Vítej, návštěvníku!

Nedopustil se chyby, že by počal naslepo rozebírat rovnou její integritu, i když by to bylo nejrychlejší řešení. Znovu rozezněl ve vrcholech imaginárního krystalu vibrace, a sledoval jejich ozvěny, a chvění odrazů ozvěn, a ještě mnohem slabší odlesky na úplně nejhlubší pavučině, na níž je zachyceno předivo reality. Postupně, krůček po krůčku, jí prošel. Celou. A zatrnulo mu.

Časovaný příkaz k jejich společné likvidaci, jehož strukturu nakonec objevil, byl uložen tak skrytě a komplikovaně, že zprvu vážně pochyboval o tom, zda s tím dokáže něco udělat. Znovu kolem sebe uzavřel vlastní svět. Ukázalo se to nezbytné – v jeho separátním čase uběhlo pět dní, než pochopil, co má před sebou, a jak na to. Vně jeho bubliny se naopak svět jakoby zastavil. Čmelák, dosedající na horský kvítek, ještě za tu dobu nestačil ani jednou mávnout křídly.

Teprve když si byl Sogot absolutně jist, že ví co dělá, pustil se do práce. Jdu po tobě, autore pasti! Marně se schováváš, drtil mezi zuby mimoděk. Rozklíčuji tvůj rukopis a najdu tě, ať jsi kdo jsi. Teď, ale hlavně opatrně. Přesto z nechtěných zranění, kterým nešlo se vyhnout, počaly po démantových strukturách její duše stékat rubínové kapky. Dejanina bolest.

Odpojit, zatikalo mu v hlavě.

Velmi nerad, ale poslechl vnitřní hlas a obnovil funkce svého těla. Tohle bylo zdrcující. Lapal po dechu a svět se s ním točil. Konsolidoval svou mysl a obnovoval síly. Čím déle odpočíval, tím delší bylo utrpení šelmy, uvězněné v kusu zvláštně zmačkaného prostoru. Ale nesměl připustit riziko, že vysílením udělá nesprávný operační pohyb. Natož snad chybu...!

Co nejrychleji a současně co nejopatrněji! Dva mlýnské kameny a on mezi nimi. Tak: zastavit se, a znovu dovnitř!

Rudý déšť byl hustší. Nemyslet na to!

Vize se mu zpřesňovala každým okamžikem. A náhle...

Starodávní!

Já to věděl! vykřikl by nejraději. Hlubší svět, skrytý pod Hladinou našeho. Imaginárně prozváněl vražedný příkaz ze všech stran. Past na dně její duše byla nyní naprosto krásně čitelná. Vzalo by je to pod Hladinu, ke Starodávným. Oba! Do nekonečného pekla, které dokáží přichystat jen oni. Jejich typický rukopis. Utrpení jedince je jim málo, tak ho chtěli znásobit tím, že by musel sledovat i utrpení bytosti, kterou miloval!

Vy příšery hnusné, nečisté, pomyslel si. Jak se k vám mágové dovolali? Vždyť jste jen stíny minulosti! Kudy sem nahlížíte?!

Když už jeden ví, po čem pátrat, je to hračka. Zrušil své ochranné pole a čmelák konečně dosedl a začal sosat nektar.

Sogot se zhluboka nadechl. To najde raz dva. Když se jen trochu soustředí, Segorr je pro jeho smysly průhledný jak sklo...

Na poslední okamžik se zarazil. Nesviť Starodávným do očí! Smazal původní krystal, zkonstruoval nový a tichounce zazvonil. Hned viděl, že udělal dobře. Vstupní bod do světa pod Hladinou, téměř bez energie, sice neprovázaný, ale stále živý, byl přesně v té kryptě, kde našel Dejane. A na něm spouštěcí čidlo, čekající, kdo si kdy toho vstupního bodu všimne.

Neposlat tehdy místo sebe avatara...! Raději nemyslet.

Přesto ale musel uznat, že to je dokonalá práce. Precizní. Trojnásobná past. Zjevná v magických úderech, skrytější v duši zajatkyně a nejskrytější znovu na místě, kde to všechno začalo. Starodávný připustil i to, že půjde po jeho stopách. A stačil by jen záblesk průzkumného signálu, aby se vstupní bod probudil.

Být člověk, teď by Sogotovi mráz běhal po zádech. Nejen z toho, co na něj bylo nalíčeno, ale i z důsledku, který by aktivací pasti vznikl: vstupní bod by se provázal se světem nad Hladinou a Starodávní by mohli vstoupit do této reality!

A Dejane zatím... ach. Rudé kapky se počínaly slévat.

Nejraději by zběsilým řevem rozmlátil celý Segorr a pak i zbytek vesmíru, ale musel se opanovat. Bylo nutno najít řešení. Dokonalejší než past. A co nejrychleji, protože Dejane byla uvnitř rozkuchaná jak mrtvola na pitevně, akorát že ona byla...

Nemyslet na to!

Znovu se zastavil a uzavřel. Nikdo venku nemusí vědět, co dělá. Vypnout, zablokovat, odpojit, přemostit, odklonit, zneškodnit, ne, tak ne. Stovky nápadů mu prolétaly myslí. Sogot namáhal hlavu k prasknutí. Ano, řešení bylo mnoho, ale žádné z nich neslibovalo dobrý konec pro Dejane! Měl dojem, že se vaří, zatímco se bezmocně motá na jednom místě.

Malý okamžik dokonce uvažoval i o tom, že sáhne po radikálním řešení: oběť jedince je zanedbatelná oproti tomu, co by se stalo kdyby se Starodávní dostali sem! Nehraj si s ohněm!

Pln zděšení se zastyděl: to už mi docházejí síly...?!

Pak mu myslí zcela nelogicky bleskla vzpomínka. Jak to řekl Suchum? Bytosti, zvyklé chránit se před největšími hrozbami, občas opomíjejí ty nejprostší. To je ale blbost. Přesto ještě jednou zazvonil, na té nejnižší vlně. A pak málem nevěřil vlastním očím. Past šla přepólovat! Neuvěřitelné opomenutí!

Už v okamžiku, kdy si tento fakt důkladně ověřoval, začal Sogot koncentrovat svou moc. Nikdy předtím to nedělal – nebylo proč. Trhat kontinenty na kusy dokázal i jen tak mimochodem. Tentokrát však byla zásoba energie třeba. Aby přepólování pasti Starodávných fungovalo, to chce sílu. Zatraceně hodně síly.

Přitom co nejrychleji, a současně nejpečlivěji, skládal Dejaninu krvavou duši zpět dohromady. I ty nejmenší ozvěny vracel tam kam patřily, přeopatrně rozžíhal girlandy vyhaslých hvězd a zahlazoval veškeré jizvy.

Konečně byl venku. Nechal rozplynout ochranné pole, uvedl své tělo v činnost a podíval se na svět kolem sebe pomocí běžných smyslů. Segorr si s ním hrál na točenou říznutou skočnou, ale nyní už nemusel chvátat. Ani by nemohl. V polomrákotném stavu počkal, až směry, barvy a zvuky dostanou zpět své správné místo.

Poté jedinou myšlenkou zrušil Dejanino mimoprostorové vězení. Perfektní práce!

Přesto obratem propadl zděšení. Tak bezbřehá byla bolest, jakou spatřil v jejích očích! A navíc ji musel zastavit, protože se proti jeho zákazu pokusila o sebevraždu. Opravdu na poslední okamžik ji strhl stranou, takže chřtán hladové tmy, hluboký jako žaludky černých děr, pozřel jen pár sáhů světa a opět zmizel v neexistenci.

Držel ji, veškerou vůlí i veškerou silou a sdílel s ní to, čím prošla. Teď už nebylo pochyb, cítil to jasně. Ona je skutečný reálný mág, jen z druhé strany Hladiny. Poklad vzácnější než černá perla. Ty nejodpornější přízraky zhmotnily jeho sen, aby ho nalákaly do mnohonásobné pasti a pak je spolu mohly věčně zabíjet.

Jako každý reálný mág viděla do sebe. Když jí osvobodil aniž její duši zbavil pasti, co jiného to mohlo znamenat, než že se záchrana nepovedla? Proto se pokusila ihned zabít sama. Byla si moc dobře vědoma, jaké riziko představuje.

Je jako já, opakoval si, aby tomu zázraku konečně uvěřil. Vlastně tím hůř. Pomyšlení na to, že se mu dívala na prsty, když jí rozebíral zaživa, bolelo víc než se dalo snést. A neřekla ani slovo.

Slunce obkroužilo Segorr kolem dokola, než se ti dva opatrně pustili. Dejaniny překrásné oči už opět měly svůj zlatě šelmovský lesk, i když to všechno, co prožila, stále krvavě doutnalo někde na dně. Mlčeli a Sogot se nedokázal odhodlat ticho prolomit.

Konečně promluvila.

„Proč jsem to nenašla sama...?“

„Past byla polarizovaná. Pro tvoje vidění byla průhledná...“

„Než jsi ji zviditelnil.“

„Ano.“

„Promiň mi ten můj pokus. I když jsem se dívala, vůbec jsem nepochopila, že jsi našel řešení.“

„To nic, naopak, omlouvám se já. Trvalo mi to moc dlouho a nadělal jsem plno přehmatů. Dokážeš mi někdy odpustit peklo, kterým jsi kvůli mé nešikovnosti musela projít...?“

„O ničem nevím,“ vrtěla s nezlomnou rozhodností hlavou. „Takže si nedělej starosti, protože jsi tak, tak moc skvělý. Ach, drahý... Kdybych tě neměla, musela bych si tě vymyslet.“

„Dejane...“

Opět ten jemný, srdcervoucí úsměv. „Pššt. Cítím všechno, co bys chtěl říci. Jako by se stalo, drahý...“

Náhle vycenila tesáky. „A teď už to v sobě nechci mít ani okamžik. Smím sama...?“

Mlčky přitakal a předal jí směrník na svou shromážděnou energii úplně stejně, jako předáváme meč někomu koho si ceníme nevýslovně víc než sebe – rukojetí napřed a hrotem k vlastnímu srdci. Jasná odpověď na její původní sebeobětující čin.

Pochopila to tak, cítil to.

Zavřela oči, vnořila se sama do sebe a dotkla se bodu, ve kterém se skrývala tikající past vedoucí k té nevýslovné hrůze.

Přepólovaná.

Errata:

30.05.2021 13:20