Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno našla Hanka v troubě své oblíbené kakao, sladkou housku a jablko. Šla proto poděkovat a trochu pomoci Zachariášovi a udělala si také balíček jídla na cestu, protože věděla, že v Útulném domově je toho málo i pro děti. Při práci vyprávěla Zachariášovi, jak pochodila u Silmura.

„To je moc dobré řešení. Král z toho nezchudne, o děti bude postaráno a královna bude mít nový ušlechtilý cíl.“ mínil trpaslík. „Možná, že při tom plánování by se ti mohly hodit i nějaké moje zkušenosti. Rád ti pomohu.“

„Jsi moc hodný Zachu. Určitě zajdu, ale nejdříve musíme vyřešit, aby to děti v nejbližším období přežily.“

„Nepotřebuješ nějaké havarijní zásobování?“

„Ne, díky, na tři dny tam ještě jídlo je a pak se to už musí vyřešit nějak zásadně.“

Hanka vyšla na zahradu a přemístila se branou do Útulného domova.

Bylo dopoledne a dívky z výběrových baráků pokračovaly v zaměstnání podle programu. Menší děti si vzala na starost zase sestra Kornélie. Kluk, který dříve pomáhal v pekárně, do rána upekl docela chutné rohlíky a čtrnáctiletá hlavní kuchařka zajistila alespoň čaj a rozdání pečiva, takže děti vypadaly spokojeně. Hanka ji pochválila a spolu se daly do přípravy oběda.

Rafan tady strávil noc. Zkontroloval magické ochrany oplocení a vydal pokyn vrátnému, aby ho o každém příchozím informoval, než ho pustí dovnitř. Jaké bylo jeho překvapení, když prvním příchozím byla Jitka.

„Nazdar, co tu děláš?“ přivítal ji.

Jitka se nevesele usmála. „Purkmistr je celý podělaný a nejraději by na Útulný domov rychle zapomněl. Teď, když zřejmě nebudou žádné příjmy z prodeje dětí, by to nejraději zavřeli. Ale nemůže to udělat ze dne na den. Na odpoledne svolal mimořádnou radu města. Jsem zvědava, co dohodnou.“

„A jak v tom jedeš ty?“

„Dohadovali se, koho sem mají poslat. Nikdo z konšelů si nechce přidělávat starosti, a tak purkmistra napadlo, že nejlíp se tu vyznám já, když tu není Staviroh a já jsem tu s vámi byla celý den. Ale já se necítím na to, že bych se tu zrovna vyznala. Řekni mi, jak bych tady mohla být užitečná?“

„Hanka říká, že tři dny to tady ještě s jídlem vydržíme. Městská rada ví, že nemůže okamžitě zastavit financování. Asi by bylo třeba tam odpoledne zajít a žádat na nich peníze alespoň na potraviny. Problém je, že nevíme, co tady jídlo stojí.“

„Tak to bych asi mohla pomoci. Jídlo si chodím kupovat sama, takže mám přehled. Počítám, že ve velkém nemůžou být ceny vyšší než v drobném.“

„Výborně, tak zajdi do kuchyně a udělejte s Hankou odhad, kolik bude stát denně jídlo. To bys pak měla odpoledne přednést na městské radě. Když tě sem vyslali, budou se muset tvým návrhem zabývat. Radši to malinko nafoukněte, počítej s tím, že páni radní budou chtít šetřit.“

„Fajn,“ řekla už trochu veseleji Jitka. „Když mě pověřili, budu teď velkou paní. Ale plat mi stejně asi nezvednou.“

Hanka si v kuchyni libovala, jak jsou děti šikovné, a že už to zvládají skoro samy. Divily se, že je při práci nikdo nepohlavkuje jako Fanina. Jitka jí přednesla Rafanův návrh a hned se pustily do sestavování jídelníčku na týden. Než pomocníci rozdali oběd, měly přehled, co je bude strava stát. Braly ceny jako v malém a doufaly, že to co jim konšelé srazí, na nákupu ve velkém ušetří.

„Abych už vyrazila, rada začíná za hodinu,“ starala se Jitka.

„Neboj, pojď ještě něco sníst, vezmu tě tam bránou.“ uklidnila ji Hanka.

Tentokrát Jitka neodmítla jídlo, které měly děti. Bylo docela chutné.

Hanku něco napadlo.

„Radní se nejspíš budou chtít domova co nejrychleji zbavit. Kdyby byla vhodná příležitost, zmiň se jim, že jsi náhodou zaslechla, když jsem mluvila s ochráncem a říkala jsem, že mám děti ráda a že bych snad našla sponzora na provoz. Když se chytnou, snaž se nějak nenápadně vyzvědět, za kolik by mi celý pozemek včetně jezírka, co je dnes za plotem, prodali s tím, že vyřeším všechny problémy s dětmi, co jsou tady.“

Jitka nechtěla věřit svým uším.

„Ty myslíš, že bys to utáhla? Víš kolik je to peněz?“

„Já ti to pak vysvětlím,“ slíbila jí. „Ale nejednej tak, jako bych tě tím pověřila. Spíš jako že je tajné, že jsi to vyslechla.“

„Rozumím. Tak už pojďme!“

Pak se nechala přemístit k radnici a Hanka se přemístila zpět do domova. K večeři měli plánovanou pomazánku. Pekařští pomocníci napekli placky, takže Hanka nemusela zasahovat. Šla si raději popovídat s Kornélií. Děti pracovaly na zahradě, takže byl čas vypovědět jí stručně, jak to bylo s jejich útěkem a studiem.

„To jsem ráda, že se vám to povedlo. Kéž by měly takovou příležitost i ostatní děti, které tady jsou!“

„Vzala byste si na starost oddělení menších dětí?“ zeptala se Hanka.

„Já? Kdopak by si bábu jako já vybral?“

„Dětem rozumíte, umíte to s nimi, zkušenosti máte a je na vás spolehnutí. Co by si mohl kdo víc přát!“

„Stejně to tady asi zavřou. Kdopak by to financoval, když děti nebudou na prodej?“

„Třeba se někdo najde. Mám už nějakou představu a sháním někoho, kdo by mi ji pomohl dotvořit.“

Kornélie se zamračila: „Nemaluj si vzdušné zámky. Nikdo takový se tu nenajde.“

„Ale já už ho našla. Jen se to nesmí rozkřiknout, aby konšelé měli pocit, že by se domova rádi zbavili i zadarmo. Kdyby se dozvěděli, kdo to tady může financovat, měli by nehorázné požadavky.“

„A kdo by to prosím tě financoval?“

„To neprozradím, dokud se nedohodnu s konšely na ceně. Ale věřte mi, že sponzor bude. Nepovažujte práci na návrhu nového uspořádání domova za zbytečné.“

„Vypadáš, že máš holou zadnici, ale plány máš, jak když vlastníš diamantové doly. Ale budu ti věřit, zatím ses postarala o všechno bezvadně. Já bych to teda brala.“

„Tak přemýšlejte, jaké by mělo být skromné, ale účelné vybavení pro menší děti, jak by se měly postavit baráky a tak. Jen mimochodem. O děti se pořád staráte jen vy. Kdepak je sestra Agáta?“

„Ta je po té ostudě zalezlá v kanceláři a ani nevystrčí nos.“

„Řekněte jí, jestli tady chce dále pracovat, tak ať se taky trochu stará. Jinak si za ni budeme muset najít někoho jiného. Nebo si myslíte, že s ní radši nemáme počítat?“

„Myslím, že není tak špatná, ale snažila se zalíbit Bachové a byla na děti zbytečně přísná. Kdyby to bylo na mě, za kolegyni bych si ji nevybrala.“

„Uvidíme!“ řekla Hanka. Pak nalezla krystal Jitky.

„Ještě zasedáte?“

„Jo, ale ozvi se tak za hodinu.“

Rafan seděl na trávě a pozoroval, jak si děti hrají s tulíkem.

„Máš představu, jak to chodí u větších dětí?“ zeptala se Hanka.

„Ani ne, mohli bychom tam zajít.“

Plavíka dal do kapsičky a šli.

Chloubou výběrových baráků byla jídelna. Právě tam si zájemci vybírali děti, které si odvedou. Tato místnost byla opravdu hezká. Vyšla jim v ústrety ošetřovatelka, kterou neznali. Vypadala, že nečeká, že by se výběrových baráků události minulých několika dnů dotkly. Asi bylo na čase jí vysvětlit, že je na omylu.

„Ještě jsme se nesetkali“ oslovil ji Rafan. „Já jsem Rafael Vron pověřený ochránci, abych dohlédl na dodržování pořádku v domově za nepřítomnosti vrchní ošetřovatelky. Moje sestra Hana mi pomáhá dohlížet na kuchyň a děti postižené nedávnými událostmi.“

„Tady je pořádek a vše běží v zavedeném rytmu,“ řekla bezstarostně ošetřovatelka. „Připravujeme se na výběrový den.“

„Vzhledem k dosud nevyjasněné trestné činnosti hlavní ošetřovatelky a dalších osob není jasné, zda, a za jakých podmínek se bude výběrový den konat.“

„Promiňte, já jsem se asi přeslechla. Z čeho pak budou ty ostatní děti žít?“

„To se řeší,“ ujistil ji. „Dosavadní průběh výběrových dnů měl spíše charakter obchodování s dětmi, nežli osvojování dětí k výchově. Tím má charakter trestné činnosti a osoby odpovědné za to, co se už stalo, budou potrestány.“

Ošetřovatelce to pomalu docházelo. „My, tedy já a kolegyně z tohoto oddělení, jsme ale výběrové dny neorganizovaly, jenom jsme dětem vštěpovaly potřebné praktické znalosti. Pak jsme také pomáhaly starat se o hosty.“

„Nikdo vás zatím neobvinil, a jestli se ukáže, že jste pracovaly tak, jak říkáte, a z obchodu s dětmi neměly žádný přímý prospěch, tak ani neobviní. Budete se ale muset smířit s dost podstatnými změnami v režimu domova.“

„Promiňte,“ připojila se Hanka k hovoru, „nemohla bych přece jen vidět, jak tady větší děti žijí?“

„To by musel dovolit pan Staviroh, nebo vrchní ošetřovatelka.“

„Těch se jen tak nedočkáme. Pan Staviroh je ve vězení a Bachová na útěku. Vám se to sem nedoneslo? Ale nutit vás nemohu.“

„A proč vás to zajímá?“

„Když se děti nebudou prodávat, musíme najít nějaké sponzory s čistšími úmysly. Každý, kdo by uvažoval o sponzorování, bude chtít mít informace, jak to tady vypadá, případně jaké jsou plány na zlepšení. Když to tu ale neznám, nemohu plány na zlepšení navrhnout, ani poskytovat seriózní informace možným sponzorům.“

„Proč by to někdo, prosím vás, platil?“

„Důvody mohou být různé: reklama, snížené daně, nebo prostě někdo má rád děti.“

„A to bychom tady mohly dál pracovat?“

„Já to tady přece nevedu a ani nepovedu. Ale sponzoři budou určitě rádi, když tu bude kvalifikovaný a odpovědný personál,“ odpověděla šalamounsky Hanka.

„Víte co?“ vybafla po chvíli ošetřovatelka. „Však se nikdo nezblázní, když si to prohlédnete. Buďte ale připravená na to, že potřebných zlepšení bude hodně.“

Hanka se usmála a nechala se vést do ložnic dětí.

Tam to už tak pěkně jako v jídelně nevypadalo a Hanka si bezděky vzpomněla na tábor nakažených sitbely. Ale v ložnicích bylo čisto, vyvětráno a vzorný pořádek.

„Děti si tady uklízejí samy. Oblečení mají ve skříňkách. Perou si ho v prádelně, kde je taky sušárna. Každé dítě má svoji značku, kterou si vyšije na každý kus oděvu.“

Hanka nakoukla do jedné skříňky. I tam byl pořádek.

„Máte je dobře vytrénované.“

„To víte, v takovém kolektivu to musí šlapat. Jinak bychom se z toho zbláznily. Chlapci spí samozřejmě odděleně od děvčat.“

„A kde jsou všichni?“

„S některými jste se asi potkala v kuchyni. Ostatní chlapci pracují na poli a dívky se na louce učí tančit.“

„Ti, kteří pracují v kuchyni a v pekárně se opravdu snaží. Zdá se mi, že jim to jde lépe, než se sestrou Faninou. Musíte je pochválit.“

Na Hanku i na Rafa udělaly výběrové baráky docela dobrý dojem.

„Děkuji vám. Kdyby děti nevěděly, co je čeká při výběrovém dni, mohly by tady být docela spokojené.“ pochválila Hanka. „Jistě by se jim líbilo více prostoru a soukromí, ale to se dá všechno vyřešit časem.“

„Vy mluvíte, jako byste zastupovala knížete nebo krále!“

Hance zatrnulo, ale nedala na sobě nic znát.

„Jak jste nám vylíčila situaci, budeme moc rádi, když to takhle udržíme,“ posteskla si ošetřovatelka.

„A, co myslíte, učily by se děti rády číst, psát, počítat, nebo i pokročilejší znalosti?“

„Většina jistě ano. Víme, že se to často učily i mezi sebou. Bachová to neviděla ráda, ale my jsme jim to tolerovaly. Vy myslíte, že by k tomu při novém uspořádání byla vůle?“

„Rozhodně bych se za to přimlouvala. Nakonec vy určitě základní vzdělání máte, takže byste začátek snad zvládly.“

„Docela by nás to bavilo,“ usmála se ošetřovatelka.

Rozloučili se a Hanka znovu kontaktovala Jitku.

„Před chvilkou to skončilo. Všichni se kroutili jako hadi. Každý se bojí, na každém se najde trochu viny. Na druhé straně jednoznačný názor je, že město si nemůže dovolit platit všechny náklady Útulného domova. Zatím schválili, že do konce měsíce budou poskytovat na den tři čtvrtiny částky, kterou jsem požadovala. Pak ale, pokud se nenajde zázračný sponzor, domov zavřou.“

„A děti?“

„Ten problém budou muset tak jako tak vyřešit. Přišlo se totiž na to, že je zákon, podle kterého tím, že je přijali do dětského domova, mají k nim do dosažení dospělosti vyživovací povinnost.“

„No to je gól! Tak teď jsou v kleštích.“

„Nesměle jsem nadhodila, že by to možná byl někdo i ochoten převzít a sehnat si sponzory, kdyby mu to dali i s pozemkem do trvalého užívání. Měli jste slyšet, jaká se na to strhla bouře. Kdyby tam někdo takový byl, hned by mu to vnutili i s glejtem, že je čestným občanem města!“

„A myslíš, že jim to vydrží?“

„No, když už ta myšlenka padla, někdo tam prohlásil, že by si to takový trouba mohl taky rychle rozmyslet. Proto rovnou odhlasovali, že kdyby někdo takový přišel za purkmistrem, má to purkmistr ihned v zastoupení rady podepsat. Dokonce mě pověřili, abych tu listinu měla předem připravenou a jenom se doplnilo jméno a datum.“

„A nechali ti dál povinnost dohlížet na domov?“

„Jo, nechali. A mám tam radši pořád být, aby ochránci nemysleli, že na to městská rada kašle.“

„A za ty peníze do konce měsíce můžeme nakoupit jídlo hned?“

„Jo, dali mi plnou moc a uložili, ať hledám sponzory.“

„Tak to nemá chybu. Přijď co nejdřív, musíme to pořádně promyslet. Já si zatím promluvím s několika přáteli.“

Hanka si vzala stranou Rafana a vylíčila mu, co se právě dozvěděla. Rafan se upřímně bavil. Pak kontaktovala Zachariáše.

„Zachu, na tohle ty budeš expert. Dostali jsme peníze na jídlo do konce měsíce. Není to sice žádná sláva, ale potřebovala bych zkonzultovat jídelníček a poradit, kde co máme nakoupit, aby to bylo kvalitní, bylo toho dost a pokud možno ještě něco dětem zbylo na přilepšenou.“

„Koukám, že to tady můžu rovnou zavřít. Copak můžu někde lítat, když ani ty už mi nepomáháš?“

„Mám návrh: Seberu si podklady a přijdu k tobě. Zatímco ty budeš přemýšlet, já budu pracovat. A možná si přivedu i nějakou pomocnici.“

„Ty mě vždycky nějak ukecáš. Tak ráno přijď.“

„Rafane, myslíš, že bych si mohla na zítřek odtud odvést dvě šikovná děvčata, aby mi pomohla s nákupy?“

„Jestli se dohodneš s ošetřovatelkou...“

Hanka vyběhla za ošetřovatelkou, se kterou mluvili na výběrovém baráku.

„Mám prosbu. Dostali jsme možnost nakoupit potraviny. Peníze jsou do konce měsíce. Potřebovala bych dvě šikovná děvčata, která nejsou potřeba tady v kuchyni a pomohla by mi s nákupy a uměla se pak i točit v kuchyni.“

„Ráno je tu pro vás přichystáme.“

„Děkuji, přijdu hned po snídani.“

Na nástupišti potkala Hanka Jitku. Nesla si kufřík. „Když tady mám být pořád, tak se rovnou nastěhuju do kanceláře. Kdo má pořád chodit sem a tam.“

„To se zrovna hodí. Já se chci zítra vypravit k Zachovi a obstarat nákupy ve velkém a za co nejvýhodnější cenu. Mohla bys to pohlídat v kuchyni – umíš přece vařit! Vrátíme se asi až večer.“

„No jasně, co bych tady celý den dělala?“

„A teď pojď, musíme si v klidu uspořádat myšlenky. V kanceláři asi bude klid. Můžeme si tam sednout, když tam chceš nocovat?“

„Jistě, já zase tolik věcí s sebou nemám. Půjdeš, Rafane, s námi?“

Sedli si kolem stolu a Hanka začala:

„Situace není tak špatná. Peníze máme na jídlo do konce měsíce, to je dvacet dní. Zatím to šlape bez problémů, větší děti jsou schopny provozovat pod dohledem kuchyň i pekárnu. Zach nám pomůže nakoupit potraviny za slušné ceny a v dobré kvalitě.“

„Ale co pak?“

„Zítra se musím věnovat Zachovi. Pozítří musím mít záruku nějakého majetného občana, že za mne převezme vyživovací povinnost, když na to nebudu stačit. Jitka má na stole smlouvu o bezplatném převodu zařízení i s pozemkem na toho, kdo převezme vyživovací povinnost k dětem. S tou zárukou pak půjdu k purkmistrovi a podepíšeme smlouvu o bezúplatném převodu. Ty tam, Jitko, musíš být, aby se to nezdržovalo. Když bude záruka a purkmistr to hned nepodepíše, začne to vrtat pánům konšelům hlavou.“

Jitka přikývla. „Budu tam.“

„Jestli se to takhle podaří, budeme mít jídlo i Útulný domov. Do konce měsíce pak máme čas plánovat.“

Hanka s Rafanem vyšli na nástupiště. Rafan se usmíval. „Jitce to provrtá břicho. Takové tajemství! Ale je fakt, že čím míň lidí o tom ví, tím líp.“

„Zalezu do našeho domečku. Musím se hlavně domluvit se Silmurem.“

Přenesla se do Santareny a kontaktovala Silmura.

„Bála jsem se, že kdybys chtěl koupit Útulný domov ty, bude mít městská rada nehorázné požadavky. Nastrojila jsem to tak, že jsou připraveni převést Útulný domov i s pozemkem tomu, kdo převezme vyživovací povinnost za všechny děti, které tam jsou. Určitě ale budou chtít záruky, že nabyvatel může podmínky pro děti zajistit. Já nemůžu ručit žádným majetkem, nic nemám. Mohl bys mi vydat záruku, že převezmeš vyživovací povinnost, jestliže nebudu schopna potřebné zaopatření poskytnout dětem já?“

„Tos nastrojila šikovně! Možná by záruku mohla na sebe vzít královna matka, a to ne svým jménem, ale jako majitelka zámku Dlouhý lán. Já na to dám královskou pečeť, a ty budeš mít záruku, aniž by před podpisem někdo tušil, že jsme za tím já a královna matka osobně. Jak se ti to líbí?“

„Je vidět, že se ještě musím hodně učit. Díky pane králi. Mohu si pro záruku přijít zítra večer?“

„Přijď, bude to připraveno. Pracuješ na plánu rekonstrukce?“

„Zatím musíme zajistit, abychom přechodné období přežili. Pozítří už se tomu budu věnovat cele. Dobrou noc.“

Náhle jí naskočila komunikace zlatého draka. Plán únosu Hedvy všichni schválili, takže Sváťa má čtyři dny na přípravu. Sdělila pak ještě Vronovi, že v úterý má čekat Hedvu a usnula. Plamovi už dobrou noc dát nezvládla.

Ráno Hanka zaspala, takže raději nesnídala. Rychle vykouzlila bránu do Útulného domova, kde už na ni čekaly dvě pomocnice. Vzala připravený jídelníček a od Jitky převzala doklad na úvěr městské rady.

Zeptala se dívek: „Už jste někdy cestovaly bránou?“

Obě zavrtěly hlavou.

„Klidně stůjte, a až vás vezmu za ruku, půjdete se mnou. Necukejte se a nedělejte žádné trhané pohyby.“

Pak je vzala za ruce a provedla branou.

„Kde to jsme?“ zeptaly se, když se na druhé straně rozhlédly.

„Jsme v Santareně. v hotelu Kouzelné zahrady. Pan Zachariáš je hodný trpaslík. Pomůže nám nakoupit co potřebujeme za rozumné peníze. Za to mu dnes budeme pomáhat v kuchyni. Nákup si odneseme večer.“

Dívky ochotně přikývly.

„To je dost, že jdeš. A co tyhle vyžlátka? Ty ti budou pomáhat?“

„Jo, určitě toho dost zastanou.“

Hanka jim dala zástěry. Všimla si, že jedna z dívek má potíže chytit správný kaloun.

„Vidíš na to dobře?“

„Nevím. To, co je dál, vidím líp.“

Hanka odhadla, jaké potřebuje brýle a vykouzlila je dívce rovnou na nose.

„Jé, to je príma, jak jste to udělala?“

„Ty jsi nikdy neměla brýle?“

„Ne, to je to, co mám na nose?“

„Budeš je tedy nosit na práci, aby sis neuřízla prst.“

Zachariáš dal dívkám čistit zeleninu a vzal si od Hanky jídelníček.

„Nó, docela dobrý,“ přikývl.

Trochu ho upravil, přidal dalších dvanáct dnů a pak začal vypisovat suroviny.

Hanka se mezi tím dala do přípravy oběda podle Zachariášových požadavků.

Trpaslík prohlédl dlouhý soupis surovin, přidal ještě nějaké koření a pak povídá: „Je to dobrý, to za ty peníze pořídíme.“

Dodělal s Hankou oběd, podělil hosty a vyrazil na nákup. Hanka sebrala upotřebené nádobí a dívky ho myly. Pak se daly do večeře. Než se Zachariáš vrátil, už se polévka vařila a maso peklo v troubě. Zelenina byla očištěná.

„Byly jste docela dobré,“ řekl trpaslík. „Nákup máte v koších. Ještě zbylo i na nějaké laskominy.“

„Tak jak se vám tu líbilo?“ ptala se Hanka.

„Je tady moc hezky,“ odpovídaly nadšeně dívky.

„Pokusíme se to u vás udělat také tak hezké. Nějaký čas to potrvá, ale určitě se to podaří. Zpátky projdeme zase branou. Najednou vás dvě a koše ale nepronesu. Nejdřív branou protáhnu vás, vy tam počkáte, a já se vrátím pro koše.“

Dívky přikývly a poslušně počkaly. Pak koše odnesly do komory u kuchyně. Zachův jídelníček s rozpisem pověsila Hanka na dveře.

„A tady je návod k použití,“ mrkla na čtrnáctiletou šéfkuchařku.

Chvilku si odpočinula a pak kontaktovala Silmura.

„Mohu si přijít pro ten papír se zárukou?“

„Ano, je tu připravený. Přenes se rovnou na nádvoří, seběhnu tam.“

Hanka otevřela bránu a když prošla, Silmur už scházel po schodech. Dal jí honosný pergamen, na kterém bylo napsáno: Majitelka zámku Dlouhá Louka se tímto zavazuje převzít vyživovací povinnost dětí v Útulném domově, bude-li jeho majitelkou. Hana Vronová, podpis nečitelný, za správnost – podpis králova tajemníka a královská pečeť.

„Děkuji Silmure. Až budu domov mít, převedu ho na tebe nebo královnu matku – jak si budete přát.“

„O tom si promluvíme, až budeš mít hotový ten plán. Pozdravuj kamarády.“

Hanka se přenesla bránou do Santareny, vykoupala se a konečně měla čas se podělit o svoje zážitky s Plamem a se Sváťou.

„Vidíš, je z tebe velká manažerka,“ dobíral si ji Sváťa.

Plam jen foukl Hance do vlasů a popřál dobrou noc.

Tentokrát si Hanka nařídila budík.

Ráno se nasnídala a pak se přemístila do Útulného domova.

„Jitka už odešla před hodinou, chce mít všechno připravené,“ řekl jí Rafan.

Přenesla se před radnici, zkontrolovala záruku a vešla k purkmistrově tajemnici.

„Mohla bych hovořit s panem purkmistrem?“ zeptala se škrobeně.

„Moment, uvedu vás,“ řekla stejným tónem Jitka.

Purkmistr seděl za svým stolem: „Co si přejete?“

„Ze zápisu městské rady jsem zjistila, že nabízíte Útulný domov i s pozemkem, na kterém stojí, tomu, kdo převezme vyživovací povinnost pro nynější chovance domova.“

„Ano, to je pravda.“

„K pozemku patří i jezírko mimo stávající oplocení?“

„Ano, to je také pravda.“

„V tom případě jsem připravena podepsat smlouvu o převedení Útulného domova včetně vyživovací povinnosti na mne.“

Purkmistr se vymrštil ze židle.

„Cože? Milá slečno, víte vůbec, co představuje závazek vyživovací povinnosti k asi sedmdesáti dětem, které tam jsou? Obávám se, že při vašich majetkových poměrech by každý soud tuto smlouvu označil za nekalou praktiku, kterou se město chtělo pomocí bílého koně – tedy vás – zbavit svých závazků.“

„Proč myslíte, že nejsem schopna zajistit vyživovací povinnost? Mám závazek třetí strany, že tuto povinnost převezme za mne!“ podala purkmistrovi pergamen.

Purkmistr na něj zíral a nevěděl, co si o tom má myslet. Prohlížel královskou pečeť, která dokládala pravost listiny.

„Slečno, zavolejte pana Košáka!“ zavolal na Jitku.

Ta odběhla a za malou chvíli přišel.

„Pane Košáku, jako archiváře městské rady vás žádám o posouzení pravosti této pečeti!“ podal mu purkmistr pergamen.

Pan Košák došel pro lupu, pečeť pečlivě prozkoumal a řekl:

„Pečeť je bezpochyby pravá.“

Purkmistr vzhlédl od stolu a poručil Jitce:

„Přineste mi smlouvu o převodu vlastnictví Útulného domova.“

Jitka smlouvu rychle přinesla.

„Prosím podepište to!“

Hanka zkontrolovala text smlouvy a podepsala se na oba originály.

Purkmistr si smlouvu přitáhl, namočil pero, chvilku váhal a pak se dvakrát podepsal.

„Prosím, pane Košáku, podepište se jako svědek.“

Pan Košák se třesoucí rukou podepsal na oba originály smlouvy.

„Předpokládám, že jako příslušný úřad zanesete tuto smlouvu neprodleně do evidence vlastníků,“ řekla pak Hanka.

Svinula jeden originál smlouvy a rozloučila se: „Děkuji vám, pánové.“

V pracovně purkmistra bylo chvíli ticho a pak purkmistr ulehčeně vydechl.

„A máme to s krku!“

Po chvíli, když to trochu rozdýchal, zavelel.

„Slečno, pověřuji vás předáním Útulného domova slečně Vronové a sepsáním zápisu, který pak podepíšu.“

Hanka předpokládala, že purkmistr vyšle Jitku, aby Útulný domov předala. Čekala na ni před radnicí. Když vyšla, otevřela oběma bránu a prošly do Útulného domova.

Vešly do pracovny Bachové a tam už to Jitka nevydržela.

„Tak už to konečně vybal! Kdo je ten záhadný sponzor?“

„Král Silmur a královna matka.“

Jitka vyvalila oči a otevřela pusu. Třikrát se nadechla a pak se zeptala.

„Jak ... Jak se ti to, prosím tě, povedlo?“

„Jsme totiž, já i Rafan, Silmurovi přátelé, a jestli si vzpomínáš na hrozící hladomor před třemi roky, pomohli jsme mu společně s dalšími kamarády získat královský amulet a zničit nepřátele království. Asi mi dost věří, protože slíbil, že to podepíše přesně tak, jak to připravím. Královna matka pak bude patronkou domova.“

Jitka vyskočila ze židle a začala radostně křepčit.

„Takže peněz bude na všechno dost!“

„Počkej! Jižní království není sice chudé, ale král nemá tolik peněz, aby se s nimi zbůhdarma mrhalo. Děti tu musí mít dobré podmínky, ale žádná rozmařilost se pěstovat nebude. Ostatně to tak chodí i na královském dvoře. Proto musím s lidmi, kteří k tomu mají opravdu dobrý vztah, vytvořit dobrý plán, jak to bude fungovat.“

„A kolik na to máš času?“

„Teoreticky do konce měsíce. Ale Silmur by to chtěl mít dřív. V návrhu budou taky podmínky financování a způsob správy domova včetně jmenování zodpovědných osob. Teď musíme sepsat zápis o předání, který doneseš k podpisu purkmistrovi ráno. Stejně si myslím, že tě vyhodí, až zjistí, na jaký špek skočili. Ale jestli nebudeš mít něco lepšího, něco ti najdu.“

Errata:

09.07.2021 08:09