu stranou a sama pro sebe tiše poznamenala: „Žárlit na dračici, koho by to napadlo.“

Protože se Sogot přenesl do nitra Satrangu okamžitě, musel nějaký čas počkat, než tam dorazila i Ifiniel.

„Nemohl mi to říci Anxestilian?“ otázal se.

»Chceme ti to říci společně.«

„Poslouchám.“

Náhle se celá jeskyně ponořila do zlatého jasu.

»Soukromí,« upřesnil Anxestilian. »Nyní nás nikdo nemůže slyšet. Ani Dejane,« dodal důrazněji.

Ale ale, řekl si Sogot. „Pokračuj,“ pravil nahlas.

»Dej si na svou družku pozor. Není to, jak vypadá.«

»Souhlasím s tím, co řekl můj druh,« přidala se Ifiniel. »My draci máme na takové věci dobrý smysl. Nenecháme proto přítele bez varování.«

Sogot měl rázem námět na úvahy. „Velmi děkuji,“ uklonil se mírně, zatímco zlatý jas pomalu pohasínal.

»To je vše,« podotkl Anxestilian a položil si hlavu na svůj poklad.

Sogot přesto ještě chvíli poseděl, než si utřídil myšlenky. Poté se přenesl zpět k šelmě.

„To bylo rychlé,“ pousmála se lehce.

„Takový obvykle jsem.“

„Naštěstí ne vždycky,“ poznamenala mile pichlavě.

„Ne, už žádné další opakování,“ smál se. „Aspoň chvilku.“

„Jasně, úplně chápu že to jednoho poněkud unaví, když se mnou půldruhého dne v jednom kuse roztlouká skály,“ přitakala smrtelně vážně. Luskla prsty a v očích jí zaplály neposedné plamínky. „Chvilka už je pryč. Takže...?“

Errata:

30.05.2021 13:20