Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jak měl Pikiloti ve zvyku, rozpoutal útok se setměním. Použil osvědčenou verzi nepřetržitého tlaku střídajícími se skupinami, jenže tentokrát se výsledek jaksi nedostavil. Zdi Liskenu byly natolik strmé, hladké a tvrdé, že je domorodí bojovníci nedokázali zdolat. Marně se zkoušeli zachytit v téměř neznatelných spárách mezi kameny, marně se pokoušeli do prasklin zarazit dřevěné úštěpky, aby získali oporu. A vysoko nad jejich hemžením se nevzrušeně procházely pravidelné stráže.

Pikiloti si zavolal šamana Hikibotikiho. „Udělej! Něco!“ nařídil.

„Nuchrrghrrpšk,“ odpověděl šaman a začal si připravovat magii. Nehýřil nápaditostí. Hodlal použít to co vždy: jedním rázem přenést skupinu sta útočníků na druhou stranu hradeb, a poté se zvenku obořit na bránu svou magií. Shromáždil je na vyhrazeném místě mimo dostřel luku z hradeb, obcházel v kruhu levotočivě i pravotočivě, pronášel formule v hrdelní řeči temného dávnověku, chřestil, rozhazoval zrní a pálil byliny. Jeho magie byla sice primitivní a zdlouhavá, avšak díky blízkému sepětí s přírodou nečekaně účinná.

Ve chvíli, kdy chtěl vychrchlat své finální nuchrrghrrpšk, strnul jako obrázek, a už se víc nepohnul. Jeho pomocníci jej zkoušeli rozhýbat nejrůznějšími způsoby, na řadu nakonec přišly i bodance žihadel rudých vos, ale Hikibotiki se změnil v dokonalou sochu.

„Dobré...?“ vykouklo medově zlaté oko Dejane zpod její ofiny, neboť právě půvabná šelma byla důvodem nečekaného šamanova katatonického stavu.

„Přímo skvělé, drahá. Chceš pokračovat?“

„Mohu...?“

„Ale ovšem. Nesmírně rád tě sleduji při práci,“ poznamenal Sogot a mimoděk zvedl oči k otřískaným skalním štítům. „Ó ano... a nejen při práci.“

Nyní bude do děje konečně vtažen mág Kudichoj, poslední z pobřežní čtveřice. Na tváři nasazený jiný obličej, ukrýval se nesmírně pečlivě mezi lidmi v Danarské uprchlické zóně. Viděl zoufalství králů, ale vůbec se k nim nehlásil. Užil si svoje při krutých bojích na Xorembských planinách kolem Turopu, kde mu několikrát šlo o krk, ale s vypětím sil nepoužil svou magii. Protože již věděl, že jeho kolegové jsou penzionováni v divošském pekle, rozhodl se skrývat, dokud nezjistí, jak Hikibotikiho zlikvidovat a Sogotovi se ubránit. Život bez magie byl však strašný, a Kudichoj proklínal každý den, který musel strávit jako obyčejný člověk.

Však si to jednou vynahradím, utěšoval se horečně.

Jeho mimikry mu ale nebyly nic platné – oba reální mágové o něm stále věděli – ale zatím nebylo proč se mu věnovat. Nyní však ano, neboť jeho osud měl být jistým způsobem spojen s šamanovým.

Mág Kudichoj právě otráveně zabouchl dveře a usedl na latrínu. Neurozená společnost v uprchlické zóně ho nesmírně iritovala svým neustálým hašteřením a nízkostí. Jedině zde měl aspoň nepatrný pocit klidu a soukromí. Když však zvedl zrak, zjistil že v kabince chybí toaletní prostředek. Muž vztekle zasupěl. To snad ne. Já, současný nejlepší mág kontinentu, trčím na tak hanebném místě a nemám jak si obstarat základní hygienu! Kruciš!

Ani nad tím příliš nepřemýšlel a letmým kouzlem si nechal zhmotnit misku s jílovou houbičkou, což byl tehdejší Segorrský hygienický standard. A pak se ocitl někde naprosto jinde. Ke cti Dejane nutno poznamenat, že přenesla mága až poté, co se očistil. A pro pobavení možno šeptem zmínit, že svlečenou část roucha už si natáhnout nestačil. Tolik k této možná nepříliš estetické, leč veskrze přirozené tématice, a posuňme nit událostí dál.

Když se vzpamatoval z úleku a upravil své odění, zjistil, že proti němu stojí jakýsi divoch. Rychle mu došlo, že to bude Skendifský šaman, neboť jeho protějšek chvatně zamával rukama a chtěl po něm mrštit magický výboj. Šamanovy ruce vzplály, ale vržený oheň se roztříštil o cosi neviditelného, co tvořilo stěnu mezi nimi.

Současně s tím divoši, zírající dole pod hradbami na ztuhlého Hikibotikiho, seznali, že je ten tam. Skutečně; ten byl opravdu tam, my víme kde.

Že omezení platí i pro něj, pochopil Kudichoj hned jak si ověřil, že ani on není schopen svou silou zasáhnout šamana. Bleskově se pokusil o přemístění, ale úspěch se dostavil jen částečný – hodilo to s ním tak, až tvrdě narazil na stěnu.

Poté se v jinak prázdné místnosti bez dveří objevily další čtyři postavy: Sogot, Dejane, a dosud neznámý mladík s dívkou.

Kudichojova reakce byla překvapivá.

„Nejsem tu!“ vykřikl a otočil se zády.

Nato promluvil šaman Hikibotiki, velice zkomolenou Umbirštinou, provázenou mimickými gesty: „Tebe jsem přece nechal rozsekat?!“

Sogot se ani neusmál při vzpomínce na svou první návštěvu Skendifu, a šel rovnou k jádru věci. „Přátelé, vidíte mága Kudichoje a šamana Hikibotikiho. Toto je Inixeor a Tisuni,“ představil vzájemně společnost, a dodal k mágovi a šamanovi: „Bylo nám trochu hloupé odebrat vám vaše schopnosti a dát je někomu jinému, aniž byste se aspoň takto letmo poznali.“

„Jak – odebrat!“ zaječel mág a otočil se k nim čelem.

„Jak?“ promluvila okouzlující šelma po Sogotově boku. „Tak.“

Hikibotiki dlouze vtáhl vzduch nozdrami. Zamával rukama, ale jeho dlaně zůstaly prázdné. Nic se nedělo.

Zcela šokovaný mág Kudichoj opatrně luskl prsty. Plamínek byl naprostý základ, to přece nejde neumět...!

Mýlil se. Šlo to neumět.

„Měl jsi na mysli toto, Kudichoji...?“ řekl Inixeor a mezi jeho prsty se rozzářilo nevelké, ale jasné světélko. Bývalý mág jen škytl.

Sogot pomalu, uznale kývl. „Dokonalá práce, drahá.“ Pokynul oběma mladým. „Jste nyní mágové. Sžijte se s novými schopnostmi, poznejte je a rozvíjejte k dobrému účelu. Neriskujte, neboť jste poslední nositelé dvou původních pramenů Segorrské magie. To je vše, můžete jít.“

Mladík s dívkou se mlčky uklonili a... zmizeli. Clona, dělící šamana od mága, se rozplynula. Nebyla již třeba.

„Tebe, Kudichoji, vrátím na záchodek,“ řekla šelma. „Ven jistě trefíš sám. A ty, Hikibotiki, chceš vrátit ke svým, nebo raději někam víc do ústraní mimo dohled Pikilotiho?“

„Ale já...“ zaječel mág, na okamžik ho ještě přemohl vztek.

Sogot udělal krok kupředu.

„Kudichoji,“ pravil hlasem tak strašným, až mágovi naskočila husí kůže i na čele, „když už pominu způsob, jakým jsi mě chtěl zlikvidovat, nemohu pominout to, co ti zřejmě nedošlo, když jsi na mě pozval Starodávné: vpustil bys je do našeho světa, do světa nad Hladinou. Pokud bys to sám přežil, stal by ses po zbytek svého života nejvíce nenáviděnou osobou v širokém vesmíru. Nebýt určitého vedlejšího produktu tvé naivní zloby, vyříkal bych si to s tebou osobně. Takže buď rád, že jsi ještě živ.“

Šaman Hikibotiki celou dobu stál vedle, třeštíc na mága své zažloutlé oči. „Ty! Tys sem chtěl pustit Starodávné?!“ zařval náhle naprosto srozumitelnou Umbirštinou a vrhl se mágovi po krku.

„Planina. Záchodek,“ vydechla pohotově Dejane a obě postavy zmizely.

Errata:

30.05.2021 13:20