Králičí díra

No a tak jsem tady. Nic moc teda, opravdu nic moc. Vlastně fuj. Veliké fuj. Docela jsem se těšil na nový zážitek. A taky mi začínaly vadit pohledy místních. Jestli věděli, nebo nevěděli, proč jsem tady… no koukali tak nějak… nedočkavě, nebo co. Tak jsem na to hupsnul. Nacpal jsem si do kapes pár věcí, které jsem považoval za důležité a užitečné. Býval jsem trampem a táborníkem, takže jsem vzal nůž, hodinky a šitíčko a … a vůbec takové ty věci, co se na výpravu do neznáma berou. A ruksáček a deku a sirky a … a ešus… No vlastně těch věcí nebylo pár, ale pořádná hromádka… Připadal jsem si v té chvíli jako Indiana Jones, Amundsen, Lewis a Clark, Děžněv, Vasco de Ludvík…

No ověsil jsem se těma věcma, odšoupl almárku a lezl po úzkém schodišťátku. Čekal jsem nějaký efekt, nějaké zablesknutí, zahřmění… a ono nic! Lautr nic. Prostě jsem se protlačil až na konec chodbičky se schodištěm a nic…Tož jsem zkoušel, jestli nenajdu nějaké hejblátko, nějakou vysunovací cihlu, kolíček, dutinu s otiskem dlaně, nebo tak něco… Něco jako to bývá ve filmech a románech, něco zvláštního …Nic! Vzpomenul jsem si na jakýsi polský film, kde se hrdinům podařilo uvést tajemný stroj do chodu vykřiknutým heslem. Hmm, stál jsem na schodišti a hulákal různá slova, která mi přišla na mysl. A přiznávám, že se mi s postupujícím časem produkce vybavovala čím dál častěji slova, která ve slovníku spisovného jazyka českého nejsou a ani hned tak nebudou. Zkrátka jsem byl nakonec sprostý jako kanálník, na své ámosovské, promocí potvrzené životní poslání jsem zapomenul. Krucipísek, to mi nemohla ta Markéta říct, jak se tam leze? Žába na prameni poznání? Bylo mi tak hanba, že nemůžu dál, bylo mi stydno si představit, co budu říkat lidem, kteří mi svěřili své největší a nejdůležitější tajemství, že jsem se rozbrečel. Normálně rozbrečel jak kluk. Ne, jako vážený pan učitel, vysokoškolsky vzdělaný člověk, ale jako usmrkaný kluk. Ubrečený, špinavý od prachu, ověšený výstrojí a výbavou na svou hrdinskou výpravu jsem to nakonec vzdal. A když jsem chtěl ta dvířka od schodiště zase zavřít, všimnul jsem si, že na háčku na nich visí nějaké hadry. Viselo to nadělení na dvířkách zevnitř a rozum dá, že jsem si nechal otevřeno. Jednak kvůli světlu a jednak z opatrnosti… no dobře, bál jsem se trochu. No a co, prostě bál. Taky byste se báli…Takže jsem ty hadry neviděl, zatímco jsem omacával zdi a hulákal ta hesla… Co to je za textil, tady. Bylo to notně zaprášené a lehce zatuchlé kompletní pánské ošacení. Včetně dlouhých podvlíkaček, slavných jägerovek, co je zná i Limonádový Joe. V mých uslzených očích jsem viděl ty věci skoro i jako oběšence. Bezduchý obal… duše pryč. No jo, ale tady v tom obalu chybí i to tělo, čí tělo absentuje? Ludvík je tvor zvědavý. A když je zřejmé, že ta garderoba je očividně „věc opuštěná“, jak praví zákon, a to již dlouho opuštěná, podívá se Ludvíček, co má ten viselec po kapsách. Aha, tady je v pěkném pouzdérku kapesní nožík, kapesník, a tady…

A pak se to stalo.

Když jsem obracel ten oblek na dveřích visící, dveře se zabouchly. Lekl jsem se, to ano. Ale ne kvůli tomu bouchnutí. Nepolekal jsem se, protože z ničeho nic nastala tma egyptská. Poděsil jsem se, protože ta tma přestala být tmou tmoucí, ale začala se prosvětlovat. Prosvětlovalo ji zelenkavé světélkování stěn. Aha, něco jako chodba v jihlavském podzemí, fosforeskující rafičky budíku, nebo tak něco. Jenomže tam nahoře, na konci schodišťátka jsem uviděl kulatý otvor. Černá díra, která tam určitě nebyla, když jsem ohmatával zeď a když jsem nemravně pokřikoval. No hurá! Mám to! Tudy na to! Viděl jsem kdysi film, kde se nějací lidi taky dostávali do jiného světa. Vrhali se do toho po hlavě. Konec konců i ta Alice do své králičí nory spadla. No nejsem emerický hrdina ani Alice. Takže jsem se opatrně přiblížil k otvoru. Napřed levou ruku, čistě pro jistotu, přece jenom, že… jsem pravák. Pak obezřetně pravou. Jde to. Ale s ruksakem na zádech se do toho otvoru nedostanu. Aha. Potáhnu svou výbavu za sebou. Kdybych byl v té chvíli maličký, jak malinká byla ve mně dušička, mohl bych tím tunelem pochodovat nejenom s batohem, ale i se suzafonem…

Takto vypad� suzafon!

Tedy vzhůru dolů! Vsoukal jsem se do toho otvoru, k noze popruhem uvázaný ruksak s mojí výbavou. Hlavně aby se jí nic nestalo. Po kapsách mě tlačily další nezbytnosti, ale šlo to.

Kousek to šlo. A pak to jít přestalo. Ne že by díra končila. Nekončila, ale začala mi být těsná. A začala být i jakási vlhká. A špatně se mi dýchalo. A teplo… co teplo, horko tu je… Marjápanno!… se tu udusím! Ven, musíš ven! Hned ven!

Dopředu to nejde, tož zpátky… Sakra ruksak, ruksak!! ruksakra!!! Nějak se šprajcnul, nebo co…

Panika! Panika!!! PANIKA!!! „Pomóóc, pomóc!!“

Nikdo mi nepomůže, zahyneš tady, udusíš se, Ludvíku!

Řval jsem a brečel, škubal sebou… Litoval jsem se. Litoval jsem, že jsem do té díry vlezl, litoval jsem, že jsem se nechal nachytat do toho vykutáleného města, málem jsem litoval, že jsem si nevzal slavného Pištu Hufnágla, jak říkávala za mého dětství paní Smolíková… Hlava se mi točila strachem, přidušením, úzkostí duše i úzkosti z té díry… Nemohl jsem se ani pohnout. Napadlo mne, že tak se cítí těsně před smrtí cestovatel, kterého polyká veliký had. No jo, asi jsem vlezl nějakému hadovi rovnou do tlamy. Ten chřtán mne začíná obracet podél mojí osy. „Auu! To bolí! Zlomí mi ta potvora páteř!!!“… začíná mne polykat!!… už nelezu, už mne to posunuje samo. Jo! Říká se tomu peristaltika. Stěny chřtánu jsou pružné, vlhké, horké, hnusné!

A pak to přišlo. Ozvalo se takové hluboké »PLUNG« a byl jsem venku. Tedy tady, za dírou.

Na Druhé straně Králičí díry.

Errata:

25.10.2021 23:06