Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

2.část – Soumrak

Škola

„Dobrý den, sedněte si děti.“

Úplně první slova úplně nového učitele v úplně prvním zaměstnání úplně nového školního roku. Teda úplně první moje slova, slova Ludvíkova. Znělo to hezky, a to bylo taky všechno, co bylo ten hezký den hezké. Poprvé sám na stupínku před třídou dvanácti- a třináctiletých dětí. To se ví, přečetl jsem si o nich, co se dalo, co ve škole o nich je. Abych měl ten správný individuelní přístup. Tak jsme se to učili ve škole. Pak nastává představování, abych věděl, kdo za kterým jménem vězí. No, jména… „Jmenuji se Ludvík a jsem vaším novým učitelem. Budu vás učit hlavně zeměpis a dějepis, ale bude-li třeba, snad i něco dalšího. Teď vás budu vyvolávat podle seznamu, každý se postavte, řekněte mi své jméno, jak vám říkají doma a kamarádi. Všiml jsem si, že někteří máte jména stejná, aby se to nepletlo. Taky byste mohli mě i ostatním velice krátce říci, jaké byly prázdniny, kde jste byli, co jste viděli. A mohli byste mi taky říct, co vás zajímá a čím chcete být. Konec konců, jste už v šesté třídě, už byste mohli mít nějaký cíl do života.“

To bylo hezké, že? Taky jsem si to nacvičil a zkusil doma na nečisto i před zrcadlem… Jenže pak to hezké být přestalo. Moje maminka je emeritní učitelka, vlastně i ona je jedním ze tří důvodů, proč jsem pedagogem. Ti druzí dva důvodové se jmenují Červenec a Srpen. No, a maminka vyprávěla, že vždycky oslovovala děti mile, místo „Anno!“ volala „Aničko!“, místo „Karle!“ třeba „Kájo“… no ovšem a místo: „Ludvíku“ vždycky „Ludvíčku“… Takže je jasné, že chci být tak úspěšný ve svém povolání, jako moje maminka. Že chci, aby mě měly děti rády. Ale ta jejich jména! Pohraničí, smíšené rodiny, smíšená jména… Takový Ferdinand Pherd, to je ten malý hubený zrzek, to ještě jde. Rudolf Anděl se zdá v pořádku, ale co jeho sestra, Angela Andělová? Mají ti místní rodiče všech pět pohromadě? Jak mám proboha volat na Helmutha Stummela? Navíc asi je nějakým příbuzným pana Špačka… Adolf Fišer… Jak vlídně oslovovat Adolfa? Dolfi? To ne, tak se říká tomu Rudolfovi… Tak třeba Ádo? Jak ho oslovují kamarádi?… Můžu říkat Angele třeba „Andělko“?… No jo, ale ona je i Andělová… to je blbé, mohla by se urazit, kdyby to vztáhla ke svému příjmení… to je jako třeba říct paní Himmelové „Himmelko“, nebo paní Kobylkové „Kobylko.“ Děti na Angelu volají „Endžílo“, nebo „Endží“… Může pedagog oslovovat žačku „Endží“? Ta jména některých dětí, to je taková místní zákeřnost pro Ludvíka. Tohleto mu udělali jejich rodiče naschvál! Budu je tedy oslovovat všechny jménem, tak jak je v kalendáři! A zase na tom bude nejlíp František, protože to zní skoro stejně mile zdrobněle jako třeba „Ludvíček“… A Saša se bude divit, že je najednou Alexandr…

Už mi docela z těch jmen hrabe. Jak správně oslovit tatínka té „Endžíly“? Anděle? Podle vzoru pán? Neříká se ale v pátém pádu: „Anděli“? A podle kterého vzoru? Kruci, jsem přece promovaný učitel, měl bych to vědět…

No a ta budoucí povolání místních, to je taky dílo. Čekal jsem něco takového, jako bývalo obvyklé v době, kdy jsem chodil do školy sám. Konec konců není to tak dávno. Někdo chtěl být pilotem, podnikatelkou, učitelkou, doktorkou, manažerem, vojákem a tak podobně. Když mi první žák oznámil, že bude smolařem jako oba jeho rodiče, myslel jsem, že se mi posmívá. Navíc se jmenuje Pacholek. (Pacholek jeden!) Naštěstí jsem si včas uvědomil, že ve městě existuje firma „Smolař, v.d..“ Teda ta místní firma zabývající se produkcí smoly a výrobků z ní. Hmm, takže opravdu „Smolíček Pacholíček“… a oni tu smolu opravdu sbírají? He, he, he… Jako bych nevěděl…

Takže zdejší děti chtějí být: dřevařem, stolařem. Pár chce být kameníkem, dvě budou bylinkářkami… veliký zájem je následovat rodiče do pivovaru… a uhlíři zrovna tak ve městě nevyhynou, a dokonce i nějaký úředník se najde… a zahradnice taky. A pár děvčat chce být maminkami v domácnosti.

Jo, ale zrovna ten Rudolf řekl jen tak, jakoby mimochodem, že chce být pendlerem, jestli to tedy půjde. Čekal jsem, že někdo z dětí nějak zareaguje, ale nic! Vůbec nic. Ten pendler je vůbec nezarazil. Ani elixírník! Proboha, co to vůbec je?

Ludvíku, zvládl jsi to, jde ti to, děti poslušně vstávají a chlubí se, čím vším budou. Sice jsou to zvláštní volby povolání, neobvyklá přání… ale co už… Ono je vlastně docela s podivem, jací jsou zaměstnavatelé ve městě. Samá výrobní družstva a podnikatelská sdružení, zřejmě vzniklá z družstev. A družstva tu byla už za Rakouska, předtím se to jmenovalo cechovní sdružení, manufaktura nebo jak. Vlastně jde pořád o to jedno, zachovat tajemství mimořádného zdroje, uchovat si možnost příjemnějšího života. Jo jo, Ludvíčku, zatím dobrý…

A pak přišla katastrofa. Už si asi začnu zvykat. Jen začnu zvedat nos, vždycky, ale naprosto vždycky, přijde knokaut. „Tak a teď mi řekněte, jaké jste měly prázdniny, milé děti, kde jste byly, co jste zažily…“ No, obvyklé věci, věci, které se daly celkem čekat, nic zvláštního. Ta byla u babičky, ten byl doma, na dětském táboře… Hodina se blíží ke konci, tož nakonec jsem to musel velmi důkladně pohnojit poslední otázkou: „Tak, je ještě něco, co byste mi chtěli říct, než zazvoní na přestávku? Co byste chtěli vědět?“

„Pane učiteli, a kde jste byl na prázdninách vy? A jaké to tam bylo?“

Ti malí hajzlíci něco vědí! Někdo nedržel jazyk za zuby! Ta slavná »Družina« je žvanivá banda. Oni po městě tu moji ostudu vyslepičili! Co mám dělat? Co jim mám říct? Panebože dej, ať už zazvoní! Stojím tam před tou šklebící se třídou ne jako učitel. Ne jako promovaný pedagog, ale jako zkoušený žáček, jako trouba, který neudělal domácí úkol a ani se neučil do hodiny. Vzpomněl jsem si, jak jsem stál v museu před těmi všemi lidmi… a začal jsem se červenat. Stojím před třídou, červený jak rajče a cítím, že se mi asi začnou zase »potit oči«. A třída se začíná smát. Co smát! Chechtají se jak nepříčetní! Řvou smíchem! Ze své první hodiny jsem utekl. A na chodbě s těma zamlženýma očima vrazil do paní ředitelky, která mi šla, zdá se, na pomoc… Pozdě! „Ludvíku, uklidněte se, pojďte do sborovny, ne každá hodina se povede…“ No, a teď ještě vytáhla kapesník na moje zapocené oči! Ta ostuda! Ta hanba! Raději bych se neviděl!

A potom se ředitelka zasmála: „Ludvíku, podívejte se na sebe tady, do zrcadla!“ Jejeje, to vypadám! Opravdu jsem červený jako tomátko, oči jako myxomatózní králík, účes… no účes… kravata nakřivo, i ty uši mi odstávají jaksi víc. Z nervozity, z trémy první hodiny jsem žmoulal v dlani křídu. Tož jsem si umazal nejenom nohavici, ale i sáčko a dokonce i pusu… Pan učitel jako malovaný! Ba co malovaný – zmalovaný!

Ale musím říct, že si mi vlastně ulevilo. Ta sběř tam ve třídě neměla legraci z toho, co se mi přihodilo na konci prázdnin v museu. (Aspoň teda doufám) Oni se rozchechtali nad mým vzhledem! Je to hrozné, ale ne tak strašlivé. Určitě jsem ovšem vypadal dosti zdrceně, protože paní ředitelka řekla skoro mateřsky: „Víte co, běžte domů a vzpamatujte se. Já tu třídu uklidním a pošlu domů taky. A zítra se uvidí. No, a tohle polkněte, uleví se vám.“ Jo taková štamprle udělá divy. Jenže to, co bylo v té štamprli, nebyla slivovice, nebo nějaký jiný čistě rostlinný – a tedy vlastně vegetariánský nápoj, ale zase ta místní medovina. Fakt je, že když jsem se opláchnul, oprášil, narovnal kravatu, znovu se učesal, přestal jsem vypadat jako vyblitý výblitek, ale mnohem lépe. Už jen jako vyvrhnutý vyvrhel.

V tom lektvaru něco musí být, nějaká psychoaktivní chemikálie. Tož celkem uklidněný jsem si doma lehl a přemýšlel co dál. V té škole jsem se znemožnil, to jen tak nerozdýchám. Děti dovedou být zlé, to mi i maminka říkala. Asi se k ní vrátím, snad se nějaká práce najde tam u nás. No, co ta Uli, je hezká, ale třeba si najdu jiné děvče, nebo taky ne. Zůstanu u maminky. „Haló, Ludvíku, jste doma?“ Mám pokušení zavolat, že doma nejsem, že jsem pryč, zakřičet že spím, že jsem umřel. A sakra! Tuhle dámskou delegaci musím přijmout. „Pojďte dál, paní ředitelko, dobrý den, paní doktorová, vítám vás, paní Vaňková.“

Teď bych měl nabídnout jako maminka: kávu a nějakou buchtu. Maminka měla obyčejně bábovku, anebo vytáhla ze skříně krámské keksy a řekla: »Právě jsem napekla« – a hosté se zasmáli a všechno bylo jaksi lepší. Stojím a koukám, co bude, nevím co říct. No, ředitelka s Vaňkovou přišly kvůli mému vyhazovu ze školy, to dá rozum. Ale co paní doktorová Schubertová? Že by si ty velitelky města myslely, že se po vykopnutí z práce zhroutím? Že mě bude, coby zdravotnice, oživovat, nebo tak něco? Ohó, tak to zas ne! Ludvík je už ze svých periodických pádů a různých držkometů zocelený. Aspoň si to myslím, že…

„Smíme si sednout?“ Krucipísek, jsem celý bez sebe, mám chování řeznického psa. Hledím na tu delegaci vyjeveně až vytřeštěně a nenabídnu jim ani židli. Mimochodem jejich vlastní židli. Mých věcí tu moc není, vlastně nic, to lepší zůstalo v hnusném chřtánu Kejvalky.

Takže zase celý tomátkově červený: „Jistě, samozřejmě, sedněte si…“ přistavuju židle a navíc přisunuju gauč, aby se dámy vešly.

„Tak jak to uděláme, Ludvíku? Jak si to představujete?“ „Nevím, jak se to správně dělá, ze zaměstnání jsem vyhazován poprvé. Asi tady paní ředitelka napíše na okres, potom nějaké formality kvůli museu, inventura nebo co… a odjedu…“

„Ale ne, nebojte se, nikdo vás nevyhodí, víte dobře, že vás město potřebuje. Takže to bude takhle…“

(V tomhle městě zřejmě panuje hodně tuhý matriarchát! Vaňková mi to prostě oznamuje jako rozhodnutou a hotovou věc, do které nemám co mluvit. Nadvláda holek se od Jezinek rozšířila až sem. Jako ostatně asi dost jiných věcí, že…)

„Vy, Ludvíčku, pozvete svou maminku na návštěvu. Určitě netrpělivě čeká na pozvání a ráda přijede, to je jasné.. Vy zajedete do okresního města a nakoupíte si, o co jste přišel při vaší nešťastné výpravě na druhou stranu. Třeba ty hodinky, co jste se jimi Ulrice chlubil jako malý kluk.“ A hele, Vaňková se usmívá, tak to asi nebude tak zlé. „Vaše maminka může bydlet s vámi, místa je tu dost pro celou kumpanii, a třeba to tu přestane vypadat jako v pionýrském táboře.“

(Co se jí nelíbí? Mám uklizeno, nádobí – teda ešus – umytý, stůl utřený… a ostatní věci, jako ubrus, koberec, záclony, sošky, dečky, vázičky a ostatní serepetičky a zbytečnosti jsou pěkně a úhledně uloženy vedle, v tom pokoji do ulice.)

„Vaší mamince nic prozatím neřekneme o vaší cestě na druhou stranu. Kdybyste jí to vykládal, mohl byste jí způsobit starost. A my bychom jí pak museli tu vědomost z hlavy vymazat. Umíme to, šťávičky na to máme. Ale je to už zřejmě starší dáma, a není jisté, jestli by jí to trošku neuškodilo. Takže o tomhle radši pomlčte!“

„No dobře, ale co škola, paní Vaňková?“

„O to se nestarejte,“ řekla paní doktorová Schubertová. „Manžel vám vystavil prozatím nemocenskou, a vy budete mít volno, abyste mohl pracovat v museu.“

V museu? V Kejvalce? Nebo snad zase za Kejvalkou???

„Napsal jste své mamince, že jste byl ustanoven kustodem našeho musea, že?“

No, jo, napsal, jasně, že napsal… To jim asi řekla Ulrika. Zase Ulrika. Šikovně ze mne moje tajnosti vytahuje. „A vaše maminka je učitelkou, že?“ „Ano, bývala učitelkou, ale teď je už v důchodu.“

„Myslíte si, že by mohla tak na půl úvazku ještě učit? Když vy tu nebudete?“

„To nevím, paní ředitelko… myslím, že ano. Občas zaskakuje za nějakou tu zlomenou učitelskou ruku…“

„Tak domluveno!“

Jakýpak domluveno? Ještě jsem neřekl… ale ony na mé mínění nečekají, pro ně je to zkrátka domluvené a basta!

Teda – vzaly to na mě hopem!

A mělo místní velitelství pravdu. Jak domluvilo, tak se stalo. Maminka přijela. Přijela skoro hned, a bylo vidět, že přijela moc ráda.

A ovšem bylo veliké vítání a slzičky.

„Ludvíčku věděla jsem, že někým budeš… to jsem ráda, že tě zase vidím… a málo píšeš domů, ty jeden… ano, máš to tady hezké… a to je hezké děvče ta Ulrika… no, kdo by to byl řekl, že si tak brzo někoho najdeš… Ludvíčku, ale víš, nespěchej s tím děvčetem, ještě máš času dost… no, teda, tak to je to tvoje Museum, aha… jejda, tak to jsi váženým občanem tady, jak jsme byli včera na tom korze, všimla jsem si, jak se na tebe všichni usmívají, a jak tě dokonce ti místní zdraví… teda, jsi tady chvilku a už jsi docela známý a zdá se i oblíbený… ty můj zlatý Ludvíčku!“

A byla bábovka a cukroví a dokonce vytáhla z tašky i moje oblíbené pralinky a kočičí jazýčky.

„Víš, nebyla jsem si jistá, že to tady mají…vím, že jsi to měl vždycky rád, tak jsem ti to raději přivezla z domu.“

Je mi celkem trapně. Kdyby maminka věděla, jak to bylo doopravdy. Jak málo jsem ve městě pobyl, co jsem natropil tady a hlavně tam… A říct jí to nesmím… a tak rád bych se svěřil, maminka by mě hladila, všechno bych jí povyprávěl, postěžoval bych si, pobrečel, maminka by mne utěšovala, všecko špatné odpustila… bylo by to jako kdysi… Otrlý Tvrďák Hrdina Nebojsa teda nejsem ani náhodou, že?

A pak jsme dostali návštěvu. Velikou a důležitou návštěvu. Přišla za námi na faru celá delegace. Tajemnice Vaňková, paní doktorová a i pan doktor Schubert. No a ovšem vzápětí za nimi se, jakoby náhodou, objevila i Ulrika. Ty dvě dámy se na ni dívaly docela nevraživě, ale Uli dělala, že si nevšimla těch pohledů a poznámek. A maminka? Ta se dívala hlavně na mě.

Po přivítání a ochutnání kafíčka a bábovky (maminka opravdu „právě napekla“) vytáhla paní Schubertová láhev medoviny. „Víte, to je místní specialita, to musíte ochutnat, maminku našeho Ludvíka musíme počastovat…“

Ten „náš Ludvík“ zabral. Mamince se návštěvníci začali neobyčejně zamlouvat. A pak se ochutnávalo. A ochutnávalo. Pan doktor měl taky láhev. „Ale paní, toto je docela jiná várka medoviny, jen si dejte, jen tak na porovnání… Pamatujte, z rukou lékaře je i alkohol lékem… No tak, co říkáte, která je lepší?“

A tak mi ta parta za chvilku maminku namazala. Mamince medovina chutnala. Všechny tři dámy byly brzo kamarádky, vzaly na milost i Ulriku. Vlastně ji musely vzít mezi sebe už dřív, kdyby nebyla v Družině, nevítala by mě při návratu, že?

A pak doktor Schubert začal s tím hlavním. S důležitým, proč vlastně přišli.

„Vzpomenete si, jak jste byl u mne na lékařské prohlídce? Ne, ne, nebojte se, nic vážného… Našel jsem ale u vás takovou věc… Nedávno přišel ten výsledek z laboratoře… Ne, opravdu nic vážného to není, nebojte se paní… Zkrátka je tu podezření, no vlastně ani ne podezření, spíš taková možnost, že by pan učitel mohl být bacilonosičem. Ne, ne, on to právě proto naprosto určitě nedostane, i kdyby ty baktérie opravdu měl, a to samo není vůbec jisté. Ale je to taková malá možnost, že by to mít v sobě mohl. Takže v zájmu takové té předběžné opatrnosti, více méně nadbytečné, ale znáte to, sichr je sichr…Zkrátka by bylo nejlepší, kdyby tady pan Ludvík nějaký čas k dětem vůbec nechodil.“ „Proboha, Ludvíčku můj, co budeš dělat? Jak se budeš živit? Takové práce ti vysoká škola dala, toho studia po nocích!“ „Paní, to se vůbec nebojte. Ludvík se ke svému povolání vrátí. A nemocný není a nebude. Opravdu ne. A o jeho výdělek se taky nestrachujte. Víte přece, že má práci v našem Museu. A jako pracovník musea a vlastně historik se může účastnit po dobu karantény práce na vykopávkách v zahraničí. To je už zařízené. Je to placené z jakýchsi cizích fondů… myslím, že dobře placené, to by vám mohla lépe vysvětlit tady paní tajemnice. Já vám řeknu jen tolik, že bych moc rád byl na jeho místě…“ „Takže budete muset najít za Ludvíka náhradu, co? A až se můj chlapec vrátí, bude místo obsazené.“

„No a nechtěla byste vy sama za syna zaskočit? Ludvík vyprávěl, že jste excelentní učitelka. Zkušená…“

A bylo to. Pojedu na vykopávky, maminka mě zastoupí. Kdyby chuděrka věděla, kam Ludvíka posílají, co se bude vykopávat… Vykopnou Ludvíka… a kam ho vykopnou… Ale promyšlené tu mají bezvadně, to se musí uznat.

Errata:

25.10.2021 23:06