Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když do sídelního města Wakinu dorazilo několik vysílených, hrůzou šedivých uprchlíků ze Sonaferu, král Mitoj Kraal nevěřil vlastním očím. Městská pevnost Sonafer byla jeho pýchou, výkladní skříní jež demonstrovala nadřazenost Umbirské državy nad primitivními pralesními lidmi z druhého břehu!

Všecek rozzloben, pověřil několik aristokratů úkolem zahnat ty banánové šiky zpět do moře. Jenže situace se měnila rychleji, než kdo ze šlechticů tušil. Trasu kolem výběžku úžiny, kterou běžně poutníci zdolávali za tři týdny, překonali Skendifané za pouhých pět dní. Verbíři se ještě ani nestačili vrátit z okolních vsí, kde po dobrém či násilím obstarávali maso do královského vojska.

Královský Wakin byl obležen z chodu, a také z chodu podroben masívnímu útoku. Nebezpečnost divošských útoků nespočívala ani tak v jejich síle či urputnosti, jako v jejich nepřetržitosti.

Několik prvních hodin odolávaly hradby Wakinu bez problémů, ale tlak neskončil ani se soumrakem! Bojovat v noci bylo na tehdejším kontinentu zhola nemyslitelné. Všechny slušné bitvy začínaly úsvitem a nejpozději večer končily, aby případně pokračovaly dalšího dne. Divoši ale útočili neustále, a s příchodem tmy počaly síly obránců ochabovat.

Pikiloti, snad vlastní prozíravostí, snad díky intuici, volil jednu z nejúčinnějších obléhacích taktik. Zatímco menší část divochů útočila, zbytek odpočíval, a po čase nastoupila další menší čerstvá část a původní šla odpočívat. Oproti tomu strach nedovolil obleženým odpočinout ani na chvíli, a nepřetržitý útok je začínal zmáhat.

Obzvlášť noc byla tomuto plánu příznivá. I malý počet útočníků dokázal způsobit velký poprask na hradbách, neboť obránci netušili, jak velká síla proti nim stojí. Skutečnost, že divoši lezli po hradbách jako pavouci ze všech stran, aniž potřebovali žebříky, byla neméně deprimující.

Průlom vznikl ještě za tmy. Stovka divochů se neznámo jak ocitla uvnitř města a jedna z bran navíc nečekaně vzplála.

Město se zanedlouho zhroutilo. Král Kraal se díky statečnosti družiny v jediném vhodném okamžiku probil ven z obklíčení, a velkým obloukem prchal k jihu, místo do Takiri. Tato zdánlivě nesmyslná volba mu patrně zachránila život, protože když divoši zjistili, že král unikl, bez zastávky vyrazili k severozápadu na město Takiri, o kterém počítali, že do něj král prchá.

Dosavadní boje mezi pobřežními králi probíhaly tak, že se krajinou valila nějaká armáda, a když prošla, nastal víceméně klid. Jenže vojsko Skendifanů nebralo konce. Další a další čluny, ba dokonce pouhé vory, zdolávaly úžinu a divoši pokrývali zem jako kobylky. Nebylo kam se schovat. Jako nezadržitelná záplava se rozlévaly Pikilotiho šiky na sever i na jih.

O pouhé čtyři dny později divocí Skendifané překonali mocnou řeku Pradamu a napadli Nokel. To už v něm ale král Kraal nebyl – když dostal zprávy o blížící se zkáze, vyrazil jak nejrychleji to šlo do Arkelly. Město Nokel, ač mnohem menší nežli třeba Wakin, kupodivu odolávalo celou první noc. Odrazilo nespočet průniků a uhasilo množství požárů. Lidé již věděli, co je čeká v případě porážky, a bili se jako lvi.

Pikiloti to vyřešil chytře: ráno nechal stáhnout jednotky poblíž jižního břehu. V řadách obránců to způsobilo rozkol. Někteří radili využít šance a prchnout, jiní varovali že to je léčka.

Obrana se rozpadla, když se několik městských oddílů dalo skutečně na útěk. Co byste řekli: byla to léčka. Pikilotiho hordy vzaly útokem oslabené hradby a Nokel padl. Pak Skendifané vyrazili a uspořádali krvavý hon na ty, kdo byli na útěku.

Divoši se valili dál, jako nezadržitelná povodeň. Vynechali jižní nezávislá města Shum a Zobey, která jim asi přišla příliš chudá či odlehlá, a hnali se vysočinou přímo do Harkijského království.

Chamtivý král Depoj už byl varován uprchlým králem Mitojem Kraalem, co se na něj řítí. Zprvu sice shlížel na svého problematického souseda poněkud povýšeně, ale jak se hrůzné zvěsti o invazi množily, klid ho postupně opouštěl. Vyslal ihned spěšné poselstvo k západnímu králi Potorisovi se žádostí o pomoc, ale delegáti se vrátili s nepořízenou.

„Harkia je příliš otevřená,“ tlumočili názor Gosumského krále. „Hodlám divochy zastavit buď v průsmyku Sogli, nebo v úzkém kraji na jihu u města Kalami. Chceš-li, přidej se ke mě. Já ale svá vojska do tvé země nevyšlu.“

„Ten bídák! Ta sketa!“ zuřil Depoj. Ale v duchu věděl, že on by udělal to samé. Divochy bylo nutno zastavit v příhodném místě. Hryzlo jej to tím víc, protože neviděl ani způsob, jak by zachránil své milované zlaté bohatství.

Když se však divoši ocitli severně od města Zgur, a táhli od ohbí řeky Zolor, propadl strachu naplno. Aniž čekal na výsledek boje o Zgur, nechal sbalit co šlo a s narychlo shromážděnými oddíly prchal na západ, směrem k horskému sedlu Sogli.

„Již si nepřipadáš tak povýšený, že?“ popíchl ho údajně král Kraal, když společně mířili k horám.

Těžko říci, jak mohl král Depoj odpovědět. Moc argumentů k dispozici neměl.

Zatím Gosumský monarcha shromáždil dostupné síly v průsmyku Sogli, kam se také o pár dní později dostali oba prchající králové. Hned na úvod se strhla divoká, ale krátká roztržka, neboť král Potoris rázně žádal, aby mu král Depoj předal velení nad svými vojáky. Depoj pochopitelně nechtěl o něčem takovém ani slyšet, ale když Potoris prohlásil, že v tom případě je nepustí do průsmyku, bylo rozhodnuto.

Vlna strachu, která se mezitím šířila podél pobřeží, způsobovala hotové putování národů. Kdo mohl, balil věci a utíkal na západ kudy to šlo – k velkému vzteku králů, neboť se dočista rozpadlo zásobování vojsk a přesuny jednotek po ucpaných cestách také výrazně vázly. Jenže i tento laický masový pokus o spásu nevycházel: uprchlíci byli mnohem pomalejší než divoši, a získávali tak odklad před nevyhnutelným jen několika dní.

„Sogli je rozhodující hranice,“ nechal se slyšet král Potoris. „Buď ho uhájíme, nebo padneme!“

Když o týden později prchal spolu s oběma dalšími králi přes Narkaz k Yuparu, už si tak sebejistý nepřipadal.

Obrana průsmyku Sogli totiž zklamala totálně. Divoši přelezli hory v širokém okolí a sesypali se na liniová postavení obránců zepředu, zezadu i z boků jak vzteklí sršni. Cesta do Gosumu byla volná.

Gosum na tom byl sice vojensky lépe než Harkia, a jednotky krále Potorise se pokoušely hrdinně stavět na odpor, ale Skendifské hordy to téměř ani nezpomalilo.

Posledním místem, kde by mohl Potoris útočníky zastavit, bylo pobřežní město Drmol, lemované z jihu mořem, a ze severu strmým skalním výběžkem Werinku.

Errata:

30.05.2021 13:20