Vítej, návštěvníku!

Filosof

„Tak konečně!“ Takhle nás uprchlíky přivítal pan Špaček, když jsme se všichni tři vydrápali do Hnízda. A nastalo zase veliké brebentění a šestiprstýma ručkama mávání, a vůbec veliké jezinčí vítání. A hned se domácí jezinky vypravily dolů pod sleziště pro naše vaky a všechny ty saky-paky, co jsme přivlekli. Jestli se mi jezinky posmívaly za ten trapas, za to faux pas, co jsem spáchal posledně, to naštěstí nevím, ale asi ne, protože si mě přišly po jezinčím způsobu pohladit. Ani Špaček nic neříkal, nic mi nepřipomínal a do rozpaků nepřiváděl. Zarazil se ovšem, když domácí přitáhly zpod sleziště moji novou bulavu a hlavně, když rozbalili ty naše rance. Byla v nich totiž tři úplně nová duffa. Hned si jedno strčil do pusy. Zatvářil se sice na jednu stranu velice spokojeně (ta duffa byla úplně čerstvá a naprosto bezvadná, to vím, samozřejmě jsem jedno vyzkoušel), ale hodně vážně.

„Hmm, Ludvo, to není legrace. Viděly tě ty jezinky, co přinesly ta duffa?“

Safryš, jak může vědět, že to přinesl někdo cizí? „Ne, pane Špačku, nikdo mě neviděl… jen jedna stará jezinka, taková vážně příšerně stará jezi-baba“… „Ajajaj, to je špatně, Ludvo, to je moc špatně! Dovedeš si představit, co z toho může být za malér? Hlavně pro tebe, ovšem. Ale i pro mne, a pro naši partu, a vůbec pro všechny! Ty by si teď měl především štandopéde popadnout tu výslužku, co jsem nachystal a co visí dole v Kejvalce a šupnout ji k nám domů!“

Takže Špaček, považuje tu tlupu jezinek za svou partu… he, he, he… no dobře. „Pane Špačku, už jsem vám říkal, že do té hnusné díry nevlezu ani za nic, málem jsem se tam udusil a skoro mne to rozmačkalo! Nikdy více!“ „Ludvíku, jsi rozumný a chytrý kluk s maturitou a dokonce promovaný. Já se ti teď pokusím bez emocí vysvětlit, co by se stalo, když mě neposlechneš. A slibuju ti, že se ti v průchodu nic, ale zhola nic nestane. Zradily tě šaty, víš? Bez šatů tudy projedeš jak horký nůž máslem! Ludvíku, slib mi, že se o průchod aspoň pokusíš!“

„Dobře. Aspoň se pokusím. Ale teď mi to vysvětlíte s tím nebezpečím, s těma vašima hrůzama a tak. Ludvík není necita, taky jsem si tu naši partu docela zamiloval.“ A kouknul jsem se na Markétku. „Chtěl bych pro ně něco udělat. Jestli se odvážím cestovat přes tu díru, tam a zpátky, tak přinesu ohromnou hromadu železa sem, jezinkám, aby se měly dobře.“

„Hele, Ludvo, tak poslouchej. To, co tu vyprávěl Dolfi je hezké, ale ono to je ve skutečnosti asi trochu jinak. My, chlapi, co jsme tu zůstali, si vyprávěním předáváme, co víme o tomhle světě. Sem lezli lidi už hodně dávno. A jak jsem ti říkal, někteří se dostali daleko od zdejší Kejvalky… Tak si to tu vyprávíme, jako nějaké „Staré pověsti jezinčí“, když se sem tam potkáme. Taky jsem byl kdysi mladý a taky jsem chtěl změnit svět. Tenhleten, a ten náš, ten lidský, taky. Snil jsem o tom, jak využiju znalostí jezinek v chemii, a jak zpřístupním jejich vědění našemu světu. A taky jak podpořím ty naše roztomilé kamarádky. Jen si to představ ta jejich kamenická výroba! To co dělají, jak ty kameny tvoří a tvarují, to není naše lidská výroba nějakých napodobenin přírodních hornin, kterým se říká slepence. Třeba beton, to je umělý slepenec, že.“

Tak jsem kývnul, že to ovšem vím.

„No, ale ty jejich kameny, to nejsou žádné slepence, to jsou dokonalé »geopolymery«. Opravdový kámen nerozeznatelný od přírodního. Jenže! Jenže jezinky to dělají z místních rostlin, z té zeleniny co tady všude kolem roste. A jestli chtějí lidi dělat něco takového u nich doma, tož si musí odsud přetáhnout ty šťávičky. Ty agens. U nás doma to nevyrobíme, jednak nevíme jak, ani nevíme z čeho. A ty rostliny odsud tam u nás doma nerostou.“

„No, počkejte, pane Špačku, přece jsem zničil váš záhon ve farní zahradě, vzpomeňte si, jak jsem vám o tom vyprávěl… tak třeba tam ty kytky rostly.“

„A víš co, synku, dobře jsi udělal! Zkoušel jsem to pěstovat, ale nic z toho nebylo. Ty mrzáčky tam churavěly a žádné šťávičky v nich nebyly.“

„A co mělo vzniknout, pane Špačku?“ „A co myslíš? Cos tam našel? Staré duffo, že? No, o duffo je zájem nejen tady, ale i tam. A duffo je vzácnost dokonce i tady a tak jsem zkoušel tu náplň vypěstovat tam u vás.“

„I tady je vzácnost? Přece tady se dělá? Ne?“

„Ale kdepak, Ludvo. Duffo se sice dělá v tomhle světě, ale ne tady. Dělají je někde asi dost daleko odsud. A upřímně řečeno, nevím vlastně proč. Jezinky neduffní a že jsme tu my, a lidi vůbec, to by mělo být tajemstvím. My jsme, Ludvíku, něco jako yetti, nebo kulový blesk v našem světě. Všichni o nich vědí, ale nikdo vlastně neví co je to zač a málokdo to viděl.“

A hele, povšimnul jsem si, jak Špaček plete slova: „u nás“, „u vás“… Kdo ví, jestli se nezačíná cítit doma tady, v tom Jezinkově…

„Takže duffa jsou předmětem zdejšího dálkového obchodu. Je to tak? Ale za co je ty naše místní jezinky vyměňují?“ „No, docela určitě to nevím, ale myslím, že díky tomu, že jsme tu do okolí natahali z našeho světa spoustu železa a kovových věcí vůbec, rostou tu rostliny, které jinde nevyrostou. Nebo mají víc šťávy. A taky mají vliv ty housenky. Takže naše holky mají přirozený monopol na tovar, který potřebují jinde. Ale neobchodují jen s těmi duffy, to je luxusní zboží pro nás, ale ony samy potřebují něco odjinud. Když nic, tak na svou parádu.“

„Pane Špačku, a není to sobecké, když město na té zemské straně si žije pohodlně a drží si tajemství samo pro sebe?“ nedalo mi to a musel jsem si rýpnout. „Nepodělí se s tak nezaslouženými dary s celým lidstvem? Není to nemorální?“

„Ludvíku, myslel jsem o tobě, že jsi chytřejší. Že ti není hanba! Vystudovals dokonce dějepis a zeměpis. Představ si, co by se stalo, kdyby se možnosti města po světě rozkřikly. Kolik by se nahrnulo různých vyžírků, zlatokopů, podvodníků a vůbec. Určitě by vypuklo něco jako zlatá horečka. A dozajista by se našlo pár chlapů, kteří by sem dokázali prolézt. Ty jezinky jsou hodné a milé. Myslíš si, že by je ti dobrodruzi nechali jen tak být? Tak jako nechali chtiví přivandrovalci být docela šťastné domorodce na nějakých ostrovech? Žádná síla by ty hordy nedokázala zastavit. Tak jako nikdo nezastavil zlatokopy, když vtrhli na soukromé pozemky při zlaté horečce v Kalifornii. Tady jako tam by to skončilo jen zničením, zotročením, prostě neštěstím. Hele, Ludvíku, chodíš na houby?“

„No, byl jsem párkrát, ještě s taťkou, ale moc jsem toho nenašel. Zato tatínek! To byl kabrňák! Ten byl málem schopný najít hříbka i pod ledem. Maminka se smála, že má na houby čenich jak vlčák!“

„Jo, a chlubil se někde tatínek, kde ty hříbky rostou?“ „Ale kdepak, taková místa si přece každý houbař nechává pro sebe! To by se mu tam nahrnuli cizí houbaři a všecko by mu vysbírali! To máte jako s rybáři. I rybář si musí své místečko hlídat. Ale hlavně musí hlídat místo, kde vnadil a zakrmil. Jinak on ryby navnadí a druhý mu je z toho místa bude tahat ven.“

„No tak vidíš. Kdybychom tenhle svět a jeho možnosti prozradili, byli bychom hloupí, jako ten žvanivý houbař, nebo rybář. A naši milí tam v lidském světě by přišli o všechnu výhodu, kterou mají. To není jen ta výroba geopolymerů, to jsou i prostředky na výrobu té medoviny, co ti tak chutnala, na léky, na parádu děvčat a hlavně taky psychoaktivní látky. Jak jinak bychom se za války ubránili odvodům, nuceným dodávkám a pustošení? Dokázali jsme tenkrát dokonce i odklonit postupy vojsk, zneutralizovat všelijaké ty vyžírky, co se po válce všude hrnuli a vůbec. Ne, ne, Ludvo nechme to jak to je. Pamatuj si: co funguje, do toho nerýpej!“

Musím uznat, že na tom něco je.

„A ještě něco ti řeknu, Ludvíku. Nepřeceňuj jezinky. Viděl jsem, jak se na ně díváš, hlavně na některé, že… Ale ony nejsou lidi, a nemají ty znalosti, co si myslíš. Dolfi si taky myslí, že mají kdovíjaké znalosti z chemie. Teda z té organické. Ale já si myslím, že je vedle jako jedle.“ „No, tak to tedy nevím, pane Špačku. Sakra, vždyť ty holky tady předvádějí zázraky! Rozhodně mě úplně dostala ta blesková geopolymerace. Nebo vůbec ty „šťávičky“, kterými působí psychosomaticky! Podívejte se na mě, jsem tu pár dní, žádný extra pohyb, žádná cvičení a koukejte, co mi narostlo za svalstvo. A vzpomeňte si, jak jsem tu řádil a běsnil, celý bez sebe, když tu vlítli ti hoppeři. Vždycky jsem býval tam doma spíš takový hodný a mírný sušinka.“

„Jo, a taky maminčin Ludvíček, že? No, to nemyslím, Ludvo, ve zlém, je hezké, že máš rád svou maminku. A pokud se týká těch svalů, co ti narostly, to je prostě něco takového, jako třeba u lvů. Viděl jsi někdy lva cvičit? Nanejvýš se někdy protáhne. A svalnatý je až-až. Tohle ti udělaly jezinky, protože jim to vyhovuje.“

„Proboha, pane Špačku, vy si myslíte, že si nás takhle pěstují, aby nás třeba pak snědly? Abychom byli takoví nějací masití, jako jsou nějaká ta plemena dobytka?“ Docela jsem se polekal. Že by ty pohádky o jezinkách měly nakonec pravdu? Jsem teda jejich obyčejným jídlem?

„He, he, he… Ludvíčku, ty jsi pořád ještě tak trochu děcko. Jíst tě určitě nebudou, toho se neboj. Víš, někdy se mi ale zdá, že jsme pro ně něco takového, jako jsou pro nás, pro lidi, taková ta vzácná domácí zvířata, domácí mazlíčkové. Prostě třeba jako je pro nás nějaký vzácný, hezký, veliký pes. Krmíme ho, hrajeme si s ním, máme ho rádi, mazlíme se s ním, chlubíme se, no a taky očekáváme, že když přijde lump, že ho aspoň zastraší, nebo ho zažene, prostě se nás účinně zastane. Taky své zvířecí miláčky nejíme, neboj!“

„Tak moment! Nechcete snad říct, že jsme pro jezinky něco jako zvěř! To snad nemyslíte vážně!“

„Hele, mladej, zklidni hormón… uvažuj a mysli v klidu. Krmí tě? Mazlí se s tebou? Rozumíš jim? Vykládají si s tebou? O čem se bavíte? Pral ses kvůli nim s těmi hoppery? A co ta stará jezinka, co tě ohmatávala? Vzpomínáš si, jaks mi to vykládal? Věř mi, mohlo by se stát, že tě ty naše za něco vymění s jinou partou… nebo mě. No, je to tak, zamysli se, ne že bychom tu byli zrovna za nějaké hafíky… to asi ne… ale přece jen tak něco. Víš, kdybys sem začal nosit materiál, měl bych větší jistotu, že mě nešoupnou pryč.“ „Pane Špačku, vy naše milé jezinky nemáte moc rád, že?“

„Podívej. Vlezl jsem tady dobrovolně. Teď nemůžu zpátky a zůstal jsem závislý na tom, že mne tady živí. Bez nich bych si ani nevrznul. To hlavní co po mě chtějí, to pro ně nejcennější, jim obstarat už nemůžu. Jsem rád, že žiju. Ale zrovna milovat je tedy nemůžu.“

„Aha, tak to je ten důvod, proč říkáte, že v organické chemii nic mimořádného neznají?“

„Ludvo, ty sice nejsi chemik, ale máš maturitu.“ „Promoci, pane Špaček, promoci! Mám celé vysokoškolské vzdělání… a s červeným diplomem!“

„No tak dobře, teda i promoci. Víš, jaké organochemické zázraky dělá tvoje maminka, když ti vyvařuje? Jaké proměny se dějí na pekáčích, v hrncích, pánvičkách? Kolik života je v soudku s kysajícím zelím, ve flašce kvašených okurek? Jaká úchvatná biotechnologie je kynoucí těsto? Dovedeš si představit proměny bílkovin, když tvoje maminka smaží řízek? A je biotechnolog? Nebo dokonce chemik? Ale kdepak, je prostě dobrá kuchařka.“

Asi si Špaček všiml, že se mi při jeho řečech o mé mamince začaly »potit oči«, protože změnil tón řeči. „Teda nevím, jestli ty jezinky mají nějakou tu svou Rettigovou, ale jestli něco dělají, neznamená to, že ovládají nějak extra chemii. Ber to tak, Ludvíku, že díky tomu, že žijí u tohohle konce přechodu, u té zdejší Kejvalky, tak si vedou, taky díky nám, docela luxusní život. Teda luxusní na zdejší poměry. My pendleři jim zajišťujeme přísun tady velevzácného železa a kovů vůbec. Ono je vlastně jedno, jestli se budou chvilku bavit z kovových hřebenů, nůžek, nebo hřebíků. Nakonec všecko stejně sežere ta zdejší zeleň. Ale jak to tady roste, jak tady prosperuje! A v kolika druzích! A pak ta zdejší parta, ten klub, velkorodina, nebo co tady ty jezinky vlastně jsou, prosperují taky. Mají prima zboží na výměnu, mají nás, co si nás drží coby domácí mazlíky a strážce. Teda nás, co nemůžeme domů. Třeba mne a Dolfiho.“

Špaček se odmlčel a já se podíval na jezinky a hlavně na tu svou oblíbenou. Že by to bylo tak drsné? No, Špaček je mrzutý, protože nemůže domů, protože obchod mezi světy, díky mému strachu prolézt zpátky vázne a on se obává, co bude dál. Má strach, že ho budou vodit po Jezinkově tak, jako asi podle všeho vodí Dolfiho. No, i u nás necháváme občas vzácné a zasloužilé zvíře v klidu dožít, i když už není přímo užitečné… Třeba ty bernardýny, nebo nějaké závodní koně. Asi bychom se pokoušeli udržet při životě i nějakou jezinku, kdyby se dostala do našeho světa. Ukazovali bychom ji, asi bychom ji zkoumali, byli bychom na ni vlídní, laskaví… „Pane Špačku, ale co kdybych opravdu prolezl a začal dělat toho pendlera…“

„No ano, Ludvíčku, ano! To je to, co ti celou dobu říkám!“ „Moment, neskákejte mi do řeči, řekl jsem: co kdyby. Kdybych začal přenášet ty věci, tak ten obchod můžeme dělat ve velkém… více železa přece není problém. To by znamenalo více šťáv, více různých chemických agens, katalyzátorů a tak… No, dostalo by se na více lidí, třeba i mimo město u Kejvalky.“

„Jenže to by bylo špatně. Před chvilkou jsme mluvili o těch hřibových místečcích, vzpomínáš? Hele, Ludvíku, co se stalo, když lidi tam u nás začali šetřit s vodou? Zdražili ji. A co se stalo, když se rozmohly ty nové úžasné moderní vytápěcí kotle? Když nastala ta »dřevofikace«? Podražilo dříví na topení. Ti první, ti co s tím začali, chvilku prosperovali, do té doby, než to začali dělat všichni. Víš, Ludvíku, pamatuju dobu, kdy mít automobil byl sice dost velký náklad, ale byla to neskutečná výhoda. Člověk nebyl otrokem jízdních řádů, všade byl rychle a pohodlně, dostal se vlastně kdekoliv. Už v době, kdy jsem byl naposled doma, kdy jsem nebyl ještě zablokovaný tady, se doba změnila. Automobil je pořád pro obyčejného člověka velký náklad, ale výhody jsou fuč. Kolony, zácpy, zákazy vjezdu, předpisy, různé všelijaké zákony, povinnosti. Všechno jen protože tu původní výhodu chtěli mít všichni. A tak ji nemá nikdo. Všem zůstaly náklady, ale nikomu výhody. A nejhorší je, že vlastně není cesty zpátky. Že by nechali automobil jenom tobě a ostatní byli tak laskavi a zůstali doma? Tak je to, Ludvíku, se vším. Když jsem se narodil, začaly se pořádat závody či soutěže letecké. I kdejaký amatér se mohl účastnit se svým podomácku postaveným strojem. Pak se věc tak rozmohla, zkomplikovala, že se to stalo věcí naprosto elitářskou a pro většinu lidí nedostupnou. Tož vymysleli jiná létadla, tenkrát bezmotorové větroně. No, a pak se po nějakém čase ukázalo, že v jejich soutěžích může obstát jen aparát velice dokonalý, prvotřídně vybavený a proto hodně nákladný. Vlastně v ceně letadla motorového. Všechny ty uhlíkové materiály, titanové nosníky… Tož vymysleli ti chudobnější rogala, ty kluzáky… Ještě co pamatuju, už teď jsou ty v závodech užívané stroje pro obyčejné lidi cenově nepřístupné… A totéž se asi stane i s těmi klouzavými padáky, co měly nahradit ta předražená rogala… Ale to už pořádně nevím, když jsem zůstal trčet tady. Jen si říkám, že to tak je, ale to posuď sám. Ludvíku, nedělej převraty. Nepovede to k dobrému. Popřemýšlej. Přeber si to. A ještě jedno ti řeknu. A neber to jako strašení ani vyhrožování. Jen varování. Podle toho co pozoruju, a i podle toho, co mi řekl Dolfi, se kvapem blíží říje jezinek. A to není nic, co bys musel zažít. Ještě jednou ti radím, vezmi, co je připraveno a odnes to domů. Neboj se, nic to není, když se to udělá správně. Pomůžu ti, slibuju!“

„Tak jo, pane Špačku…“

„Synku můj milý, ani nevíš, jakous mi udělal radost! Já jsem věděl, že jsi rozumný! Už jsem dal do města vědět, že se vracíš, už tě čekají!“

A Špaček jásal, když jsem souhlasil s cestou domů.

„Ale moment, vy jste dal vědět?“ napadlo mě najednou. „Máte snad s naším světem nějaké spojení?“

„No, spojení zrovna ne, telegramy posílat nemůžu, ale co myslíš, jak je možné, že jsem tě čekal tady dole, v té zdejší Kejvalce? S welcome drinkem v ruce? To tě nenapadlo, že jsem se nějak musel dozvědět, že se někdo objeví?“…

„No jo, ale kdo vám, pane Špačku, tu zprávu poslal, když jsem nikomu o svém úmyslu prolézt sem neřekl? A hlavně jak?“

„Ludvo, ti, co ten průchod čert ví jak a proč kdysi udělali, zařídili, aby se na druhé straně včas dozvěděli, že je průchod v činnosti. Možná aby se v průchodu nesrazili, nebo tak. Zkrátka, když někdo vleze na schodiště, tak se nahoře pod střechou v té věžičce na druhé straně průlezu rozklinká zvonek. Ta věžička ten zvonek rozhoupe, rozkýve. No, a tak asi přišla i ke svému jménu. Aspoň si to myslím. No, a když jsi tam v té městské věži řádil, tady to zvonilo jak na poplach. No a teď jsem párkrát vlezl do té naší Kejvalky, aby to klinklo párkrát na druhé straně. Myslím, že tě tam bude čekat početný vítací výbor.“

Takže mi nezbývá, než abych se vypravil na cestu. Jezinky moje milé nějak vycítily, že jdu pryč. Dostalo se mi mimořádného mazání a hlazení a strkaly mi až do pusy ovoce a tak. A dokonce se jedna, nemusím říkat, že ta, co jsem si ji pojmenoval Markétka, se mi pokusila dát pusu. Asi si vzpomněla, jak jsem ji jednu vlepil tenkrát na cestě. „Pane Špačku, teď se cítím skvěle, jakýsi silný a odvážný!“

„No, to je dobře, holky tě trochu psychicky nabudily, jasně, všechno je v pohodě! Nic se neboj, půjde to raz dva!“

A opravdu to jde jak po másle.

„Ludvíku, uvážu za tebe na řemínku tady ty vaky. Neboj se nic, je to vyzkoušené. Tam na druhé straně, běž ze schodů dolů, až ke dveřím, ale neotvírej je. Ty vaky se za tebou pohrnou na schodiště. Musíš si ale nechat místo, abys mohl potom otevřít dveře do muzea. Nenech se zavalit. A běž už!“

Tak se vleču po schodech v chodbičce zdejší Kejvalky, Špaček za mnou postrkuje vaky… Jezinky mě dozajista zfetovaly, protože se opravdu ničeho nebojím. A je mi docela upřímně líto, že mám jít pryč… ani jsem jim neukázal, jak jsem to myslel s tou lukostřelbou, ani jsem se nepochlubil, jaký jsem čarostřelec. Holky o Andersenovi ani neslyšely, tož by byl největší borec mezi všemi právě Ludvík. A chtěl jsem podívat na to místo, odkud vyletují balonky, nebo bubliny, nebo co je to vlastně. Viděl jsem to včera večer a vypadalo to hezky. A lítaly tam i kytky, Dolfi jim říkal tak divně, prý »helioslunečnice«. A taky mě trápí zvědavost, jaká je ta jezinčí říje.

„Ludvíčku, tak hodně štěstí a pozdravuj doma. A oříšky pro Popelku Uli máš ve čtvrtém vaku. A vrať se zase!“

A Špaček za sebou zavírá dveře, přede mnou je díra, za mnou ty rance… „Tak s pomocí boží, jak říkáme my, ateisti!“

A opravdu, jako po másle! Hlasitě to mlasklo, jakoby mě to oblízlo a už se řítím po hlavě dolů ze schodů ke dveřím. A za mnou díra vyplivuje ty žoky. Jeden – dva – tři… poslední!

Schodiště je plné, rychle otevřít dveře, dokud to ještě jde.

Jo! Hurááá! Ludvík je borec největší, Ludvíček to dokázal, je nejlepší, je king! A přešmuglil veliký náklad, bude slavný!

Božíčku, co jsem komu udělal?

Proč se musí všechno naprosto podělat zrovna v té nejlepší chvíli? Proč vždycky musím padnout přímo nosem do toho největšího élentu zrovna ze stupně vítězů. Do smradlavé žumpy s vavřínovým věncem na krku!

Tak si to představte: vytahuju do muzea z toho schodiště za sebou ocas těch vaků. A tam… náhle stojím dočista nahatý proti skupině místních občanů. Dívá se na mne nejen Markétka, ale i doktor a paní doktorová, paní tajemnice Vaňková, jakýsi cizí chlap a dokonce i Ulrika. Stydím se převelice. Koukají na mě a Ludvík neví, jestli si nemá aspoň rukama zakrývat klín. Všichni jsou slavnostně oblečení až ke krku a já, chudáček, nahatý jako prst. No a to ještě není všecko. Říkal jsem, že v Jezinkově je určitě větší tlak vzduchu, že… Tak ty vaky, co jsem přetáhl, se samozřejmě napřed drobátko nadmuly a pak pomalu splaskávaly. Ludvík se taky nadmul. Zalehlo mi v uších a tak polykám, co to jde. A ten přetlak co mám ve vnitřnostech, chce taky ven. A šel ven. Hlasitě a mocně, jenže – zadem! Před všemi lidmi! Před tou městskou honorací! Červený jsem beztak jako zralé rajče. Ještěže se nevidím. A radši bych se vůbec neviděl! „Ludvíčku můj zlatý!“ visí mi kolem krku Ulrika. „Ty ses vrátil, já jsem věděla, že mě tu nenecháš samotnou!“

Co na tohle řekne Markétka? myslím si. Je tu v první řadě!

„Pane Ludvíku, tohle je můj manžel! Jsme rádi, že jste se nám vrátil a že město má zase nějakou dobu po starostech.“ Bác do hlavy! Markétka je vdaná! Že mě to nenapadlo… Tak milé a hezké holky nebývají nezadané…

A všichni mluví takovými vysokými kňouravými hlásky, no jo, zvykl jsem si na basy. Zima mi je, no jo, zvykl jsem si na teploučko a vlhko. A tady je zimavo. Ještě že pro mne Vaňková přinesla deku. Hned jsem se zamotal. Ten vítací výbor posbíral ty saky a vaky, zkrátka „saky-paky“ a všecko to šlo, včetně Ludvíka v dece, na faru. Napřed bylo veliké rozbalování a radování, vypadalo to shromáždění ctěných občanů jako hromádka dětí pod vánočním stromkem. Všichni chválili Vajgla, jaký je to rozumný a obětavý člověk, jak myslí na město, sám z toho nic nemá, jen práci a starosti a nebezpečí. Ani na onom světě nezapomněl na své rodáky, příbuzné a vůbec. Jako bych tam nebyl. Jako bych žádnou zásluhu ani neměl! Nevděčníci! Včetně vdané Markéty! Začaly se mi zase „potit oči“, tak jsem řekl, že ty oříšky ve čtvrtém vaku jsou pro Ulriku a šel jsem se obléct. Když jsem se vrátil, Ulrika si sedla vedle mne, přitulila se a já? Já dostal kartáč, co se do mě vešlo! Pánové seděli, duffnili svěží materiálek, co jsem protáhnul a vyčítali. Co jsem způsobil svou nerozvážností, co jsem mohl způsobit, jak jsem ohrozil a vůbec. A že mám co napravovat. Vzpomenul jsem si na maminku, na jezinčí kamarádku, na moje ztracené automatické hodinky, co jsem dostal k promoci, na všechen ten strach a hrůzu co jsem zkusil v průlezu, na pekelné třešně, na hopery. Taková lítost mě přepadla… Nevděk světem vládne!

Jenže tak to skončilo…  

O Ludvíkovi

Mějte, prosím, na Ludvíka ohled. Nesuďte ho tuze přísně, prosím! Vždyť je to vlastně jenom odrostlejší děcko. Dobře, mládenec, který odpromoval, je na své vzdělání velice hrdý, ale nemá v našem – a už vůbec ne v cizím – světě žádné životní zkušenosti. Podle všeho ho vychovala hlavně maminka, kterou má moc rád. Na chlapa je příliš jemný, ve škole byl většinou mezi děvčaty a to ho ovlivnilo jak v myšlení, tak v chování. Citlivý kluk, který se občas rozbrečí, nebo má „na krajíčku“, nebo jak sám říká, „potí se mu oči.“

Jak to dopadne s Ulrikou? Těžko říct. Ona by ho chtěla, ale on? Kdo ví… A půjde zase do Světa za Kejvalkou? No, mohl by, určitě může jako jediný z města. Ale zdá se, že nechce. Čekal, že ho lidi ocení, místo toho dostal vynadáno, všechnu pochvalu slízl pan Špaček. Myslím, že teď se bude snažit v první řadě obstarat si ztracené hodinky, aby to maminka nepoznala a nebyla smutná. Maminka přijede a bude se chtít podívat na svého syna, pana učitele. Těší se na ni i Ulrika, že se jí bude ukazovat v nejlepším světle jako Ludvíkovo děvče. Chytrá je na to dost a mamince se dozajista vlichotí. Ale to je otázka daleké budoucnosti…

Daleké…?  

Konec 1. části

Errata:

25.10.2021 23:06