Vítej, návštěvníku!

Hanka se vrátila do kanceláře a kontaktovala Sváťu. „Potřebovala bych mluvit se Slavomírou. Byla bych ráda, kdybys šel se mnou. Nikdy jsem s ní ještě nemluvila. Po obědě bychom se mohli spolu přesunout k táboru svatého Sekurita.“

Sváťa souhlasil a Hanka se šla naobědvat. Pak se se Sváťou přemístili do nehostinného kraje před bránou tábora. Vrátný Sváťu poznal. „Co si přeješ, bratříčku stromů?“

„Potřebovali bychom mluvit s vidajlámou. Můžete nám ji sehnat?“

„Chvilku počkejte, podíváme se po ní.“

Netrvalo dlouho a Slavomíra se objevila. Se Sváťou se na přivítanou políbili, Hance podala ruku. Hanka najednou pocítila osten žárlivosti.

„Půjdete dál?“ zeptala se Slavomíra.

„Raději bychom s tebou šli na procházku za branou tábora.“

Slavomíra překvapením zamžikala, ale pak řekla vrátnému, že se brzy vrátí, a vyšla za závoru.

Hanka nevěděla, jak začít.

„Co vám teď řeknu, je novina, která by mohla úplně změnit postavení Martisových potomků. Nejdřív si ale potřebuji něco vyzkoušet s někým, kdo má Martisovu krev. Nebude to nic příjemného, ale je to důležité. Byla bys ochotna k takovému pokusu?“

„Co ty o tom víš?“ obrátila se Slavomíra na Sváťu.

„Vůbec nic. Jsem překvapený stejně jako ty.“

„Dobře tedy,“ řekla Hanka. „Nejdřív si něco vyzkoušíme se Sváťou. Sváťo, prosím tě, zkus mě popálit. Ale jenom maličko, jinak tě to bude bolet.“

„Mě? Snad tebe, ne?“

„Zkus to, prosím tě.“

Sváťa zvedl prst a vyslal k Hance magickou jiskru.

„Au, vždyť to popálilo mě!“ foukal si na prst.

„To máš dračí most, nebo co jsi to udělala?“ zeptal se Hanky.

„Nic jsem neudělala. Ode dneška každé se útočné kouzlo vyslané proti mně obrátí proti jeho autorovi.“

„Co je to za blbost? To tě musí stát spoustu magie!“

„Nestojí mě to žádnou magii. Je to dar.“

Sváťovi začalo svítat. Takový dat mohla dostat jen od harpyje.

„Tak proto jsi byla dva dny nezvěstná! Máš ale asi dluh?“

„Nemám žádný dluh. Kdyby to nebylo děsivé, řekla bych tomu dar od přítelkyně.“

„Proboha Hanko, co jsi to udělala?“

„Bylo to nebezpečné, ale už je to pryč. Definitivně. Jsem to pořád já, nic se mnou nikdo neprovedl. Tedy až na tenhle dar.“

„Takže jsi vlastně nezranitelná?“

„Funguje to jenom na kouzla. Kdybys mi vrazil pod žebra kudlu, rozloučila bych se se životem jako každý jiný.“

Ozvala se Slavomíra: „A proč to ukazuješ mě?“

„Protože stejný dar máš mít i ty. Sváťo, vydržíš ještě jeden pokus?“

„Teda holky, co jsem vám udělal? Kdo to má vydržet?“

Pak vyslal jiskřičku i na Slavomíru. Také se vrátila zpět. Naštěstí si už dával pozor a zaštítil se chladem.

„A proč mám ten dar já, komu za něj mám sloužit? Já o to přece nestála!“

„Ten dar máš, protože ho teď mají všichni Martisovi potomci. Ale má to háček. Ten dar působí i tak, že svým kouzlem nemůžeš nikomu ublížit.“

„Vůbec tomu nerozumím. K čemu nám to bude?“

„Nejdřív vyzkoušej, co se stane, když kouzlem napadneš Sváťu.“

Slavomíra byla tak rozhozená, že na Sváťu vyslala pořádnou magickou herdu. V tu chvíli vykřikla „Au!“, skácela se na zem a jen pomalu se sbírala.

„A to teda má být jako dar, jo?“

„Přemýšlej. Proč jsou tady všichni zavřeni?“

„Protože se jich draci i lidé bojí.“

„No a proč se jich všichni bojí?“

„Mají strach z jejich kouzel.“ Slavomíra se zarazila. Začínalo jí to docházet.

„Takže když teď nemohou nikomu svými kouzly ublížit, není důvod, aby nemohli žít mezi normálními lidmi!“

„A to jsi zařídila ty?“ vyskočila Slavomíra a dala Hance pusu.

„Nebudou mi za to nadávat?“

Slavomíra se posadila na zem. „A ostatní kouzla nám zůstala?“

„O žádná kouzla jste nepřišli. Když někdo bude chtít zaútočit sám na sebe, má možnost.“ odpověděla se smíchem Hanka.

Slavomíra vyskočila a začala křepčit:

„Všechno tady zbouráme. Utečeme a už to tady nechci nikdy vidět.“

„Pomalu, pomalu!“ uklidňovala ji Hanka. „Kam by všichni ti lidé najednou šli? Mají někde zajištěnou práci? Čím se budou živit? Kdyby tady nebyli uvázaní jako psi na řetězu a nemuseli chodit do chrámu, dalo by se tady bydlet docela spokojeně. Chybí tady ale škola. Řešit se to musí, ale jednoduché to určitě nebude. Velký problém může nastat s draky. Možná, že se budou zdráhat tomu uvěřit. Bude to chtít spoustu času.“

Jak Hanka mluvila, Slavomíra se uklidňovala.

„Máš pravdu, musíme to řešit s citem. Kdybych to rozhlásila bez přípravy, kdo ví, co by koho napadlo. Možná, že na to někdo přijde sám. Já o tom ale mluvit nebudu, dokud se to nevyřídí s draky. Musím říct velmistrovi, aby to zařídil s Pánem pokladů.“

„Nevím, jestli spolu mají po té příhodě se smlouvou zrovna nejlepší vztah,“ přemítala Hanka. „Nemáme to radši zkusit sami se Sváťou?“

„No jo, vy jste vlastně s Pánem pokladů nedávno jednali a asi máte docela dobrý vztah. Nebude jednoduché mu to vysvětlit a ještě větší problém bude, aby to pochopili ostatní draci. Přímého útoku se už nemusíme obávat, ale mohli by to tady pěkně poničit.“

„Slavomíro, chtěla jsem, aby o tom tady někdo věděl a mohl usměrnit dění, kdyby bylo potřeba. Teď ještě vyzkouším dračí komunikaci s tebou, a pak už budu muset jít.“

Hanka se na Slavomíru zadívala a pak ji oslovila ve vědomí.

„Slyšíš mě?“

„Tak takhle to je. Co já všechno ještě s vámi zažiju?“ mluvila Slavomíra na Hanku dračí komunikací.

„Tohle by snad stačilo. Jestli se budeš na Sváťu takhle koukat, asi tě zakousnu.“

Slavomíra se začervenala a vypadla z komunikace. Pak se obě zasmály a Slavomíra odešla do tábora.

„Já teď musím do Útulného domova, Sváťo. Večer přijdu k tobě a promyslíme, jak na draky. A zítra se jde do školy!“

Jitka s oběma kamarádkami už na Hanku čekaly. Auru neměla ani jedna z nich.

„Vítám vás tady. Já jsem Hanka. A jak se jmenujete vy?“

„Já jsem Jindra,“ představila se vyšší štíhlá dívka.

„A já se jmenuji Lucka,“ řekla ta menší, baculatější.

„Co tomu říkáte? Moc hezky to tady zatím nevypadá, že?“

Dívky pokrčily rameny.

„Vidíte, že je tady dost dětí. Donedávna tady žily ve vojenském režimu. Teď se jim snažíme dát trochu radosti ze života. Doufám, že do zimy budou postaveny aspoň ty nové domky. V těchhle barácích je dětem dost zima a nemají si kde hrát, když nemůžou ven. V domcích se pak každá ošetřovatelka musí starat o děti jako máma. Proto bych byla ráda, aby se nové síly s dětmi trochu seznámily předem. Musely byste ale zatím bydlet ve městě, pokud byste se nedohodly s ostatními ošetřovatelkami, že se uskromní.“

„A jaký by byl plat?“ zeptala se Lucka.

„Nástupní padesát zlatých měsíčně, když se osvědčíte a každá si vezme na starost jeden domek, dostanete sedmdesát. Jaké máte školní vzdělání?“

„Já jenom základní. Číst, psát, počítat, trochu zeměpisu, něco o rostlinách. Ale ráda čtu a pracovala jsem s objednávkami, ty základy mám dobře zažité.“ odpověděla Lucka..

„Já jsem dokončila střední školu. Byla jsem dost dobrá v matematice. Měli jsme i kombinatoriku a geometrii.“ řekla Jindra a Hanka ožila.

„To by se do budoucna hodilo. Zatím žádné z těch dětí neumí pořádně číst a psát. Ale za rok nebo dva už ti větší budou potřebovat více vědomostí do života. Nevím, jestli vám Jitka už říkala, že v domcích budou všechny věkové skupiny jako v rodině. Přes den se ale budou učit, sportovat i pracovat společně děti přibližně stejného věku. Pak každá ošetřovatelka převezme funkci učitelky. Až si děti osvojí základní znalosti, bude důležité, aby alespoň některé učitelky měly vyšší vzdělání. Ocenila bych to i vyšším platem.“

„A kdy můžeme nastoupit?“

„Doufám, že do listopadu budou domky hotové. Takže můžete nastoupit buď teď, nebo později, ale do konce října bych vás tady ráda měla. Rozmyslete si to co nejdřív. Když nebudete chtít, musíme najít někoho jiného.“

Hanka si uvědomila, že když tu zítra nebude, musí dát všem zaměstnancům výplatu. Musela proto vybrat peníze z banky. Dívky Hanka vzala branou do města. Nikdy divokou bránou necestovaly, proto byly mile potěšeny, jak to jde lehce.

„Když se to umí, vypadá to lehce. My jsme se to ale dva roky tvrdě učili. U vás bohužel žádnou auru nevidím, těžko budete bránu otevírat samy.“ zklamala je Hanka.

Errata:

09.07.2021 08:09