Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poplááách!

Tak, konec kočkování! Lízalka je dneska nahoře, na naší pozorovatelně. A zrovna teď píská „Poplach“. To musím říct, tady dole, v té klesajíci průrvě ještě není ten hustý a mokrý a těžký vzduch jako dole v džungli. Není tu ani tak chladno, jako nahoře na planině. Je tu vlastně tak akorát. Jenže tu z toho úvozu nemáme pořádný rozhled. No rozhled. Na Rrssff není rozhled nikde, že. Snad trochu nahoře, na té polární planině. Trochu. Ale tady, v zanoření v té trhlině? Tu není vidět lautr, ale lautr nic. A při našem celnicko-loupežnicko-strážném řemesle, při našem hraničářském povolání, rozhled potřebujeme. To je jasné. No a tak některá z jezinek drží hlídku a když přichází narušitel, nebo přilétá obchodní vzducholoď, tož zapíská. Ale dneska ten signál zní jinak. To není obyčejné varování. Lízalka píská a píská. Toto je něco jiného, tohle není obchodní výprava, nebo pár zdrchaných chudobných zlatokopek, které chtějí nahoru po svých… Takže:

„Aláárm!“

Tý brďo, co to zase je? Viděli jste někdy něco takového? Ludvíček teda ne… co to je? Je to antigravitační letadlo? Nebo je to nějaké kouzlo? Magie? Jak ta věc může letět? Křídla to nemá, vztlakové těleso taky ne… to není možné… Co to má znamenat? Ludvíčku, chlapečku, to se ti jen zdá… Docela se bojím… bohužel to vypadá, jako hodně, ale hodně zlý sen.

„Do zbraněěééé!“

Už se ženu pro svůj syrinx, už se jezinky chápou svých sudliček. „Nééé, holky neutíkejte, nééé!“

Tak zrovna moje pokrevnice se zdají být nejvyplašenější, zrovna ty, na které nejvíc spoléhám. Ty které mají vrhat ty světelné granáty… ty prchají. No, ono vlastně bych nejradši taky zdrhnul. Ovšem kam? Do svahů naší soutěsky se sice vyškrabat můžu, ale až na planinu nahoře ani náhodou. Zespoda, nad stezkou do té místní džungle, letí na nás…

Aha, ještě jsem neřekl co, nebo kdo. Nu, samozřejmě to nevím přesně, ale vypadá to jako nějaký létající vor, nebo prostě plošinka. Ovšem vybavená děsivým klounem. Takovým něčím, jako bývaly na přídích korábů sochy mořských panen. Nebo jako měli staří Vikingové na svých lodích ty dračí hlavy. Ale tady zastupují dřevěné vikinské dračí hlavy hlavy pravé, živé! Hlavy hopperů. Dvě hlavy, jako v té pohádce o drakovi Melichárkovi. Ale zubaté, nebo kusadlové, jak už tady hoppeři bývají… Celá ta věc se pohybuje vzduchem bez vesel, jen tak… Naši dva dřevění hoppeři proti dvěma živým hopperům nepomohou.

„Panenkomarioquadelupská, to bude masakr, to bude Világoš, to budou zas Lipany…“

Některé jezinky utíkají k horní brance. Kdybych se pokusil zastavit je, tož bych je musel předběhnout a postavit se mezi ně a branku… kdybych to udělal, tož bych určitě strhl k útěku i ty ostatní, ty které mají zatím trochu odvahy. Musím s hanbou přiznat, že statečnější jsou ty původní loupežnice a zlatokopky… Srdce mám v kalhotách, kdybych teda aspoň nějaké gatě měl… fuj! Fuj, fuj, fuj… Co dělat?

No, co. Zatroubím. Třeba je to zastaví. Třeba ten neférový nálet očarovaným letadlem zarazím….

„Húúúú, Břřřááá, Trrrúúúú….“ Dávám do toho všechno. Očiska mám určitě vyvalené, a sám jsem z toho řevu syrinxu dočista hluchý. Ale nic! Docela nic. Ta věc letí beze změny dál…

„Néé… Oni nás chtějí bombardovat!… už ty bomby svrhli! Bachááá“…

Bum! Bum! Na zem spadly dvě – věřte nebo nevěřte – dvě jezinky. Načerněné vlásky se rozložily kolem dvou krvavých, docela puklých hlaviček. To nás chtěly bombardovat jezinkami? No těm dvěma není pomoci, to je jasné, ty chuděrky už jsou na cestě do jejich „nebeskýho báru“…

Jakýsi efekt to bombardování má. Pokrevnice se vrací! A už se starají, kde jsou ty světelné bomby…

„Holky, hlavně ty kaktustenisáky nevycucávejte!… Nebo se tu budete jenom motat a bude s náma všema ámen!“

Pozor! Plošina s hopper-klouny přistává. Pochopitelně až za spodní brankou, nedaleko vstupu do jeskyňky Alibabovy.

„Hrrr na ně!“ Tož ovšem na mě jsou ti hoppeři. Sice slézají z toho jejich vzdušného voru, ale tak nějak nešikovně, hrabou se dolů jakoby byli měchem praštění… a nějaké černovlasé jezule taky slézají, ale nějaké zůstávají docela otřeseně sedět na plošině, která se celkem nečekaně zvedá do vzduchu!

A helemese! Tudy na to! Žádná magie, žádné čárymáry! Celá ta plošina je prostě zavěšená! Zavěšená na vzducholodi, která se vznáší dost vysoko nahoře! No jo! To znáš Ludvíčku, To jste se učili ve škole, profesor Durus, milovník vzducholodí, vám to říkal. Spustili ze Zeppelinu dlouhatánské lano, na kterém byla malá gondolka. V ní seděl, nebo vlastně na břiše ležel pozorovatel, který hlásil, co vidí, telefonem na vzducholoď. A zeppelin se schovával nad mraky, té malé tiché věcičky na nebi si nikdo nevšiml. A tady to vzdušné pirátky použily taky. Vzduch je kalný, viditelnost do dálky tím pádem taky ne, tož co. Akorát že k navigaci vzducholodi z výsadkové plošiny nemají telefon, ale nějaký jiný systém. Sakra jsou ty jezule ale hlavičky, co?

Jasně, že si mohutně ulevilo! Na ty čáry moc nejsem. A teď, když už vidím, že moje válečná syrinxová píseň má spolehlivý devastující účinek… cha chááá! „Holky! Zacpat ouška a znova“: Húúúúú, Břřřááá, Trrrúúúúú…

To je efekt! To jsou teprve Lipany! Jak sedláci u Chlumce jste dopadly pirátky jedny! Ty které z neuvěřitelného kraválu přímo neomdlely, jako ty dvě z nebe spadlé nešťastnice, tak jen tak ochromeně sedí, nebo se beze smyslu motají jak studenti po oslavě složených státnic. S hoppery mám lehkou práci. Taky oni sedí jak svatí za dědinou z lipového dřeva vyřezaní. Tohle byla prostě porážka dvou kusů dobytka, velehmyzounů. Tak, ale co dál? Pirátský zeppelin je pořád nad námi, nálet, zdá se, neskončil. Prostě jsme první úder odrazili, nebo vlastně ho svým hudebním výkonem a několika ráznými ranami odrazil Cassius Ludvík Clay. Jak jinak, že. Vlastně ty hudební výkony byly dva, nenechám se ošidit o trochu té slávy. Tam u nás doma, když jsem studoval, jsem chodil ke kapelníkovi, dědovi Polesovi, na hodiny hudby, abych měl aspoň cosi, co bych mohl ukázat ve škole. Děda Poles měl se mnou opravdu svatou trpělivost. Abych se mu odvděčil, tož jsem párkrát šel s naší obecní kapelou na hřbitov. Pozor! Jako muzikant! S velkým bubnem. Ona ta hra na velký buben není obzvláště těžká. Těžký je ten buben. A když je hřbitov na kopci… S mým hudebním sluchem je to poslabší, to už jsem říkal, ale oči mám naprosto v pořádku. Tož jsem bedlivě sledoval dědu Polesa a jak kývnul, tož jsem do toho bubnu řachnul. Těch bouchnutí do velkého bubnu není ve funusmarši moc. A protože jsem dostal za hraní na pohřbu zaplaceno, připadlo za jedno bouchnutí 7 korun. Nošení hudebního nástroje je ovšem podle kapelníka zdarma. Ale i za krátký hudební výkon, jako je třeba bouchnutí do bubnu, náleží odměna. A tak i za krátké hudební vystoupení tady v Zakejvalčí náleží Amádeu Ludvíkovi díl slávy. Co se děje tam nahoře, co kutí ty nájezdnice (nebo bych měl říci „náletnice“?) netuším. Ale tady dole propukly zjevně bojové přípravy. Vidím, že původní obyvatelky téhleté „Stanice v půli cesty“ si prostě vědí rady. Je jisté, že se něčím takovým, co mě a moje holky tak překvapilo, už dozajista potkaly. No neměly asi zrovna ve stavu Amádea a Cassia, ale nějak si musely poradit, protože by tu jinak už nebyly. Nebo by tu byly ty vzdušné pirátky… I když… kdo ví, možná zrovna ty dnešní obránkyně „Stanice v půli cesty“, naše spojenkyně, se sem dostaly jako vítězné pirátky. A ty předešlé obyvatelky jsou součástí našeho „lebkořadí“… kdo ví. V téhle chvíli je pro mě nejdůležitější, aby má veliká hlava a lebky mých pokrevnic nerozšířily tu hnusnou ozdobu Stanice. To si buďte jistí, že jezínkové ze své díry nevystrčili ani nos, naši lidští kluci to prostě nejsou. Ti by nevydrželi, ty by zvědavost vyhnala ven. Ale jezinky, které jsou tady jaksi déle doma, vytahují z jeskyňky jakési krámy. A roztahují je po dvorku. Všude plno brebentění, drmolení, jezinčího popískávání a pomlaskávání… A sestavování nějakých aparátů, rozmísťování takových tlustých černých tyček vsazených do křížů, nebo podstavců či co, vypadá to trochu jako by rozsazovaly hubeňoučké vánoční stromky, nebo tlusté násady, nebo co. A taky pečlivě ukládají pyramidku kamenných válečků. Zacházejí s tím opravdu dosti opatrně… je to tak těžké? A ten aparát? Ten stroj co sestavují?

„Jo ták! Už vím co to asi je! No určitě! To přece znám…!“

Učili jsme se to ve škole: Ten stroj se jmenuje tam u nás na Zemi přece Ballista! Taková přerostlá kuše to je. Tahleta jezinčí se liší jen docela maličko.

��msk� ballista

Ovšem v „zenitním“ provedení, v provedení protivzdušné obrany. A válečky jsou munice, to je jasné.

„Co bys ráda? Kam mě táhneš? Ahá, budu dělat nabíječe, no jasně, chápu, ještě mi ukaž, jak se to dělá… ale né, tím pomlým kolečkem točit nebudu, tady se zapřu… a koukej, už to mám. Nabito! Aha, vlastně ne, ještě střelu… tak tady položím… no dobře… ale je těžká, to se musí nechat… nějaká specialita? Nediv se, jsem člověk z docela jiného světa, a tady jsem žil jenom v divočině. Ve vašem městě jsem byl jenom chvilku, tady jsem venkovanem… Takže teď hlásím: Nabito!“

Jestli mi jezinka rozumí, nevím, asi ne, Mrkt to není a vlastně ji zrovna teď nevidím. Ale co vidím, je vzducholoď. Už ne jen ta pozorovací gondola, ale celá ohromná vzducholoď. Ohromná! No není se co divit, dolů hledí spousta a spousta černých jezinčích hlaviček. Proti takovému komandu nemáme šanci. Co mám dělat? Mám zase troubit? Mávat bulavou? Nebo tou zubaticí, sudlicí? Panenkomarioguadelupská! Co teď? Už-už jsem se chtěl rozběhnout pro syrinx, ale ta jezinka, co mě školila na nabíječe, vystřelila. To víte, žádná velká rána, ta mechanická artilerie střílí bez světelných a velkých zvukových efektů. A navíc se střelkyně netrefila. Střela zafičela, hvízdla a byla ta tam.

Nezapomínejte na to prostředí, na okolnosti. Vzducholoď klesá pomaličku, ta nemůže jen tak doskočit na zem, nebe je kalné, zamlžené… zkrátka střela zmizela. „Nabito!“ Zrovna to jsem chtěl říct. Ale nedořekl. Ten váleček, ta střela, kterou jsem už-už kladl do ballisty mi nějak z rukou vyklouzla a spadla na zem. To si ještě pamatuju. A pak jenom jasné světlo před očima, záblesk a podlomené nohy… „Aúúúúú. To je bolest!! Křeč v celém těle, vyražený dech… to bolí!! Moc to bolí… maminko!“

Chválapánubohu na výsostech, jak říkáme my ateisti, přešlo to. Asi jsem by zrovna nějakou chvíli bez sebe. Co to bylo? Co se mi to stalo? To byla HRŮZA! Ještě se třesu, rozhlížím se kolem sebe jako zrovna vykulené štěně. Co se to stalo? Výbuch to nebyl, není nic rozházeného… jen ten nabíječ Ludvík se válí po zemi… no a navíc se jaksi počural bolestí. A nohy, šlapky mám popálené. Střelkyně je rozhodně ve větším pořádku než kanonýr co má ládo, ládo ládovat, Jabůrek Ludvík… Dobrá, když ládo, tož ládo! A hlásím: „Nabito!“ Možná měla moje střelkyně víc štěstí, možná byla vzducholoď už blíž, těžko říct. No prostě: trefila se! Střela hvízdla vzduchem a zasáhla ten rošt, tu plošinu, nebo jak to nazvat. A celá ta věc se jakoby rozsvítila! Modravé plamínky oběhly konstrukci a z nebe začaly pršet drobné kousky místního bambusu, kousky šňůr, kousky kdoví čeho a taky pár jezinek. No jo, to dává smysl, dělají se přece takové zapalovače, »piezo«, se tomu říká. Maminka takovým zapaluje plynové hořáky na sporáku. Kamínek v zapalovači se prudce stlačí a uvolní se elektrický náboj. Jiskra. No, doma jiskra zapálí plyn. A tady to není kamínek, ale pořádný kámen a potom taky pořádná elektrická rána. Sákryš, to je Fyzika! To by měl Durus radost! Hmmm:… jak to asi jezinky vyrábějí, to by mě zajímalo… nebo mají munici zdejší holky ze starých zásob, odněkud z vykopávek? Z jezinčího musea? A že to mou střelkyni neskolilo, jak mi, zručnému chlapci, z rukou střela spadla na zem? Asi stála holka dál, anebo je to tím, že jezinky mají suchou kůži, když se nepotí… a taky ta rána nebyla až moc velká, když mi ta střela jen tak vyklouzla… nespadla naštěstí tuze z vysoka, moc sebou netřískla… Kdo ví. „Nabito!“

Ale zase překvapení. Střelkyně zmizela. „Holka, kde jsi? Mám střílet sám? Na to nemám kvalifikaci, aprobaci, atest! Zkrátka to neumím! Jak se míří?“

Aspoň, že ta vzducholoď už neklesá, výsadek se odkládá, to je jasné. Takže co bude? Zatímco hledím k pirátskému zeppelinu. jezinky se rozprchly. A co to zase je? Připadám si jako čerstvě vyoraný myšák. A žádný světem protřelý myšák Mickey, ale venkovský, hloupý myšák polní. Ony jezinky mají takové veliké oči, že, to už jsem říkal. No a mají je proto, aby tady v tom modravém šeru lépe viděly. A vidí lépe než Ludvík. Mnohem lépe. A ty zdejší původní jezinky, ta původní posádka „Stanice na půlce cesty“ zná i místní triky a nebezpečenství lépe než Ludvík. Mnohem lépe. A tak zatímco Ludvík a jeho zpokrevené jezinky stojí jak tvrdé »Y«, tak místní si udělaly ze dvorku Stanice pláž. No prostě ty konstrukce, co si rozestavily, to nebyly ani nějaké zátarasy proti vylodění, ani vánoční stromky, tohle je něco docela jiného. Jsou to vlastně deštníky, nebo slunečníky. Ale proboha živého, proč? Slunečník je ochrana před nežádoucím opálením. A o to právě jde! Totiž ty pirátky shazují ze svého zepelínu kusy nějaké hubky, takové cancoury hadrovité, smrdutou močkou napuštěné. A pálí jak sedm čertů. Nehoří, to víte, že ne… ale pálí jako by byly ty kusy napuštěné nějakou kyselinou, nebo páleným vápnem, nebo jakýmsi svinstvem chemickým. Původní místní posádka se s takovou věcí už sichrovně potkala! Proto si vytáhla ta paraplata proti nežádoucímu opálení. Byly jezinky na to připraveny, předvídaly to. Ovšem jen místní jezinky, ty původní. Ty ostatní se schovávají až když dostanou zásah, až na ně kus toho pálivého spadne… Krucipísek, musím uznat, že válečnice jsou jezule prvotřídní. Když to všechno uvážím… A to jsem ještě neřekl, že ty černé hlavičky, které jsem viděl nad sebou tam na vzducholodi, že to nejsou účesy z černých vlasů. Ony ty pirátky se na svůj útok vybavily kuklami. Něco jako kukly tankistů, vyfutrované klapky na uši. Ony se pečlivě připravily na možnost, že budou čelit akustickému útoku! Neměly tuhle výbavu všechny, ale se syrinxem se v taktickém plánu pirátek očividně počítalo. Jak na to ale přišly? Truhlík Ludvík dlouho do světa ukazoval co má, chlubil jsem se… vytahoval… Vždyť jsem si o ten útok, o to přepadení, prostě říkal!! Hanba mi, hanba…

Na druhé straně se musí uznat, že místní protřelé válečnice taky nejsou žádná ořezávátka. Taky umí předvídat. Za prvé to, že mě odehnaly od už neškodného syrinxu a udělaly ze mne nabíječe kanonýra Jabůrka, svědčí o tom, že si těch zvukotěsných čepic pirátek všimly, správně vyhodnotily, jak by to dopadlo, kdybych jako trouba troubil dál. Pirátský zepelín by se snesl a výsadek těch černovlasých by nás zmasakroval. Proč? No protože dokud syrinx řve, tak mé jezinky sedí na bobku, ouška přikrytá dlaněmi a kolénky. A mezi nimi by klíďo procházely pirátky v čepičkách chraňušankách a mordovaly by. Jenže obránkyně Stanice i ten útok chemickou zbraní předvídaly… proto deštníky jako ochrana před pálivým deštěm. „Auvajs, to pálí!“ Zásah mého ramena! Pryč s tím neřádstvem. Dlaní to smetu… a už mě pálí i ta dlaň!

Himlhergotdonerveterkrucajselement! Co je tohle? Tam se na zemi svíjí moje Lízalka! Domácí jezinky stáhly střechy protichemických slunečníků až dolů, Lízalka se chtěla pod ochranu paraplete dostat po kolénkách. A schytala zásah tím cancourem přes záda. A další jezinky… né…! Právě moje parta zůstala venku, právě moje jezinky dostávají co proto… Nééé! Tak to nebude!! Kde je Mrkt? „Mrkt! Kde jsi!“ Bože! Leží tamhle! Hlavička moje zlatovlasá! Mrkt! Mrkt do náruče a do jeskyňky! Proč se vlastně obránkyně neschovaly před tím chemickým nadělením do jeskyňky? Proč ty protichemické slunečníky? Hele, tam v jeskyňce je voda, třeba ta chemická hrůza půjde umýt vodou… Tohle je teda… Co jsme komu udělali, že se na nás sesypala taková hrůza. No co. Co jsme udělali… Cos TY, Ludvo hloupý udělal! Děláš vlny a pak se divíš. To je jasné, že se někdo chtěl mít taky dobře… pirátky přepadly Alibabu. Ale jak k tomu přijdou tvoje jezinky? Zlaté vlasy visí dolů stejně tak jako hlavička Mrkt. Do jeskyňky je už jen pár kroků…

„Mrkt vydrž, už tam budeme! Vydrž prosím tě…“

Nebudeme! Nebudeme tam jen tak šup, šup… Hrdinní jezínkové totiž vstup docela zatarasili. Krucifix! Ta banda klučičí nejenom že nepomůže… oni se tam pro jistotu ještě zašprajcují a ostatní se do bezpečí nedostanou! Zbabělci křiví! Co teď? Než tu barikádu rozeberu, tož mi Mrkt umře a ty pirátky ovládnou celou Stanici. Tož jak dál? Rychle něco vymysli, Ludvo! Rychle!

Tož tady na tebe Mrkt už ta hrůza padat nebude, tady před zataraseným otvorem jeskyně jsme pod převisem… tady tě položím… Ukaž jak tě ten chemický útok popálil… aj jaj jaj, máš to skoro do černa spálené… hmmm a jak to vypadá u mě? Taky jsem dostal zásah… hmm, to je divné, ty to máš až do černa, a mě naskákaly plyskýře… a celkem drobné… hmm, takže elektrickou ránu se svou suchou pokožkou snášíte líp, ale chemický úraz je pro vás, jezinky, horší… jestli to není tím, že lidi jsou jaksi vlhčí, prostě ten náš kyselý pot sice elektriku vede skvěle, ale proti téhle sviňské chemikálii kyselina v potu chrání… nebo to dělá ta naše lidská vlhkost… aspoň trochu pomáhá… ten jed se asi trochu u nás rozředí… teda voda by pomohla… ta je ale za barikádou… Tohle jsem si pomyslel bleskem, to mi proletělo hlavou mnohem rychleji, než autorádio hlavou princezny Diany.

A tak jsem to udělal. Prostě jsem tu chemickou spáleninu na rameni, zádíčkách a hrudi Mrkt počural.

„Kluci! Rozeberte fofrem tu barikádu, musíme dovnitř!“

Tahám harampádí ven a slyším, jezínkové uvnitř odklízejí zátaras taky. Ono to má vlastně logiku, ti kluci určitě dostali takový příkaz, sami od sebe by se v té své jeskyni neopevňovali. Proč taky. Jim je jedno, která parta jezinek je odvede, všechny jim budou dělat pomyšlení. Cizím jezinkám by se nebránili… a taky jak, že? A žádná útočnice by takové cennosti, jako jsou jezínkové, neublížila. To tak! Takže jestli se za tím harampádím schovali, tož protože to měli nařízeno. Možná nejsou zbabělci… Jsou prostě poslušní. Možná jsem byl zbytečně příkrý ve svém prvním rozčilení.

„Tak a jdeme dovnitř, už se protáhneme… jejda, Mrkt, co to je? Tak nějak divně jsi cítit… no moje čuránky to nejsou… přece vím jak jsou cítit čuránky a tohle… Aha! Ono se to nějak srazilo s jejich bojovou chemikálií… vlastně je to dobře… jestli to reaguje, znamená to, že se bojová látka mění, rozkládá se… jo! Dobré to bude. Teď to umyjeme, všechno se to odplaví… počkej, Mrkt, podržím tě pod vodou, neboj se, nepustím… Jo, kluci, díky za tu dobrotu, to je prima, že mi to strkáte až do pusy, jo, to mi pomůže, už toho mám taky dost…Mrkt to nepolyká, tak jí to radši už do pusy nelejte, ať se ještě nezalkne… jo a hlavičku nepotopím, ne, tam naštěstí popálená nejsi… Mrkt, prober se! Prober se! Mrkt!…“

No, a pak už nevím… no, vlastně vím… nechci na to myslet. Nechci si to připomínat… nechci! Co jsem udělal, to jsem udělal! Změnit to nemůžu… ani nechci… prostě stalo se! Možná se to stát nemělo, nevím… Asi za to může i to napití, co mi jezínkové podali, zatímco jsem zkoušel křísit Mrkt. Anebo ne, vymlouvat bych se neměl, že. I teď, když nad tím přemýšlím, nevím vlastně, co jsem měl udělat. Ale když jsem viděl, jak ta chuderka leží bez sebe, sotva dýchá, nevnímá…

Taky jsem byl celý bez sebe, taky jsem nic dobrého necítil. Ani kapku slitování, ani kapku soucitu. Jenom zuřivost mě chytla. Veliká zuřivost. Amok. Řítím se z jeskyně jako smyslů zbavený. Zepelín těch Černých sedí na zemi a útočnice se mydlí s našima. Už ani žádný zvuk nevnímám, mám červeno před očima. To co jsem popadnul z hromady harampádí je právě ten zubatý meč, asi mi sám od sebe skočil do ruky… A řvu… ÁÁÁÁÁÁÁ… a biju to… nebiju »hlava-nehlava«! Biju to »hlava-hlava«! Zvukotěsné chraňušanky jim nepomáhají. Řvu a biju. Tahle vypadá jako velitelka černohlavých… No, vypadala…. Teď vypadá zrovna jako velitelka bezhlavých… a vy byste chtěly odletět? Zachránit se? Utéct! Uletět? To víte že nepoletíte! Teď jste šláply běsnícímu tygrovi na ocas!… JAJAJAJÍÍÍÍ!… A ta ballista je pořád ještě nabitá… že se netrefím? Chachá, do obludně velikého zepelínu ještě pořád na zemi abych se netrefil? Takhle tu zenitku nakloním… Ty tam, chceš to šněrování povolit a uletět? Myslíš si že to stihneš? No vidíš, žes to nestihla… Aha, ty už asi nevidíš…

JAJAJAJÍÍÍÍ….!!!!

Tak to nějak bylo. Nezbývá mi, než se stydět, protože to, co jsem udělal bylo trochu moc. A nedopadlo to dobře. Lízalka i Oštěpářka mrtvé. Z původní posádky Stanice na půli cesty jich zůstalo jen pár a výsadkové komando těch Černých jsem porubal úplně. Zůstalo pár jezinek z posádky zepelínu, dvě ze zlatokopek, co jsme je potkali nahoře na planině, a dvě z těch, které na nás čekaly, než jsme se vrátili od Beronů. A Mrkt? Popálená chuděrka zůstala na živu. To rameno má hodně poznamenané, zčernalé a ne a ne se pořádně probrat. Občas divně píská, občas se z ničeho nic rozpálí a pak se zase zchladí… její termoregulace se zbláznila… a tak ji někdy chladím, někdy zase zahřívám… Neviděl jsem to naštěstí, ale vím, že jezinky sbíraly krev těch pobitých a nalívaly ji Mrkt do pusy…

Hnusný kraj to Zakejvalčí, tohle Rrssff. A hnusný Ludvík, který to všechno způsobil a zmasakroval všechno kolem sebe.

Errata:

25.10.2021 23:06