Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Let a přílet

Tak takhle se mi líbí žít. Moc věcí se v poslední době změnilo. Zaprvé modrovlasé asi vyloupily obchodní dům těch místních pestrovlasých jezinek. Co obchodní dům! Supermarket! Hypermarket! Nastal čas blahobytu. Nejen zase chutné potraviny a šťávičky, a prosím, včetně té dobroty, co ji měl Špaček jako wellcome drink! Dokonce je tady koš plný duffo! Vážně plný koš! No, bez velkých okolků jsem ten koš zabral pro sebe. Co už, jezinky neduffní. Ještě by jim z toho bylo špatně. A pytlíky s tím lahodným pitím jsem taky zprivatizoval. Taková věc nemůže malým jezinkám svědčit, ta je jen pro velké. A je tu někde někdo velký? Nu je. Ludvík, přece. Je to takové pití co dává odvahu, takové hrdinské pití pro hrdiny… A kdo je velký mocný hrdina? No kdo? A musím říct, že ten ludvíčí zábor jezinky přijaly docela klidně. Čistě pro jistotu jsem náčelnictvo počastoval pralinkami. Takový úplateček… Takže Ludvíček má náladu Ia, baštu taky Ia, no a místních pochutin taky dost. Jasně, šetřím s těmi dobrotami, šetřím. Ale šetřím přiměřeně. „Mrkt, co chceš? Jo nahoru? Chceš, abych lezl nahoru? Nahoru k balonetům? No dobře, proč ne?“

Zdá se, že nejlepším způsobem, jak se nezbláznit, je mluvit k jezinkám, jako by rozuměly. Jednak nezapomenu mluvit a je to lepší, než kdybych mluvil sám k sobě.

„Tak co tady máme, na nejhornější palubě?“

Velitelky… a ta jezinka, co jsem ji pojmenoval „Lízalka“ a dokonce i ta oštěpářka…

„Copak, co byste chtěly?… AUVAJS! Mrkt! Co to děláš? To bolí!“ Mrkt mě totiž řízla! A hned jak začala z ruky téct krev, přistrkuje k ráně jakousi skořápku a krev do ní chytá. Odběr krve! Holky, vy z té krve jednou zfanfrníte! Co s ní pořád máte? Ještěže jedna z velitelek pohotově přikládá Ludvíčkovi listy na bebínko. No, žádná velká bolest to není, ani veliká ztráta krve, ale leknul jsem se pořádně. Jú! A teď se pořezala i Mrkt a řízla i Lízalku a Oštěpářku. No jo! To je nějaký jezinčí obřad! Smíchaná krev… To je tak nevědecké, nematerialistické… to jsou samé pověry!

To by mne zajímalo, jestli se ta krev srazí, nebo ne. Učil jsem se ve škole, že třeba moje úžasná krev skupiny AB je úplně nepřijatelná pro všechny lidi s ostatními krevními skupinami. Prostě by se ta jejich krev, kdyby Ludvíkovu krev dostali, s tou mou srazila a byl by velmi vážný malér. No, ale člověk s krevní skupinou AB, může přijmout krev kteréhokoliv člověka. Krev se v něm nesrazí. No, ale jak ta krev pozná, že je v Ludvíkovi a srazit se nemá, anebo že je v jiném člověku a srazit se má? Co by se stalo, kdyby ty různé krve byly třeba v nějaké misce? Myslely by si, že jsou v Ludvíkovi a nesrazily by se, nebo by si myslely, že jsou v nějakém hejhulovi třeba s krevní skupinou „0“ a srazily se? Takže koukám do té misky, s troškou naší krve. A Mrkt míchá… To znám, takhle se míchá krev při zabijačce… Takže srazí se, nebo nesrazí… Hm asi ne. Nesrazila se. Ono vlastně ani nevím, jestli byla ta miska před odběrem prázdná, třeba tam něco bylo… Nějaké protisrážlivé agens… heparín třeba… kde by se tu vzal takový jed…Tak co bude dál? Brebentí a brebentí… tohle je nějaké čarování, zdá se… Fúúúj, ony chtějí, aby se z toho napil… fúúj! No, doufám, že se nepoblinkám… éééé… no, a je to! Ani to vlastně nebylo tak hrozné… možná tam do té misky daly napřed nějaký jiný základ… aha, možná tam byla ta dobrá hrdinská šťávička. Takový hrdinský základ.

Naložení jsme až až. Skoro je mi divné, že ta věc ještě letí. Ale letí. Ověšená věcmi co se nasbíraly u toho „bahenného jezera“, ověšená věcmi, nalezenými ještě před tím bojem v soutěsce… Hmm. „Bahenné jezero“ myslel jsem na Vinetouovo „Stříbrné jezero“… ale vlastně jsem mohl tu mnou zakalenou louži nazvat třeba „Balatónem“, tedy Blatenským jezerem, jak se kdysi psalo… Bláta jsem tam ze dna rozvířil až-až…

Hmm… možná, že těm jezinkám ze soutěsky ten hyper-super-mega market ani tak moc nevykradly… chybí totiž dobrá polovina té housenčí kůže. Byla v podobě rolky stočená až dole, pod vzducholodí. A teď je o hodně menší…uřezaly z ní… takže asi šlo o nějaký obchod. Doufám. To jsem rád, že necestuju s nějakými loupežnicemi. Krást se nemá. „Kdo lže a krade, do pekla se hrabe“, říká moje maminka. Tak všelijak si uvažuju, přemýšlím… Veslování není pro mě žádná dřina. Tahám za páky a je to docela i zábava. Dokonce jsem se pustil i do rytmického zpěvu: „ééj úchněm, ééj úchněm, iščo rázy, iščo rááz…“ Jo, hudba! Mám hudbu rád, ale hudba mě moc ráda nemá…není mou přítelkyní, ale jezinky mě kvůlivá tomu ze spolku nevyhodí… Navíc pěju do rytmu podle té velitelky vepředu, co do rytmu veslování popiskuje… Kdysi mne kvůlivá falešnému zpěvu vyšoupli ze školního pěveckého kroužku… aby mě to nemrzelo, byla paní učitelka přívětivá: „Ludvíčku, víš, ty máš takový výrazný hlas, ostatní děti se neuplatní. Zpíváš hezky, ale do sboru se to moc nehodí…“…hmmm… jo, tady mi to nehrozí… ráz dva… „ééj úúchněm, éééj úúchněm, ííščo rááázy ééj úúchněm…“ Ty holky, co jsme si pili krev, se urputně drží při mně. Hmm… zajímavé… pily mi krev… to je něco jako Mauglího: „jsme jedné krve ty i já…“? Nebo je to něco jako když se stali Vinnetou a Old Shaterhand „pokrevními bratry“? …Pořád samá krev… nejenom jezinky jsou tou krví posedlé… pít někomu krev znamená, že ten někdo člověka otravuje, štve… „ééj úúchněm, éééj úúchněm, ííščo rááázy ééj úúchněm“…

Ty hoky se mě drží, ale neštvou… hmm… tři holky a jeden Ludvík… Něco jako tři mušketýři a d´Artaňan?… Ludvo, jaké holky! Jezinky to jsou, J E Z I N K Y! Ať to jsou třeba jezinky, ale Ludvíkův zpěv se jim určitě líbí, protože slyším to jejich „Pchche, pche, pchchch“…Pár hltů té dobroty, duffnout si trošku, a co to s člověkem udělá… hele, a teď se pokouší jedna jezinka chytit tu mou melodii na jezinčí instrument! „ééj úúchněm, éééj úúchněm, ííščo rááázy ééj úúchněm“…

Pracovní píseň se to jmenuje… učili jsme se to ve škole, tak to musí být pravda. A vůbec, jak je to dál?

„… iščo rázy, iščo rááz…“ ale jak dál? Škoda, že tu není nějaký Rjepin… To by nebyli Burlaci na Volze, ale Jezinky na vzducholodi… Ovšem burlaci byli ztrápení a jezinky jsou samé pche, pche, pche… A dokonce i jejich pozounek to hraje: „…iščo rázy, iščo rááz…“

… je lepší být jezinkou než burlakem…

Aha, tak je docela možné, že konečně někam doveslujeme. Ne, že by se mi veslování nelíbilo, líbí se mi. Vážně to není žádná ukrutná dřina, nejsou to opravdu vůbec žádné galeje… I když se vesluje. Nikdo nás nehoní bičem ani ničím jiným. Jezinky si mezi sebou při veslování brebentí. Hmm… ze země by to mohlo znít, jako když letí na jaře ta husí formace. No jasně, husy lítají tam u nás, na Zemi… a tady si stejně vesele letí jezinky. Jezinky jsou veselé, Ludvík je taky veselý. A navíc je konečně vidět dole něco jiného než jenom ty věžovité kopce porostlé zeleninou a sem tam všelijak klikaté jezírko. Tady jsou totiž v těch soutěskách shora vidět cestičky. Pravda, ty jezinčí, ale cestička je cestička a občas vidíme dole i nějakou jezinku. A to se ví, ty co jsou na vzducholodi na ty, co jsou na zemi, pískají tu svou dvoutónovou muziku, ty dolní asi píšťalky nemají, tak aspoň dělají „tak-tak-všelijak“… Ale když na ně zavolám, tak sebou pořádně trhnou… No jo, se zvukem je tady potíž. Sice se v hustém vzduchu nese skvěle a nesl by se i do daleka, ale jenom, když ho provozujete nahoře. Dole, mezi obrostlými věžemi se ztratí jedna dvě. Když se ty chuděrky dole polekají, vyvolává to u veslařek jen spoustu dalšího „pche, pche…“ Jasně, svět je stejný i tady, každý vtip, každá legrace spočívá na neštěstí někoho jiného…

Nesmíte si představovat, že letíme někde vysoko, vznášíme se jen tak kousek, kousíček na vrcholky věží… Nahoře bychom nic dole neviděli, je tu pořád stejně mlhavo, určitě bychom zabloudili. Je ale vidět, že tady to naše navigátorky už znají, letíme skoro bez přestávek, jenom bychom občas zpomalili, když některé z veslařek baští. Vesla jsou spojená, takže i když některá nevesluje, tak i její veslo zabírá… no asi by to letělo pomaleji, protože jedna JS (jezinčí síla) chybí… Když jich zrovna nesvačí šest najednou, tak se nezpomaluje, Ludvík prostě víc zabere… A změna není jen v těch cestičkách, ale i v zelenině. Zkrátka tu rostou trochu jiné rostliny. Hodně zvláštní, i odsud je vidět, že mají i několik druhů listí. Ovšem: jiný kraj, jiný rostlinný mrav. Nějaké změny už byly třeba, už bylo načase.

Podle mých automatických hodinek jsme na cestě třiatřicet pozemských dnů. Za tu dobu bychom měli urazit pořádnou vzdálenost. I když jsme se zdržovali a různě kličkovali… Fakt je jasné, že jsme v úplně jiné končině, v jiném kusu světa. Dokonce bych řekl, že je tu o docela dost chladněji, než u místní, jezinčí Kejvalky, pro mne ovšem o to příjemněji.

A pak jsme uviděli město.

Město se projevuje do daleka. V první řadě vidím více těch cestiček mezi věžemi, a více jezinek na cestičkách. Každá, nebo skoro každá něco nese. Koš, vak… Tamhle ta nese v nůši děcko. Nebo je to ten jezinčí kluk? No jo, asi by cestou zdržoval, kdyby měl jít po svých. He, he, he… jestlipak se taky říká: „Nesedej na souček, neber si koláček!“?

Na některých skalních věžích vidím, že jsou jejich vršky, ty plošiny, obydlené. Jistěže tam nemají žádné domy, boudy, stany, nebo tak něco. Prostě zase jen ty velelisty, jako rostou na tom Špaččím hnízdě u místní Kejvalky. A ovšem jezinky. Když letíme okolo, vykukují, pokřikují, mávají a tak. A taky vidíme lanka a šňůrky a celé sítě. Zdá se mi, že si jezinky tady usnadňují život. Aby nemusely dolů a zase nahoru, když chtějí jít k sousedkám na vedlejší věž, tak si prostě natáhnout pár šňůr. Ano, vlastně je to buď něco jako lanový most, nebo někde jen lanovka. Jezinka sedí na hrazdě, hrazdička je zavěšená na šňůře, a jezinka se přitahuje. Chytré jezinky. A tamhle je lanovka dokonce nákladní! Koš visí na lanku a druhým lankem ho přetahují k sobě. Hezké. Opravdu ty jezinky mají mozeček menší, ale rozhodně uvažují rozumně. Místy jsou lanka mezi vrcholy skalních plošin tak hustě, že tvoří něco jako pavoučí sítě…

A tohle! Tak to už je něco.

Jezin�� horsk� terasy...

Aby si jezinky udělaly na svých věžích více místa, rozšiřují si je stavbou teras. No, to jsme se přece učili i ve škole! Takhle nějak to dělali staří Indiáni v Andách! A aby se jim pohodlněji lezlo nahoru, udělaly si docela schodiště… Tamhle jde nahoru celá skupinka jezinek…Jú! A tamta jede dolů jako po skluzavce.

No jo! Mají tam něco jako dětskou skluzavku! A na takové rohožce se hezky jezinka sklouzne s jedné terasy na druhou! He, he… to je jako v té knížce o Ferdovi… ten se taky z mraveniště sklouznul! Nejede rovně až dolů, nebojte se, to by nabrala hodně veliký fofr… jede šikmo, s jedné terasy na druhou, pak udělá pár kroků a zase se sveze na další terasu. No ale většinou přecházejí z jedné plošinky na druhou po těch vzdušných cestách. Houpavých můstcích, lanovkách…Hmm, asi se i jim nahoře líp dýchá… nebo se prostě nechtějí trmácet nahoru dolů… Hemží se to tu jezinkami, je jich tu jak naseto. A tady! Tady určitě bydlí nějaké panstvo!… tedy „damstvo“… tady na té plošině jsou ty velelisty nějak spojeny tak, že srostly! Jednou, to jsem byl ještě chlapec, jsem po šmigrustu svůj tatar jen tak zapíchnul u potoka. A ty vrbové proutky se zazelenaly, zakořenily a rostly. Normálně srostly dohromady na zdravý stromek, vrbu. A tady zase spojily jezinky ty velelisty na ohromnou střechu… to by mohl být krytý stadión! …ale asi tam bude tma… kdo ví…

To dá rozum, že jsme se vzducholodí středem pozornosti. Pořádný rozruch děláme. A velitelky mě dokonce povzbuzují, abych hulákal. Tož, proč né? Když hulákat, tak hulákat. Zní to velebně. A k tomu začaly hrát na své instrumenty. Hádejte co? No přece: éééj úúúchněm, éééj úúchněm… To dá rozum, že opakují jen těch pár tónů, no co, burlaci to neslyší, tož se neurazí… Ale hlavičky to jezinkám, tam těm, co jsou dole, zvedá spolehlivě. A otáčejí se za námi, mávají…

To by mě ale zajímalo, kde přistaneme? To jejich nebe je těmi šňůrami docela zapletené. Tak jako bývají zadrátovaná nebe v některých velikých městech. Viděl jsem to ve filmu. Přistát se vzducholodí tady nelze.

Vzducholoď přistane až za městem. Je tu veliká plošina na trošku nižší homoli, jezinek jak děcek na pouti. Krásně ladně jsme vzduchem dopluli, jezinky spouštějí lana a žebříky, utahují balonety… prostě krásné, plavné, hladké přistání. Zatleskal jsem, tak jak to dělají pasažéři v letadlech. A jezinky na vzducholodi se ke mně připojily. Jo! Ale ty jezinky dole, ty na nás hledí naprosto vyjeveně! Co je to za móresy? Co to ty cestovatelky dělají? Hledí na nás, ukrutně udatné vzduchoplavce, jak bagr na tvrdou hlínu, vytřeštěně… Proč soukmenovkyně plácají dlaní o dlaň? Mám co dělat, aby se smíchem nepočural, jak se chechtám… No a jezinky se řehtají taky…jezinkovsky: „pchpch, pche, pche, pch…“

Nakonec se rozesměje i ta pozemní parta. A to je jen dobře, protože mám takový pocit, že je něco ve vzduchu a kdovíjaká dobrota to nebude…

Errata:

25.10.2021 23:06