Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ale co teď?

A víte co? Je mi to skoro fuk. Děj se vůle boží, jak říkáme my ateisti. Mohamedáni prý říkají »inšaláh«, ale znamená to totéž. Jsem hnusný vrahoun, jsem bestie a vlastně nechci ani žít. Co jsem to udělal? Nejradši bych se neviděl. Svojí mamince se už nikdy do očí podívat nemůžu. Co jsem to udělal? Co to do mě vjelo? Vždyť jsem nikdy takový nebyl! No a teď bych měl třeba někdy jít zase do školy, postavit se před děti a něco jim vykládat? Jak bych se cítil? A jak se cítím teď? Ani se neptejte… Myslel jsem si o sobě kdovíco… A teď se to ukázalo! Ludvíku, jsi ty ještě vůbec člověk? Po tom, co jsi tady předvedl? Je v tobě aspoň kapka člověčiny? Už ses taky docela proměnil na strašidlo z téhle hnusné končiny!

Sedím v jeskyňce a brečím. To se mi »oči nepotí«, to prostě hlasitě brečím. Tečou mi slzy a teče mi z nosu… Žádný hrdina… už ani slušným člověkem nejsem. Jakým »slušným«… ???

Ne! Ludvo, ty do téhle země patříš, jsi strašidlo nejhorší, nikdy se neodvažuj na nějakého člověka promluvit, nikdy se domů nevracej, protože doma, tam bydlí lidi a ty jsi jen hnusný strašidlák, jsi obluda záhrobní a seď tady a nejraději tady umři! A nejlíp co nejrychleji, abys nemusel strašit tady, ani jinde! A na zemi už vůbec ne! Fuj, fuj, a největší FŮŮŮJ! …A co kdyby ses prostě oběsil? Za to, co jsi udělal, by sis to zasloužil, ty vrahoune! Vím, že peklo není, ale mělo by být, abys dostal, co si zasloužíš!

Nikdy nemůžu napravit co jsem udělal. Nikdy. I kdyby se nikdo z lidí nedozvěděl…? Jak nikdo z lidí, přece to víš ty! Ty, ty jedna nelidská bestie, co ses kdysi jmenovala »Ludvík«… Jsem jako ve snu. Kéž bych se probudil a bylo všechno jako dřív… kéž bych zůstal doma u maminky, kéž bych se nikdy nestal učitelem, kéž bych se nikdy nestal zabijákem! Teď sám nad sebou nahlas brečím, teď lituju všechny ty jezinky, které jsem pomordoval. Už nikdy nevylezu odsud z jeskyňky už se nikdy nepodívám nějaké jezince do očí. Musela by tam vidět hrůzu, co jsem udělal…

Moje maminka a lidová moudrost říká, že „ráno moudřejší večera“. Tož nevím jestli jsem moudřejší… ale jsem klidnější. Už tak zoufale nebrečím. Co už. Z jeskyňky nevylézám, jezínkové mě hladí a očividně se snaží mne uspokojit. Hladí, mažou a krmí a napájejí…

Mrkt sice ještě leží, ale ta rána se tak nějak stabilisuje, nebo co. Kůži na zasažených místech má takovou scvrklou, krabatou, a už jí ani netrápí ty záchvaty pálení a mrazení postiženého místa, jak se zdá. A ani už tak zoufale nepíská a nesyčí. Snad to bude lepší. Ludvíku, co jsi vlastně zač? Copak jsi nějaký Ludvík Chelčický? Nebo že bys byl Lvem Ludvíkovičem Tolstým? Neodporovat zlu násilím? Jsi snad nějakým jehovistou, který sice nebrání zlu, protože násilí je hřích, ale hbitě povolá policistu, aby ten hřích vzal na sebe, až bude jehovistu bránit? Nebo jsi ten policajt, co nastaví krk, aby chránil slabšího? Kdo tu byl ten slabší? Ty černé útočnice, které přiletěly připravené dokonce i na tvůj syrinx, se spuštěnou pozorovatelnou, živými hoppery, tou chemickou zbraní a vůbec s velkou přesilou? Chtěl jsi ty černé jezinky pomordovat, hned jak přiletěly? Nechtěl! Musel jsi bránit ty své? Například své pokrevnice? Musel! Tak nebreč, vychutnej si tohle duffo, ještě si lokni, vypni prsa a běž ven!

Co mám říkat, kromě trochy odvahy, kterou mi vyztužily nápoje, „mazáž“ a duffo, kromě rozumového rozkladu, mne ven vyhnala ta moje nešťastná zvědavost.

Oj,oj, oj…Kde bych mohl být, kdybych tak zvědavý nebyl! Asi bych zůstal doma u maminky, na inzerát o práci učitele někde v temné pohraniční bruseli bych neodpovídal… a vůbec.

No, první co vidím je vrak toho zepelínu. Nejméně dva balonety jsou prázdné a velice schlíple visí a leží na konstrukci letadla. Potrhané, pomotané šňůry visí jak pomíchaná střeva, když řezník vyvrhne pašíka. A ovšem vzducholoď sedí na zemi. Nakřivo, protože tu rovina není nikde žádná. Paluby zepelínu leží na zemi, jeden díl se opírá o naši hradbu…

A tady ještě leží zohavené mrtvolky Lízalky a Oštěpářky. Ta kyselina, nebo co to bylo za svinstvo, jim tělíčka rozežrala. Popálené a samozřejmě mrtvé jsou ještě i dvě černovlasé jezinky. Ale ostatní mrtvolky nevidím… kde jsou? Že by…? Ne, to ne!!!… Ale ano, ano. Tady byly prostě hody. Zatímco jsem v depresi smutnil v jeskyni, ošetřoval Mrkt a přemýšlel o sebevraždě, tady byly hody! U nás se hodům říká „krmáš“… a jezinky tady měly pohřební hostinu… krmily se… FUJ! Fuj, fuj, veliké fujfuj!! Jezinky jsou tak nacpané, že jim docela trčí bříška. Ty černovlasé i ty naše jsou nacpané. Zdá se mi, že se nějak usmířily, že se dohodly… Nebo ne? Vypadá to, že se čeká na mne! Aha, opravdu se něco chystá. Snad nechtějí abych taky ochutnal? Blééé! Aha, to je něco jiného. Ty černovlasé stojí v zástupu a na něco čekají… co to zase je? Budou se jedna po druhé omlouvat? Nebo co? No nic hezkého to nebude, protože žalostně pískají… No toto! Ony jsou v oficíně! Tak tohle by měla vidět paní Fijáková, naše holička! Tehdy, když v naší druhé třídě vypukly vši. Všichni kluci jsme se postavili do řady a paní holička nás ještě před školou, ještě na dvoře, vzala na dva milimetry… no, měli jsme z toho bžundu, léto beztak na krku, prázdniny za rohem… tož půl dne školy odpadlo, komu by to vadilo? Tyhle jezinky to mají ale horší. Neberou jim vlásky strojkem, ale nějakým nožem, kudlí to určitě moc, má ten nový účes do ježka daleko, zubaté a schodaté je až hrůza. Tohle asi nová móda nebude… tohle vypadá jako trest. A navíc barva… barvení na šedé a bílé prameny… no… při těch kratičkých vlasech jsou to spíše skvrny. Bílé a šedé… Asi je to nějaký druh potupy, nebo tak… A asi hrozné rituelní potupy, podle toho jako ostříhané a obarvené kvílí…

Popálené jezinky jsme pochovali do země. Co jsem měl dělat? Na oba hrobečky těch mých jsem naskládal na sebe ploché kameny… No a ještě jsem si trochu zabrečel.

Našel jsem jeden z cancourů, co po nás metaly útočnice. Byl už docela poslední, ostatní už byly uklizeny. Do rukou jsem ho nebral, to se ví. Kyselina? Ale kdepak. Tohle není chemická zbraň, ale biologická! Je to vlastně jenom kus nějaké tkáně, snad kůže, nebo masa jakési místní potvory. A ta je plná malinkých červíčků, červíčičků… Aha, a ti potvůrkové zákeřní se pustili do jezinek. Něco jako naše pozemská zákožka svrabová. Ale turbo zákožka! A že se Mrkt uzdravuje? To neudělala ta voda, omývání by na zakousnuté červíky nezabralo. Tu desinsekci určitě zajistily moje čuránky. Prostě mocné močné lidské tělní tekutině ti parasiti nezemští nemohli odolat. Ono jim asi nedělá dobře ani lidský pot. Sice mě popálili, teda vlastně pokousali, ale dál se nedostali a potupně v těch malinkých puchýřcích co mi naskákaly zahynuli. Jó, na nás, na lidi, na to je třeba jiný kalibr holenkové! Teda „holenky“…

Mrkt se uzdravuje. No uzdravuje… ta kůže pokousaná od červíků už nikdy nebude jako před tím… to vidím. Zdá se, že ji to místo ani nijak zvlášť nebolí, ale není stejně teplé, jako zbytek jejího těla. A ten rozdíl cítí, protože si klade na ta místa svou ruku, nebo i ruku mou. Asi jí to pohlazení dává nějakou úlevu, nebo co… nevím. Ale když mi maminka položila ruku na čelo, když jsem byl nemocný, nebo mi nějaké bebi pofoukala, úlevu mi to přineslo. To se ví, že nesedím u Mrkt celé dny v jeskyni, to by nešlo. A co se děje? To byste neuhodli!

„Tak ty bys chtěla kreslit? Proč ne. Když jsem někdy stonal, taky jsem si rád kreslil. V posteli, nebo třeba u stolu v kuchyni. Proč ne, klidně si kresli. Tady máš tu blánu, Mrkt a kresli si. Nakresli mi něco hezkého, než se vrátím. Půjdu s tou oškubanou Škubandou a její kamarádkou dolů, za bránu, do lesa, podívat se co tam roste. Tady jsi teď šéfová, Mrkt, tak tady buď hodná, máš to tady na povel, nikomu neotvírejte, počkejte až se vrátíme.“

Takhle si povídám s Mrkt, doufám, že mi rozumí. A co dělá Ludvík? Světe, div se! Dal jsem se na botaniku! Správně, na botaniku! Jo, jo… maminka říkala: „Odpíraného chleba největší krajíc“. A je to tady. Ludvík chodí po lese a sbírá místní květenu. A ta teda je! Je docela jiná, než to, co jsem před tím viděl tady v Zakejvalčí. No, některé rostliny mi něco připomínají, některých jsem si asi nevšimnul, ale většinou je to naprostá exotika. Vypadá to třeba trochu jako tahle přepodivná květinka.

P��klad flory z Rrssff. Ani s�m Paganel by nev�d�l co je to za�.

Nebo tahleta! Škubanda, zdá se, byla nějaký vědátor té černé výpravy, nějaký specialista. Když jsem si tak prohlížel sestřelenou vzducholoď a hlavně její výbavu, napadlo mne, že to asi jen tak nějací piráti nebudou… O pirátech si myslím, že jsou to tvorové nepoddajní, takoví divocí, kdovíjakým pořádkem neoplývající. Žádný řád a kázeň. Prostě divocí loupežníci, kteří jsou schopni porvat se i sami mezi sebou, vybavení tím, co kde komu ukradli, uloupili… Tady takové náznaky nevidím. Všechno jednotné, už od těch stejně načerněných hlaviček a vůbec celé vzducholodi. Ono je to v podstatě kamufláž, ta černá barva ve zdejším tmavém světě, že… no a ta výbava! Všechno urovnané upevněné, žádné giglající se vaky a pytlíčky uvázané jen tak halabala… všecko jednotné v zákrytu… a vůbec ta výstroj, co ty jezinky sebou měly! Spoustu jejich věcí jsem viděl poprvé, a vůbec netuším, k čemu je mohli mít. Jo, a každá šňůra v lankoví letadla má v sobě oranžovou nitku… ano, tak se i u nás, na Zemi značila lana patřící námořnictvu…..tohle nebyla výprava pirátská, tohle byla regulérní výprava vojenská. A úkolem nebylo, podle mého mínění, jen tak oloupit, vydrancovat, vyplenit naši »Stanici na půl cesty«, ale místo vojensky obsadit. Proto bylo jezinek na vzducholodi tolik. Kromě vzduchoplavkyň nesla vzducholoď vojenský oddíl, který se měl debarkovat, zneškodnit a zlikvidovat osazenstvo Stanice, teda nás, a ustavit tady vlastní posádku CSL (Certifikovaných silničních lupičů), čili celníků. Určitě byla jednou z těch mnou dekapitovaných i vojenská velitelka, velitelka výsadku. No, ale vzduchoplavkyně zůstaly, podle všeho, většinou na své vzducholodi, která po proražení balonetu teď už nemá dost vztlaku k dalšímu letu… jo, je mi to jasné. Ty co nebojovaly, ty co nepadly prve v boji, padly do našeho zajetí, byly potrestány oškubáním, nabarvením a ponížením dle jezinčího mravu.

A s jednou z nich, co jsem si pro sebe nazval „Škubanda“, teď chodím na několikadenní botanické výpravy do pralesa.

Jezinka je to šikovná, chytrá, pochopila, že jsem Ldff, sebe bez rozpaků jmenuje „Šškbbňdff“… A říkám skoro s jistotou, že Škubanda je nějaká šéfová, tedy bývalá, ale to se pozná. Svou doprovázející jezinku rázně komanduje a ta dělá co jí řekne. Teda to co Škubanda brbtne.

Pralesn� rostliny-botanikovo delirium, �e?

„Košík udělej! Ale né takový, takový plochý a delší, copak to nevidíš, jaký má ta rostlina dlouhý stvol? No, proto! A teď polož zavazadla, vylez nahoru pro tamten květ. A dělej, nemáme na to celý den!“

To se ví, že Škubandě nerozumím, ale podle toho, jak se ta druhá jezinka snaží a jak mlčky poslouchá štěkavé brebentění Škubandy, je jasné, kdo je tady šéfovou. Docela si představuju, že Škubanda byla nějakým externím vědeckým specialistou výpravy a ta druhá byla jejím asistentkou, pomocnicí, nebo tak něco…

Nevypadají ty holky, že by byly extra zdrcené vynuceným usazením vzducholodě. Prostě si jedou po své linii, věda je věda, no a když už jsme tady, bude aspoň pořádný herbář! Když ji tak pozoruju, vzpomněl jsem si na Vernův román. „Děti kapitána Granta“ se to jmenovalo. A byl tam jakýsi nadšený profesor, který ať byli kde byli, ať se dělo co se dělo, pořád nadšeně pozoroval a studoval místní přírodu. Jo, Škubanda by mohla být od zítřka tím profesorem.

„A ten Ldff nám tady v pralese dělá ochranku a když je třeba, tak nám případně utne jakýsi kmínek, abychom se dostaly k tomu květu… no a za odměnu mu zkusím plasticky a mimicky vysvětlit, k čemu může která ta bylina být. Jo, a vůbec je to zajímavý tvor, ten Ldff, už jsem o nich slyšela, ale nikdy jsem je sama neviděla, tož mám prima příležitost se s tímto exemplářem seznámit…“

Jak říkám, nemůžu jí rozumět, jak si tak brebentí, ale fakt to vypadá, že říká právě toto…

Sbíráme toho moc. Hafo, habakuk, jak by řekla školní mládež. Kytky jako z deliria botanikova. Z něčeho jenom lupení, z něčeho jenom prášek a kořínky, něco bereme vcelku. Názvy těch rostlinek si vymýšlím podle sebe, takže tohle třeba určitě není pampe-liška, ale aspoň pampe-vlk. A toto není koníklec, tohle je oslístáj… Někde musí být nějaký opylovací hmyz, když tu jsou takové květy, ale neviděl jsem zatím nic. Vlastně i zvířat je tu v Zakejvačí málo. Zatím jsem se setkal jenom s hoppery, housenkami, těmi krásnými podivnými motýly a se světluškami. Jestli byly ti bílí červíci v housence nějakými symbionty, parazity nebo mláďaty, jsem se nedozvěděl. Tak rychle je jezinky spořádaly…jo, vlastně, ještě ti svraboví malilinkatí ďáblíci…

A už mi to trampování pralesem lezlo krkem. Konečně zpátky na stanici, konečně se pohodlně okoupu v teplé tekoucí vodě. V pralese je co jíst, zvláště když je s vámi botanička Škubanda. Je dost překvapivé, že některá místní zelinka chutná podobně jako jako ta naše, pozemská. Třeba kopr tady vypadá úplně jinak, ale chutná stejně jako náš. Nemám kopr rád. Ani doma, ani tady. Ale ta zeleninová dieta je za mnou, tady na »Stanici« je pro Ludvíka i onačejší bašta. Změnila se pro mě nejen strava, ale hlavně se změnila vzducholoď. No a tím vším se Ludvíčkovi změnila i nálada. K lepšímu! Zatímco jsme botaničili, (a bosky se bota ničí špatně) Jezinky vzducholoď přestavěly. O ty dva prostřelené balonety ji zkrálily, jeden rošt nebo snad podlaží odstranily, všechny šňůry navázaly, a vůbec, vzducholoď jako nová. A hlavně! Už není černá. Takže tady se chystá záchrana! Hurá! Vzducholoď se zabavuje! Privatizuje! Znárodňuje! Prostě je moje! Maminka říkávala: „Ludvíčku, kdo lže a krade, do pekla se hrabe!“ Hmm, vlastně má pravdu, tady opravdu kradu. Ale možná už v pekle jsem. Horko je tu jako v pekle, strašidel okolo mě moc, tož co. Do pekla se nehrabu, v pekle už jsem! A chci se vyhrabat. A co k tomu potřebuju? Zeppelin! Nutně!

Jen co najdu tu místní Kejvalku tak vzducholoď vrátím. Čestné slovo. Na holý pupek přísahám! Na co by mi taky doma vzducholoď byla, že…

Letíme si už pěkných pár dní. Pro černé jezinky možná ta výprava neskončila takovým katastrofálním neúspěchem. Podívej se na to z hlediska jejich vzdáleného velitelství, Ludvo. Pravda, expedice měla velké ztráty na výsadkářkách. Velitelství zde přišlo o vzducholoď. Ale! Vzducholoď jim vrátím, slibuju. A o veslařky velitelství nepřišlo, většinou letí s námi, a zbytek obsadil Stanici. Takže hlavního úkolu jejich výpravy dosáhly! Navíc šest jezínků! To je přece kořist! A i nějaké harampání čili haraburdí ztrofejčily! Profesorka Škubanda si veze obsáhlou sbírku květeny a těch poznatků o člověku, teda o mě! Do vědy zvané Ludvíkologie se pustila opravdu zgruntu. Jak studijní exemplář prohlíží, zkoumá, jak se snaží o dorozumění! A musím uznat, že jí to jde! Opravdu. Tahle jezinka je vzdělanec s badatelským nadáním. Její zájem je tak veliký, že Mrkt žárlí. Uzdravila se, až na tu zkrabatělou jizvu bezvadně, ale žárlí. A jak! Je jí chuděrce, divoké jezince odněkud z pralesa jasné, že ji Škubanda rozumem převyšuje, ale místečko na spaní na mém břichu Mrkt samozřejmě jako jediné dopřávám. Asi není úplně jasné, co mám za lubem. Jak chci místní Kejvalku najít. Jednu malou tlustou věžičku v ohromném, pralesem zarostlém světě. Ale plán mám. Vyjde mi, vyjde! Určitě vyjde! Prý není zoufalých situací, prý jsou jen zoufalí lidé.

„Toho bohdá nebude, aby Ludvík zoufalství podlehl!“

Z toho sebepovzbuzujícího optimistického zvolání je vidět, že za mojí náladou 1A stojí nejen lepší okolnosti, lepší vzduch, duffo, ale i zásoba šťáviček, kterou si kdysi černé, ale dneska flekatě ožužlané vojsko vezlo a které jsem ovšem ztrofejčil. Ani nemrkly!

Errata:

25.10.2021 23:06