Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Past, poháněná všedrtící silou nastřádané energie, fungovala zcela bezchybně, a její konstruktér poznal, co znamená přísloví o kopání jámy pro jiného. Erupce zlámaného prostoru ho vyrvala ze světa pod Hladinou a vyzvrátila do této reality. Skutečně nic pěkného. Ono každé tělo obrácené naruby vypadá poněkud nepatřičně. A tento Starodávný byl k tomu všemu živý.

Pořád.

Dejane spolu se Sogotem mlčky sledovala, jak se nepopsatelná směsice vnitřností a čehosi nedefinovatelného zoufale zmítá v mimoprostorové kleci složené z nespočtu vícerozměrných střepů a hrotů nad hladinou Hlubšího světa, odsouzená k věčnému peklu.

„Dokonalá práce,“ řekla vzápětí, když zjistila že byl zničen i vstupní bod. Znamenalo to, že lapený tvůrce pasti nemohl zpět pod Hladinu, ani nikdo z jiných Starodávných nemohl odtud sem, aby mu jakkoli pomohl.

Dali celé situaci čas. Potřebovali ho oba. Dejane kvůli tomu čím prošla, a Sogot... také. Kdykoli se v myšlenkách vrátil ke své práci uvnitř ní, jímal ho děs, když viděl, co všechno hrozilo.

Štíty hor se staly oltářem, na němž se snažili vytěsnit ze sebe hrůzu toho, co se stalo, a co se stát mohlo. Naštěstí měli účinný způsob po ruce a obyvatelé Segorru opět zdarma ohnivé divadlo.

„Jak dlouho ho chceš takhle...“ zeptal se o den později, když na křídlech ohnivého uragánu obkročili glóbus a vrátili se k místu boje. Starodávný byl stále živý, jen víc a víc šílenější.

„Dlouho.“

Jen mlčky kývl. Tuto stránku Dejane neznal. Ale nemusela nic říkat. Nebýt toho, že to zvládli, nacházeli by se nyní navěky v takovém stavu oni. Starodávní neměli ve svém slovníku výraz pro slitování.

Pak se pobavili pohledem na mágy, kteří neustále horečně – ač zcela marně – zdokonalovali své ukrytí. Moc dobře tušili, co je čeká. Nechali je prozatím vařit ve vlastní šťávě a spolu se vrátili do Danaru.

Král vůbec netušil co se dělo od posledního setkání, a ani to tušit nemusel. Jiné věci ho zaměstnávaly.

Vybaveni dostatečnými prostředky, posunuli vynálezci Danar možná o několik století dopředu. Prvních několik továrních komínů se pokoušelo znásilňovat modrou oblohu svým těžkopádným rukopisem, krajinou dýchavičně funěl první vláček a u skal sebou na provazech nedočkavě cukala zatím nevelká, ale funkční vzducholoď s parním pohonem. Kromě rozvoje dosavadních sídel navíc poblíž západního města Klif vyrostla početná zástavba hromadných ubytoven, oddělená vysokou a pevnou zdí, která však nebyla dosud nikým obsazena.

„Tvoje hřiště?“ podotkla Dejane, když spatřila mezihoří.

„I tvoje, pokud budeš chtít...“

„Ach, drahý,“ pousmála se. „Od posledních událostí nějak nedokážu říci »ne« ničemu, co mi navrhneš...“

Jen mlčky přikývl. Jsme jedna duše.

Král Danar je oba s nelíčenou radostí přivítal. Zdál se velmi potěšen tím, že k sobě Sogot našel někoho vhodného. A po několika dalších opatrných větách na ně vychrlil záplavu problémů, s nimiž si nevěděl rady.

Nebylo divu: události, jež měly správně postupně probíhat několik století, se na něj hrnuly v divém chumlu jedna přes druhou.

Uklidnili ho, nastínili rychlé řešení nejpalčivějších bolístek, upozornili na místa, kde by problémy mohly vzniknout, aniž to kdo zatím mohl tušit, a navrhli setkání zdejší aristokracie. Zaobaleno coby společenská slavnost, bylo to v podstatě svého druhu školení. Sogot se musel usmívat, protože si navzájem s Dejane úplně přirozeně dokončovali věty, které říkal ten druhý. Král z toho byl zprvu trochu vykolejený, ale zvykl si.

Situace byla bouřlivá na všech stranách. Zvěst o Danaru již pronikla všemi pobřežními říšemi, a do hor proudily zástupy lidí prchajících před útiskem, ale i chytráků, kteří si chtěli urvat kus zisku a slávy pro sebe.

Protože jakékoli represe ze strany vládnoucí aristokracie odliv lidí ještě zvyšovaly, a přiznat poddaným aspoň nějaká práva nikoho ani ve snu nenapadlo, nevěděla si s tím okolní království rady. V krátké době stoupla populace Danaru na úžasných osmdesát tisíc osob. Poté, co byly v krátké ale tvrdé čistce z mezihoří bez milosti vykázány osoby prokazatelně závadného charakteru, podíl asociálů, chytrolínů a darmožroutů v nově příchozích prudce poklesl.

A spolu s tím vším rostla i averze králů k prosperující zemi.

Jenže těžko šlo něco vracet zpět. Zprvu monarchové moc nechápali, jak a proč Danar prorazil prostorné tunely skrz hory Werinku. Byly sice opatřeny mřížovými branami, ale co je to platné! Vždyť se tím stalo malé království snáze napadnutelné!

Pochopili, až když karavany změnily trasy. Místo aby zdlouhavě putovaly podél pobřeží, měly to pětkrát rychlejší napříč Danarem, i za cenu přiměřeného poplatku. Nikdo z vnějších panovníků to zprvu nepoznal, ale správci Danaru dobře věděli, že provoz karavan jim přináší téměř stejný zisk, jako vlastní těžba zlata. O totéž však bylo ochuzeno pobřeží...

„Jestli to takhle půjde dál, budeme mít na krku novou válku,“ svěřil se po čase Danar oběma reálným mágům se svými obavami. „Naše prosperita je trnem v oku všem okolním králům. Harkia znovu počíná tajně chystat vojsko, z Xorembu přicházejí obdobné zprávy a Gosumský král už vyslal delegáty, aby předběžně vyjednali se sousedy, jaká část našeho království mu připadne, pokud se připojí.“

„Bez obav. Mám dojem...“ načala Dejane.

„...že pobřežní králové v nejbližší době dostanou nový podnět, který plně upoutá jejich pozornost,“ pokračoval ve větě Sogot.

„A stane se cestou ke světovládě Danaru,“ doplnila Dejane.

„Nestojím o něco takového.“

Sogot pokrčil rameny. „Na to se tě nikdo neptá, králi. Občas musíš přijmout...“ „...i to, co se ti zprvu nelíbí,“ dodala Dejane.

Zpráva o tom, že se u Sonaferu zničeho nic vylodily hordy divochů, dorazila do Danaru jen o čtyři dny později.

Došlo k tomu, k čemu jednou zákonitě muselo. Nespočtem domorodých kmenů přetlakovaný veleostrov Desipitiwoki se náhle dal pod talismanem nejvyššího pohlavára Pikilotiho na pochod a překročil úzký pruh moře.

Zprvu to ale vypadalo bezmála komicky. Pralesní lidé zaútočili na hradby, ale byli snadno odraženi. Když bojovníci v rákosových suknicích s vřískotem prchali od města, nikoho nenapadlo že to byl jen průzkum bojem, aby zjistili kde mají zdi svá slabá místa. Druhou noc překonal úžinu Kilip bezpočet dlouhých, primitivních člunů, a nedohledné zástupy divochů se krátce před rozedněním obořily na město.

Oproti očekávání obránců Skendifské hordy nečekaně snadno pronikly přes hradby na mnoha místech, kde to nikdo nepovažoval vůbec za možné, a krutý boj se rázem přenesl do města. Obrana hradeb se zhroutila chvíli poté, divoši otevřeli brány zevnitř a Sonafer byl doslova zavalen invazí Skendifanů.

Hrozné na tom bylo, že ani po vítězství se divoši nechovali podle představ poražených. Místo zajetí, případně zotročení, Skendifské tlupy prostě všem poraženým uřezaly hlavy. Pohlavár Pikiloti právě počal obyvatelům kontinentu oplácet jejich dřívější opovržení...

Errata:

30.05.2021 13:20