Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poustevník Přemysl

Cesta lesem byla pro mě další srdeční záležitostí, neboť jsem si každým metrem připomínal, jak jsme tudy s prastrýčkem chodili na procházky. Někdy na houby, jindy jen tak. Sestřenky tu s námi pořádaly šiškové války a na potoce jsme tenkrát stavěli dřevěný mlýnek, vlastně jen kolo s lopatkami, poháněné vodním proudem. Mlýnek vydržel i přes zimu a následujícím rokem nás vítal pleskáním lopatek o vodu, už byl celý zčernalý, ale pořád se točil. Kde mu byl ale dneska konec!

Za lesním jezírkem byl les hustší a tmavší. Kupodivu zde nerostly jehličnany, ale břízy a javory, ale zahušťovaly je křoviny po obou stranách cesty. Lesní cestička se skoro vytratila, autem by se sem těžko dalo zajet, ale rázoval jsem po ní dál.

Konečně jsem se prošel ty odhadnuté dva kilometry a měl bych se už rozhlížet po nějaké chalupě. Tímto směrem jsme kdysi tak daleko nechodili, naše výpravy se strejčkem směřovaly do zajímavějších míst. V lese nebyl jen »Žabín«, kde jsme se koupat nesměli, ale i »Písák«, i u lidí ze vsi proslulý písčitou pláží, kde byla i voda natolik čistá, že v něm žili raci a škeble! Jak víme, ti si na čistou vodu nějak potrpí! Zato zdejším směrem to podle strejčka tak zajímavé nebylo a když jsme šli tím směrem, obvykle jsme skončili okruhem kolem »Žabína« a mlýnek na potoce stál až na hranici našeho »území«.

Listnatý les vystřídal smíšený, ale světla v něm bylo ještě méně. Nebyl to klasický udržovaný les, na jaké jsme zvyklí. Tady byl spíš prales. Dojem podtrhávaly spadlé kmeny stromů, obalené mechem a většinou se rozpadávající. Hospodář zdejšího lesa by zasluhoval vycinkat, že se o les špatně stará. Hledal jsem očima domek, chalupu nebo aspoň chatu, ale kdybych ji hodně aktivně nevyhlížel, ani bych si jí nevšiml. A teprve když jsem ji spatřil, málem mě rozesmála.

Říkat tomuhle domek, to by byla hodně velká nadsázka.

Ani chalupa či chaloupka bych tomu neřekl, i slovo chata by pro tuhle kůču bylo značně lichotivé. Ještě barabizna, chajda nebo zřícenina. I když zřícenina ne, tahle kůlna ještě stála, ale do zříceniny jí moc nechybělo. Byla celá nalepená na nepříliš vysoké skále, takže ani neměla lomenou střechu. Ta plocha, které by se při troše dobré vůle dalo říkat střecha, vypadala jako šedivá deska opřená o skálu a jen ledabyle podepřená nízkou trámovou stěnou se dvěma malými okénky a dveřmi, kde se, jak hlásala už kněžna Libuše, musí poklonit i král, pokud chce vstoupit a nechce si o nízké futro srazit korunu i s hlavou. Vskutku vhodná chajda pro poustevníka a jestli její majitel vypadá úměrně svému příbytku, začínal jsem chápat strýčkovo varování, abych se ho nepolekal, až se objeví.

Domek jsem nicméně objevil a nemělo asi smysl čekat něco lepšího. Došel jsem k nízkým dveřím a opravdu jsem na nich objevil klepadlo, zrezivělou vykovanou železnou destičku a na pantu kus kovu s rukojetí. Vzal jsem za rukojeť opatrně, aby mi nezůstala v ruce, ale tvářila se pevněji než vypadala a klepat se s ní zřejmě dalo.

Zaklepal jsem tedy odhodlaně. V lesním tichu se ty zvuky pěkně rozlehly, to snad poustevníka vzbudí. Ale čekal jsem chvíli marně, než se zevnitř ozvaly nějaké zvuky, známky života. Pak se dveře otevřely dovnitř a objevil se vyzáblý chlapík s vousisky, jaké se asi k poustevnickému životu dají očekávat, velmi nedbale oblečený v odrbané šedohnědé košili a kalhotách, jejichž původní barva se již dávno smrskla na špinavou šeď.

Poustevník Přemysl.

„Koho sem čerti nesou?“ zahromoval nečekaným basem.

„Posílá mě za vámi strejda Ivan!“ vysypal jsem rychle ze sebe, jak mě prastrýc nabádal.

„Kterej strejda Ivan?“ zaduněl vousáč.

Vysvětlil jsem mu rychle, kde strejda bydlí, aby pochopil, odkud jdu. Kupodivu to pochopil.

„Tak pojď dál, ale pozor na hlavu!“ vybídl mě a odstoupil ode dveří, abych mohl vejít.

»Pozor na hlavu« bylo plně namístě, jak jsem hned zjistil. Chajda byla opravdu vhodná pro poustevníka menšího vzrůstu, asi jako zdejší Přemysl. Když jsem se v předsíňce narovnal, měl jsem od hlavy ke stropu místa sotva na pěst a při každém kroku, kdy se člověk zhoupne nahoru a dolů, bych škrtal hlavou o trámy. Přemysl měl sotva metr sedmdesát, ale i on musel chodit opatrně na hlavu. Který pitomec tuhle kůču stavěl, pomyslel jsem si. Vždyť by to bylo malé i pro děti! Bylo mu snad zatěžko přidat ještě trám nebo raději dva, aby byl strop jakž takž snesitelně vysoko?

Přemysl za mnou ještě zasunul dveře těžkou, zřejmě železnou závorou, než vykročil napřed, abych se tu neztratil. Čeho se tak bál? Že by ho někdo chtěl přepadnout? To přece nemohl myslet vážně! Už vidím lupiče, který přepadává osamělé poustevníky, od kterých nemůže získat naprosto nic cenného! Ten by si pomohl!

Překvapením však nebyl zdaleka konec. Očekával jsem, že teď zabočíme do dveří vlevo, neboť se tam mohla nacházet jediná místnost s malými okénky, jak jsem odhadl při pohledu zvenčí. Přemysl však dveře vlevo úplně ignoroval a zamířil k dalším dveřím, které podle mě musely vést přímo do skály. A také ano, kamenné veřeje držely na silných kovaných pantech masivní dubové dveře, pokryté železným, očividně ručně kovaným plechem. Dveře jako do podzemního trezoru nějaké banky! A kupodivu, i tyto bytelné dveře měly zevnitř těžkou železnou závoru, kterou poustevník Přemysl za mnou puntičkářsky zasunul do kamenných prohlubní za futry. Dál totiž pokračovala skoro dvoumetrová kamenná chodba, zakončená, světe div se!, dalšími masivními kovanými dveřmi. A aby to bylo jistější, za nimi se chodba lomila téměř do pravého úhlu vpravo a připomínala dispozice československých pevností. Tohle by neprostřelil ani protitankový kanón! Za touto bariérou by se cítil v bezpečí snad i Hitler!

Mělo to ale i své nevýhody. Byla tu tma a stačilo, abych se trochu víc narovnal a bingho! Drda, až mi poskakovaly jiskřičky před očima. Přemysl tu byl doma a už v tom uměl chodit, já ne.

„Už jsme na místě!“ utěšoval mě, ale ani se na mě neohlédl. Nejspíš zaslechl mé zasyčení, když jsem se praštil, a jistě správně odhadl, co se mi asi tak mohlo stát.

Chodba vpravo vedla jen dva metry a pak už byly mnohem skromnější dveře, sice také bytelné a okované, ale sotva poloviční tloušťky. Měly dokonce z obou stran skoro normální kliky. Přemysl mě do nich pustil napřed, ale já jsem překvapením hned za nimi zůstal stát. Tohle jsem opravdu nečekal.

Jako kluk jsem hltal dobrodružné knížky, čestné místo mezi nimi měly dumasovky a po Třech mušketýrech byla nejznámější Hrabě Monte Christo. A teď jsem si vzpomněl na epizodu, kdy má hrabě na svém ostrově v neuvěřitelně přepychové »Aládínově jeskyni« hosty, které zpravidla zdroguje, až se proberou v úplně jiné, obyčejnější jeskyni s pocitem, že se jim ten přepych nejspíš jen zdál.

A tohle byla obdoba oné »Aládínovy jeskyně«, jenže skryté naprosto nečekaně v Čechách. Vchod byl přitom očividně vytesán do kompaktní pískovcové skály, ovšem aby byla vytesaná celá ta jeskyně, tomu se mi ani nechtělo věřit. Tvůrce zdejšího zázraku si nejspíš přizpůsobil vhodnou přírodní dutinu, možná do jednolité skály vytesal lomenou vstupní chodbu, ale vytesat tak rozsáhlou prostoru by byla tak úmorná, nevděčná práce, že jsem tu možnost na první pohled zavrhl. I když půdorys této místnosti byl skoro čistý obdélník a všechny stěny byly pravoúhlé.

Stěny byly až marnotratně vyzdobené, takže jsem měl skoro dojem, že jsou pokryté nařasenými látkovými závěsy, jenže bližší pohled mi ukázal, že tyto »závěsy« jsou z kamene. Byly prostě vytvořené jako jakýsi reliéf , nejspíš opatrně vyškrabané do stěn, jenže pak je majitel rezidence natřel barvami, aby se podobaly látkovým draperiím. A z větší dálky byl dojem věrohodný, teprve zblízka šla rozeznat jemná struktura pískovcové skály, napuštěné jasnými barvami.

Stručně, dvěma slovy – kamenná pohádka!

Skalní místnost osvětlovala svítidla napodobující klasické voskové svíčky ve svícnech. Nebyly pravé. Tolik hořících svící by muselo hrozně hřát, a navíc nevydávaly typický zápach, i když jich tu bylo v řadě kolem tolik, že bylo světla víc než dost.

Na rozdíl od extrémně nízkých dveří, předsíně a chodeb byl strop této nádhery poměrně vysoko, odhadem ve výši tří metrů, jenže celou plochu stropu tvořilo obrovské zrcadlo, prodlužující jeskyni do výšky. V tom zrcadle se pochopitelně odrážel i obraz všech svící, takže to vypadalo, že tvoří metr a půl nad skutečnou řadou ještě jednu vrstvu svící, i když zrcadlově otočených, jak se na obraz v zrcadle sluší. Maně mě napadlo, že to zrcadlo je další div světa. Nebylo seskládané z jednotlivých polí, ale jednolité bez jediné praskliny nebo spáry, a bylo vlastně nemožné dopravit je sem zvenčí a nalepit na kamenný strop. Podle mě jediná možnost, jak je sem dostat, bylo shora. Jenže nad poustevnou stojí skála porostlá věkovitými borovicemi, které tu možnost velice úspěšně zpochybňují. Byl by nebetyčný problém vyrobit tak velké zrcadlo z jednoho kusu, ale doprava a instalace tady představovaly další div světa. Ocitl jsem se v jeskyni plné záhad, odsouvající jeskyni hraběte Monte Christa do role chudičké příbuzné.

Hrabě Monte Christo měl ve své jeskyni možná více zlata, ale nic tam neměl z principu nemožného, jako zdejší zrcadlový strop. Nebylo divu, že jsem dlouho překvapením jen lapal po vzduchu a nebyl schopen slova.

„Líbí se ti moje komnata?“ zeptal se mě hlubokým hlasem poustevník Přemysl.

„Připadám si jako Alenka v říši divů,“ přiznal jsem.

„Tady si tak napoprvé připadá každý,“ souhlasil. „Ale dá se na to zvyknout. Taky si zvykneš…“

Nepoužil podmiňovací způsob, neřekl »Taky by sis zvykl«. Jako kdyby předpokládal, že do jeho přepychového doupěte budu chodit častěji. Což záleželo mnohem víc na tom, zda mě sem ještě někdy pozve, i když chybějící podmiňovací způsob naznačoval, že to vůbec není vyloučené. Záleželo by ovšem i na mně, zda se sem někdy vrátím, ale krátký pohled na podivné doupě napovídal, že prostě nemohu být kategoricky proti.

Stěny pokryté kamennými látkovými závěsy byly projevem mistrovské kamenické práce, strop byl záhadou sám pro sebe, ale vybavení této jeskyně bylo přinejmenším stejně zajímavé, ne-li zajímavější. Stěny jsem mohl obdivovat, nad zrcadlovým stropem kroutit hlavou, ale ostatní vybavení mou zvědavost vzbuzovalo ještě stokrát víc.

Jediné, co vypadalo všedně, byla stará dřevěná postel stojící v koutě, vystlaná místo přikrývek kožešinami, jako za časů krále klacka. Krásný psací stůl vzbuzoval můj obdiv, neboť jsem měl vždycky touhu mít takový krásný psací stůl s mnoha zásuvkami, pokud možno i s několika tajnými. Na stole stálo pár předmětů, které jsem poznával a jiné, které mi nic neříkaly. Například jsem poznal velký starý globus, i když neměl osu otáčení skloněnou pod správným úhlem. Další předmět ve mně vyvolal pobavený úsměv – na kovové trojnožce tam stála velká křišťálová koule. To by snad měl být nástroj čarodějnice nebo věštkyně! Snad nemá pan Přemysl jako koníčka věštění?

Pan Přemysl mi ale ukázal na malé čalouněné sedátko vedle menšího čtvercového stolečku.

„Tak se mi tu posaď, jak se říká, abys mi nevynesl spaní,“ pobídl mě s potměšilým úsměvem. „I když já si na spaní stěžovat nemohu, spím dobře jako sysel. A nejprve mi řekni, proč tě sem Ivan posílá. Není to zrovna obvyklé.“

Posadili jsme se tedy naproti sobě a vysvětlil jsem mu, jak jsem dnes přišel prastrejdu Ivana potěšit čerstvým diplomem, i on má přece na něm zásluhu, když se o nás děcka staral dokud mohl. Jenže strejda je nemocný, ani ho to nepotěšilo, zato mě požádal dojít místo něho za jedním starým přítelem.

„A tak jsem tady,“ zakončil jsem své dlouhé povídání.

„Neřekl ti nic víc?“ podíval se na mě pan Přemysl tázavě.

„Ne, jen mi ještě popisoval cestu, jak se sem dostanu,“ řekl jsem trochu zaraženě, protože mi strejda opravdu nic víc neřekl.

„Aha,“ přikývl. „Takže to nechal na mně, lišák jeden. Řekni mi ještě, jak se mu daří? Říkáš, že je nemocný…“

„Leží s nějakou horečkou,“ popisoval jsem mu to. „Spěchal na mě, abych už utíkal.“

„Moment, podívám se na něho,“ řekl pan Přemysl.

Vstal a přesedl si ke svému psacímu stolu. Zajímalo mě, co tam chce dělat, takže jsem vstal a přišoural se za ním.

Pan Přemysl před sebe přistrčil trojnožku s křišťálovou koulí, ale pak jsem se nestačil divit. V kouli se objevil obraz strejčkovy sednice s jeho postelí. Trochu popojel a viděl jsem tam i strejčka. Ležel bez hnutí, pusu pootevřenou, oči zavřené, zřejmě spal. To by odpovídalo, jenže jak se ten obraz dostal do skleněné koule? Nevšiml jsem si, že by měl prastrejda v sednici kameru a že by koule měla schopnosti obrazovky? Vyloučit se to nedalo, kdo ví, kam všude dnes lidé dokáží obrazovky zamontovat, ale nic takového bych nečekal v jeskyni starého poustevníka!

Obraz krátce blikl do červena, nejspíš nějaká porucha. Pan Přemysl si ale vzdychl a ohlédl se po mně.

„Nenapadlo mě, že je to tak vážné,“ řekl omluvně. „Čeká tě zřejmě spousta úředničiny, Ivan se mi svěřil, že ti chce odkázat svou chajdu, abys měl mezi lidmi normální podmínky.“

„Tak proto mi ukazoval, kde má závěť!“ došlo mi. „Snad to ale není tak zlé…“

„Není?“ podíval se na mě pan Přemysl tázavě. „Poslyš, vždyť jsi mi teď koukal přes rameno, tys to neviděl?“

„Viděl,“ odvětil jsem. „Sám jsem přece říkal, že je strejda nějak marod.“

„Marod, říkáš?“ obrátil se opět ke skleněné kouli. „Poslyš, když už máš ten diplom, z jakého oboru vlastně? Humanitní, jak se jim dneska říká, nebo technický?“

„Spíš elektrotechnický,“ napověděl jsem mu.

„Tak se podívej sám!“ ukázal na skleněnou kouli, která se ale v té chvíli opět zbarvila červeně. „Co tam vidíš?“

„Strejdu v posteli,“ pokrčil jsem rameny.

„To není červené světlo, to je infračervené!“ upozornil mě Přemysl na drobný detail, který mi ještě nedoskočil.

Podíval jsem se znovu, ale nic víc jsem tam neviděl.

„V infračerveném světle by měl člověk trochu víc zářit!“ namítl jsem nesměle. „A vlastně všechny teplejší předměty!“

„A když nezáří, tak je co?“ zamračil se. „Když nezáří, tak je zkrátka stejně studený jako jeho okolí. A když je člověk studený, tak je obvykle mrtvý, chápeš?“

„To snad ne!“ vyjekl jsem a naklonil se ke kouli blíž.

Prastrejda ležel bez pohnutí, ale jestli byl v kouli obraz ve skutečném infračerveném světle, pak se opravdu teplotou nelišil od okolí. Měl by přece naopak zářit horečkou!

„Když jsem od něho odcházel, měl horečku,“ řekl jsem.

„To může být,“ přikývl Přemysl. „Ale teď… inu, zřejmě tě teď čeká spousta úředničiny. Než vyřídíš závěť…“

„Vážně si to myslíte?“ nechtěl jsem si to ani připustit.

„Bylo mu sedmadevadesát,“ připomněl mi. „Čemu se ještě divíš? V tomhle věku je i horečka nebezpečná. Ale Ivan si za to může z větší části sám. Kdyby mě poslechl… poslyš, neříkal ti, že tě za mnou posílá za sebe nebo místo sebe?“

„Jo, tak nějak to říkal,“ přisvědčil jsem.

„To je ono,“ přikývl. „Takže už to nebudeme zdržovat. Ty se teď sebereš, vrátíš se za strejdou Ivanem, zavoláš doktory, aby se na něho podívali, a pak vyřídíš jeho závěť, ukázal ti ji opravdu na poslední chvíli. A až to všechno vyřídíš a budeš mít klid, přijď za mnou, popovídáme si, co dál.“

„Proč zrovna já?“ zamračil jsem se.

„Protože to bylo jeho poslední přání!“ připomněl mi.

Vytanula mi v hlavě strejčkova slova: »…je to má poslední vůle, nerad bych tě chodil strašit, kdybys mi ji zkazil…«

„No jo, máte pravdu,“ svěsil jsem hlavu. „Chtěl, abych to zařídil u notáře. Jen jsem nečekal, že by to mělo být tak brzy!“

„Ivan byl vždycky »všechno na poslední chvíli«,“ přikývl pan Přemysl. „Takže se seber a jdi tam. Neodkládej to! A ještě něco! Doufám, že ti došlo, abys o mé jeskyni nebájil ani v hospodě, ani každému koho potkáš. Mohl by ses místo u notáře zdržet ještě víc v nejbližší psychiatrické léčebně. Tyhle řeči by ti mohly vynést nejméně měsíc a pustili by tě, až bys je kajícně odvolal.“

„Myslíte, že by mě zavřeli do cvokárny?“

„Kdybys někomu opravdu věrně popisoval, co jsi tu viděl, bylo by to velice pravděpodobné!“ ujistil mě s úsměvem.

Nepochyboval jsem o tom. U hraběte Monte Christa se dalo spíš uvěřit Aládínově pohádkové jeskyni, ale u šedivého českého poustevníka? To vypadalo tak nepravděpodobně, že by z toho asi opravdu koukalo delší zkoumání mého duševního zdraví.

„A tohle je poreot, vezmi si ho na cestu,“ podal mi z košíku červenou broskev. Tak velkou jsem ještě nikdy neviděl, ani jméno toho ovoce mi nic neříkalo, ale vzal jsem ji s díky.

„A nezapomeň přijít, až všechno vyřídíš!“ připomněl mi.

„Přijdu,“ slíbil jsem, ale vypadal jsem asi zasmušile.

U strejčka to veselé nebude!

Errata:

11.08.2021 22:27