Vítej, návštěvníku!

Rafan vytvořil bránu na mořskou pláž. Pro jejich návštěvu Útulného domova bylo třeba mít doprovod zástupce zřizovatele domova, kterým byla městská rada v nedalekém městečku, to ale Rafan neznal. Došli do města, našli radnici a Helara se ohlásila u purkmistra.

„Dostali jsme oznámení, že ve vašem dětském domově obchodují a hrubě zachází s dětmi. Máme příkaz Bdělého k inspekci a při ní nesmí chybět zástupce zřizovatele.“

Bylo vidět, že purkmistr je nepříjemně překvapený, skoro zděšený. Dlouho si prohlížel příkaz Bdělého a přemýšlel, jak se má zachovat. Helara dospěla k názoru, že je to tady uplacené zdola až nahoru a že nikdo nebude mít zájem odkrýt, co se v domově skutečně děje.

„Samozřejmě to oznámení prošetříme. Hned zítra tam pošlu radního, který to má na starosti a dáme vám zprávu.“

„Vy jste mě nepochopil. Inspekci provedeme my a to dnes. Od vás chceme vašeho zástupce, který předloží dokumentaci k řízení Útulného domova vydanou městskou radou a bude informovat městskou radu o výsledku inspekce.“

Purkmistrovi se roztřásly ruce. „Dobře, zavedu vás k pověřenému radnímu, který vám předloží příslušnou dokumentaci.“

Pak je vedl dlouhou chodbou a otevřel jedny dveře.

„Představuji vám pana radního Košáka, který má na starosti dokumentaci. Ten vám příslušné dokumenty vyhledá,“ a měl se rychle k odchodu.

„Počkejte, pane purkmistře, pan Košák je skutečně odpovědný za správu Útulného domova?“ zastoupila mu cestu Helara.

„No to ne,“ kroutil se purkmistr. „Ale příslušný radní tady není.“

„Aha, takže kdo s námi půjde do Útulného domova?“

„Snad by mohla moje tajemnice...“

„A dáte jí právo jednat z pozice nadřízeného s pracovníky Útulného domova?“

„No, to by asi nešlo. O čem by měla rozhodovat?“

„O ničem nebude rozhodovat. Jen zajistí, aby nám byli pracovníci k dispozici, dali nám potřebnou dokumentaci a ukázali nám, jak domov funguje. Je ale potřeba, aby znala organizaci Útulného domova. Jestli nemá přirozenou autoritu, musíte jí dát to pověření písemně.“

„Dobře, hned to zařídím.“

„Rafaeli, ty doprovoď pana purkmistra a postarej se o paní tajemnici.“ řekla Helara a mrkla na Rafana.

Bylo jasné, že Helara nechce purkmistrovi poskytnout čas k zametání stop. Zatím vyjmenovala Košákovi dokumenty, které potřebují.

„Bude ale nějaký čas trvat, než je najdu.“

„Zatím mi najděte jen poslední výroční zprávu, provozní řád a plán útulku. To snad nebude tak těžké. Zbytek projdeme zítra.“

„Počkejte prosím tady, za chvíli vám je přinesu.“

„Doprovodím vás,“ řekla nekompromisně Helara, neboť se rozhodla stůj co stůj zabránit kontaktu s vedením domova dříve, než budou připraveni na cestu.

Archivář pomalu procházel uličkami archivu a po delším hledání dokumenty našel.

Rafan vešel za purkmistrem do předpokoje jeho kanceláře. Drobná dívka seděla u těžkého dubového stolu a něco brkem přepisovala.

„Doprovodíte, slečno, ochránce do Útulného domova. Napište si pověření, já ho potvrdím.“

„Ale já tam v životě nebyla!“ vypadala tajemnice šokovaně.

„To je jedno, jen dohlédnete, aby poskytli ochráncům, co potřebují. Napište, že vás pověřuji zastupováním městské rady ve styku s pracovníky Útulného domova a inspekcí ochránců. A napište to pečlivě!“ mrkl purkmistr na tajemnici.

Rafanovi to neušlo. Usilovně přemýšlel, jak zabránit purkmistrovi v postranní úmluvě. Pak dostal nápad: „Pane purkmistře, mohli bychom zatím projednat, jakým způsobem se do Útulného domova dostaneme? Vidím, že slečna tajemnice tam cestu nezná.“

„Objednám vám povoz, který vás tam doveze.“

„Nezdržujte se slečno!“ povídá Rafan. „Kolegyně tady určitě bude každou chvíli.“

Na to tajemnice vytáhla papír a začala psát pověření.

„Pane purkmistře, mám návrh – až přijde kolegyně, spojíte se s vedoucím domova a sdělíte mu, že jsme tady. My se přemístíme do domova branou, kterou umím otevřít podle plánku domova.“

Rafan trochu zalhal – kdyby to tam neznal, nedovolil by si bránu jen tak otevřít.

„Já jsem nikdy bránou neprocházela!“ vyjekla tajemnice.

„To nevadí, my máme v doprovázení nezkušených osob zkušenosti. Bude to na naši odpovědnost.“

Purkmistr pochopil, že přišel o poslední možnost vrchní vychovatelku Bachovou v předstihu varovat.

Otevřely se dveře a vešla Helara s požadovanými dokumenty.

„Helaro, já tady slečně pomohu dopsat pověření a vy byste se zatím s pomocí pana purkmistra mohla ohlásit vedoucímu Útulného domova,“ řekl Rafan a lehce se pousmál. Helara pochopila a následovala Purkmistra do jeho pracovny.

Rafan dodiktoval tajemnici pověření a mile se na ni usmál. Byl přesvědčen, že ona nemá o špinavých praktikách kolem Útulného domova ani zdání.

„Nemějte obavy, žádné zázraky na vás chtít nebudeme. Jen bychom toho museli bez doprovodu zástupce městské rady moc vysvětlovat. Můžete se stáhnout do pozadí a jen potvrdit naše požadavky.“

Tajemnici to trochu uklidnilo a připravila pověření k podpisu. Zdrcený purkmistr vyšel ze své kanceláře s usmívající se Helarou. Podepsal pověření a opatřil ho pečetí.

„Děkujeme a přejeme vám hezký zbytek dne,“ rozloučila se za všechny Helara. Pak už se nezdržovali, vyšli před dům a Rafan otevřel bránu na nástupiště dětského domova.

Nástupiště bylo prázdné, jen vrchní vychovatelka Bachová stála pod střechou baráku a ruce měla za zády.

Helara se ujala slova: „Dobrý den, jsem ochránkyně Helara a přišli jsme s kolegou Vronem prošetřit oznámení, že se tady hrubě zachází a obchoduje s dětmi. Máme příkaz bdělého k inspekci,“ ukázala Bachové příkaz.

„Doprovází nás zástupkyně magistrátu zřizovatele domova, která městskou radu zastupuje ve styku s vámi a námi,“ dodala ještě.

Tajemnice ukázala Bachové pověření purkmistra. Rafan si všiml, že Helara neřekla jeho křestní jméno. Doufal, že ho Bachařka nepozná. Je to už skoro deset let.

„Nechápu, kdo si na náš domov stěžoval. Léta pracujeme podle stejných pravidel a nikdo nic nenamítal,“ řekla uraženě Bachová.

„Nicméně naší povinností je oznámení prověřit a doufáme, že se vše vyjasní,“ řekla Helara. Bachová se zatvářila trochu přívětivěji.

Aha – napadlo Rafana. Myslí si, že nás rychtář už uplatil. No, ta se sakra spletla!

„Tak co potřebujete?“ zeptala se Bachová.

„Máme tady poslední výroční zprávu. V ní se píše, že ke konci loňského roku bylo v útulku čtyřicet tři mladších chovanců a dvacet dva chovanců starších. Kolik chovanců máte dnes?“

„Čtyřicet jedna mladších a dvacet šest starších.“

„Předložte nám prosím dokumentaci těch, kteří tu byli na konci minulého roku a těch, kteří přibyli a odešli!“

„Následujte mne do kanceláře!“

Tam Bachová vytáhla šanon a vybírala z něj jednotlivé listy. Helara je pečlivě prohlížela a podávala je Rafe.

„Často se tady uvádí, že dítě bylo nalezeno bez doprovodu. Kdo ho nalezl?“ zeptala se Helara.

„Hodní lidé tady z okolí. Většinou dítě našli, nakrátko se ho ujali, ale neměli možnost se o něj trvale starat.“

„A proč se tady nepíše, kdo konkrétně dítě přivedl?“

„Lidé se většinou bojí, že by je mohl někdo obvinit z necitelnosti k cizímu dítěti.“

„Kdo? Městská rada? Nebo Vy? Nebo tyhle listiny zveřejňujete?“

„Nevím, dělalo se to tak vždycky a nikomu to nevadilo. Neznám žádné nařízení, které by nám to ukládalo.“

Helara vysvětlení přijala a pokračovala v prohlížení.

„Jaké mají děti dnes odpoledne zaměstnání?“

„Sbírají kameny na poli.“

„Kdy budou končit?“

„Asi za hodinu.“

„Rádi bychom viděli děti osobně. Nechte je hned po příchodu nastoupit. Já si je budu podle těchto papírů vyvolávat.“

„Budou mít asi hlad.“

„Nebojte se, nezdržím je dlouho. Najděte nám prosím ještě doklady o předání dětí, které odešly.“

Bachařka se začala potit.

„No, víte, my máme jen seznam těch, kteří odešli a kdo si je odvedl.“

„Ukažte mi ten seznam.“

Bachařka vytáhla nedbalý soupis jmen, na kterém bylo také stručně napsáno, kdo a kam děti odvedl.

„Máte nějaká potvrzení o adopci nebo jiné doklady o umístění nezletilých?“

„Ne nikdy to nikdo nechtěl.“

„To chcete říct, že dítě dáte komukoli, kdo se o něj přihlásí?“

„Proč by se o něj hlásil, kdyby se o něj nechtěl starat?“

„Všechny děti odcházejí vždy jen v jednom termínu?“

Nečekaně se ozvala tajemnice purkmistra.

„Ano, aby všichni měli stejné podmínky, je jen jeden výběrový den. Nejdříve ale z rozhodnutí městské rady přicházejí vojáci z místní domobrany.“

Helara jí poděkovala úsměvem.

„A kdy byl výběrový den letos?“

„Ještě nebyl, je vyhlášen až na září.“

Na dvoře se ozvaly dětské hlasy a Rafan vyběhl ven. Vychovatelky na něj koukaly překvapeně: „Co tu pohledáváte?“

„Vaše nadřízená vám to jistě vysvětlí. Prosím, abyste všechny děti nechaly zatím tady venku nastoupit.“

Helara sebrala papíry a vyšla s Bachovou ven. Děti se postavily do řad a trpělivě čekaly. Helara začala číst jména podle listů, které měla v ruce. Každé dítě si prohlédla a většinu jich posílala na umývárnu, aby se připravily na večeři. K Rafanovi poslala chlapce a dvě dívky, kteří vypadali o hodně mladší, než bylo psáno v dokumentech. Stranou dala dva papíry, na jejichž jména se nikdo neozval. Když skončila, zůstali na dvoře stát dva malí chlapci a jedno děvče. Rafan si je zavolal k sobě a se šesti vybranými dětmi si sedl na trávu.

„Nebojte se, nic se vám nestane. Chceme se jen přesvědčit, že se o vás tady dobře starají a nic vám nehrozí. Zatím jsme zjistili, že vás nemají všechny správně zapsané.“

„Když my máme pořád hrozný hlad!“ řekl potichu nejstarší z chlapců.

Rafan vytáhl z kapsy balíček sušenek a děti podělil. Trochu nedůvěřivě sušenky ochutnaly, ale pak je sluply jako malinu.

Jakmile zašustil obal sušenek, rozvlnila se kapsička a Rafan z ní musel pustit ven Plavíka. Jednu sušenku mu také dal. Plavík rychle děti oběhl, ale na nikom nic neloudil.

„Velký hlad, velký smutek,“ sdělil mentálně Rafanovi.

„Jé, co je to za zvířátko?“

„To je nitorfan, ale normálně se mu říká tulík, protože se rád kamarádí s člověkem, kterého pak už neopustí. Určitě se rád nechá od vás pohladit.“

Posadil si Plavíka na ruku a děti se ho skoro nábožně dotýkaly. Plavík se nechal ode všech pohladit a každého něžně pošimral ocáskem.

„Mňam, to bylo dobré. Máš strejdo ještě?“

Rafan víc sušenek pro všechny neměl a řekl: „Žádné mlsání, to by vám nechutnala večeře.“

„Nechutnala by nám, ani kdybys nám nic nedal. Okoralý chleba se žluklým burákovým máslem se jí jenom z hladu.“

Rafan věděl, že mají pravdu, ale nemohl jim pomoci.

„Povězte mi, jak dlouho tady jste.“

„Já od té doby, kdy naposledy padal sníh.“

„A já jsem přišla, až když roztál.“

„Přišel někdo z vás dřív?“

Děti se po sobě koukaly a pak zavrtěly hlavou.

„A kdo z vás přišel poslední?“

„Mě sem přivedli až v létě.“ řekla holčička, která byla mezi nezapsanými.

„A jak se jmenujete?“ zeptal se Rafan nezapsaných. Ozvala se ale holčička, kterou si Helara vybrala jako hodně malou.

„Mně říkali dříve Kristýnka, ale teď mě volají Hanko.“

„A nevíš proč?“

„Nevím, Hanka tady byla dřív, ale odešla.“

„A to odešla, až když jsi tu byla?“

„Ano.“

„A mně říkali Olinka a teď jsem Petra.“

„A já byl Kája a teď jsem Bořek. A ten Bořek taky odešel.“

„Tak jsme si hezky popovídali a teď musíte na večeři. Nezapomeňte si umýt ruce!“ řekl Rafan a vstal. Plavík zalezl do kapsičky a děti se rozeběhly k jídelně, kde už se fronta povážlivě zkracovala. Rafan potkal tajemnici purkmistra.

„Asi jsem se vaší kolegyni ztratila. Něco si vzrušeně vysvětlovaly a mávala přitom nějakým papírem. Tak jsem je raději nechala jít.“

Plavík vylezl z kapsičky a zvědavě si dívku prohlížel.

„Jé, vy máte tulíka! No toho jsem viděla jen jednou v životě. Jak se jmenuje?“

„Plavík, ale dejte si na něj pozor, strašně rád si z dlouhých vlasů staví hnízdečko!“

Plavík to pochopil jako výzvu, hned přeskočil dívce na hlavu a začal stavět. Ta se smála a nechala ho řádit.

„A jak říkají vám?“

„Já jsem Jitka. A jak se jmenujete vy?“

„Já jsem Rafael, říkají mi Raf nebo Rafan. Ale tady to neříkej. Já jsem totiž tady strávil čtyři roky a pak jsem utekl. Asi jsem byl jeden z mála, kterým se to povedlo. Jinak bych už asi rubal v dolech.“

Jitka se musela opřít o zeď, aby to s ní nepraštilo.

„Tak proto jste přišli ...“

„Ne, to ochráncům bohužel nepřísluší. I obchodování s dětmi se těžko prokazuje, i když tu stoprocentně je. Je tu ale podezření, že se tu obchoduje s harpyjemi a to už není žádná legrace.“

Dívka se roztřásla po celém těle. „To jsi mi snad ani neměl říkat.“

„Říkám ti to, protože jsi jediná z těch, s nimiž jsme jednali, kterou nepodezříváme, že bys s tím měla něco společného. Purkmistr si myslel, jak na to vyzrál, ale netuší, že to tu znám jako svoje boty. Pojď se naschvál podívat, co ty děti dostaly k večeři!“

Vešli do jídelny, kde děti dopíjely hořký čaj a dojídaly namazaný chléb. Raf se přitočil k holčičce, s níž mluvil předtím a řekl:

„Našel jsem ještě jednu sušenku. Vyměníš ji za ten zbytek chleba, co máš?“

Holčička horlivě přikývla a podala Rafanovi okousaný kousíček chleba. Rafan jí dal sušenku a vyšli s Jitkou ven.

„Na, ochutnej to!“

„Co to proboha je?“ očichávala Jitka zbytek krajíce a olízla kousíček pomazánky.

„Fuj“ odplivla si. „Kde jsi to sebral?“

„Na tom si právě pochutnaly všechny ty děti tady a snědly by i dvakrát tolik, kdyby dostaly víc.“

„Začíná mi to tady pěkně smrdět!“ řekla Jitka. „Copak mohou něco takového dětem kupovat?“

Ze dveří se vyřítila nasupená Helara a magicky sdělila Rafanovi: „Ta mrcha se na mě pokoušela kouzlit! No to jsem si pošmákla! Dělala jsem jakoby nic, ale když se na mě navázala, tak jsem jí udělala hloubkový průzkum vědomí. Ta se bude divit, co všechno vím! Já jsem jí ve svém vědomí narafičila spoustu blbostí, ale hlavně nějaké indicie na vyšetřování úplatků, takže můžeme očekávat, že se nám rozeběhne pěkný kolotoč. Přitom samotné úplatky nejsou v naší kompetenci a oni to vědí a budou si myslet, jak s námi zatočí. Přitom nám možná odkryjí spoustu informací o obchodování s dětmi a možná i o harpyjích.“

„A co ty dvě děti, které chyběly?“

„To je právě to nejzajímavější. Ta holka byla na marodce, něco si udělala s rukou. Ale o tom klukovi se Bachové vůbec nechtělo vykládat. Až když jsem jí pohrozila světlem moci, vyklopila to: mají tady nějakou uzavřenou jeskyni, kam posílají magicky děti za zvlášť velké přestupky – jakoby na hanbu.“

„Jo byl jsem tam, ale nepřipadal jsem si jako na hanbě, spíš na chcípnutí. Kamarád co tam byl před tím, na to taky umřel.“

„Hm, no tak tam poslala toho kluka. Chtěla ho tam nechat tři dny. Ale když ho chtěla přitáhnout zpátky, nebyl tam! Byla z toho dost špatná. Ale při průzkumu její mysli jsem opravdu nenarazila na nic, co by svědčilo o tom, že by věděla, jak ten kluk zmizel.“

„Taky jsem narazil na dost zajímavé informace. Povíme si to večer.“

„A co ta holka od purkmistra na nás tak kouká?“ Jitka stála a divila se, že Helara s Rafanem jen stojí a nic neříkají. Nebyla zvyklá na komunikaci ve vědomí.

„Ale, vyprávěl jsem jí o sobě a taky jsem ji pozval na místní večeři. Ta koukala! Řekl jsem jí ale, že tady může jít o harpyje.“

„Proboha proč jí to vykládáš! Co když nás potopí?“

„Myslím, že nepotopí. Naopak, mohla by nám dost pomoci. Musíme vymyslet, jak by se s námi mohla v případě potřeby spojit. Rád bych ji pozval na večeři.“

„Víš, že má trochu auru?“

„Všiml jsem si. Asi o tom vůbec neví.“

„Nepodceňuj ji!“

Pak ji Helara oslovila nahlas:

„Rafan mi řekl, že vás pozval na večeři. Víte tady o nějakém slušném ubytování a hospodě s dobrým jídlem?“

„Něco by se našlo. Purkmistr tam ale bude mít dost uší.“

„Mám jiný návrh. Čeká tě někdo doma?“ obrátil se Rafan na Jitku.

„Ne, bydlím s kamarádkou a ta mě oželí. Občas se toulám,“ trochu se začervenala.

„Dobře, tak zajdeme na večeři k Zachovi a přespíme v domečku. Aspoň načerpáme trochu magie.“

Obě ženy souhlasily.

„Jen aby ti pak Anděla věřila, že to setkání bylo jen pracovní!“ rýpla si Helara.

„Ňák už ji ukecám. Zdá se, že tady nebudeme nikomu chybět,“ řekl Rafan a vykouzlil bránu do Kouzelných zahrad.

Jitku tentokrát protáhla Helara.

Errata:

09.07.2021 08:09