Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Město

A pak začal trh. Kde se vzaly, tu se vzaly naprosté husté mraky jezinek. Kdysi jsem viděl ve filmovém týdeníku záběry z nějaké zahraniční burzy. Jo, to je ono. Naprostý neuvěřitelný chaos, brebentění, do toho pískání, jedno přes druhé, jezinky se odstrkují, tahají… děs a hrůza. Některé přinášejí jakési věci, sápou se po nákladu, který jsme přivezli… Opravdu se bojím. Normálně se bojím, protože tohle vypadá na nějakou revoluci, která otřese světem… Vylezl jsem si na tu horní palubu, abych byl z dosahu toho běsnícího davu jezinek. Při tom kraválu a při tom množství z nich jde opravdu hrůza a strach. Bodejť by ne, aby tak nešel strach ze strašidel… Takže jsem bojovník, protože se bojím, a jsem taky válečník, protože se válím na horní palubě.

Cože? Mám jít dolů? Mezi ty šílící jezinky? …ne, Mrkt,… ne… nejdu tam… no tak dobře, ale jen na chvilku… panebože, tam dole to tak vypadá, že mě roztrhají na kusy… ale svůj váček si beru s sebou, kdyby to nějak špatně dopadlo… jasně… ještě je tam pár pralinek i kočičích jazýčků… pro případ nouze nejvyšší…

„áááá“ …to se udělalo ticho… třeskuté ticho. Jezinky svá už tak dost ohromná kukadla vyvalují… mlčí… všechny mlčí. Až na Mrkt… Jasně, Mrkt, tomu gestu rozumím, zvednu si tě do náručí… ale kruci, ty chceš za krk? No dobře, když za krk, tak za krk. Jo, a Mrkt brebentí… ale nějak tak slavnostně… nerozumím ani slovo, ovšem. Slyšeli jste někdy hlasatelku televize Korejské lidové republiky, jakým slavnostním tónem něco povídá? Taky jí docela nic rozumět není, ale ten PŘEDNES! To z ní ZNÍ! No, nevím kde to Mrkt mohla okopírovat, ale jako bych slyšel tu Kimovu holku. A ty ostatní poslouchají, jako by sám Milovaný Vůdce Kim mluvil… Kdo ví, jak to mají v Koreji, jestli může Kim někomu za krk a jestli netratí na své důstojnosti. Ale Mrkt, ta za krk může! Ta nic netratí. Sedí vysoko, hledí daleko, má tedy přehled, má to všechno pod sebou. Vůdkyně Kim… vlastně Mrkt… Jo, stačí někdy po někom vylézt nahoru…

Takhle uvažuju, když tam stojím jako ta Kyriáda, tedy vlastně Atlas… prostě podepírám a vlastně i jsem, řečnickým balkonem… Už jsem říkal, že jezinky jsou stvoření veselá a tak trochu nezbedná… Jasně že ta jejich vážnost a soustředění nevydrželo dlouho, i přes ten velikolepý projev… už se strkají, už zase začínají brebentit. A tahají mě za ruce. „Mrkt, pozor, radši tě sundám…no tak, pojď dolů…“ Aha, ty holky mi počítají prsty na rukou. „Ne, nemám jizvy po ztracených palcích… fakt ne.“

„he, he, he… nelechtejte! Ani na nohách nemám uřezané prsty! … určitě ne! nelechtejte!…“ A už se směju na celé kolo: „he, he, he…“….

„A vůbec jak bych mohl přijít o prsty, když ani obyčejnou cirkulárku tu nemáte…“ No, vlastně by mi ty palce mohl ukousnout třeba nějaký hopper. Sakra, pomyslím, hopper! A už jednoho vidím, co jednoho, dva! A nesou se sem. Jezinky se před nimi rozestupují, ale neutíkají. Taky není kam, že. Jistě! To jsou ti hmyzáci co jsou ochočení, a co víc, mají výzdobu! Modré pruhy. Nudle, jak říkal pan Špaček. Tihle hmyzouni jsou podle Špačka desátníci, tedy kaprálové… No jo, ale „damstvo“, co si vykračuje mezi hmyzouny,… to jsou určitě plukovnice, nebo generálice… ty brďo! Tohleto jsou už od pohledu šarže. To se pozná už i podle chůze…Jezinky kolem procházejících hmyzounů a samozřejmě těch velitelek přidřepávají tak důrazně, že to vypadá jako nějaká mexická vlna… hmm, tož to je už něco. Jo, tak dělání rozruchu, to jo, to mi jde.

A už jsou tady. Mrkt se už nevypíná na mém krku, Mrkt se schovává za mnou. Aspoň že velitelky ze vzducholodi se vedle mě postavily. A hele! Tahle vzducholodní velitelka mi zpoza zad přistrkuje moji zlatou kamennou bulavu… no, tak to je už lepší. Zkrátka: Když je člověk nahatý, je i ta bulava dobrá. Hned se cítím trochu líp, trochu jistější, trochu víc oblečený a vůbec… A taky vidím, že se ke mně protlačila i ta Lízalka a Oštěpařka… No vlastně proč ne? Jsme jedné krve, nebo ne? Jsme pokrevní sourozenci, nebo ne? Panstvo je už tady. Teda „damstvo“, ovšem. Kolem se mohutně přidřepává, dokonce i velitelky vzducholodi, o veslařkách ani nemluvím, a taky ty dvě moje „pokrevnice“ mohutně dřepají. A co Ludvík? Ludvík je člověk, a „člověk, to zní hrdě“… Ludvík dřepat nebude! Ale aby ty nafoukané generálice viděly, že má Ludvík vychování, kulturu a vůbec… tož jim vystřihnu hezké pukrle, či jak se ta úklona, co dělali mušketýři, vlastně jmenuje… škoda jenom, že nemám klobouk s peřím, to by holky koukaly… Veliká šarže se pozná taky podle velikých gest. A podle toho, že nosí něco neobvyklého. Třeba kterýsi ministr nosil v zimě i horkém létě šálu. Druhý potentát nosí své brejle na špičce nosu a jeden zase na čele. Třetí při řeči obrací oči v sloup, jakoby už-už dostával záchvat padoucnice, další nosí svou hlavu skoro na rameni a král nosí žezlo. Tyhle papalášky nejenom že mají hoppeří eskortu, ale každá ta paní velkomožná drží jakousi berlu. A na vršku berly – jezinčí lebka. Taková jaká je u Špačkova hnízda. Hmm, asi nějaký jezinčí symbol, asi chtějí, aby z nich šel strach, nebo co… Strach z nich nešel, jezinky by měly být sice strašidla, ale vypadají legračně. Vlasy obarvené ovšem na modro, upravené pomocí kroužků do takových stojatých střapečků, takových vlasových fontánek, nebo palmiček, či jak to popsat. Zkrátka dělá jim ten účes „velkou hlavu“. Nevím, měl bych se, v zájmu politiky, tvářit aspoň na oko vyděšeně? Nebezpečně vypadají jenom ti hmyzouni, asi by se na nás čtyři mušketýry na povel vrhli, ale co… bulava je bulava a tihle hoppeří kaprálové by si bulavou jistě docela ochotně nechali pantomimicky vysvětlit zač je perník v Pardubicích.

Už se mi pusa k smíchu sama od sebe roztahuje… Asi to bude nějaká delegace, představenstvo města, rada, zastupitelky nebo tak něco… „he, he, he…“ Už jsem to nevydržel… „he, he, he…“. Městské „vysokoprevazchadítělstvo“ stojí, zaraženě hledí. Očiska mají ty superdůležité nahaté holky vytřeštěné, mlčí. A Ludvík se směje, co směje – řehtá se. Smíchem přímo brečím. A už začíná to jezinčí „pch, pche, pch“… napřed moje pokrevní sestřenice. Pak se přidávají veslařky, co jsou na zakotvené vzducholodi a pak ty, co už jsou na zemi… No a pak se „pche, pche, pch“ ozývá ze všech stran. Horší je, že právě ty důležité a nejdůležitější, význačné a nejvýznačnější jezinky, ten městský štáb či co, ty se nesmějí. Strkat jim pralinky do pusy? To se asi moc nehodí, to by se mohly opravdu naštvat. „Ticho budéé!“ řvu z plných plic a to „ééé“ ukončuju rázně svou dlaní přes pusu. Teda přes vlastní pusu. A ono to funguje. Je ticho. Řekl bych, že takové dobré hlasivky v tomhle světě je velice významný orgán. Tedy pro lidi. Pro Ludvíka. Takže ještě jedno pukrle směrem k těm místním dámám…

Brebentit začíná velitelstvo vzducholodi. Že se brebentí i o mě, je mi jasné. Ručkama gestikulují, na mé veslařské místo ukazují, na můj soukromý váček, na bulavu, hudebnice na vzducholodi zahraje kousek „ééj úchněm“. Pak se začíná ukazovat i náklad, co jsme přivezli. No a pak zase brebentí představitelky města. A zase přednes jak v Korejské televizi. Pomalu, důstojně… a ta práce s hlasem! Obdivuhodné. Zkuste si důstojně mlasknout, nebo vážně a vznešeně udělat třeba „prrffss“… a zapískat… Být jezinčím mluvčím, teda brebtou, není nic jednoduchého.

Takže se nakonec dohodly. A dohodly se i o Ludvíkovi. Protože naznačují, abych doprovázel ty měšťanky. Veslařky i velitelky vzducholodi mi mávají. Hele, i tohle gesto se naučili, nejenom „spím“. Je mi to líto, už jsem je znal, už jsem si zvykl… Ale kdo ví, kam zase poletí, kdo ví, co je někde čeká. Půjdu teda do města.

„A to teda ne! S tím nesouhlasím, s těmi třemi jezinkami jsem něco jako příbuzný a když chtějí jít se mnou, tak půjdou!“

Vážně mám někdy pocit, že mi jezinky aspoň částečně rozumí. Nebo tím, jak mluvím, tak srozumitelně gestikuluju, nebo kdo ví. No prostě: moje milé mušketýrky se docela samozřejmě ke mně hodlaly připojily a ty měšťanky je začaly za vzteklého popískávání odstrkovat. Můžete třikrát hádat, jestli se mnou nakonec šly. Výborně! Uhádli jste, šly!

Hned na okraji plošiny ovšem čeká první nesnáz. Lanový most. Řekl bych docela stejný, jako svazují někde v Asii. Jenže na jezinčí míru. Dostaneš se synku bez úrazu na druhou stranu? Mám to zkusit? Nebo mám slézt dolů do té doliny a na druhé straně se zase vyškrábat nahoru? No jo, ale co když ta další věž není cílem… co když půjdeme ještě na další věž? Nebo třeba další dvě? To se budu pořád škrábat nahoru a dolů a do kopce a s kopce? Samý skopec a dokopec? Tyhle měšťanky se budou velkodamsky šinout pěkně po rovince a uřícený Ludvík se za nimi bude jako opičák hrabat dolů a zase nahoru? A dole ve strži dýchat ten těžký vzduch? „Pche! Na to nejsem zařízený!“ To nebylo jezinčí „Pche, pch, pch“ to bylo docela Ludvíčí pozemské „pche!“ Městská rada přechází přes mostek… Ludvík čeká… jeden most, jedna osoba… čekají ovšem i moje mušketýrky. No je těch přecházejících jezinek osm, a mostek drží…tož by ta křehká věc, ten můstek, mohl i jednoho Ludvíka udržet. Těch osm jezinek na mostku, tož to by mohla být tak váha jednoho Ludvíka… Tak jo. Jdu na to! Přejdu to. Snad by mě jezinky nějak varovaly, že ten mostek je „chochorocho“… Běž Ludvíčku, běž!

„Ježišikristepanenkomarioguadelupskáskákavá! Už to lupe! Už to praská! Už se to houpe! Už se to prohýbá a propadá!“

Stojím tak asi na prostředku té lavičky, držím se křečovitě těch provázků po bocích mostní stezičky, co trapně napodobují zábradlí… Pomóc! V konstrukci to křupe, most je prověšený až hrůza. Určitě se za chvilku utrhne aspoň jedna strana! Nebo obě! Mám závrať, až bych blinkal… A jak se ten jezinčí nesmysl divně houpe! Ludvíku, ty troubo, to nevíš, že ojedinělé břemeno zatěžuje nosník víc, než stejná váha rovnoměrně rozložená? Na to jsem zapomenul! Učili jsme se to ve škole! Já jsem to břemeno! A teď se utrhnu! Břemeno se bojí! Moc se bojí!! Takhle ukrutně jsem se bával, když jsem jako chlapeček lezl tam u nás doma pod železnou lávku. Pod lávku, malý můstek, když po něm jel vlak. Bál jsem se tam docela rád, připadal jsem si jako hrdina. Po kolejích nade mnou rachotil a duněl vlak a mě ten vlak připadal skoro jako nějaký železný starozákonní rozzlobený vzteklý bůh, který se s velkým hlukem řítil nade mnou a vlastně nade všemi, nemilosrdně ztrestat nějaké hříšníky!

Teď je Ludvíček hříšníkem, není pod lávkou, ale na lávce a hrozně se bojí. Jak to, že jsem netrpěl závratí na vzducholodi, která se vznášela mnohem výš nad terénem? Jak to, že se bojím výšky na lávce, která je mnohem níž? Musím se nějak dostat na druhou stranu… hezky bokem, krok-sun-krok…Hrůza! Hrůza hrůzoucí… Ludvíčku, nedívej se dolů! Ano, laťky podlážek jsou na půl kroku od sebe, je vidět až dolů do propasti… vlastně se dívej, kam nohu kladeš, abys nešlápl vedle… Dlaně zpocené. Ruce se mi třesou… Asi vypadám při tom výkonu cirkusovém spíše jako klaun, nebo šašek, než jako elegantní akrobat. Jezinky tam na té straně, na kterou bych se chtěl dostat, začínají kromě obvyklého brebentění dělat to své: „Pch,pch,pche…“ A ty moje pokrevnice za mnou, dělají nejenom „pche,pche“… ale dokonce tleskají po člověčím způsobu! „No, to jsem vás něco naučil, tohle mi děláte? Takový nevděk? Svému pokrevenci se posmívat budete? To si nezasloužím! Jako pán si budu vykračovat! I kdyby to mělo být jisté záhubě vstříc!“

No, zkrátím tu nepříjemnou scénku. Nevykračoval jsem si, nevykračoval. Ale netrčím pořád ještě na té viklavé lávce, na tom můstku houpavém, na té hrůze strašidelné. Ani jsem se nezřítil do kalné, namodralé hloubky a nenapojil vlastní krví nějaké jezinky. Prostě jsem přelezl. Neelegantně, roztřeseně, ale přelezl. Pravda je, že jsem se pořádně, ale opravdu důkladně a pořádně zapotil. Vzpomenul jsem si ale na ty šňůry na vzducholodi. Tenké, pružné, a ukrutně pevné. Jak je možné, že na vzducholodi jsem závratí netrpěl, a tenhle můstek mě tak vzal?

Další lávku jsem zdolal taky. A ty, co přišly na řadu pak, taky. Lanovka, ta mi šla. Byla to ovšem nákladní jezi lanovka. Taková ta, co břemeno visí, a jezinky na konečné stanici tahají. Osobní jezinčí lanovka je poháněna samotnými pasažérkami. Sedí na hrazdičce a přitahují se. Tohle po mě moje eskorta nežádala. Naštěstí. A zdá se, že jsme na místě. Na místě s velkým, ale opravdu velikým převelikým překvapením.

Je tu totiž opravdový živý člověk.

Samozřejmě notně vlasatý a fousiskama obrostený chlap. A veliký, větší než Špaček, a mnohem větší než já. Napadlo mě: Samson! Ten Samson, co ho ostříhala Dalila. Sehnutý něco kutí na kameni, který mu očividně nahrazuje stůl.

„Dobrý den.“

He, he, he… tak tomu říkám leknutí! Chlap sebou trhl naprosto velkolepě!

„Tak tohle mi už nikdy nedělej! Mohla by mě klepnout mrtvice! Proboha, kde se tu bereš? Jak ses sem dostal? Co jsi vlastně zač?“

Takhle to na mě vysypal ten chlupáč… Musím rovnou říct, že se mnou trhlo taky. No, tady má každý člověk hluboký hlas, ale co burácivě a dunivě přednáší to vlasem a chlupem obrostlé stvoření… to není bas, to je přímo kontrabas. Ze sudu, ze studny, nebo odkud. Jak to dokáže ze sebe vypudit? A vůbec, jak to, že nejen jeho hříva, ale celé ochlupení je stříbrné, jako staniolové… no jo, vlastně jako jsou i moje vlasy… Hmmm, Špaček takhle „pokovený“ není… No jo, pokovený… Vlastně žádný kov to být nemůže, když je tu bída o kovy… čert ví co to vlastně je…

Ale člověk! Opravdový člověk po dlouhém čase. A mluví dokonce česky! Chválapánubohunavýsostech, říkáme my ateisti.

„No, co bych byl. Jmenuju se Ludvík a jsem za Kejvalkou potřetí, teď asi tak šestý měsíc.“

„Aha, takže jsi taky prolezl Kejvalkou… hmm a říkáš, že víckrát… a teď nemůžeš zpátky, co? A tak se couráš po Rssffu a nevíš kudy kam, co?“

A to zas ne, Ludvíček se takhle ustrkovat nenechá! Je to chlapisko sice určitě o hodně starší než já, a taky o hodně větší a možná tak trochu zdejší, domácí… Ale Ludvík je vzdělanec, má diplom z vysoké školy a tohleto je chlap neotesaná, tak se mnou mluvit nebude!

„Takže pane, nevím, jak se jmenujete, jen tak pro pořádek. Slušně jsem pozdravil, představil jsem se a nevzpomínám si, že bychom si tykali! Nejsem žádný hejhula, jsem vysokoškolsky vzdělaný učitel a historik! A nepotloukám se se po Rssffu, ani nikde jinde, prostě tady v Zakejvalčí cestuji a zkoumám ten škaredý, tmavý, mokrý a horký svět z vědeckých důvodů.“

A v té chvíli jsem si vzpomenul na svou maminku, která říkává: „Kdo lže a krade, do pekla se hrabe“… no a já jsem přece zrovinka teď lhal… Copak jsem historik? Copak jsem učitel, když jsem učil jednu jedinou a vlastně necelou hodinu? A jakou vědeckou činnost tady vyvíjím…? No a jak jsem si na svou maminku vzpomenul, „zapotily se mi oči“…

Zarazili jsme se v té chvíli oba. Ten veliký, celostříbrný chlap, že jsem se na něho takhle obořil, no a já taky. Co to do mě vjelo? Člověk to je vzácnost, aspoň tady… Kolik lidí vlastně tady je? No Špaček, pak Dolfi, Ludvík… a tohle stříbřité chlapisko. Neměl bych se tak nevlídně chovat ke spolučlověku…

„Tož dobrý den, pane Ludvíku! Dobrý den. Já jsem doktor Herbert Birtek, žiju tady už tak dlouho, že nevím jak. Kdysi se tu ukázal pendler, ten mi vyprávěl, jak to tam u nás doma chodí, ale to už je dávno, kdoví jak je to tam dnes. A kdo ví kde je konec tomu chlápkovi…Ale vy mi, pane učiteli, určitě povykládáte co a jak. To se prosím nehněvejte, že jsem tak vybafnul, lekl jsem se naprosto třeskutě. Jo, a tamhlety, to jsou vaše Rrssff?“

Asi bude lepší, když to celé zkrátím. Dozvěděl jsem se, že Dr. Herbert Birtek vlastně dezertoval za Velké války. Býval vojenským lékařem v pevnosti Przemysl, a ještě před obklíčením zdrhnul nejen z pevnosti, ale i z celého světa. No, a zpátky to už nešlo…jak se dostal až sem, do tohoto města mi neřekl. A jezinky si samy říkají nějak jako „Rrssff“ a taky jejich zem se jmenuje Rrssff. Tak jako Němci si říkají Deutsch, a Německo se německy řekne Deutschland… No a pak jsme si nad mým duffem potykali. Takže doktor Birtek je odteď Bert. A lidi jsou tu velevzácná stvoření, jezinky po lidech touží, člověk dává jezinkám vyšší společenský status, no prostě, kdo nemá člověka, je jezinkou jen napůl. A Bertovi se jméno „jezinky“ velice zalíbilo, je lepší než nějaké „Rrssff“… Tak jsme se skamarádili, vykládal jsem mu o našem světě, ukázalo se, že z doslechu zná i Weigla – Špačka. Asi mu to povykládal ten ztracený pendler, řekl bych, že to byl beztak Dolfi. Říkal Bert, že měl holou hlavu. A pak se objevila zase ta městská honorace.

„He,he, he, Ludvíku, veterinářky jdou.“ „Veterinářky? Jaké veterinářky? Kde vidíš jaké zvíře, Berti?“ „Tož řekl bych, že jdou ty holky na tebe.“ „Na mě? Copak jsem nějaký zvířák? Jsem člověk! Berti, ČLOVĚK!“

Zatímco jsme si tak hezky s Bertíkem povídali, honorace se jaksi vytratila a přišla se podívat zase další skupinka jezinek. Prý veterinářky! Jak to Bert může poznat? Kdo je kdo, když jsou všechny stejně nahaté? Jo u nás doma, tam je to jiné. Podle obalu se někdy dá poznat kdo je čím. Však je to i v té písničce: „Šaty dělaj´ člověka“…Ne vždycky ovšem. Maminka ráda vyprávěla, že Ludvíček nechtěl do cukrárny. Proč? Protože paní cukrářka nosila bílý plášť stejně jako slečna doktorka Zlámalová a náš dentista, pan Šráček. A doktorky a doktoři občas dětem dělají bolest, že. Bílý plášť si malý Ludvíček spojil s bolestí a odnesla to v mých dětských očkách i ta hodná cukrářka. Tady to mají malá jezinčata ještě obtížnější, zdá se. No, řekl bych, že to slovo „veterinářky“ řekl Bertík s hóódně velkým despektem a hádám, že možná profesi těch příchozích poznal podle jejich nářadí. No, a s jejich nářadím jsem se bohužel seznámil i taky.

Znal jsem to školy. Uličníci z naší třídy foukali skrze trubičku rýžová zrnka, nebo kuličku papíru, nebo maličký kamínek. A trefovali se do děvčat, nebo do sebe navzájem, anebo i do Ludvíka. Když to padlo někde do tváře, tož to zabolelo. Ale tady jsem to nečekal. Jezinka vytáhla trubičku a foukla mi skrze ni do obličeje!

„AÚÚÚ! To bolí! Šíleně, strašně, hrozně, příšerná bolest!“

V trubičce nebyl kamínek, zrnko rýže, semínko, nebo šipka. Náplní byl nějaký jemňounký prášek. No a já jsem ho vdechnul. To bolí! Pálí mne to v krku, v průduškách, v plicích! Tak nějak se asi cítí opilec, který si zrovna zvrací do plic! FUJ! FUJ! FUJ! … Dusím se! Dusím! Proč Ludvík?! Celé měsíce jsem nic nevypil a teď taková hrůza!

„Roztrhnu tu ukrutnici jako hada! Sice nevím, jak se takový had trhá, ještě jsem to nezkoušel, ale na té hnusné jezinici se to určitě naučím!“

To bych ji ale musel napřed chytit! A jak se chytá jezinka, když naprosto šíleně kašlete, když vám teče jakýsi hnus z nosu, sliny a zvratky z pusy, když klečíte na všech čtyřech, křečovitě zavřené oči pálí, že byste si je nejraději vyloupli? Zlaté, vlídné, lahodné a sladké Třešně z pekla! To nic nebylo, proti tomuhle! A PROČ? Ty třešně tehdy, to byla moje hloupost, neopatrnost. Jako když si lačný černoch pozvaný na hostinu všimne, že táhle toho červeného si dávají ti běloši jenom trošku. Vyhodnotí tedy to „támhleto červené“ jako velikou vzácnost a naleje si do huby najednou celou lahvičku koření Tabasco. Tedy radši bych měl v puse a krku to Tabasco, než ten prášek v dýchadlech. Docela určitě umírám. Šílená, šílená bolest a k tomu cítím, že se mi srdce rozbíhá cvalem, tryskem, kalupem… A horečka, dozajista mám horečku…

„Maminko moje… mami…“ Když jsem byl jako chlapec nemocný, a maminka mi položila svou ruku na čelo, říkala: „Ty pěkně topíš, Ludvíčku“… No, a teď zas brečím… vzpomněl jsem si na maminku, na to, jak jsem býval nemocný, jak jsem ležel s průduškami a „topil jsem“. Kupodivu se zdá, že bolest ustupuje. Bolest jo, ta se zmenšuje, ale teplota určitě ne… Co – teplota! Horečka to je! Umřu z horečky!

„Ludvo! Ludvíku! Slyšíš mě? Haló! Kluku, prober se! Aspoň kývni, jestli mě vnímáš…“

To je samozřejmě Bert. A tak kývám, jak to jen jde. A ono to moc nejde. Hmmm, ta bolest je vlastně skoro pryč, jenom mě to trochu pálí na plicích, ale horečka je jak hrom. Oči mě pálí, určitě je mám zase červené jak myxomatózní králík… Ležím už na zádech a cítím to, cítím, že jenom hořím. A Bert něco volá na jezinky. Cože? On to jejich brebentění zvládnul? On umí Rrssff? Jak to dělá? Aha, to nebrebentí Bert, to jsou jezinky. A Mrkt mi pozvedává hlavu, ať něco vidím. No co, jezinky se perou. A jéje, tož to se Ludvíčku ale podívej! Těžce bita je právě ta z těch „veterinářek“, která na mne foukla ten jezinčí práškový sarino-fosgeno-yperit, či co to je za ďábelstvo! A s chutí ji kopou nejen Lízalka a Oštěpářka, ale i ostatní „veterinářky“… Krucifix… co to má znamenat?

Napadají mě dvě možnosti: Zaprvé. Jezinka mě chtěla normálně zavraždit. No, normálně asi né, někoho úmyslně zabít určitě normální není. Teda chtěla mne docela obyčejně ubezdušit. Proč? Ze závisti? Z nějaké dřívější špatné zkušenosti s lidmi? Ze strachu z velkého divného tvora?

Zadruhé. Hmmm za druhé… jak vlastně „zadruhé“, jaké „zadruhé“… co je „zadruhé“ …horečka, Horečka, HOREČKA!!!

Jsem zase doma, ve svojí posteli, mám své podušky a své chronické průdušky. Mám svého plyšáka… a maminka mi dává po paží teploměr. „Změříme, jak to dneska s mým chlapcem vypadá..“ A když se mi zdá, že maminka dlouho nejde, dívám se na teploměr sám. Už jsem přece velký kluk, už poznám, kolik stupňů teploměr ukazuje… Nééé, nééé. Na teploměru je celých sto stupňů! Vlastně ještě víc než sto… a to říkala maminka, že dvaačtyřicet stupňů je už na umření… a ještě je těch sto označeno červeně! „Maminko! Pomoc! Maminko, nechcu ještě umřít!“

„Ale Ludvíčku můj, neumřeš, to není sto našich stupňů, to jsou cizí stupně, protože to je cizí teploměr, už to máš skoro dobré…“ Horečka… Horečka…

Tož už je mi trochu lépe. Stačilo pár dní, tedy těch zdejších, jezinčích, a Ludvík se hezky spravuje. Zásluhu na uzdravování mají moje jezinky a ovšem i MUDr H.Birtek, teda vlastně Bertík.

MUDr. H.Birtek

No, a ovšem i to, že tady, ve městě, je opravdu trochu chladněji než tam na Špaččím hnízdě, a není tu tak šíleně vlhký vzduch. Myslím, že jsme trochu blíž některému pólu, dokonce se mi zdá, že ta nebeská světlá placka nestoupá přes den až do nadhlavníku. Škoda, že jsem se tím nezabýval, že jsem to nezkoumal tam na té Špačkárně. Nebo že by se měnilo roční období? Ale to těžko, dny jsou asi tak přibližně dlouhé, vlastně krátké, jako doma u Špačka. Sakra doma, jaké doma, doma jsem na našem světě, ne tomto světě Rrssff, nebo jak se vlastně tohle peklo jmenuje…Špaček, nešpaček. A víte, proč si myslím, že je tu trošku, trošičku, trošilinku snesitelnější klima? Protože když jsem se tak zapotil na těch můstcích, tak jsem po čase uschnul. Uschnul! Normálně uschnul! To se mi tady ještě nestalo. No a teď, když na mě k večeru přijde zase záchvat horečky, mi jezinky nosí nějaké listy. Ty listy polámou a zmuchlají nade mnou, vyteče z nich taková prudce éterická šťáva, něco jako mentol, nebo eukalyptový olej, nebo tak něco. Voní to, a když jezinky nade mnou mávají větvičkami jako vějířem, docela to i chladí. A to je příjemné a horečka krásně klesá. To je úleva! Když jsem jako malý kluk stonal, maminka mi předčítala. Tehdy jsem měl takovou „stonací knížku“, bylo to o klukovi, který musel, proměněný na skřítka, za trest letět na huse. No a teď mi vypráví Bertík. Nevypráví mi samozřejmě o cestě toho klučíka, i když tu knížku zná, ale o Rrssff, a hlavně o jezinkách. Jasně, žije tu už strašně dlouho, jezinky zná jak staré boty, a hlavně! Bertík je vzdělanec! Je to vojenský doktor, lékař. Vlastně vědec. Ne takový, jakým jsem se nadutě stavěl, když jsem Bertíka potkal, ale opravdový vědec, který jezinky i léčil, ošetřoval jim zranění a tak. A dokonce jim i něco málo rozumí a umí po jezinkovsku mlaskat.

Errata:

25.10.2021 23:06