Vítej, návštěvníku!

Špačkovo hnízdo

Tma jako v… no v pytli. Dýchá se mi mizerně, ale hlavně, že dýchám! A na čem to ležím? Na schodech? No jo, na schodech. Sakra to je přece ta zatrolená Kejvalka! Krucifix! Tak jsem se málem udusil v té díře a jsem zase zpátky! Ale kde jsem se v té díře proboha obrátil? Nebo ta nora vede ve zdech té věžní potvory kolem dokola? Ježíšikriste! Ludvo, ty jsi vysvlečený donaha! A kde je má velkolepá výstroj? Batoh, a průzkumnické věci, co jsem měl po kapsách! Marjápanno – a moje bezvadné automatické hodinky, co jsem dostal k promoci od maminky… všecko zůstalo v té hnusné díře! Ludvo, ty troubo, ty jsi vůl na entou, kdo ti kázal do toho lézt. Jak teď budeš vypadat, až se budeš nahatý plížit na faru?

No a jak jsem byl celý zničený a dolámaný, zpocený a jaksi mokrý a napůl udušený, tož jsem se zase rozbrečel. Nebo to byl ještě ten první pláč? Jen tak na chvilku přerušený? Ještěže tam dole na dveřích visí ten oblek. Navíc ty stěny zase světélkují. Krucipísek!!! Ty hadry tam nejsou!!! Ale co. Teď v museu nikdo nebude, on vlastně za mne nikdy nikdo v museu nebyl, aspoň se trochu vydýchám. Tady na tom schodišťátku je to k zalknutí. A k večeru se nějak proplížím na faru a pak se uvidí. No, vidělo se, vidělo. Když jsem otevřel dvířka a vlezl do musea, žádné museum tam nebylo, nebyl tam ani ten chladivý a jakoby zaprášený »museální vzduch«. Dusno, horko a těžko tam bylo. Jako bych byl na dně hodně teplého a hodně hlubokého rybníka. A šero tu bylo. Místnost musea byla zastavěna jakýmsi lešením z tyčí, na kterých visí pytle, žoky, rance nebo vaky. Asi z igelitu, nebo kdovíjakého vikslajvantu. Tak jsem asi fakt prolezl! Fuj, fuj, fuj… kdybysem to byl bejval věděl, tak bysem sem bejval nechodil! Tak jsem tam stál nahatý, mokrý, bez ničeho. Jak novorozenec jsem si připadal.

Zrovna jsem odtlačoval ty měchy, protože mi bránily, tak jak byly i docela nízko zavěšeny, v průchodu ke dveřím ven, na vzduch, když ty dveře rázně otevřel chlap. Musím říci chlap, protože to chlap prostě byl. Vyšší než já, svalnatější a i trošku obtloustlý a zarostlý jak Ezau, taky docela nahatý, ale vidět bylo, že je starý. Fousiska bílá, chlupiska bílá, hlava notně proplešatělá, zbytek vlasů taky bílý.

„Pan Špaček, nemýlím-li se…“ zaduněl jsem basem. Až jsem se lekl! Co to bylo? Mám přece normální hlas… ještě ho nemám ani kantorsky vyřvaný! „Ha, ha, ha“ zadunělo to chlapisko, „doktor Livingstone, jsi měl říct!“

No jo, znám tu historku… „Jo, jsem to já, Špaček, ale klidně mi říkej Vajgl, jsem na to zvyklý. Tak jaká byla cesta? Aha, nic moc, jak vidím.“

No, určitě viděl, jak jsem ubulený. Oči mám beztak červené jak myxomatózní králík.

„Pane Vajgl, jak se mi tak mohl změnit hlas? Vždyť mám hlas jak Šaljapin, nebo Haken.“

„Počkej synku, co kdybys mi napřed řekl, jak se jmenuješ? I tady platí nějaká slušnost, víš?“

„Jé, pardon, jsem Ludvík…“

„Hele, Ludvo, kdy jsi slyšel Šaljapina? Já v čtyřiatřicátém roce, v Národním. No, jo, to je už dávno. A který je vlastně rok tam u vás? Na, chlapče, tohohle se pořádně napij, ale opravdu pořádně.“ Podal mi jakýsi ten pytlík a brčko, asi z trávy. „Dobré, že? To ti dobře taky udělá, to tě postaví na nohy, neboj, v tom je síla!“ A pak se začal vyptávat na lidi z města, zatímco jsem nasával z pytlíku. Vždycky jsem jen jedním slůvkem odpověděl, nebo prostě kývnul, a když jsem chtěl odpovědět podrobněji, pan Vajgl zaduněl: „Pij Ludvo, pij, tak mi to řekneš třeba zítra.“ Opravdu mi ten nápoj prospěl. Únava přešla, bolest přešla, dokonce jsem se trošku i rozjařil. A přišlo mi dokonce zábavné mít ten hlubokánský bas. Prý je to vzduchem, ve vzduchu je prý kromě dusíku a kyslíku notná dávka jiného plynu. Pan Špaček si myslí, že by to mohl být argon, ale přestože je chemikem, nemá čím a jak to ověřit. A že ten argon je těžší než dusík, tož se naše hlasivky tolik nerozkmitají, jako ve vzduchu. Kmitají pomaleji. Totéž, jenom naopak, jako když se děti nadechnou helia z balonku a piští pak chvilku tenoulinkými hlásky. A už taky konečně vím, proč se ta věž tak divně jmenuje. Když totiž někdo tou králičí dírou leze, tak se ta věž jakoby chvěje, nebo její obraz se chvěje, nebo tak nějak. Protože ta věž, anebo vlastně ta králičí díra není ani u nás, ani tady na druhé straně, ona je vlastně kdovíkde, pan Vajgl to neví a tím méně Ludvík.

A pak jsme vyšli ven. A první co jsem uviděl, tak jsem viděl květy. Hodně květů. A vzpomenul jsem si, kdy jsem tyhle podivné kytky viděl kromě záhonku pana Vajgla. Woinich!

Woinich�v rukopis - n�kresy podivn�ch rostlin

...a jak vypadaj� ve skute�nosti...

Ovšemže! Takže žádný Havířov v květech, žádná Flora Olomouc… to jsou věci… no, uvidíme. Teď prý ale musíme spěchat někam nahoru. Tam uvidím zdejší nebe, Slunce a tak. Rozhlídnu se trošku. Totiž kolem té zdejší věžičky, teda jestli je zdejší, jestli není jen obrazem-odrazem, nebo čím, té pozemské, je houština notně přerostlých lučních trav a bylin. Kdoví, třeba je tu i ten tu-lipán, co ho rozeznám od staleté lípy. A rostlin a zeleniny všeho druhu kolem moc a moc. A spěcháme, ale jde se mi špatně, nejsem zvyklý chodit bosky, píchá a tlačí mě to. A taky je mi trochu stydno, takhle tu pobíhat na Adama. Nejsem žádný exhib! No, co nadělám. Nevím, jestli tu nakonec nezůstanu, protože tu cestu, tu cestu už znova absolvovat nechci! To byla hrůza, to byl přímo porod. Snad se rozední, protože je dost šero, takové jakési namodralé šero. Tmavomodrý svět sice ne, ten ne, ale jinak… A dýchá se mi v tom horku fakt mizerně. Špačkovi to zdá se nevadí, dělá douhatánské kroky, skoro skoky a je vidět, že se spíše brzdí kvůli mně. Když jsme se dostali konečně na kraj toho porostu a listy všeho druhu nad našimi hlavami zmizely, nebe jsem neuviděl. Špičatá, hrubá, jakoby rozčepýřená skaliska nám stála v cestě. Ovšem co potěšilo hlavně moje chodidla, byla dlažba. Mezi skalami vedl kupodivu jakýsi primitivně vydlážděný chodníček, nebo stezička. Úzká, klikatá, ale vyložená rovnými, hladkými kameny. Připadal jsem si jako bych byl na večerním výletě v Adršpachu. Akorát tam skály vypadají tak nějak „civilizovaně“, oble, hladce, upraveně. A co hlavně. Adršpach je pískovec a tohle byl nějaký čedič, nějaká vyvřelina, nebo co. Rozhodně teda ne ten náš vlídný pískovec. Pan Špaček mne jistě a bez váhání vedl mezi skalisky. Vlastně to nebylo tak těžké, protože jsme se drželi toho chodníku. Sem-tam jsme se dostali na jakousi křižovatku s jinou stezkou, ale to bylo jen párkrát. Až jsme dorazili ke schodišti. Schodišti? Tedy k něčemu mezi schodištěm, kamenným žebříkem a lezeckou stěnou. Po schodišti se schází, po tomhle zázraku se dá nanejvýš slézat. Měl bych tomu říkat asi »sleziště«.

Mnoho rad, mnoho pomoci a doslova podpory ze strany Špačka, a velmi mnoho námahy z mojí strany. Nakonec jsme se vyškrábali nahoru. Nahoře na hoře – to zní pěkně, že – jsem zažil další zklamání. Žádný krásný výhled do dálky, žádný pohled na jasné nebe cizího světa. Ani na to místní dvojče Kejvalky nebylo vidět. Nebe jakési nanicovaté barvy, namísto Slunce jenom rozmlžená oranžová skvrna. Hmm. Takže to šero, to není ráno ani večer, to je den. V noci bude tma jak v tunelu.

Ten vrchol není špičatý, je to jakási plošina. Plošina pokrytá plochými kameny, nějakou tou místní odrůdou dlažby, trochu pískem a něčím co vypadalo jako hrubý přerostlý mech. A mezi tím rostla bylina, která vypadala jako ten koňský jitrocel. Ta škaredá bylina co roste podle cest. V Rusku ji taky říkají »padarožnik«. Jenže tenhle byl, asi podle místního zvyku, veliký, že by se pod jeho listem schoval před deštěm kompletní dechový orchestr. I se suzafonem.

Ukázalo se, že pod tím „velelupenem“ je jakási podestýlka. Velké měkké suché listy, jemňounce ochmýřené. Ha! Tady asi budeme spinkat. Už se těším! Utahaný jsem jako kotě. Špinavý, upocený, s otlačenými chodidly, nohy ošvihané a poškrabané těmi šlahouny dole. Žádná radost. Hladový a žíznivý. Trošku jsem si ale doslova oddechnul. Tady nahoře se opravdu dýchalo mnohem líp. Lehčeji. Lehčeji jsem se i cítil. Ovšem jen do té doby, než jsem si prohlédnul totem, nebo co to tam stálo. Strašák? No v každém případě nepříjemná věc. Byla na tom připevněna dětská lebka, aspoň podle velikosti, myslím. Dítě to asi bývalo dost zvláštní, nepodobné našim dětem, soudě podle těch kostí…

Lebka s velk�ma o�ima

No, spát budu asi pod listem, a už to mám opravdu zapotřebí. Lebka-nelebka, spát Ludvík musí, už se mu oči zavírají. Jo, ještě jsem dostal napít. Zase ta měchuřina, zase brčko, ale pití to bylo jiné. Tady dobré. A Ludvík spal a spal, a dobře se mu spalo… jako Karafiátovým Broučkům. „Dobré ráno, Ludvo. Copak se ti zdálo v novém bytě? To se má splnit, znáš tu pověru?“ Kruci, tak jsem opravdu tady. Za Králičí dírou. Nebo za Kanálem, jak říká Vajgl. Hmm. Kanál je lepší název. Výstižnější. Takový fujtajblový hnus. Když si vzpomenu, jak mne to málem zabilo. Mrzutě jsem se rozhlížel po okolí. Fakt je ten, že se tu líp dýchá, asi ten argon. Dole je ho asi ve vzduchu víc. Ale horko je tu pořád. A vlhko. Tak vlhko, že je kolem sraženou vlhkostí doslova mokro jako po dešti. „Tak co, jak ses vyspal, synku, dobré sny?“ Dědo jeden, zrovna tobě budu vykládat, co se mi zdálo. Snilo se mi, že jsem zase na té štěrkovně. S Markétkou. Ale vykládat ti to, dědulo, nebudu, ještě by ses zkazil. „Ale nic se mi nesnilo, nebo jsem to zapomenul. Hele, co to je? Kde jste to vzal? A jak jste to sem dostal?“ Kousek ode mne stál koš, plný všelijakého ovoce. Něco vypadalo jako višně velikosti pomeranče, něco jako přerostlý banán, pak zase něco co připomínalo salátovou okurku a ještě docela jiné plody, co už nepřipomínaly nic známého.

„No, tak to máš, Ludvo, od tvých nových kamarádů.“ „Jakých kamarádů?“ „No, přece těch, co vyrábějí a dodávají šťávičky, které budeš nosit do města.“

„Ani náhodou! Do toho hnusného zabijáckého Kanálu už nevlezu ani zanic! To radši zůstanu tady navždycky, takhle riskovat už víckrát nebudu!“ Na tohle pan Špaček už neřekl nic. Ale prý mám ochutnat. Asi je ten člověk toho názoru, že najedený člověk je spokojenější, klidnější a vůbec v pohodě. A snese toho víc, než člověk hladový. A hlad jsem opravdu měl. To víte, cesta tou hnusnou prolézačkou mi nepřidala. Zato ovoce bylo prostě skvělé. No, ovoce… něco jako šťavnaté sladké ovoce, něco trochu jako pečivo, a ta okurka chutnala dokonce po mase, nebo salámu, nebo tak nějak. Kdo si myslí, že je snadné popsat chuť, ať to zkusí. Co takhle popsat třeba chuť žluté sodovky někomu, kdo ten fujtajbl ještě nikdy neochutnal. A překvapení nakonec. V košíku dole byl svazeček těch duffo. Pan Špaček se doslova rozzářil:

„Tak chlapče, máš to dobrý, asi se jim docela líbíš.“ A tak jsem si poprvé „zaduffal“… je to dobré, moc dobré. Asi nějaká droga, nebo tak. Ale co, jestli mám pro svět zmizet tady, v tom promočeném horkém pekle, tož je úplně fuk, jestli tu skončím jako narkoman. Ovšem a to musím přiznat, udělalo mi to duffnění móóc dobře. Hnedle jsem viděl ten tmavý svět ve světlejších barvách… he he he. I ty naše hlasy se mi nezdály tak hrůzostrašně basové. A i ta podivná lebka vypadala víc jako zajímavost a zvláštnost, než jako kus mrtvoly… „Hele, Ludvo, a proč jsi vlastně nic nepřinesl? Jsi uprchlík? Děje se tam doma něco? Něcos provedl? Teď jsi najedený a odpočatý, tak povídej. Do teďka jsem tě nechal, protože jsem viděl, v jakém jsi stavu, ale taky mne už zvědavost trápí…“

„No jo, ale kde začít, je toho moc, pane Špačku…“

„Začni prostě od začátku, odkud jsi, jak ses dostal do města, kdo ti řekl o Kanálu, proč poslali jenom tebe a nic neposlali pro ně, co mi máš vyřídit a vůbec všecko. A řekni mi všechno, máme moře času.“

A tak jsem se pustil do vyprávění. A povídal a povídal. Co jsem věděl, to jsem pověděl. Na partyzána jsem si nehrál a řekl jsem mu i o věcech, které bych si jindy nechal pro sebe. No, jednak to dobré jídlo, jednak to duffo. Ono je výborné, že toho duffa vůbec neubývá. A moc dobře se u toho povídá. Pan Špaček se občas zavrtěl anebo zvedl obočí a bylo vidět, že by mne chtěl přerušit a na něco se doptat, ale neudělal to. Ani jednou. Nechal mne vyprávět. A když jsem skončil, řekl jako první věc: „Chlapče, ty jsi fenomén. Nechápu, jak jsi mohl Kanálem prolézt, jak to, že tě Kejvalka nespolkla. Nebyl bys první spolknutý. Takových už bylo. Tys totiž udělal největší chybu, že ses do toho pustil bez poučení a vlastně beze smyslu. Měls počkat na lidi z Družiny. Zaprvé by ti řekli co a jak a za druhé by ti něco dali pro ty tady. A řekli by ti, že se sem zásadně nechodí ve smokingu, ale »na Adama«, protože Kejvalka oblečení nesnáší. A navíc mě mrzí ten záhon. Kdybys věděl, kolik dal práce…“

„Pane Špačku, víte, něco mne akutně tlačí, zkrátka potřebuju to, no víte co… a taky bych se rád trochu umyl, už jsem celý olepený, no, takový fuj…“

Ten člověk by mohl být nejméně mým dědečkem, jestli ne pra-, když poslouchal ve čtyřiatřicátém toho basistu, že… a je vlastně docela laskavý a milý. A navíc tu nikoho jiného nemám. Vajgl mu určitě říkat nebudu.

To co jsem musel udělat, jsem udělal do takové jakési hluboké štěrbiny. A umyl jsem se jednoduše. Prostě jsem stáhl na sebe jakýsi velelist a teplá rosa na mne stekla proudem. Když jsem to ze sebe shrnoval i s tou mazlavou špínou, řekl můj parťák schválně pozměněným hlasem: „Pátek přinést co pomůže!“ He, he, he. Tu hlášku znám, to je přece z Robinsona. Má ten děda smysl pro humor. A asi si tady zvyknul, smířil se a možná se mu tu i líbí… No mi tedy určitě ne. Přinesl mi děda celkem přesně podle Robinsonova Pátka jakési bobule. A mydlilo to a docela i vonělo. Hmm, tak tohle je fakt dobré… A pak mi vysvětlil, jak se správně Kanálem prochází. Kanál prý nepropustí každého. Prolézat mohou jenom lidi, teda žádné zvíře. Z lidí, kdožvíproč, prolezou jen kluci. A nesmí mít nic na sobě, ani náramky, šaty, řetízky a tak. „Aha – už vím, proč tam, na těch dveřích visí ty šaty. Jsou pana Špačka. Chtěl se obléct, až poleze zpátky…“

Pro někoho je prolézání těžké, pro většinu nemožné, ale někdo profikne skrz jakoby nic. Někoho Kanál sice pustí dovnitř, ale pak se už nedostane ven. Polkne ho to… Nikdo neví kdy, kdo a proč Kanál zřídil a jakým způsobem funguje. A Ludvík je úplně první člověk, který prošel kanálem, i když byl opatřen tou svou cestovatelskou výstrojí. Věci musí být uvnitř měchuřin. Jinak je Kanál spolkne. Což se taky stalo…

„Hmm, pane Špačku, a proč jste si ty šaty sem nepřetáhl v nějakém tom pytli? Nemusel byste tu běhat docela nahatý. A já jsem si taky vlastně mohl svoje věci a hlavně ty hodinky zachránit.“

„Ludvíku, dovedeš si představit, že by ses tady oblékal? V tom horku a vlhku? Ty šaty by byly ustavičně durch promočené a určitě by na tobě hodně rychle zplesnivěly. V tom by ses asi tuze necítil. A ty opruzeniny, zapařeniny. Zkus si na sebe navléct třeba jen opasek a uvidíš, jaká budeš mít bebínka na svém břichu. Tohle podnebí nepřeje více věcem, než je textil. Tady neobstojí ani většina kovových věcí. Oheň tu není z čeho udělat. Teda jediné co tu prosperuje, je ta zelenina.“ „No dobře, a co ti, co tu nechali toho strašáka s lebkou, ti co přinesli to senzační jídlo a ještě lepší duffo… Ti neprosperují? Těm se tu nedaří? A co jsou zač? A proč nepřijdou teď? Jsem už zvědavý.“

„Přijdou, chlapče, přijdou, za chvilku bude večer a to tu určitě budou na noc. Tohle místo nahoře je jejich hnízdo.“

„Pane Špačku, neposmívejte se mi. Před malou chvílí jsme vstávali, že je ráno. Sotva jsme trochu pojedli tak má být zase večer? Kdybych tady měl ty svoje hodinky, viděl byste, že mohlo uplynout tak nanejvýš pár hodin! Kde je do večera!“

„A tobě, hochu, ani neřekli, že tu je úplně jiný čas?“ zaduněl pan Špaček.

No jo, děda má asi pravdu. Jednak to tu zná, jednak nejsme na Zemi. Takže ty hodinky by mi moc nepomohly. Ale stejně je mi jich líto. Tak jsme se pustili do debaty o místním čase. Teda debaty. Pan Špaček vykládal a Ludvíček jenom poslouchal. Občas jsem řekl něco jako: „Aha“, nebo: „A jó“, případně: „Ach táák“ …

Sv�tlo vytv��� podivn� efekty - i sv�teln� vodop�dy

Tenhleten svět, tahle planeta, se točí jako čamrda, mnohem rychleji než Země. Jak rychle neví nikdo, protože nikdo nemá hodinky. Hmm… nikdo…

„Nás lidí je tu víc, pane Špačku?“

„No jo, je nás tu už dost. Chlapi, kteří tu uvízli jako já. Už Kanálem neprolezou, už je zpátky nepustí.“

„Fajn, ale kde teda jsou?“

„Některé si odvedly jezinky, většinou ale s nimi odešli dobrovolně.“ „Ne, pane Špačku, nerobte srandu, jakési »jezinky«, tož kaj ti chlopi su?“ „Jak který. Někteří už dozajista umřeli, někteří se jen tak toulají. Občas se někdo z nich vrátí ke Kejvalce a zkusí prolézt zpátky. Nebo si přijdou jen tak poklábosit s Vajglem. Protože je jim jednoduše smutno. A vykládám si s nima velice rád, protože je mi smutno taky. Teď tu mám tebe a věřím, že se z našeho města zase ke mně vrátíš, aspoň na chvilku, až přetáhneš kanálem to co už je nachystané… Budu tu na tebe čekat a připravovat další šťávy. Ale teď už dlouho z těch starých známých nikdo nepřišel, asi se zatoulali někam daleko, nebo je s nima prostě ámen.“

„A jak to podle těch ztracených zatoulaných tady vypadá? Než bych lezl znova do toho hnusného kanálu, radši tu zůstanu. Vždyť jsem vám říkal, že nejsem zdejší a celé město mi může být šumafuk. Nemám k městu vztah a můj život je mi milejší.“ Pan Špaček zvedl obočí. Asi si vzpomněl, jak jsem mu vyprávěl o Markétě a Ulrice, či co…

„No, jak to vypadá? Tenhleten svět, tahleta planeta se točí rychle jako čamrda, ale to jsem ti už říkal, že. A podle všeho je dosti veliká, ale lehčí než naše milá zeměkoule. Viděl jsi sám, žes lezl nahoru do Hnízda jak veverka. A taky je všude stejná. Les z té zeleniny co je dole a občas nějaké úzké jezero, nebo možná to je nějaká síť jezer, průlivů, nebo co. To je tady všude, pokud jsem slyšel.“

„Asi řeky, ne?“

„Ale kdepak, Ludvo, řeky ne, řeky přece musí někam téct. A tady řeky netečou, protože tady neprší.“

„Neprší? A z čeho teda ta všecka zelenina roste? Bez vody. Tož to je zas jakási kravina neopísaná!“ rozčilil jsem se.

Skrz vegetaci ani slunce nen� vid�t...

„Hele, ty Slezáku, a Slunko jsi tady viděl? A tu mlhu, tu záclonu na nebi jsi viděl? Slunko ne, a záclonu z mraků jo, že? No, tohle nevím samozřejmě jistě, ale já si myslím, že většina té vody tady je v nějakém obalu kolem téhle oběžnice. A vzduch je vlhký až bůh brání, to musíš cítit sám. Té rosy ráno sis taky všimnul, doufám. Takže to vidím takhle: Kromě těch proláklin zalitých vodou je všechna voda, co tady je, ve vzduchu a v tom nebeském obalu, v té poloprůsvitné duchně na obloze. A proto tu není ani pořádný vítr. Celý povrch se zahřívá víceméně stejnoměrně. Když žádný vítr, tak žádné počasí. A vlhkosti a vody pořád habaděj. Ze vzduchu. A pak samozřejmě žádné řeky, když není déšť, který by je napájel. Ale jak říkám, nevím to jistě. Mám maturitu a plno zkušeností, nejsem žádný hlupák, ale tady nemám jak něco změřit, jak se ujistit. Žádná technika, žádné měření. Ani oheň tady nerozděláš, není z čeho. A taky není proč.“ No jo, starý Vajgl se mi trošičku rozčilil… „No, počkejte, pane Špačku, nemyslel jsem to zle, určitě ne. Ale řekněte mi něco o těch, co jim říkáte Jezinky.“

„Jezinky? Jsou to boží tvorové jako my. A jako my, ani ony pravděpodobně do toho světa původně nepatří. Buď sem spadly z nebe, nebo nějakým létadlem přiletěly. Nebo prolezly nějakým jiným Kanálem, kdo ví. Ten pan „Kdo“ to možná ví, já ale určitě ne. Vypadají podobně jako lidi, ale lidmi dozajista vůbec nejsou, jsou jiné, však je za chvilku uvidíš sám. To Hnízdo tady, to je jejich. Nocoviště, pevnost… Prostě Hnízdo. A ten totem, ta věc s tou lebkou, to mají asi na odstrašení jiných jezinek. Jiné tlupy, či kmene, rodu či co to mezi sebou mají. S nimi se nedomluvíš. Jestli si myslím, že o nich něco vím, tak jenom z pozorování. Ony nám asi aspoň něco rozumí, ale my jim ani trochu. Je to jako s nějakým zvířátkem. Psík rozumí třeba vysloveným povelům, ale rozumíš psímu štěkání?“ „Počkejte, ony štěkají?“

„Ale ne, neštěkají, a neboj se… koukni, už jsou tady!“

Errata:

25.10.2021 23:06