Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zmíněné město si bylo dobře vědomo své strategické polohy. Leželo na pomyslné bráně k rozlehlému Xorembu, do kterého se otevíraly hned dvě cesty: podél pobřeží přes nezávislé město Kramot, a severně napříč horami přes průsmyk Batek a město Bloug. Hned za ním ležel Lisken.

Tak se stalo, že jednoho večera přiběhl komorník za kněžnou Tülkü s vyvalenýma očima. „Vaše Milosti! Ve vašem soukromém kabinetu čekají dvě... dvě osoby!“

Mladá panovnice si zachovala nadhled. Bylo jí jasné, že to není samo sebou, a nejspíš i tušila, kdo bude tím jedním, koho ve svém tajném jednacím salónku najde. Ale kdo je ten druhý?

Srdnatě vkročila dovnitř, a nutno přiznat, že to s ní trochu cuklo, když spatřila po boku Sogota divoce vyhlížející Dejane. Přesto řekla: „Vítejte. Nevadí, že jste bez mého vědomí vešli do tajného kabinetu, ale vadí, že jsem vám nemohla včas nechat připravit patřičné pohoštění.“

„Vaše Milosti, dovolte mi představit Dejane, mou družku a nejbližší spolupracovnici,“ uklonil se Sogot. „Dejane, její Milost kněžna Tülkü.“

„Milosti,“ udělala Dejane roztomilé pukrle, aniž cenila tesáky.

„Neodvažovali bychom se zatěžovat tvou Milost ještě starostmi o zákusky,“ dodal Sogot a stolek se přeplnil dobrotami.

„Hezké,“ pousmála se kněžna. „A to je jen líbivá iluze, nebo jde o krmi skutečnou?“

„Ochutnej, Milosti. Něco z toho dokonce ani není otrávené.“

„Ráda,“ zasmála se už nahlas. „Tyhle pamlsky vypadají věru exoticky. Posaďte se, a můžete spustit.“

„Probíhá období velkých změn, Vaše Milosti,“ začal Sogot trochu zeširoka. „Jednou z nich je, že zavalíme průsmyk Batek.“

Kněžna na chvilku zapomněla kousat. „To není zrovna moc skromný plán,“ řekla pak. „Hraji v něm nějakou roli?“

„Žádnou, krom toho, že se v blízké budoucnosti poněkud zatřese zem a uzavře se cesta přes Bloug.“

„Chápu. Pokračujte.“

„Protože se zdá, že vojska pohlavára Pikilotiho dorazí dřív či později až k Liskenu, chceme vědět tvůj plán, Milosti.“

Kněžna ochutnala kávu. „Výtečná,“ uznala, a vrátila se k tématu. „Můj rod sídlí na Liskenu již staletí. Nepodržel by své panství, kdyby nedokázal odolat hrozbám zvenčí. Zůstaneme.“

„Podobně smýšlela i města Arkella, Wakin nebo Narkaz...“ poznamenala Dejane opatrně.

„Lidé Liskenu jsou nezdolnější a tvrdší než jiní. A hradby též.“

„Králové Depoj a Kraal už poznali, jak Pikilotiho hrozbu podcenili...“ upozornil Sogot.

„Rozumím vašemu varování,“ přikývla. „Je mé rozhodnutí z vašeho hlediska správné či nikoli?“

„Nevadí nám, jak se rozhodneš, Milosti. Jen chceme vědět jak.“

„Pak už to víte.“

„Ano,“ kývl Sogot. „Bylo nám ctí...“

„Počkej ještě,“ zvedla kněžna chvatně ruku. „Tuším už, že jste patrně nejmocnější osoby v našem světě. Můžete udělat něco, aby se to Pikilotiho peklo zastavilo...?“

„Zastaví se,“ přikývla maličko Dejane.

„Myslela jsem... teď,“ hlesla bezmála prosebně Tülkü. „Určitě víte, že to neříkám z osobního strachu. Lisken je tvrdý oříšek pro každého nepřítele. Ale proč nezasáhnete rovnou a radikálně? Pobřežní království se topí v krvi...“

Sogot i šelma mlčeli.

„Ou,“ vydechla kněžna. Náhle pochopila, že z pohledu těch dvou není žádný rozdíl mezi takzvanými civilizovanými královstvími a barbarskými divochy. Nic z toho se jich netýká. Prostě se tu shodou okolností objevili, ale je jim jedno, co mezi sebou řeší zdejší obyvatelé. Vlastně může být ráda, že mají chuť se aspoň nějak angažovat.

„Ano, je to tak,“ řekl tiše Sogot. „Ale ve svém boji...“

„...nebude tvoje Milost osamocena,“ doplnila Dejane.

Podivná návštěva zmizela neznámo kam. Pohoštění zůstalo, a jak kněžna postupně zjistila, bylo skutečně výtečné.

Nebrala varování na lehkou váhu a přiměla své velitele, aby čas odloženého útoku, získaný avizovaným zneprůchodněním skal, věnovali dokonalé přípravě na boj.

Jen o něco málo později došlo k bitvě o město Drmol.

Když obránci, shromáždění na hradbách, spatřili nedohledné davy divochů, jež zaplnily celý kraj až k obzoru, srdce jim poklesla. V úzkém místě totiž došlo k masivnímu navýšení hustoty domorodé armády. A obavy byly na místě tím spíš, že králové ani nezůstali ve městě, ale už den předtím pokračovali v cestě dál na západ. Před odjezdem sice kolem sebe rozhazovali povzbudivá prohlášení, jejich tváře však prozrazovaly velké obavy. Rozlehlý Xoremb byl totiž posledním silným místem, kam se dalo uchýlit. Ale právě jeho rozloha z něj tvořila obtížně bránitelnou oblast.

Možná se zdá s podivem, že nový Xorembský král Xorz nevyslal svá vojska ku pomoci Drmolským. Důvod byl prozaický: nejprve musel umravnit ty jedince z vlastní šlechty, kteří by ho místo na královském trůnu raději viděli na popravišti.

Výjimečnou pozici města Drmol však chápali i mágové. Dosavadní vývoj situace sledovali skrytě. Báli se ukázat, protože nad nimi visela hrozba Sogotovy odplaty. Jenže dobře věděli, že pokud padne Drmol, Xoremb už se těžko ubrání. Na kontinentu, prakticky ovládaném divochy, by se z mágů stali štvanci bez možnosti zvrátit svou situaci k lepšímu.

Jejich přítomnost ve městě sice obránce povzbudila, ale sami mágové nevypadali odhodlaně, ačkoli se tak snažili tvářit. Už jen jejich zdrženlivost chopit se obrany byla matoucí. Mělo to svůj důvod. Možná o nás ztratil zájem, mysleli si o Sogotovi. Jenže kdo z nás první použije magii, přitáhne jeho pozornost, i kdyby nechtěl. Tak ať to nejdřív zkusí někdo jiný než já...!

Divoši si zatím pod hradbami a všude kolem počínali zcela bezstarostně. Postávali či pobíhali, opékali lidské maso získané ze zabitých zajatců, tancovali kolem ohňů a pozorovali hradby, nebo k nim byli posměšně otočeni zády. Obránci pochopili, že čekají na noc.

Mágové, soustředěni na čelní věži, si nedělali iluze.

„I tohle město nakonec padne,“ řekl mág Xygin temně.

Nedočkal se námitky.

„Má tedy cenu na sebe upozorňovat?“ pokračoval.

Slova zůstala mrtvě viset ve vzduchu. Všichni mágové měli na paměti nedávné otřesy, pocházející z průsmyku Batek. Nedohledné skalní hřebeny zničeho nic praskly jako by byly z ledu a přesunuly se o stovky metrů, takže místo úzké rozsedliny nyní čněly strmé kamenné štíty. Nejen to! Nepředstavitelné horské masy se následně hnuly a odsunuly zpět – a poté se jako ve zlém snu celá gigantická horotvorná činnost opakovala ještě jednou!

Nepochybovali ani na okamžik, že v tom má prsty Sogot. Pokud se ho do té chvíle báli, nyní je vyloženě svírala hrůza před někým, kdo disponuje tak strašlivou silou. Viděli v tom jasný vzkaz: dívejte se! Nejen že pohnu celým horstvem, ale zase ho vrátím a pohnu s ním znovu – to abyste si nemysleli, že mou sílu první přesun skal nějak oslabil...!

Vůbec netušili, jak to bylo.

Druhý pokus měla totiž na svědomí Dejane.

„Tak, tak a takhle, má drahá,“ ukázal jí Sogot jak s naprostým minimem úsilí pohnout horskými hřebeny. „Stačí jen přemluvit hory, že správně mají být prasklé, a pak, že se svět naklonil, takže má pohoří sklouznout o kousek níže...“ Pak celé gigantické divadlo vrátil zpět a Dejane si to zopakovala sama.

„Jsi tak skvělý!“ vrtěla užasle hlavou. „Bylo mi jasné, že je tvá moc téměř nekonečná, ale tohle... to je finta naprosto jiné úrovně! Tak snadno a tak dokonale! Neukázat mi to, rvala bych skály vlastní silou... Mám se od tebe ještě moc co učit!“

„Jak v čem...“ pousmál se Sogot, což mělo za následek nové vzplanutí nám již dobře známého ohnivého fenoménu.

V důsledku těchto událostí byly nyní tváře mágů hodně zachmuřené.

„Jenže co se pak stane baštou posledního odporu, když opět ustoupíme?“ ozval se mág Suchum.

„Xoremb přežije,“ poznamenal mág Kudichoj.

„Nevím, jaké plány má tvůj nový král, ale vím, že jsou určitě nereálné!“ vyjel na něj Xygin. „Chce snad bojovat na vašich rozlehlých nížinách?!“

„To není vaše starost,“ odsekl Kudichoj. Přestože tu byli společně, řevnivost mezi nimi spíše narostla.

„Nikam se pak neschováš,“ připomněl stísněně mág Sotikuj. „Musíš bojovat s námi v Drmolu!“

To ale nebyla dobře volená slova.

„Že musím?“ vzplanul Kudichoj. „To mi říká zbabělec, který se nepokusil ani postavit na odpor ve vlastní zemi!?“

„Chceš mi snad vyčítat, že jsme byli napadeni jako první?“ ohradil se Sotikuj.

„Ani ne. Jen to, že jsi utekl bez jediného pokusu něčemu pomoci. Kdybys zasáhl včas, možná k celé invazi ani nedošlo!“

„Zanechte svárů,“ zasáhl otráveně Suchum. „Slunce zapadá, s nocí přijde útok. Visí to ve vzduchu. Takže každý řekněte, jestli jste ochotni užít magii v boji o Drmol!“

„Ty jsi tu doma, ty se vyslov jako první!“ ušklíbl se Xygin.

„Zůstanu a použiji!“ prohlásil Suchum. „Bude třeba najít Skendifského šamana a zneškodnit ho. Pak přijde řada na další!“

Docela tím své kolegy zaskočil.

Xygin se hořce usmál. „Jednou to bude muset udělat každý z nás. A nenapadá mě lepší místo než tohle. Takže zůstanu a použiji!“

„Sotikuji...?“

„Ať dřív řekne Kudichoj, když tvrdí, že není zbabělý, jako já!“

„Já nepoužiji ani nezůstanu,“ řekl temně Xorembský mág.

Nastalo zaražené ticho.

„Není co víc říci,“ dodal. Provedl nějaká gesta a zmizel z věže.

„Tak a ty, Sotikuji?“ podívali se mágové na druha. „Buď aspoň jednou chlap a ne baba!“

Sotikuj nervózně přikývl. „Zůstanu – a použiju...!“

V tu chvíli vzplál ochoz věže jasně zeleným plamenem s nezaměnitelnou vůní kalisie, který se zmocnil všech tří mágů, rozlámal jejich neviditelné ochranné bariéry a uvrhl je do přešpatného příbytku pekelného. Skendifský šaman Hikibotiki, skryt v řadách svých soukmenovců a na dálku bedlivě naslouchající, jedním nečekaným a dobře připraveným úderem zlikvidoval tři čtvrtiny své konkurence.

„Ty jsi s tím počítal od začátku,“ řekla v tu chvíli Dejane Sogotovi, pozorujíc z hor zkázu mágů na věži Drmolu.

„Ano.“

Errata:

30.05.2021 13:20