Krátká kapitola o jezinkách

Podle výzkumů MUDr-a Herberta Birteka, tak je mne s výsledky svých pozorování a výzkumů seznámil a jak jsem si je zapamatoval

Poznámky o anatomii rrssff, neboli tak zvaných jezinek:

Kostra: Kostra jezinek se zhruba podobá skeletu lidí jen s tím rozdílem, že jsou významně změněny poměry velikostí. Nápadné jsou například poměrem delší dolní končetiny. Počet prstů na dolních i horních končetinách je také jiný, mají jich po šesti s tím, že zakončení všech údů jsou osově souměrná, tedy na jezinčí dlani jsou dva palce, dva ukazováky, dva prostředníky. Toho jsem si ovšem všiml sám, k tomu mi doktora nebylo třeba.

Nemohl jsem ovšem vědět, že jezinky mají zdvojené kosti pažní. Stejně tak jako lidé mají zdvojené kosti předloktí. Tato změna umožňuje jezinkám pootáčet paží podél své osy. Kosti stehenní jsou také zdvojeny, ale dalším evolučním vývojem toto zdvojení zakrnělo a kosti stehenní se opět spojily v průřezu do tvaru jakési osmičky. Významnou odlišností oproti lidem jsou vazivové paklouby na žebrech jezinek. Jezinčí hrudník může při dýchání výrazně měnit svůj objem. Jezinky totiž skoro nedýchají pobřišnicí, tedy „břichem“, ale jen a jen pohybem hrudního koše. Jsou i rozdíly ve stavbě lebky, ale kromě toho, že jezinky mají jinak stavěný chrup, jsem si toho moc nezapamatoval. Krevní oběh: Podle toho, co Dr. Birtek zjistil, mají jezinky oddělený velký a malý oběh krevní a to tak, že mají dokonce dvě srdce, pro každý oběh jedno. Tato srdce nebijí nutně ve stejném rytmu, má to snad souvislost s další anatomickou odlišností od lidí.

Trávicí soustava: Dr. Birtek došel k názoru, že jezinčí trávení je dosti podobné lidskému, avšak s tím rozdílem, že oproti trávicí soustavě lidské je to jezinčí velmi výrazně nedokonalejší. Jezinky sice dokáží z potravy získat hodně vody, jejich výměšky se podobají spíše kozím bobkům, nežli výměškům lidským, ale s ohledem na krátká střeva ani zdaleka úplně nevyužívají živin v potravě obsažených. Možná, že právě s ohledem na takto chatrně a nedostatečně koncipovanou soustavu trávicí, nezatěžují ji pohyby související s dýcháním. Termoregulace: V tomto ohledu se naprosto odlišují od pozemského schématu termoregulace. V podkoží jezinek se nacházejí drobné orgány (corpus birteci), které pracují jako obousměrná tepelná čerpadélka. Je-li nutno tělo jezinky ochlazovat, pumpují teplo přinášené krví k povrchu těla, v případě opačném odebírají teplo z prostředí a předávají ho nitru jezinky. V prostředí bez extrémních výkyvů teplot předčí jezinčí termoregulace lidskou. Výhodou je, že při ochlazování jezinek nedochází ke ztrátě tělesných tekutin a že toto chlazení funguje bezvadně i v prostředí s velkým nasycením vlhkostí. Nevýhodou je, že po dosažení teplotních limitů hrozí pokožce poškození nízkou nebo vysokou teplotou a celý systém je vlastně neúčinný. Limity teplot se nepodařilo stanovit kvůli absenci jakéhokoliv vybavení. Výjimkou v termoregulaci je období kojení, kdy se část povrchu jezinčího těla přizpůsobuje potřebám nošeného mláděte.

Dr. Birtek, jako přesvědčený evolucionista vyvodil z jezinčí anatomie závěr, že jezinky pocházejí z jiného životního prostředí, vlastně z jiného světa, než je Rrssff. Dokonce se vyjadřuje v tom smyslu, že prostředí, které jezinčí tělo formovalo, byly rozsáhlé roviny, savany, subtropické lesostepi, pravděpodobně poněkud aridního charakteru. Domnívá se, že v původní vlasti jezinek se střídala období hojnosti s obdobími nouze, o čemž údajně svědčí periodicita jejich říje, v podmínkách Rrssff neodůvodněná.

Rozmnožování: Z orální historie předávaného generačního vyprávění zde na Rrssff má nápadný pohlavní dimorfismus a snad i degenerace a genderová disbalance původ v dávném, ale velmi významném konfliktu mezi jezinkami. Potvrzuje svými závěry staré amatérské úvahy a představy pendlerů, tak jak se zachovaly v lidovém podání. Z faktického hlediska považuje Dr. Birtek za nesprávné vůbec mluvit o nějakém rozmnožování jezinek. Podle něho se spíše jedná o »reprodukci« a to »reprodukci zúženou«. Takhle složitě řekl, že podle jeho pozorování jezinek prostě velice pomalu ubývá. Žijí sice dlouho, ale dávný nešťastný válečný zásah do jejich samotné genetické podstaty způsobil pro tento druh trvalý, tragický nedostatek mláďat. Jezinčata samotná se rodí v poměru k velikosti svých matek mnohem menší, než je tomu třeba u lidí. Údajně nejsou novorozenci větší než 10 cm. Jezinky je nosí na hrudi, zavěšené buď na svých dlouhých vlasech, nebo v jakési hamace z vlasů vytvořené, či v síťce z rostlinných vláken. Jezinčí mláďata se skoro ihned sama udrží v máminých na hruď svěšených vlasech. Větší jezinčata se pak přestěhují na matčina ramena, záda, prostě přelézají tam, kde to jim a matce vyhovuje. Právě v době odchovu mláďat se oblast matčiny hrudi vymkne z běžného schématu tělesné termoregulace a přizpůsobuje se teplotním potřebám jezinčete. Jezinky jsou samozřejmě savci, avšak délka období kojení nebyla z různých příčin zjištěna.