Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyhnanec

Nikdo si nedovede představit, jak trapně jsem se cítil. Uslintaný, brečící, podělaný, usoplený bývalý hrdina. Žádný pan učitel, historik, kustod! Naprosto znemožněný člověk. Co člověk, človíček jsem. A muselo se mi stát zrovna před těmi milými jezinkami. Protože jsem se hamižně natáhl pro třešně a nacpal si je všechny do pusy. Že se nestydím… Ale stydím. Moc se stydím.

Radši si vlezu zase zpátky do města. Děj se, co děj. Třeba mě nezabijí, třeba se nějak domluvím. Ať mě nechají jít domů, za mojí maminkou. A navíc začaly jezinky dělat jakési zvuky, které zněly nějak jako „pchch, pchch“ nemůžu vědět, jestli to byl jejich smích, nebo jiný výraz, ale znělo to velice pohrdlivě. A ručkama máchali před obličeji, tak jako to dělají děti, když jim něco smrdí. Bodejť by nesmrdělo!

Brečel jsem jak želva. Napřed kvůli té ostudě, té hanbě. A pak ten pláč přešel do lítosti nad sebou samým, nad tím ťulpasem, nad troubou, který pokazí, co se dá. Nad Ludvíkem. Slezl jsem ke Kejvalce, propasíroval jsem se přes to na lešení oběšené bohatství dostal se až k tomu nejhnusnějšímu místu, k díře, která vede možná do mého světa, udělalo se mi zle. Zase mám lézt tomu hadovi do tlamy? Zase se mám nechat mučit a dusit? Fuj! Nejfujovatější fuj, fuj!! Cítil jsem se v té chvíli, jako samuraj, který si už pro naplánované harakiri vyhrnul tričko a pak se zalekl toho ostří. Nevím jak to vysvětlit, ale byl jsem takový jakýsi rozlítostněný. Jsem i zbabělec. Nejenom chamtivý hlupák, ale i zbabělec. Přesto jsem už strčil ruku do toho kanálu, když se otevřela ta dvířka dole pod schodištěm a kanál zmizel. Jezinka! Jedna z nich mne chytla za nohu a tahala mne ven. Přiznám se, že jsem ji následoval velice rád. Byla to záminka k útěku od té díry, záminka k odložení… no, byla to prostě úleva. Skoro jsem musel běžet, abych jezince stačil. Nešli jsme ale směrem ke Hnízdu, ale jinam. Ještě cestou mi bylo zle, hlava se mi točila, ale nakonec jsme vylezli na jakýsi svah a tam jsme se s úlevou posadili. Nevolnost přešla. Začal jsem prohlížet svou zachránkyni. Jasně, že jsem ji znal, byla to jedna z jezinek, které se do hnízda nastěhovaly v noci. Jezinky mají vlasy všemožných barev, dozajista si je nějak barví, ale tahle měla vlásky skromné, do hněda. Budu jí říkat Markétka. Jestli má nějaké jezinčí jméno, stejně bych ho nevyslovil. „Já Ludvík,“ zapíchl jsem si prst do hrudi. „Ty Markétka,“ a zapíchl jsem prst zase do ní. „Pchch“ řekla. A pak něco jako: „mrkt“ s prstem na sobě a „ldf“ s prstem v mém břichu. A to byl konec našeho rozhovoru a brebentění. No, příběh o Tarzanovi a Jane zcela jistě nečetla.

A vyrazili jsme dál. Šel jsem poslušně za Markétkou. Ukázalo se, že ta dezertérka má i svou sudličku. Asi si ji odložila někde stranou, když mě šla zachránit. Hlad jsem samozřejmě neměl, zaprvé jsem se nabaštil na té hostině, za druhé jsem ještě pořád měl jazyk, patro a rty opařené pekelnými třešněmi. A napil jsem se do zásoby jako velbloud, když mě jezinky hasily. A tak jsem šlapal za Markétkou a byl jsem rád, že se vzdalujeme od té místní Kejvalky, od Vajgla i Dolfiho, kteří se mě tak jako tak chtěli zbavit, a taky od všech jezinek, co mě viděly poníženého. Tahleta místní Markétka si mne nějak oblíbila. Kdo ví proč. Určitě to byla ona, která mě ragbyovým stylem složila, když jsem se šílený a oslepený bolestí řítil ke srázu na konci Hnízda. Určitě jsem ji nechtěně důkladně nakopl. Chuděrku. Ta holka cestu zná, dozajista ví, kam jdeme, kam mě vede. Vybrala jakýsi kmínek a ukázala mi, abych si ho její sudličkou uťal. Šlo to bezvadně. Ne, že by ten kmínek, ten stvol, byl tak nanicovatý, ale to ostří na té její dětské zbrani je ostré jak břitva. Musím nějak zjistit, jak to dělají…A tak jsem měl aspoň ten klacek. Bulava to rozhodně není, ale lepší něco, nežli nic. Pochodovali jsme tak dost dlouho, dokonce jsme překonali i jakousi vodní strouhu. Přešli jsme ji po šikovně rozmístěných kamenech. Krok a krok… Jezinčí krok je skoro tak dlouhý, jako lidský. Nožky mají delší, než by se patřilo k drobnému tělu. Když si jezinka dřepne na bobek, tož má kolénka skoro až po ouška. A to bych řekl, že ty ušní boltce mají posazeny na své hlavičce o cosi výše než lidé. Měly by potíž nosit brejle…Vlastně teprve teď si jezinku důkladně prohlížím. Už jsem tu pár zdejších dnů, ale jaksi jsem si jich moc nevšímal. Neměl jsem čas. Zabýval jsem se sám sebou, svými bebínky. Ludvo, Ludvo…

Naho�e se jak� tak� d�chat dalo...

Cestou jsem si všimnul ještě jedné věci. Když jsme tak putovali přes hory doly, zjistil jsem, že se daleko líp dýchá nahoře, na kopci, než v nějakém dolíku. No jo! Ten plyn, co dělá ze subrety barytonistu a z tenora basistu… Kdyby to byl opravdu argon… Kyslík je kapku těžší než v našem pozemském vzduchu dusík. Ale ten rozdíl není veliký, tož se ty plyny smíchávají bez problému. Ale argon, jestli je to tedy ten, to je jiný kalibr. Je mnohem těžší, než kyslík a pak má ovšem tendenci se shromažďovat v prohlubních a vytlačovat kyslík. Jo, učili jsme se to ve škole, oxid uhličitý ve Psí jeskyni! Tak to musí být pravda, když je to napsáno v učebnici. A basta fidli! Proto se mi tak špatně dýchalo, proto se ti Ludvíku točila v Kejvalce hlava. Kdyby tě ta jezinčí Markétka neodtáhla, tož by ses udusil! Zachránila tě, ty bambulo Ludvíku, hned dvakrát za sebou! Když mi to došlo, pustil jsem tu palici, chytil tu holku a vlepil jsem ji obyčejnou pozemskou pusu. Chuděrka zůstala jak opařená a začala mi ukazovat, že se má „tak tak všelijak.“ A tak jsem na ni udělal to jejich: „Pchch, pchch“…A ona taky udělala: „Pchchpchh“ a bylo.

Takže: usadili jsme se na jakési místní variantě bodláku, či čeho vlastně. Markétka upletla jakousi plošinku v místě, kde se stvoly rozdělovaly. Fungovalo to tak, že naznačila kde co useknout a kam ty klacky podat a ona pletla. Dokázala sem tam nějaké to stéblo – tlusté jako moje tři prsty – zkrátit, nebo uhnout jednoduše i tím, že ho ukousla, nebo trošku zkraje nahryzla. Hmm, měl bych se jí podívat na zoubek… plošinku udělala docela rychle, asi to ta holka nedělala poprvé… dokonce i stříšku uchystala z jakého listu… docela pěkné hnízdo. No, a když jsem sekal poslední stéblo, bylo tlusté jako moje paže, netrefil jsem se a to kamenné ostří sudličky se o jakýsi kámen roztříštilo. Jasně, že to byl kus poslední, když už jsem nářadí zničil!

„Krucipísekhimlhergotdonervetr!!!“ Když se daří, tak se daří!!! Rval bych si vlasy. Jsem to ale mameluk! Trumbera! Přetrhdílo! Markétka mi naznačovala, ať si vylezu nahoru do toho hnízda. Ta holka lezla po té bylině lehounce, ale já se tam drápu nemotorně jako škaredý tlustý nešikovný medvěd. Svalil jsem se do hnízda, funím a hekám. Jezinky jsou asi zvyklé, nebo co… Jsou lehoučké, to se jim to leze… a zavřel jsem oči. Když jsem je zase otevřel, byla tma. Teda tma byla okolo, ale na spodní straně toho listu seděl ten svítící tvor, vedle mne seděla Markétka a ještě jedna jezinka. Ta nová, to je dozajista mládě, pomyslel jsem si. Markéta mne zase čímsi mazala – kde to ty holky pořád berou? – a když jsem otevřel oči, nabídla mi bobuli s ukousnutým vrškem. Ano, měl jsem žízeň a moje popálená pusa si taky říkala o občerstvení. Jak se tady v Jezinkově řekne »děkuju«? Nevím. Tož jsem udělal tiše jenom „pche“ a ukázal jsem, že se mám tak-tak-všelijak. Asi jsem to udělal dobře. Obě jezinky si lehly vedle mne, každá z jedné strany, položily si na mne každá jednu šestiprstou ruku, jakoby měly strach, že jim Ludvík uteče.

Ludvík vám holky neuteče, pomyslel jsem si. On ten Ludvík, vám má podle všeho sloužit asi tak, jako slouží lidem velikánský hlídací pes, že? Takový ohromný pes, který zažene každého hoppera, nebo který dokonce obstará pořádnou porci krve, teda vlastně železa, že? Hmm, kdybych přetáhl Kejvalkou, sem, do Jezinkova pár metráků železa, měly byste po bídě, co holky? No takhle jsem přemýšlel.

Trošku jsem si v tom nanicovatém bio-osvětlení prohlížel obě jezinky. Zajímavá věc. Ony se vůbec nepotí, nepotila se ani ta zdejší Jezi-Markéta, když jsme značně svižně postupovali dolem horem touhle krajinou. Ona se nepotila ani při stavbě toho hnízda… Jak se ti tvorečkové zbavují přebytku tepla? Vlastně v téhle vlhkosti, v té prádelně tady, nemá smysl se potit. Pot se neodpařuje, nechladí. I teď v noci je horko a ještě větší vlhko. A jezinky jsou docela suché a vlastně skoro horké… Aha! Kdo ví, jestli ony nemají pod kůží nějaká tepelná čerpadélka, nějaké buňky s peltiérovým jevem třeba. Něco jsme se o tom učili… jak to vlastně bylo? Chlazení takzvaným „studeným spojem“? No elektrika v tom nebude, možná nějaká chemie… Pak se Ludvo, nediv, že nechtějí jezinky nosit nějaké šatečky… Ony musí celým povrchem pumpovat ven a odvádět to své přebytečné teplo! Proto mají tak vysokou teplotu kůže! Šaty by tomu bránily. Hmm a starý Vajgl a Dolfi se taky nepotili, museli by jinak smrdět na dálku… A co je na nich zvláštní? Jo! Ti staří chlapi mají kůži jak vyretušovanou! Pleť jak president na školním obraze. Nikde žádná znamínka, skvrnky, bradavice, pupínky, nikde nic! Vrásky ano, šediny ano, ale jinak pleť jak malovaná. Jako má třeba Ulrika, nebo ta opravdová Markéta, nebo paní Vaňková… vlastně všichni lidi ve městě! Ahá!!… Tak to jsou ty šťávičky! Nejenom med ze dřeva. A kdo ví, jak je to s tím zpracováním kamene. Kdo ví, jak to dělají. Takhle jsem uvažoval, až jsem usnul.

A ráno jsme se všichni vraceli zpátky ke Kejvalce. Už si tu cestu tak trochu pamatuju. »Přes hory přes doly, mé zlaté parohy, Smolíčka jezinky pryč nesou«… Tak nějak to bylo v té pohádce?… Kdo ví, co bylo podkladem té pohádky… Nakonec jsme zarazili na dohled Kejvalky. Akorát střechu jsem uviděl a už mi husí kůže naskočila. Tam… tam je někde ta hnusná, ta šílená díra! Jezi-Markétka se vydala ke věži a ta mladá jezinka mě držela za ruku, jakože mám zůstat schovaný. Je to hrozné, takové domlouvání. V těch fantastických románech, co jsem potají četl doma, se vždycky objeví nějaký úžasný překladač, translátor, nějaká babylonská rybka, nebo nejlépe telepatie… a tady nic. Funguje ta domluva opravdu jen jako mezi dvěma živočišnými druhy. První signální soustava. To jsme se učili ve škole. Grimasy, skřeky, gesta… ono vlastně ani ta gesta nejsou všeobecná. Bulhar kývá hlavou, když chce říct ne a vrtí jí, když chce říci ano. Američan zvedá prsty, když chce naznačit uvozovky, ale zkuste před ním udělat gesto dlaní pod krkem, když vás něco znechutilo, nebo unavilo: »mám toho až po krk, už je toho dost!« Bude si myslet něco o podřezání. Dva prsty na krku jsou pro Rusa stejně jednoznačné, jako pro Itala význam svislého pohybu prstů po tváři. Skautské zdvižené dva prsty jsou jiné, než italské „cornuto“, ale totéž dlaní k adresátovi znamená něco jiného. Třeba zrovna v té Americe. A i gesta řečníků se liší podle národností. A to jsme všichni pozemšťané. A tady? Jezi-Markétka se vrátila s jakousi ořechovou slupkou z poloviny naplněnou nějakou mazlavinou. Aha! Markétka šla něco málo uloupit Vajglovi z jeho zásob. Doufám, že na to nepřijde, nebo že se nebude tuze hněvat. Když jsme se vrátili k našemu hnízdu a nasytili se, naznačil jsem, že bych se chtěl mrknout jezince do pusy. Nakonec mne pochopila ta mladší. Mají ty jezinky docela jiné zuby než lidi. Žádné špičáky, žádné stoličky. Krásné bílé ukrutně ostré řezáky vpředu a vzadu místo zubů takové jakési rohovité, nebo jaké destičky. A jazýček docela jako my, když jsme byli dětmi. Možná jen o něco tenčí, možná o něco delší. A pak jsme vyráběli kamení.

Musím říct, že si ty jezinky nežijí špatně. Vůbec si špatně nežijí. Myslím si, že jsem za pár dní, které jsem s těma dvěma jako »vyhnanec« prožil, jsem na to kápnul. Už jsem si zvykl na některá jejich gesta, na některé grimasy. S tím jejich brebentěním je to horší. Víte, když se učíte nějaký jazyk, tož učitel řekne: „A teď, milé děti po mně opakujte…“ No, ale po jezinkách se opakovat nedá, nemáte na to pusu. A jezinky sice mají pusinku šikovnou, ale zase podle všeho nemají hlasivky. A dělejte po nich nějaká gesta, když vám chybí prsty. A chybí vám jezinčí nátura a zkušenosti. Co vím určitě, tak to jejich „pche“ je nějaký výraz veselosti, uklidnění, souhlasu, dobrého rozmaru, nebo tak něco. A to gesto „tak-tak-všelijak“ znamená něco jako: „koukni, nic v ruce nemám, jsem tvůj kámoš, trochu se tě bojím, nic mi nedělej“… Ale napřáhnout ruku k lidskému pozdravu znamená pro jezinky něco jako výhrůžka: „Podívej, co na tebe mám, dej si pozor!…“ A kdybyste se sem dostali, nesmějte se tak, aby vám byly vidět zuby, to je neslušné. A nesahejte na jezinky, které vás dobře neznají, bojí se vás. No představte si ten rozdíl jen ve velikosti. Jako kdyby na vás, na lidi, chtěl sahat třeba veliký cizí kůň. Nebo veleještěr. Sakra, jaké: »na vás, na lidi«, přece »na nás, na lidi«. Ludvíku, jsi přece taky člověk, nejsi jezinka. Ono zase na druhé straně, být jezinkou není vůbec špatné. Ty holky se samou prací vůbec, ale vůbec nepřerazí. Vezměte si třeba, kolik si my lidé přiděláváme práce jenom tím, že musíme nosit šaty. Těch polí s textilními rostlinami! Všechno se to musí obdělávat, vyrábět hnojiva, sklízet, vyrábět na to zemědělské stroje. No a pak sklidit, zpracovat. Někam vozit, a zase další mašiny, další chemikálie, další práce… A doma se o ten textil musíte starat, skladovat, prát, žehlit, látat, recyklovat… A na všechno tohle potřebujete plno věcí, které někdo musí vyrobit, dovézt, odvézt, vytěžit, vypěstovat… To je přece ukrutné práce, ukrutné energie. Spotřebováváme u nás na zeměkouli celkově šílené množství zdrojů, peněz, úsilí jen pro tohle. Jen si to představte. No jo, žijeme na Zemi i v místech, kde by nám bylo bez šatů zima. A tam, v místech, kde by nám zima nebylo, se zase trapně a zbytečně stydíme chodit nahatí. A tak raději pracujeme navíc, moc a moc navíc, abychom si na svá těla obstarali nějaké ty obaly. Prostě, tak jak říká moje maminka: „Trp, parádo!“ Ani se stravou se jezinky tuze netrápí. Kde co, kolem dokola je jedlé. A to nejenom pro jezinky, ale i pro nás, pro lidi. A nejenom jedlé, ale taky většinou třeskutě dobré. Teda – až na ty třešně… Je toho podezřele hodně, co jezinkám nahrává. Řekl bych, že buď je ten místní bůh-tvůrce ukrutně miluje, nebo si to jezinky zařídily ještě před tím, než vypukla ta válka a jejich civilizace upadla. A když už něco nejedí, tak se jim to hodí jinak. Žijí si tak nějak jako sběrači. Učili jsme se to ve škole, o těch sběračích, lovcích, zemědělcích a tak. Teda to musí být pravda. I když! Nemůžete si představovat, že se jen tak popásají. Seberou tohle, seberou támhleto, smíchají to s tímhle a pomocí onoho a tamtoho z toho vznikne toto.

A co teda jezinky celý boží den dělají? Hrají si, brebentí, kreslí a snad i píší a vyrábějí různé věci. Třeba taky to kamení. No, a taky podle všeho dokonce cestují a tak trochu obchodují. S čím? Nevím jistě, ale řekl bych, že s parádou, s mlskami anebo s nějakými jinými věcmi, kterým jsem nerozuměl. Totiž parádou. Jaká paráda, když se neoblékají, že? Ale už jsem říkal, že mají vlásky všemožných barev? Že je má každá upravené jinak? Jako, když si závodníci zdobí své stroje technikou »airbrush«. Barev a kombinací až oči přecházejí. A těch vodiček a mastiček, čím se mažou! To stojí za to. Fakt je ten, že ty jejich masáže a „mazáže“ jsou výborné i pro lidi. Nejen kvůli dokonalému vzhledu pleti, ale i kvůli tomu, že se třeba Ludvíček přestává děsivě potit, že už nemře horkem a dusnem, že ho nepíchá do šlapek každý kamínek a stéblo. Ten jejich obchod bych chtěl ještě prozkoumat. Nebo bych se mohl zeptat Dolfiho, nebo Vajgla… třeba už na tu moji ostudu trochu zapomenuli. Určitě něco vědět budou.

Dole bylo nejv�c �ivota...

Hmm, jak tak uvažuju, ony si vlastně tou péči o svůj tělesný povrch nahrazují aspoň kus námahy, kterou by měly s péčí o nějakou tu textilní módu….

A taky bych se rád dozvěděl, jak je to s místní faunou. Po zemi toho moc neběhá. Jenom ti hnusní hmyzouni, ti hoppeři a ještě ty ohromné housenky. Ty jsem ale ještě neviděl. No, a pak tu lítají světlušky, co dozajista nejsou brouci a místní motýlové. Ty světlušky se podle všeho dají od jezinek snadno ochočit. Zdá se, že jim rády posvítí. A motýlové jsou nádherní. Jestli to motýlové jsou, ovšem. Ale vypadají tak. No a taky občas asi vyrábějí ty své kabely, košíky, žoky. Jak se dělá ta blána, to jsem už viděl. A jak se dělá sudlička a ostatní kamenné věci určitě brzo uvidím. Taky bych rád viděl, jak se dělá to duffo, zdá se mi, že žužlám pořád ta dvě tři poslední a přestává to být pomalu ono. I když se bez duffo obejdu, že ano, žiju si jako lord. Dokonce ty dvě pozvaly Ludvíka ke hře.

Že si předávají takové ty provázky napnuté na různé způsoby mezi prsty, to mě nepřekvapilo. Konec konců, není to tak dávno, když jsem si takovou hru užíval taky. Jenže s jezinkami se to hrát nedá. Ony mají prstů víc a mají je šikovnější. Ale stejně jsem viděl, že hledí vykuleně, když jsem předvedl „kolíbku“, „vodu“ a „nůžky“… jak se těm figurám, obrazcům z provázků napnutých mezi prsty říká. No, a ty holky toho znají víc, mnohem víc. Jo, prsty navíc, jsou prostě k tomuhle výborné. Hrají ještě i jinou hru. Vypadá to ze začátku trochu jako naše »drápky«: Prostě vezmou na dlaň půl druhého tuctu jakýchsi plochých semínek. Pak ta semínka vyhodí do vzduchu, a když spadnou, tak je uspořádají do řádku. A pak znova vyhodí některá ze zbylých a znova do řádku… občas berou a vyhazují i ta semínka, která už ležela disciplinovaně uspořádaná v řádcích… Jsou ta semínka, ty placičky dvoubarevná, z jedné strany světlá, z druhé tmavá. Nakonec, když hra skončí, koukají na obrazec a brebentí. Někdy, když se jim to obzvláště podaří, dělají to své „pche“… Ovšem co je podařená hra? Jsem z toho jelen. Jelenem je Ludvíček, jezinky by se taky našly, chybí akorát ty parohy a Smolíček. Tuhle hru naprosto nechápu. Pravidla jsou pro mne zrovna tak naprosto nepochopitelná, jak pravidla amerického baseballu. No a pak mě různými gesty a posunky a všelijak kvílivými zvuky přiměly k tomu, abych hrál s nimi. Když to hrají ony, tak jedna hází a urovnává hrací semínka do řádků a ta druhá jenom brebentí a kouká. Když jsem to hrál s nimi, tož jsem jenom házel. Ony obstaraly všechno ostatní. Podávaly mi ta odpočítaná vrhací semena, rovnaly je do řad. Ovšem hlavně a především brebentily. Nu, asi jsem ustanovil nějaký pozoruhodný výsledek. Protože když byla všecka semínka nastoupena v předepsaném tvaru v barvách, tak jak padla, jaksi se obě zarazily. Koukaly na tu sestavu, na mne. Ale žádné „pche.“ Ani Ludvíkovi není do „pche.“ Nemám s kým slovo ztratit, s kým si pokecat. Chybí mi takové to lidské pohlazení. Jezinčího pohlazení mám až-až… Ale není to ono. Mám se jako lord, ale opravdu to není ono. A začali jsme dělat kamení. Kamení se v »Zakejvalčí«, ve světě za Kejvalkou, v Jezinkově, dělá takhle: Napřed přijde docela cizí a stará jezinka. První jezinka, která vypadá stará. Teda docela první stará jezinka, kterou jsem tu viděl. A nese ranec. Pak se dají všechny jezinky do brebentění a ručkama máchání, a dělání „pche“ a „tak-tak-všelijak“ a vůbec, ta „Jezi-baba“ pak vysype svůj ranec, naskládá si do něho jakési ty bobule a semena a zrnka a dokonce i několik těch „třešní z pekla.“ Až jsem se otřepal, když jsem je viděl. Husí kůže mi naskočila. Fuj, fuj, a ještě třikrát fuj! A nakonec si Jezi-babka osahá Ludvíka. Ale to už si si líbit nenechám! Zahulákal jsem na ni něco jako: „Himlhergotkrucajzelement!“ Hotový Trautenberg s hlasem Titaniku! Baba se lekla, až poskočila.

Ohmatávat se nenechám, pletete si pohádky! Ohmatává se Jeníček a né Smolíček! A když jsem napřáhl i paži k pozemsky přátelskému potřepání, tož babka popadla svůj, teď mnohem větší ranec, a mizela tak rychle, že počet mých prstů už asi spočítat nestihla. A ty dvě moje jezinky dělaly zase: „Pche, pche, pche.“ Ono to byl asi obchod! No jistě, něco za něco. A omacávání Ludvíka bylo asi součást ceny. Nebo se chtěla ta jezi-baba ujistit, že jsem skutečný. No, a to dělání kamení? To nic není. Nejdřív musíte udělat v takové měkké hlíně, takovém bahně přibližný tvar toho, co z toho chcete mít. Pak ve skořepině nějakého ořechu či čeho, co je veliké jak maminčin kotel na vyvářku prádla, namícháte jeden písek s jinýma dvěma a přidáte vodu a šťávu co přinesla ta stará jezinka. Doporučuju, abyste si na míchání sehnali nějakého toho Ludvíka, hlavně jestli jste jezinkou. Je to dřina i pro takového promasírovaného chlapáka jakým teď jsem. Pak to řídké těsto nalijte do té formy, co máte udělánu. To těsto docela rychle tuhne. Když je dost tuhé, odlitek vytáhnete a normálně zpracováváte, třeba jen tak rukama, asi jako plastelínu, nebo hrnčířskou hlínu. A když už to tvrdne víc, můžete povrch krásně vyleštit. Nebo si uděláte z toho těsta, už lehce natuhlého, hroudu a jen tak bez formy si uplácáte, co se vám zachce. A když je to hotovo, tak nepoznáte, že to není pravý kámen, žula, porfyr, rula, čedič… A vyleštěný a naostřený nástroj.

A tak jsme udělali novou sudličku, pro mě pořádnou sudlici a bulavu a taky jakési škrabky a nože a pilku. A jak jsme tuhnoucí těsto zpracovávali, vzpomenul jsem si, jak moje maminka krájí knedlíky. Nitkou. No, nitka tu nebyla, ale všelijakých cancourků, liánek, měkkých, ale pevných šlahounů a oddenků tady je moc. Tož jsem vzal jakousi pružnou tyč, ovázal ten provázek na jedné straně a i na druhé a vznikl mi nástroj jako oblouková pila. Pila, nebo luk. A šmidlat to kamenné těsto jde báječně, zkuste si to. Ta tětiva se sice rychle dře, ale není potíž ji vyměňovat. Řez je jak malovaný: rovný, hladký. Jak knedlík od maminky.

Kamenn� st�ny jsou bez jedin� sp�ry, mezi kameny ani �iletku nevstr��.

Takhle by se mělo stavět! Naskládat hroudy vedle sebe a než úplně zatuhnou, vytvarovat strunou horní povrch a na to, až to úplně ztvrdne, naplácat další řadu hrud. He, he, he… A archeologové budou bádat, jak to udělali, když mezi balvany nestrčí ani žiletku. A kde se vzal v kameni vlas! A jak vlastně vůbec ty kameny opracovávali, když neměli chromovou ocel na nástroje. A jak je přemisťovali… Že jsem ale škodolibý a zlomyslný kluk… To míchání mi dalo zabrat. Dělali jsme těch dávek víc, všechno najednou bych neumíchal ani já. A ty holky moje malé, ty už vůbec ne. Když jsem ale viděl ten můj nástroj, ten řezací nástroj, napadlo mne, že bych si mohl opravdu zkusit udělat jednoduchý luk. Doma, tam kde jsem chodil do školy, jsme měli lukostřelecký oddíl. V tomhle sportu jsou samozřejmě různé disciplíny. Nejvíc se mi zamlouvá střelba na terče a rychlostřelba. I když žádný Andersen nejsem. A nikdy jsem nebyl. Nemyslím ovšem toho pohádkáře Hanse Christiana. Ale Larse Andersena! To je panečku pašák, to je mistr nad mistry. Takový Hoodův výstřel, kdy se trefí šíp, co trčí nehybně v terči, to pár lidí umí. Ale trefit šíp v letu? To umí jen veliký Lars Andersen. Dvě střely za tři čtvrtě sekundy! Trefuje se ve výskoku, nebo zavěšen na hrazdě hlavou dolů… To je lučištnický bůh!

To teď jsem se zapomenul… jen jsem si vzpomenul na staré časy…. Ale co, můj luk tam někde na mne čeká. Třeba ho ještě někdy uvidím. Ale teď, teď si zkusím udělat něco jednoduššího. A když už se tu patlám s tou kamenickou výrobou, udělám si aspoň pár hrotů na šípy. A dal jsem si záležet. Hroty musí být stejné, abych se aspoň občas trefil. A kdo ví, třeba se mi bude ještě hodit. Jestli přilezou ty housenky? A dostal jsem takový ďábelský nápad. No, a abych si to posichroval, udělal jsem do každého hrotu napříč, hned za špičkou, takovou šikovnou díru. Akorát malíček prostrčit. Z toho je vidět, jak veliké jsem ty hroty udělal.

No, udělal, Markétka mi hodně pomohla. No tak dobře, až na ten šišatý první hrot, který jsem dělal já, mi je udělala ona… no, tak se mi nesmějte… to vaše „pche-pche“ je slyšet až sem, za Kejvalkou.

Errata:

25.10.2021 23:06