Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Manuscript (Alchymistův odkaz) Manuscript   (Artefakty v Čechách 8) Science fiction Václav Semerád © 2017 Václav Semerád, Nová Ves Wikipedie Nakladatelství: Autobus Prastrejček

Rodina mého pradědečka byla i na tehdejší dobu poměrně rozsáhlá. Měl čtrnáct dětí, a to nepočítám dvě, co jim zemřely již v raném dětství, ale jen ty, co se dožily dospělého věku.

Pravda, dva synové mu padli během první světové války za císaře pána a jeho rodinu v armádě Rakouska-Uherska a třetí jako legionář padl v Rusku na opačné straně fronty, ale jedenáct jich válku přežilo, synové se oženili a dcery vdaly a celkově máme příbuzenstvo z dědečkovy strany značně rozkošatěné. Chovat se tak všichni Češi, nehrozilo by nám Čechům vyhynutí.

Ne všichni ale měli štěstí na podobné košaté rodiny. V další generaci byly počty dětí umírněné, většinou kolem tří potomků. A jeden z jeho synů, prastrýc Ivan, se neoženil vůbec. Zůstal jako starý mládenec, odstěhoval se na vesnici, kde si koupil domek, ale s příbuznými se nerozkmotřil a občas si bral na prázdniny na vesnici děti svých sourozenců a časem i jejich děti. Zkrátka, dnes by se řeklo – typický pedofil. Dnešní prolhaná doba tak označuje lidi kteří mají děti rádi, i když vlastní neměli, a hází je do jednoho pytle s gaunery, kterým jde jen o jejich nemravné chtíče. Člověk, který má děti rád, jim totiž zásadně neubližuje, ale stará se o ně bez sebemenšího náznaku sexuality. Ta do lásky k dětem nepatří.

Dnešní doba je obecně nespravedlivá. Jako kdyby nemohlo existovat normální kamarádství i bez oné čtyřprocentní menšiny, pořádající své obludné pochody zvrhlosti velkými městy. Prastrýc Ivan byl zkrátka skutečný přítel dětí bez dehonestující nálepky, dnes nespravedlivě nalepované na kdekoho.

Na chalupu k prastrýci jezdily o prázdninách děti z celého příbuzenstva z pradědečkovy strany. Jezdil tam jako malý kluk už můj táta a občas nám vyprávěl o klukovinách, jaké tam v dětství páchal spolu s mými dnešními strýci a tetičkami. Ve vsi žil i další můj prastrýc a jeho tři dcery prý doplňovaly hordu ze strýcovy chalupy, jenže bydlely doma u rodičů a neúčastnily se večerního podkrovního řádění, ukončené obvykle prastrejčkem zhasnutím světla, když už hrozilo, že mu drobotina rozboří chalupu.

Opravdu malé děti tam nebral, asi by si s nimi nevěděl rady. Ale od pěti let výš, sotva jsme se vybatolili z dětských dupaček, zval i nás, své prasynovce. A možná by tam zval i další generaci, kdyby už nebyl ve vysokém věku. Každopádně již průměrný věk dožití mužů v Čechách překročil a i když si to nechtěl připustit, zvládání hordy děcek pro něho začínalo být příliš obtížné.

Jak se říká, proti věku není léku a bujaré prázdniny na jeho chalupě musely zkrátka dříve nebo později přestat.

Čas prostě nezastavíš…

Měl jsem kapku štěstí vychutnat si u prastrejčka ještě patery poslední prázdniny. Pak rodiče rozhodli, že na další prázdninový kolotoč prastrejček nestačí a zařídili nám klasický putovní dětský tábor. Bylo to také príma, jenže po návratu jsem zarputile brblal, že to »u strejčka bylo dycinky lepší«! Táta si mě pak vzal stranou a mezi čtyřma očima mi jako chlap chlapovi vyčetl, jak mohu být takový nelida, přetěžovat starého člověka, který má již nárok na nerušený odpočinek. A měl bych být vděčný za starosti, kterých si s námi, fakany nevychovanými, užil více než vrchovatě.

Namítal jsem, že jsme mu přece občas i pomohli. Tak třeba když strejda uspořádal pro kluky soutěž kanadských dřevorubců, kdy jsme mu v rámci soutěže naštípali hromadu dříví a sestřenky zase polínka vzorně urovnaly pod střechu chalupy, tak aby na ní vytvářela zajímavé obrazy.

Jenže táta se nedal obměkčit a pak už jsme za strejčkem nejezdili. A zřejmě se nějak domluvili všichni rodiče, neboť tam už na prázdniny z příbuzenstva nejel, pokud vím, nikdo.

Strejček ve své chalupě osaměl…

Mysleli to jistě dobře, jenže jak se správně říká, dobrými úmysly je dlážděná cesta do pekel. Mohla být pravda, že strejda jako starší člověk potřebuje klid. Nedošlo jim, že potřebuje i něco víc. Klid měl ostatně celý rok a nejspíš je ani nenapadlo, že se na prázdninový mumraj těší. Tím rozhodnutím mu ho ale vzali a to nejspíš nebylo optimální.

Navštěvoval jsem od té doby prastrejčka čistě soukromě každým rokem, ale vždycky jen na otočku. Byl to už sice opravdu starý pán, ale pořád čilý. Hned při první návštěvě se mě zeptal, proč už k němu nejezdíme a já mu naivně vyklopil, že se tak naši usnesli, aby ho nepřetěžovali.

„Mysleli to tedy dobře,“ vzdychl si, ale víc na to neřekl ani slovo. Jen jeho smutné oči hovořily o jeho nesouhlasu.

Neměl vlastní děti a měl proto nás…

Dokončil jsem úspěšně vysokou školu a slavnostně převzal z rukou děkana diplom. Promoce je vždycky velká sláva nejen pro oslavence, ale jak nám ve své řeči děkan správně připomněl, nejvíc chvály si zasluhují rodiče, že svým ratolestem tu slavnostní chvíli umožnili.

Měl ovšem pravdu. Jednu mou spolužačku rodiče odmítli na vysoké škole podporovat, ačkoliv byla studijní typ a nejspíš by ji snadno zvládla, jenže rodiče rozhodli, že jí maturita postačí, nač by jí byla vejška? Takoví si chválu nezaslouží. Naši se ale snažili, abychom se my děti měli co nejlépe a vzdělání k tomu mělo být nejdůležitějším prostředkem. Bylo proč jim po promoci děkovat.

Ještě s čerstvým diplomem jsem se ale rozhodl potěšit jím i prastrejčka. On takové štěstí s vlastními potomky mít nebude, ať se tedy potěší s námi. Naši mi nebránili. Prastrejček i jim několik prázdnin s námi dětmi pomohl, nemluvě o tátovi, i tomu v dětství přinesl spoustu radosti. Řidičák jsem měl, půjčili mi i naši starou rodinnou škodovku. Jen mě nabádali, ať strejdu dlouho nezdržuji. Je to už starý člověk, ať má svůj klid. Na cestu mi ještě přidali pár dobrých rad ohledně opatrné jízdy, není přece nutné jet jako o závod, ale v pořádku se vrátit, ostatně naše postarší škodovka už dávno není závodní vůz. Přikývl jsem, že to beru na vědomí, a vyrazil jsem.

Málo platné, když se člověk vrací do míst, kde mu bývalo kdysi tak dobře, dostane se do povznesené nálady i bez nějaké té skleničky, zejména když jako řidič nepije. Už z velké dálky jsem pociťoval sváteční náladu návratu. Dojel jsem ale v klidu, nechal auto před chalupou a s čerstvým diplomem v kapse jsem se hrnul za strejčkem.

Uvnitř mě ale čekalo nečekané a nemilé překvapení. Strejda byl při mé minulé návštěvě navzdory své sedmadevadesátce čilý stařík. Dnes jsem ho ale zastihl v posteli, složila ho chřipka. Oči se mu leskly horečkou a sotva mluvil. Ani svým diplomem jsem ho nepotěšil, očividně na to neměl náladu.

„Poslyš, Vašku, ten diplom je krásný, přeji ti ho, ale já teď mám jednu důležitější věc. Mohl bys pro mě něco udělat?“

„Kdyby ti to pomohlo, to se ví!“ odvětil jsem.

„Řekl bych, že mi už nepomůže nic,“ vzdychl si prastrýc. „Život mi utekl jako voda a už jsem na konci. Neříkej že ne, sám to musíš taky tak cítit. Ale jde mi o něco jiného. Mohl bys místo mě dojít za jedním mým starým přítelem?“

„Beze všeho!“ souhlasil jsem. „Kde bydlí?“

„To bude trochu problém,“ vzdychl si. „Pamatuješ si ještě cestu k lesnímu rybníčku, co jste mu říkali »Žabín«?“

„Aby ne!“ odvětil jsem. „Tam jsi nás přece jako malé vodil, jen jsi nám tam nechtěl dovolit koupání, že tam je vodník!“

„Vodník tam není, ale je tam příšerně bahnité dno a navíc je tam plno žabince,“ usmál se strejda. „A kdo by vás pak umýval, až byste přišli domů celí od bláta, jako strašidla bažiňáci?“

„Třeba bychom se na závěr opláchli,“ namítl jsem nesměle.

„V tom žabinci?“ usmál se strejček. „Byli byste zelenější než vodníci! Ale o to nejde. Když po té lesní cestě půjdeš dál, asi po dvou kilometrech najdeš malou chaloupku. Bývá zamčená, ale na dveřích je klepadlo. Zaklepej na ně a až ti Přemysl otevře, nelekni se ho a vyřiď mu, že tě posílám místo sebe.“

„Proč bych se ho měl lekat?“ podivil jsem se.

„Jak ho znám, vyhodil by tě,“ usmál se strejček. „Nemá lidi v lásce, vypadá jako poustevník, nediv se mu. Hlavně mu hned ve dveřích hezky zčerstva řekni, že tě posílám místo sebe a pak už tě snad nevyhodí.“

„Dobře, to vyřídím,“ slíbil jsem mu a chystal se vyběhnout ven a splnit slíbené.

„Počkej ještě!“ zarazil mě. V té chvíli se ale rozkašlal, až mi ho bylo líto.

„Vytáhni horní zásuvku prádelníku!“ požádal mě při krátké přestávce mezi dvěma záchvaty kašle.

Tohle přání se dalo splnit ihned. Přistoupil jsem k jeho staré dřevěné skříni a vytáhl horní šuplík.

„Leží tam velká obálka,“ upřesňoval své přání strejček.

„Mám ji,“ ujistil jsem ho.

„Tu doneseš některému notáři,“ nařídil mi. „Opatrně s tím, je to má poslední vůle, nerad bych tě chodil strašit, kdybys mi ji zkazil. Tak a teď víš, kde je, nech ji tam a běž za Přemyslem!“

Vrátil jsem obálku navrch, zasunul šuplík a otočil jsem se ke dveřím. Strejda pořád kašlal, ale už se mi zdálo, že to přestává. Ještě mě vyprovodil očima, ale pak jsem zavřel dveře, vyšel před chalupu a pečlivě zavřel i venkovní dveře.

A jde se do lesa!

Errata:

11.08.2021 22:27