Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Ty mě skenuješ!“ vylétla Dejane zničeho nic o pár hodin a pár rozbitých skalních štítů později.

Sogot se nepatrně usmál. „Ovšem. Neustále žasnu nad tvou dokonalostí...“

Vteřinu vypadala skutečně jako krvelačná šelma, než se drápky zatáhly a tesáky skryl vlídný a smířlivý úsměv.

„Omlouvám se za to, že startuji na první jiskru. A děkuji za tvou překrásnou odpověď...! Vím že jsi dvorný muž, ale se mnou můžeš hrát i hru na pravdu, drahý. Čili: nevadí mi že mě skenuješ. Mrzí mě trošičku, žes mi to neřekl. Myslela jsem, že mezi námi vládne naprostá důvěra...“

Sogot nechvátal s odpovědí. Co na to také říci, když měla pravdu. Stále se nepozorovaně pokoušel přijít záhadě na kloub. Dosud ale marně.

„Jistěže vládne. Ale od toho se věci dělají tajně, aby vědomost o nich nezkreslila výsledek měření,“ pokrčil po chvíli rameny omluvně. „Teď už to nepůjde...“

Pohodila hřívou. „Promiň. Co je tedy na mě špatně?“

Sogot věděl, že pokud žena užije takovou otázku, už je špatně úplně všechno. Ale Dejane byla skutečně úžasná osobnost, s níž šlo hrát i na pravdu, jak sama řekla.

„To právě nevím,“ řekl úplně na rovinu.

Půvabná šelma to přijala bez dalšího výbuchu.

„To ta dračice, že ano? Zavřeli si tě do dračího soukromí... jako kdybych do něj nedokázala vniknout. Ale neudělala jsem to, z úcty k tobě, drahý. Takže, co přesně ti řekla?“

„Mluvil Anxestilian. Řekl: dej si na svou družku pozor. Není to, jak vypadá,“ přiznal bez váhání.

Úsměv proti němu pomalu pohasl. „Ty mě děsíš, drahý.“

„To ani nevíš, jak jsem zděšený já,“ přiznal.

Přišla k němu, pevně ho obejmula a skryla tvář mezi jeho krk a rameno. „Oni se v tomhle nemýlí, viď?“ zašeptala.

„No... jak kdy,“ přinutil se říci milosrdnou lež.

Přitiskla se k němu ještě pevněji, a pak se náhle odtáhla a přidržela si ho nataženýma rukama. „Bylo to s tebou překrásné. A teď mě zabij.“

Sogot neodpověděl, protože přesně tohle by navrhl on na jejím místě. Nikdy by nechtěl být hrozbou pro někoho tak blízkého. Jsme jedna duše, pomyslel si jako už nesčetněkrát za tu dobu co byli spolu. Přesto doufal, že k tak dramatickému závěru nedojde.

„Co kdybys to udělala sama?“

„Bavilo by tě víc dívat se na to, než to udělat osobně?“ podivila se mírně. „Že bych se v tobě tak moc spletla?“

Znovu jí přitáhl k sobě a chvíli se urputně objímali. „Udělal bych to sám,“ řekl poté. „A pak bych celý tenhle prašivý Segorr vyvrátil ze základů, jedno kdo by za to mohl.“

Maličko pokývala hlavou. „Věděla jsem to.“

„Já vím, žes to věděla. A ne že to uděláš sama.“

Vzdorně ho kousla. „Tajně jsem doufala, že mi to nezakážeš...“

Pustil jí a jeho oči byly jen dvě vražedné štěrbiny. „Od toho jsem reálný mág, abych přišel na řešení. Za každou cenu.“

Neuhnula pohledem ani o milimetr. „Souhlasím předem se vším, co na mě vymyslíš...!“

Náhle se usmál. „Plácám nesmysly. Za každou ne. Ty jsi jediná, na kom mi záleží.“

„Pořád se obávám, že mě přeceňuješ. Jsem jen doplněk tebe,“ zašeptala.

Doplněk...?

V tu chvíli Sogotovi něco hluboko v hlavě cinklo.

Poznala to na něm v tomtéž okamžiku. Divoce ho odstrčila, a pak se na jejím místě zničeho nic objevil nepopsatelně komplikovaně formovaný objekt, uvnitř kterého se ocitla. Ta prazvláštní věc měla jiný počet rozměrů než okolní svět a Dejane vypadala jako namalovaná na průzračných ploškách.

Útok!

Už když se to začalo dít, s rychlostí jež neměla v okolním vesmíru srovnání, se kolem nich vytvořilo neprolomitelné ochranné pole. Ocitli se doslova v separátním vesmíru, s vlastním prostorem, časem i fyzikou. Sogotovy obranné systémy bleskově a spolehlivě zafungovaly, ale onen divný vliv dokončil co začal.

Sogot sám chtěl v prvním hnutí mysli okamžitě rozlámat ten topologický uzel, který svíral Dejane, ale hned v dalším okamžiku pochopil, co se děje. To není útok! Takhle se uvěznila sama, když viděla že na něco přišel. Zavřela se do separátního prostoru, který se navíc dal otevřít jen zvenčí...!

Zavřel oči a pár nádechů v sobě zdolával náhlou bolest. Věděla, že se odtud nikdo a nic nemůže dostat ven. Ani ona. Otevřít mohl jen on. Absolutní důvěra. Neustále myslela na to, jak ho ochránit. Nebylo totiž jisté, zda se něco v ní nespustí v okamžiku, kdy to pozná, že bylo odhalené!

Pozvedl ruce, ale zase je spustil. To bylo dokonalé. Něco tak složitého musela vymyslet s předstihem, napadlo ho. Takže její námitka vůči skenování určitě nebyla nepromyšlená. Už v té chvíli předvídala všechno, co se doteď stane. Tím víc to ale bolelo.

Konečně se ovládl. Vzhůru tedy po stopě, je-li vůbec jaká. Pomocí spolehlivých ozvěn prozkoumal své okolí a zvolna zrušil vlastní ochranné pole. Pro sledování stop to bylo nezbytné. Tak.

Na co jsem v tu chvíli myslel? Zapátral v paměti. Aha. Tak dokonalá. Absolutně dokonalá, jako z mého snu.

Světélko v mysli znovu zablikalo. Z mého snu?!

A pak, jako by se protrhla nějaká neviditelná hráz, se mu střípky faktů poskládaly. Počínaje tím nepatrným signálem, všechno byla past!

Někdo věděl, že dříve či později zaslechne malý signál snahy Dejane o osvobození. Ten někdo věděl, že je schopen nahlédnout v čase zpět, a připravil stopy do minulosti a všechny příčinné vztahy, na jejichž konci byla k zešílení krásná zajatá dívka jeho druhu. Ten někdo věděl, že jí dovede osvobodit. Nejen to. Věděl i že ji stihne zastavit, až bude Dejane chtít pozabíjet mágy. Co všechno ještě ten někdo věděl...?!

Na okamžik se oprostil od sledování. To je síla! To nemůže mít na svědomí nikdo z planetárních mágů. Tohle je něco mnohem většího. Stejně jako to zadržovací pole. Zatnul zuby. Bude potřeba rozhodit sítě výrazně šířeji.

Tentokrát krystal nebudoval osobně, ale nechal, ať ho vytvoří sám vesmír. Výsledek byl... hvězdně impozantní. Zadržel dech, zastavil tep srdce, aby nebyl rušen, a co možná nejjemněji znovu nahlédl do pavučin poznání.

Naprosto dokonalá. Jako z mého snu, opakoval si. Proč jako?! Vždyť mi ji někdo ukradl přímo z mé hlavy! Někdo chtěl mít jistotu, že se do ní zblázním, jak jen to půjde. A povedlo se mu to. Ovšemže: není nic lepšího než nechat oběť vybudovat si k jiné osobě silný citový vztah... a pak je sejmout oba.

První, s čím tvůrce pasti nepočítal, byli draci. Nesetkal by se s nimi, kdyby Ifiniel nevyhnalo malé zemětřesení z její jeskyně. A už vůbec nikdo nemohl předpokládat, že místo aby je zničil, spřátelí se s nimi, a oni mu dají oplátkou varování. A nečekal, že bude Dejane tak obětavá. Hle, jak zdánlivě náhodné pramínky příčin skládají nepředpokládatelný proud důsledků!

Znovu se odpoutal od úvah. Bylo to na chvíli, to věděl. Ani nestálo za to obnovovat typické biologické funkce. Tohle byla výzva na samé hranici jeho schopností. Moc tvůrců této léčky musela být... nesmírná. A také nesmírně ďábelská.

Vteřinu hleděl na prapodivnou varietu, v níž byla Dejane uvězněná. Promiň, pomyslel si. Nedokážu tě zabít, i když je nám oběma jasné, že by to bylo nejrozumnější a snad i nejmilosrdnější řešení. Ty stejně víš, že to, co na nás číhá, zkusím překonat. Musím to udělat. Kéž tě to nebude moc bolet.

A vnikl... do ní...

Errata:

30.05.2021 13:20