Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na bahenném jezeře

Svoje stravování mám, jak se zdá, jakž-takž vyřešeno. Do mlsání, které jsem si kdysi užíval tam na Špačkárně, to má moc a moc daleko, to samozřejmě nemůžu to ani přibližně přirovnat, ale jde to. Dře to, ale jde to… S pitím je to ještě horší. Jezinkám stačí vody docela málo, ony se nepotí, kůži mají suchou, hladkou a velice teplou, když své přebytečné tělesné teplo pumpují ven… Připadá mi ta jezinčí kůže trochu jako kůže ještěrky, ovšem nějaké šupiny na jezinkách nenahmatáte…

Ovšem Ludvík, ten by pil jak nemocný osel. Zase se začínám potit, masáží a „mazáží“ se mi tady na vzducholodi jaksi nedostává. Tož jsem pořád zpocený, pořád žíznivý. Je to divné. Všude vlhko a skoro mokro a chudáček Ludvíček omdlel dehydratací… aspoň si myslím, že to bylo dehydratací. Zkrátka jsem v tom ovzduší prádelny vyschnul, nebo co. Jezinky ale mají na vzducholodi zdroj vody. Tak jako se občas usazuje hojná rosa na místních rostlinách, sráží se i na té plachtě, co pokrývá balonety. Sbírají ji naše cestovatelky v nadbytku, stačí pro ně a stačila by i pro mne. Ale je ta voda přímo hnusná! Jestli je to tím, že je v ní rozpuštěný argon, nebo tím, že stéká po té plachtě, nebo ještě něčím jiným, nevím. Ale je prostě odporná, hnusná… kde jsou ty ovocné šťávy, kde jsou nápoje pana Špačka, kde je medovina a kde je Radegast? Málem se mi zase oči zapotily… A co mi chybí ještě? Umyl bych se. Moc rád bych se aspoň trochu umyl. Jsem celý zpocený, lepkavý, sám sobě smradlavý, nepříjemný. Fuj! Takhle by pan učitel vypadat neměl. A taky by neměl tak smrdět. Ještě že mne nevidí maminka. Toto ale musíš, chlapče, vyřešit. Mohl bys dostat nějakou nemoc, nebo tak. No, a na co mám vlastně tu svou mahaut-ku?

„Mrkt, podívej se na mě, jak vypadám. A čuchni si, jak už zapáchám. To se ti líbí? Kdybys věděla, jak se cítím, tož bys nade mnou zaplakala, politovala bys mě! Udělej něco, sakryš! Potřebuju se okoupat, nebo aspoň umýt! Jsem fuj, fuj, fuj! Nutně! Nejlíp hned teď! Sám sobě jsem nechutný!“

Věřte nebo ne, ta malá divoká jezinka mi asi rozumí. Fakt je ten, že jsem tu špínu i mimicky předvedl a že jsem dokonce i ten smrádek herecky znázornil. To jsem přece už říkal, jak jsem hrával ve škole divadlo v dramatickém kroužku. Možná jsem měl být hercem, protože i bytost z jiného světa pochopila, o co mi jde. Nebo že by taky Mrkt byla intuitivní empatik?

Zas stojíme, Mrkt něco brebentí s náčelnictvem a já se už spouštím dolů, na pevnou zem. No tak dobře, ne zrovna na pevnou zem, ale na nějaké ty listy, co rostou z pevné země. No, a jak se dalo čekat, hned za mnou po lanku leze dolů Mrkt a další tři jezinky. Eskorta, dalo by říct. Dvě táhnou pušky a jedna má obligátní sudličku. „No holky, nebojte se, Ludvík vám neuteče, Ludvík se jenom tady trochu umyje, tady pod tím listem… dobrý to bude, klid, klídek!“ Aha, vlastně ta smradlavost vody na zepelínu nebude z argonu, to by přece páchla i rosa na listu… Nebo lupen ten puch vstřebává? … No jistě, napiju se, jó… to je dobrota, takhle se zhluboka napít čisté vody! Áááá… bašta. Když je žízeň, je i voda dobrá. He, he… a to jsme jako studenti měli takové úsloví: In vino veritas, in aqua Escherichia coli…. A to se podívejme, tady je dokonce i tůňka. Ludvíčku, ty kluku jeden, ty se i okoupeš! Senzace! I plavat se dá. Akorát jezinky na břehu řádí jak smyslů zbavené. I Mrkt! Proč? Co je? Holky, pojďte do vody! Aha, jezinky neplavou. No, zaplaval si Ludvíček, zaplaval. Pár poznatků: plavání v tůňce zvedá ze dna bahno. Bahna je v tůňkách habakuk. Ono se tam asi roky a roky usazuje, protože voda nikam neteče. A navíc, když si loknete, zjistíte, že voda je slaná, nebo spíš hořká. Zkrátka fuj! Takže co to chce? Plavat jenom dopředu, a držet pusu zavřenou.

„No jasně holky, nepovykujte, už lezu ven.“ Docela mi to dělalo dobře, že se o mne bojí. Jo, Ludvík, to je kabrňák, ten i plavat umí! Že jo. Hmm, a teď vidím, proč jezinky tak řádí. Kousek od břehu, spásá zeleň ohromný červ. Nebo je to asi ta lidožravá housenka? Je veliká a je dokonale hnusná. Šeredná, odporná. Dokonce i ta její pastva dává takový nechutný dojem. Mlaská a chroupe hlasitě. A jakýsi sliz, jakési sliny se jí od toho otvoru na žraní táhnou. Vypadá ta obluda jako velké sulcovité černočervenou krví nalité střevo. Brrr. Něco tak hnusného jsem neviděl. Zmizet po anglicku! Hned! Tam za tou tůňkou jsou lana a žebřík od našeho zepelínu. Pryč, holky, honem pryč!

Panenkomarioguadelupská! Ty s těma vzduchovčičkama chtějí asi střílet! A jak jim to nabíjení trvá! Kdyby byly jenom dvě, tož chytnu pod každou paži jednu a prchám jak Mazánek! Ale čtyři jezinky nepoberu…a nechat je tu taky nemůžu. Nejhorší je, že ta obluda nás nějak zpozorovala. Bůhvíjak, protože oči ta stvůra asi nemá. Vidět je jenom ten uslintaný, ze všech stran ozubený žrací otvor (ne, ne a ne. Nazvat ten hnus tlamou nemůžu, tlama zní tuze vznešeně) no a na druhém konci je díra, ze které leze průběžně ven asi trus příšery…Bojím se tak, že se celý třesu. Ty dvě vzduchovkářky zatím nabíjejí. V hlavni asi střelu mají, tak začaly napínat pružiny, nebo gumy vzadu na zbrani. Pěkně jeden pružný pás po druhém… po jednom. Víc jich jejich ručky asi nezvládají…Kolik jich tam je? Jak dlouho to bude ještě trvat? „Mrkt uteč! Uteč!!! A ty prcku s tou sudličkou taky, co si myslíš, že zmůžeš? Padej! A přiveď pomoc! Dělej!!“

Hulákat je tentokrát asi chyba. Housenka se vztyčila jak kobra, a míří přímo na nás. Jestli ta stvůra má hlavu, tak ji má o pořádný kus výš než já. A kývá s tím koncem těla ze strany na stranu, jakoby uvažovala, jestli nás napadne zprava, nebo zleva…

„Dej to sem!… po jedné to budeš natahovat týden!“

Lapnu zbytek těch pružných pásků a natáhnu je najednou… A jde to pěkně ztuha. Ani se nedivím, že nabíjení střelkyni tak dlouho trvá…

„Na, tu máš. Střílej už konečně!“ „BUM!“ Dost velká rána na tak malou zbraň… aha, asi ten místní vzduch. Zásah. Na tuhle vzdálenost by trefil i slepý myslivec. Potvoře spadla ta „hlava“ na zem, ale plazí se takovým tím housenčím způsobem k nám. „Krucinál! Mrkt! Utíkej už proboha a přiveď pomoc!“ Ne, stojí jako svatý za dědinou… jedna střelkyně pořád natahuje pružné pásky jeden po druhém, a ta, co střelila, si dokonce vyndala ze své zbraně hlaveň… Bojovnice jak se patří… Patřilo by vám, aby vás ta mrcha sežrala, trvá vám to všechno…

„Dej to sem!“ Tak, a teď už toho víc nemám, ale taková sudlička, aspoň něco… Vrhám tu uzmutou sudličku jako oštěp! Jo, Ludvíku, jo! …tak to byl zásah! Kdyby ta potvora měla oči, nos a tlamu, tak se jí tlama otevřela až do čela. Takový krvavý hnus se z rány řine… Ale leze to k nám dál! Co teď? CO TEĎ???

I v té hrůze smrtelné, v tom strachu šíleném mi najednou skočila do hlavy historka, kterou jsem slyšel kdysi U Boříka. Jakýsi Cikán vyvolal rvačku a pak před hospodou ohrožoval všechny břitvou roztočenou na dlouhé „letecké“ gumě. Štamgasti se sice z lokálu ven vyhrnuli, ale co s takovým šílencem? Tož kterýsi rozvážný strejda se vrátil dovnitř a vynesl ven židli. A místo toho, aby si na ni sednul, mrsknul ji po obřitvenci. „Exempla trahunt“! To říkáme my, vzdělanci. A znamená to, „příklady táhnou“… Cikána odvezla sanitka (zcela nerasisticky bílá) a štamgasti vypověděli souhlasně, že Cikán několikrát za sebou spadnul ze schůdků před hospodou… Židli nemám. Ale kámen by tu byl! Krásný velký placatý. On tu na mne čeká… Kdepak, kámen nečeká na mne, čeká na tu mrchu zubatou! Hudební nauka mi ve škole, na pedagogické fakultě, nešla. Ale tělocvik celkem ano. Třeba atletika…Viděli jste někdy diskobola, nebo aspoň Františka Jandu-Suka? Nebo dokonce samotného Ludvíka?? Ta housenka ho možná právě teď vidí. A je to úplně to poslední co vidí. Hod diskem na cíl sice disciplínou není, ale tady jsem ji právě teď zavedl.

No jistě, s křížkem pro jistotu až po funuse. Teprve teď se nad jezírko, mnou excelentně rozbahněné, rozvážně nasunul náš zepelín. Na spuštěných šňůrách visí oba hoppeři. Hezky to šplouchlo! Jeden ten zubatec padá přímo do vody. A jak se elegantně topí, potvora jedna! Nemám k těm zvířatům ani trošku sympatie. I když jsou ochočená. Jezinky mu ale spustily lanko s plovákem, potvora se do plováku zakousla, teď hoppera táhnou ke břehu. A to se podívejme, to je najednou hrdinek! Jedou holky jezinčí se svého letadla po lankách dolů jak invazní vojsko! Spouštějí se kvapně jak oddíl paragánů! Teď, když je po boji? Po vítězném boji, který opět a jako vždy vyhrál rek přeudatný, Ludvíkem nazývaný? Styďte se jezinky!

Ech, špatně sis to vyložil, chlapče, špatně… To není obraz výsadkářek, vrhajících se do boje! Tohle znáš odjinud! Tohle není nástup do útoku, ale tlačenice před školní jídelnou!

Jezinky se svými sudličkami začínají housenku porcovat. A hned ji zasyrova i pojídají. Fúúúj! Černočervená krev teče po zemi, teče i jezinkám z pusy, teče jim po tělíčkách. Jezinky i při té hrozné žranici docela povykují, brebentí, pískají. Kraválu jak v židovské škole. Ta housenka se ještě trochu křečovitě škube, ještě se pohybuje, ještě je vlastně tak trochu živá. Ohromné, otevřené tělo se vevnitř chvěje…Oba hoppeři se do červa pustili od prostředka. Svými kusadly housence rozervali jakýsi vnitřní orgán, odkud se jednak vyvalil hrozný puch a jednak se rozlézají malí červíci. No malí… takoví bílí, měkcí, asi třiceticentimetroví tlouštíci… A jezinky nechávají urvané kusy řídkého krvavého housenčího masa být a ženou se sbírat ty malé tlusté bílé červíky. Cpou si je rovnou do pusy, a protože jsou červíci živí, i když jim jezinky kus hlavičky rozkousaly, tož konce červíků, teda ta jejich těla a ocásky se mrskají na všechny strany. Vypadá to tak, jako by jezince z pusy trčel veliký tlustý bílý jazyk, kterým se jezinka olizuje na čele, na hrudi, za ouškama… Dovedete pochopit, že se mi zvedl žaludek? Všechna ta krev, ten vřískot, ty křeče netvora vlastně skoro zaživa požíraného, ti červi a ke všemu ten odporný zápach… Pak mi Mrkt přinesla jednoho toho červa. Elegantně mi ho podává, nabízí, a z pusy jí trčí ještě kousek ocásku nějakého kamaráda toho nabízeného bílého červa. A ten ocásek dělá kličky a opisuje kolečka. A když jezinka více skousla, tož pokožka toho červa praskla a vyřinulo se… a dál nevím, protože jsem samým hnusem, asi omdlel.

Už je načase, aby se něco změnilo. Už mě ani nepřekvapí, že po každém úspěchu, po záblesku slávy, po vystoupení na stupně vítězů padám do nějakého élentu. To je asi přírodní zákon, boží vyhláška, tak zvané „Ludvíkovo hubopádné pravidlo“. Takže já, samotinký sameček přeperu lidožravou housenku, zachráním eskortu a Mrkt. Měl bych být oslavován, ctěn a do nebes vynášen nejen jako rek, bohatýr přeudatný, lovec divé zvěře, ale i krmič společenstva, masodárce, ano, živitel, divotvůrce, co jednou housenkou zástupy jezinek nakrmil a kousků sedm košů sebrali …a vůbec. Tak a když je po všem, tak se nejen poblinkám, ale dokonce i omdlím… Ech osude! … Ech obečko!

No, abych nebyl nespravedlivý, do nebes už vynesen jsem. Ležím totiž na roštu vzducholodi. Ale místo toho, abych byl opečováván, jak se patří, tak mne jezinky trápí. Nevím, jestli mě chtějí mučit, nebo jestli jenom zkoušejí, co snesu, co vydržím, nebo mě chtěly prostě probudit. Tři jezinky a Mrkt k tomu. To mě trochu uklidňuje, že Mrkt. Snad by se mne zastala, kdyby šlo do tuhého… tři jezinky není nic moc, nemusím se jich bát. A navíc, už jsou zase umyté, nejsou už pobryndané tou krví a tím hnusem. Kdo ví, co to do nich tam dole vjelo! Takové běsnění! Amok žravý, chovaly se jak ti zuřiví berserkové, nebo co… „Auu, to bolí! Opatrně! Co to děláte? Mrkt, řekni jim něco!“

Tohleto je asi nějaký tělocvik, nebo co to se mnou dělají. Přendávají mne z polohy do polohy, přetahují mi nohu v koleně narovnanou přes hlavu, pak vsedě obě paže dozadu a hlavou mi komíhají zepředu dozadu. Pak kleknout a položit se na záda… no co mám povídat. Hadrového panáčka by to nebolelo. Škoda že nejsem ten panáček. Musím říct po pravdě, že mi ten jezinčí tělocvik zlepšil náladu. A co ještě zlepšilo Ludvíčkovi náladu? No přece bašta. Dobré jídlo dokáže zlepšit náladu každému. I mě. Přísně vzato, starají se o mě jak o vlastního. Co jim to muselo dát práce, vysmýkat Ludvíka nahoru! Co jim to muselo dát práce ho umýt a očistit. A k tomu ještě ta rozcvička. No vlastně! Chtěly tu bezvládnou figuru, teda Ludvíka, rozcvičit… aha! Podívám se, co je dole, ale pěkně shora, ze zepelínu… dolů nepolezu. Z mrtvoly housenky nezbylo skoro nic. Zůstala, zdá se, akorát kůže. Jezinky ji roztáhly rubem nahoru a vypadá to, že už ji jenom dočišťují… hmm, co bude pak? Pak nebude nic, protože se už zase stmívá a tady to jde fofrem. Holky lezou nahoru, dole u kůže zůstávají oba hoppeři a ještě i čtyři světlušky. Hoppeři se bojí, že chtějí světlo? Nebo něco ohrožuje housenčí kůži? Neřeš to a spi, synku, bylo toho na tebe dneska až-až.

Ráno moudřejší večera. Dostal jsem jméno. Jezinky si mě začaly více všímat a začaly na mě i volat. Není to přesně to „Ldf“, jak s tím začala Mrkt, zní to jako „ldfff“… Vlastně to připomíná jméno Ludva… To dlouhé ffff … To zaprvé. A za druhé jsem zjistil, že mi jezinky nabarvily vlasy. Mám teď vlásky ve stříbrné metalíze… jako z blýskavého staniolu… Jsem zvědav, jak budu vypadat, až mi zase doroste můj špinavý blond. A jak to vím, že mám na vlasech metalízu? No přece jsem se hluboce podíval do očí Mrkt. Ona totiž i Mrkt dostala na svůj vícebarevný účes metalízu… no, konec konců, jak se mají holky označit? Šaty se tady nenosí, malovat po těle si asi tuze nechtějí kvůli tomu jejich systému termoregulace, tož vlastně jen tohle. Účesy a barvy… Ještě že se nepropichují, nepírsingují, netetují, nebo tak něco… Asi mě začaly brát vážně. Nebo aspoň vážněji. Byla mě důkladně prohlédnout celá komise, řekl bych štáb vzducholodi. Mrkt mne předváděla, zvedala mi ruce a nohy a ukazovala, že všade mám jen PĚT prstů. A ukazovala, že ji mám zdvihnout a že dokážu zdvihnout jezinek i víc. A naznačovala, že mám pořádně zařvat, (ovšemže jsem s radostí provedl) a brebentila a brebentila. Pak se mnou náčelnice chtěly hrát ty jejich drápky, no hrál jsem tak jak minule, a zase na ten výsledek hleděly a kolem něho hloubavě brebentily… No, bylo na čase, aby mne vzaly víc do party. Což se, zdá se, stalo.

Je jasné, že tady, „Na bahenném jezeře“, chtějí jezinky nějakou dobu zůstat. Musím říct, že jezírko, které jsme společně s topícím se hopperem rozvířili a prvotřídně zakalili, se nějak nečistí. Zůstává kalné, skoro černé. Tedy bahenné. Jezinky se očividně rozhodly podrobně prozkoumat okolí. Na své výpravy mě samozřejmě berou, dokonce mou bulavu mi svěřily. Hned se cítím lépe. Nahatý, bosý, ale důkladně ozbrojený. Jezinky lezou do místního terénu. Vystupují na věže, lezou po velestromech… něco přinesou, pak se to často na místě zpracovává, různě loupe, drtí míchá …a zahřívá. To je unikum. Jak zahřívat, když není jak rozdělat oheň. Co? No, do pečící teploty to tady na místě nezahřejí, ale takových 60 udělají. Jak? Vlastními tělíčky. Když je jezince horko, začíná se jí povrch kůže zahřívat nad okolní teplotu a jsou tak uzpůsobeny, že skoro těch 60 povrch jejich tělíček dosáhne. Učili jsme se to ve škole, když má něco 60 , tož ruku na tom neudržíš. Tak se to pozná. A tak si holky k tomu, co má být zahřáto hezky vlezou a hřejí. Jediná podmínka asi je, aby počáteční teplota vyhřívaného byla vyšší, než tělesná teplota jezinky. A pak to jde ráz naráz.

Um� se ty jezinky p�kn� rozp�lit!

Je mi jasné, že když je zahřívaného víc, tož se určitě musí i víc jezinek do procesu zapojit. Asi by jezinky dokázaly věc i vychladit. Ale zase by musela být chlazená věc na počátku chladnější než jezinka. Ale to jsem nikdy nezažil, aby bylo něco aspoň trochu chladnější. Tady je horko pořád a jezinky jsou horké ještě víc…

A taky jsme dělali kolečka, kladky a drobné součástky do jakýchsi jejich pomůcek, strojků či čeho… úžasná kombinace. Vyřežou si to z měkoučkého řídkého pórovitého dřeva, něco jako balsa. A když to má ten správný tvar, napustí polotovar něčím podobným jako je ten jejich geopolymer. Tvrdé a pevné to je jako skála…malé kladkové kolečko jako z křemene. To se jim hodí na systém stahování a povolování balonetů… Jezinky jsou malé, nahaté, ale chytré… šikovné jezinky…

Takhle se potulujeme pár dnů, teda těch zdejších. A nosíme a upravujeme a vůbec.

„Ty brďo! Dívejte se, po čem šlapeme? Holky tohle je přece chodník! A neříkejte, že ne!“ Fakticky mašíruje naše kolona po docela hezkém chodníku. Takovém tom jezinčím. Kameny na krok od sebe, střídavě lehce vybočené, tak akorát na jezinčí a ludvíčí krok. „No vida, někdo tady, podle všeho, poblíž bydlí. To jsem zvědav. Třeba tam bude i nějaký člověk s nimi, možná Dolfi, nebo… kdo ví… Jo, jdeme, kam nás chodníček zavede! A třeba jsme se nějakou oklikou vrátili k místní Kejvalce! To by bylo prima. Už bych si i s někým povykládal. Ten Špaček je přece jenom senzační chlap!“

I jezinky si všimly, že tady v okolí někdo bydlí. Tak, tady se bude střílet! To je mi jasné. Jezinka se i se svou vzduchovkou drápe na typickou místní homoli. A Ludvíčku, běž se podívat, co z toho bude! Na copak se bude střílet? Tak sám k sobě hovořím a už se hrnu taky nahoru. Tak se mi zdá, že vlastně sám k sobě v poslední době hovořím často, už z té lidské samoty hloupnu… Samomluva je prvním příznakem demence. Kéž by tu byl nějaký člověk. Lidské slovo mi chybí. Ovšem zvědavost, ta ne, ta mi pořád nechybí. Pod osobním heslem »běž se podívat«, vzhůru na kopec. Ascende! In excelsis! Jak říkáme my, latiníci.

„Tak co to ta střelkyně dělá? Čím to bude, hernajs, střílet?“ Obvyklým zdlouhavým způsobem natahuje na píst ty svoje gumičky, nebo co to je… gumičky… ale trvá jí to, to je bojovnice na ploché baterky…

Do hlavně teď strká jakousi tyčku a trombón… Himlhergot krucajselement co to je? »Trouba jerišská«!! To je zvuk! To je kravál jak ze suzafonu! No jo, chápu. Místo střely nasadila něco jako píšťalu. Hromskou píšťalu. Nestřílí, ona troubí. Proč? Ve zdejším hustém vzduchu se to mechanické zařvání nese do daleka. No jo, dole by to utlumily ty průchody mezi homolemi obrostlými zelení… Takže kampak se troubí? No, tahle shora se přece troubí pro vzducholoď. A ještě něco jiného se děje.

Jezinkám tenhle tmavomodrý svět docela vyhovuje. Očiska mají veliká jak ten vlk z pohádky o červené karkulce a tak i v tom místním šerosvitu vidí líp. Asi něco viděly, co Ludvík ne. Jezinky dole na chodníčku pobíhají, svoje ranečky, vaky a vůbec všechna svoje zavázaná a zavazející zavazadla skládají na hromadu, ta střelkyně dole začíná s procesem nabíjení, ty se sudličkami je napřahují a ta signalistka prchá z kopce horem pádem. Pozoruju, že tedy spíše „dolem“ než horem, ale hlavně tím pádem. Zkrátka jsem ji na tom strmém svahu, skoro stěně, zachytil a nepochybně zachránil před sražením vazu. Co ji žene? Housenka? Divoký hopper? Ještě něco jiného? Ano, jiného. Ta holka prchá ke svým, protože údolím se hrne další houf jezinek. Podle toho jak vypadají, jak napřahují ty své sudličky, jak mávají tyčemi a kolik jich je, nečeká tu moji partu jezinčí nic dobrého. A jak hvízdají! Tohle je určitě jezinčí: „HURÁÁÁ!“ nebo „HRR NA NĚ!“ Mám se do toho míchat? Hmm, svou bulavu u sebe nemám, tu flintu, co jsem jezince sebral, nabít neumím. Moment! Kde je Mrkt? Tu musím nějak ochránit, jinak jsem tu dočista ztracený. Ještěže je ta holka taková jinak barevná. Už ji vidím. Jo, jo, už jdu! Ta rozčilená tlupa cizích jezinek se jen lehce zarazila, když jsem vyskočil na cestičku. A sypu si to zpátky k houfu těch mých jezinek. Teda mých… Jakýchpak mých… prostě k houfu těch modrovlasých… Ale koukněme! Tyhle holky útočící nevypadají překvapeně, když vidí člověka. Nepolekaly se tuze. Jak bychom se asi tvářili my, lidi, kdyby z křoviska vyskočila jezinka? Co jezinka, ale nezemská potvora o dvě hlavy větší a pětkrát těžší než je kterýkoliv člověk! To by bylo překvapení a ú-žas, ú-lek a ú-prk a ú-těk… A tady nic.

Ženou se k modrovlasým s tím svým pískotem bojovým, sudličkami a holemi. Konce mají některé ty hole do špičky oštípané, prostě jasné oštěpy. Teď hlavně ochránit Mrkt. Kdyby modrovlasé prohrály, tak společně s Mrkt zdrhneme. Zatím to vypadá takhle: celkem úzké údolí (ono vlastně skoro všechna údolí tady jsou úzká), většinou hodně strmé svahy, skoro stěny na obou stranách (ostatně taky jako skoro všude okolo) ještě porostlé křovím, na dně údolí, na té jezinčí cestě stojí proti sobě dvě tlupy jezinek a pískají jak o závod. Čekal jsem, že se jezinky za mě poschovávají, se svou bulavou musím přece vypadat velkolepě, ale ony ne, zastrčily mě až dozadu, k Mrkt. K Mrkt a té nešťastné šnečí střelkyni.

„Počkej holka, dívej. Tady máš flintu té signalistky, už jsem ti ji natáhnul, a dej sem tu svou, natáhnu ti ji raz-dva!“

Aspoň se mrknu, jak se ta věc nabíjí.

„Aha, takhle! Ale co tam strkáš za bobuli? Co to máš za munici? Dej sem taky tu bobulovou střelu, nabiju ti ji i do té druhé pušky. No prosím, když se chce, tak mi i rozumíš, co? Nebo mi rozumí Mrkt a prostě překládá?“

No, je to jedno. Vlastně je mi jedno i celá vaše válka, nic mi do toho není. Ta druhá tlupa mne ale zajímá, jednak jsou mi sympatické s těmi barevnými vlásky, jednak to vypadá, že by mohly vědět o nějakém člověku. A mně se už opravdu stýská.

Nikdy bych nečekal, že by nějaká jezinka dokázala dohodit tak daleko. Věřte, dokázala. Víte co je to atlatl? No, učili jsme se to ve škole, tak to musí být pravda, a je to pravda, protože právě tohle na nás ty útočnice použily.

Nev�te, co je to Atlatl?

Pár jich proletělo jen tak, ale jeden oštěp zasáhl. A zasáhl bohužel až vzadu, zasáhl Mrkt.

„Néé, tohle nééé! Mrkt! Žiješ? Mrkt, řekni něco! Prosím!“ Padla na mě hrůza. Co si počnu tady v tom tmavém, dusném, vlhko-mokrém světě, bez slunka a bez Mrkt? Bez jediného tvora, který mě má rád, a ovšem bez tvora, kterého mám rád já. No jo, vlastně tu holku jezinčí mám rád! Nejen proto, že mne doprovází docela dobrovolně na tu vzduchoplaveckou výpravu, nejenže mě vlastně krmí a zastává se mě u těch urputných modrovlasých jezinek… Tohle to je srdeční záležitost! Může mít člověk citový vztah k jezince? Podle pohádek je jezinka vlastně strašidlo… může Ludvík, učitel, vzdělanec chovat něžný cit ku strašidlu? Krucipísek, jaképak strašidlo! To je Mrkt, žádné strašidlo! „Marjápanno guadelupská! Necháš ji být?!“ Tahle ta jezinka začala olizovat krev, která teče Mrkt z rány. „Ty krvelačná potvoro! Utrhnu ti hlavu u samých kolen!“ Hulákám jak smyslů zbavený. Kruci, chtělo by to převázat, nějak tu krev zastavit, nebo docela vykrvácí. Kolik krve může taková jezinka v sobě mít? Silný chlap prý pět litrů, ale jezinka? Dva? No tepenné krvácení to není, to by tak jaksi pulzovalo, to jsme se učili ve škole, tak to musí být pravda! No jo, ale to platí pro lidi… Pulsuje jezinkám krev? Mají vůbec tep? Mají srdce, které pracuje v cyklech? Nebo mají jinou pumpu, třeba kontinuálně pracující? No srdce mají, aspoň Mrkt má srdce, velké a laskavé srdce má Mrkt…

„Mrkt! Otevři oči… prosím… prosím…!“

Chtělo by to obvaz, nějaké krytí rány, nebo tak něco. Aspoň jsem ránu zakryl dlaní, pomůže to? Krev na chvíli dlaní zadržím, žádná starost, ale chtělo by to nějak trvaleji obvázat, aby se to krvácení nějak zastavilo, aby se krev mohla srazit a zapracovaly krevní destičky…učili jsme se to ve škole, jak se dává první pomoc zraněným lidem… No jo, lidem! Copak je Mrkt nějaký liďák? Mají jezinky vůbec krevní destičky? Ať mi tady neumře jako ten dřevorubec…

To je ta básnička o hemofilii: Dřevorubec v lese kácí, sekne se a vykrvácí, marně svírá pěstičky, nemá krevní destičky…

Ludvo, ty chachare! Hlouposti tě napadají, ale teď jde o Mrkt! Možná by mohla dostat i transfúzi, u nás doma by ji určitě dostala… No jo, ale měli by její krevní skupinu? Kdoví jakou krevní skupinu má? Dal bych jí svou krev… klidně. Jenže mám tu zasmolenou extra vzácnou skupinu AB… to by asi nešlo! Je to nepozemská holka, musí dostat nepozemskou krev! A když ji nedostane do žíly, dostane ji do pusy! Ony jsou jezinky po krvi tak lačné… ani ta její vlastně spolubojovnice se neudržela… a olizovala… Asi je v krvi něco, co moc a moc potřebují, třeba to železo… ale to je jedno, Ludvíčku, jdi na to!

Tak tohle všechno mi proletělo hlavičkou mou studovanou za malou chvilku. Ale Ludvík není žádné ořezávátko!

„Tak poslyš, ty Lízalko! Tady, na té ráně budeš držet svou packu… ano tady! A ani kapka krve z Mrkt neuteče. A jestli si lízneš jenom kapku krve z té rány, tak tady budou chlupy lítat, Tvoje chlupy! Osobně tě roztrhnu od rozkroku po krk! Je ti to jasné?“ Ono to funguje. Helemese, jak to funguje. Jezinka drží ruku tam, kde má, horlivě kývá hlavou, pochopila i to souhlasné lidské gesto a ze strachu pochopila, co musí udělat, aby zůstala živá. Tak a jde se pro krev! Krev! Krev! Chci krev! Jezinky se vpředu ještě bijí, tlučou se s těmi domácími, s tou místní partou, obě vojska pískají, cvakají, velice hlasitě mlaskají.

„Pozor, teď běžím já! Bacha, uhněte!“

Proletěl jsem až do první řady, až k těm útočnicím. Kde je ta s tím atlatlem? Aha, vlastně už má jen ten vrhač, oštěp doletěl až docela dozadu, k Mrkt.

„Dej ten klacek sem! Já ti ukážu! Teď něco zažiješ, špatná zrůdičko, obludičko z modré tmy!“

A už ji mám, dostala takového facana, že cestou na zem srazila ještě dvě další své spolubojovnice. To jsem mohl a chtěl původně zůstat neutrálem, to přece není moje země, moje válka, můj boj. Nic mi do toho není… teda nebylo, ale teď už je! Jde o moji Mrkt! Takže tu napůl omráčenou oštěpářku pod paží levé ruky, téhle bojovnici vytrhnu oštěp, či co to je, tuhle skupinku tou tyčkou přetáhnu… hele padají jak kuželky!… a honem zase zpátky dozadu k Mrkt. Jezinka Lízalka stojí jak dřevěná, packou ránu zacpává, očima nás vyděšeně sleduje. Z rány Mrkt pár kapek krve pravda uteklo, ale olízaného není nic. Po mém zásahu tam vpředu, na bojišti se situace docela uklidnila. Odsud to vypadá, že je po boji. Ono asi zavážilo i to, že nad nás se pomalu nasunula naše vzducholoď. Konečně. No jo, ale Mrkt leží, nehýbá se… ale dýchá. Zatím dýchá. Moje zajatkyně se trochu probrala a začala naprosto vyděšeně a zoufale brebentit a pískat… úplně slyším, že píská hrůzou a tuší, co ji čeká.. Ha, prý jsou jezinky strašidla… kdepak! Jezinky že děsí lidi? Jezinky se děsí lidí! Aspoň tahle! Teď zrovna je největším běsnícím strašidlem ze všech Ludvík!

„Dejte sem ten atlatl!“ podám si ho ovšem sám.

Oštěpářka pod mou rukou je strachem úplně bez sebe. Dokonce mi jí začíná být líto.

„Ale proč jsi ubližovala Mrkt?, co ti udělala? Zrovna ona? Vidíš, že k té modrovlasé partě nepatříme…A teď mi Mrkt umře? Je to tvoje chyba, surová oštěpářko, teď přišla ta chvilka, kdy možná můžeš svůj hnusný zločin aspoň trochu napravit!“

A vzal jsem tu oštěpařku za nohy, zvedl nad Mrkt a říznul tu vojandu do krku. Ani jsem si nevšimnul, kolik ostatních jezinek stojí kolem nás. Čumilky! Nebo čekají, až se budou moci vrhnout na krev mojí poraněné Mrkt? Zaznamenávám je, až když po tom začátku košerování hromadně udělaly „áááách“…

Krev teče Mrkt na tvář a do pusy. A Mrkt polyká! Výborně! „Hele, krvedárkyně, nemrskej se, nebo tu krev vybryndáme… no dobře, podržím ti hlavu druhou rukou… oštěp už nepotřebuju…“

Proboha, Ludvíku co to děláš! Podívej se tu chuderku, co ji držíš za nožky jak stahovaného králíka! Márjápanno, co seš za člověka! Člověka? Ani hnusný liďák nejsi, seš prostě necitelné hovado, jsi fašoun, Ludvíku! Ta holka, co ji košeruješ, je taky boží tvor… skoro člověk, sám jsi říkal, že »holka«, tedy vlastně člověk! Žádné strašidlo! Sám jsem strašidlo, jestli tohle dělám! Jsem hnusný židácký šechtr! Kdyby mě viděla maminka! Jaký je rozdíl mezi mojí Mrkt a touhle tvojí rukou vražděnou jezinkou? Rozeznal bys je, kdyby měly stejně nabarvené vlásky?

Když jsem si tohle uvědomil, když mě to napadlo… tak jsem sebou sekl. Prostě zatmění před očima, hanba, hanba… prve jsem byl vztekem bez sebe, zlostí, lítostí,… Pomsta, Odveta! Strachem jsem udělal něco hrozného! Prostě vraždím! Ludvíku jsi vrah! Jasně, chtěl jsem pomstít Mrkt…

Ale Ludvíku, jsi vzdělanec, historik! Teda aspoň učitel dějepisu… V Lidicích ti špatní zlí nepřátelé pobili 343 lidí… při bombardování 14. února 1945 hrdinní a hodní američtí spojenci v Praze zabili 701 lidí a 1184 zranili… a zničili v Praze 183 domů a historických objektů. V Lidicích zničili domů jen 104… Je v tom možná nějaký jemný rozdíl, jakási morální nuance… ale jaký rozdíl je to pro mrtvé a jaký pro pozůstalé? …

V počtu?

Shroma��ov�n� mrtv�ch po n�letu (Praha 14.2.1945)

To všechno mi proletělo hlavou… jen tu malou malinkou chvilku, než jsem sebou sekl… Jsem psychopat! A snažím se najít pro svůj hnusný zločin omluvu v historických událostech, o kterých jsem se učil ve škole… Říká se, že to poslední, co proletělo princezně Dianě hlavou při té smrtelné autohavárii, bylo autorádio… Mně proletěly hlavou historické události, které by měly moji vraždu jaksi omluvit… fuj!

Šechtrácký vrahu Ludvíku FUJ! Veliké FUJ !!…

Mrkt, Lízalka i Oštěpářka sedí vedle sebe, bitva, zdá se, skončila. Mrkt má jakýmsi šlahounem zavázaný zraněný bok, ta cizí oštěpařka krček a Lízalka sedí jen tak. Pod ovazem přímo na ráně mají obě raněné chomáče listí… aha!

Každou ránu v těle zcelí šťáva z jitrocele!

Zrovna na jitrocel kopinatý ta zelenina nevypadá, ale podle všeho jezinčí felčarky a lapidušky vědí, co dělají, protože obě tři jezinky žijí. Obě tři. Ta, co byla atlatlem postřelena, ta oštěpářka, kterou jsem zkoušel vykrvit i ta, které jsem smrtelně vážně a doopravdy vyhrožoval roztržením… ano, ze zepelínu se včas a asi na poslední chvíli spustila první pomoc a možná i ta druhá pomoc… ale to je jedno která pomoc… hlavně že pomohla! Pane Bože, za tenhle šťastný konec ti koupím doma velice tlustou svíčku! Zasloužíš si ji! A to jsem prosím ateista, protože žádný bůh není. Tak jsme se to učili ve škole a tož to musí být pravda! Ale sichr je sichr a za svíčku to stojí!

Jak mi odlehlo! Nejsem šechtrácký vrah. Ufff! A dokonce se mi dostalo té jezinské rozcvičky, toho natahování a lámání. Není to nakonec něco takového podobného, jako jsou u nás doma ty vyhlášené thajské masáže? Nevím, nikdy jsem si tu masáž nedopřál… akorát jsem o ní slyšel… V každém případě je to fajn a příjemné pasivní cvičení… Jsem rád, že Mrkt žije, jsem rád, že žije i Oštěpářka, jsem rád, že jsem neroztrhal Lízalku, jsem moc rád, že jsem žádnou jezinku nezabil… a že jsem k tomu měl blízko!… Zdá se mi dokonce, že všechny tři jezinky jsou, nebo moc chtějí být, moje kamarádky…

Sedíme teď ale na vzducholodi a plavíme se vzduchem dál.

Errata:

25.10.2021 23:06