Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Závěť

Samozřejmě jsem spěchal, ale cestou mi to nedalo a musel jsem si aspoň přičichnout k obří broskvi od poustevníka. Odkud ji ale má? Takové broskve těžko porostou v lese u jeho skály. Čichl jsem si jednou, podruhé. Měla těžko popsatelnou vůni, rozhodně ne vůni typické broskve. Nedalo mi to a ochutnal jsem ji. Nejprve jsem ji jen trochu odhryzl, ale ani podle chutě to nebyla broskev. Vlastně ji tak ani nejmenoval. »Poreot«, nebo tak nějak. Jenže chuť měla… no božskou, takže jsem asi po dvaceti metrech chůze neodolal a zakousl jsem se do ní pořádně.

Šťávy v ní bylo jako v melounu, ale byla trochu kořeněná, nepodobná žádnému ovoci, co jsem znal. Pak už jsem vzdal své původní předsevzetí donést ji až do vsi. Beztak tam budu mít jen oplétačky, jestli je pravda, že je strejda po smrti. Kupodivu jsem o tom nepochyboval, prostě jsem té skleněné kouli věřil.

Do obří broskve jsem kousal opatrně, abych si nevylomil zub o pecku, ale ke svému údivu jsem zjistil, že obrovský plod žádnou pecku nemá. Uprostřed bylo jen pár drobných semínek, asi jako v angreštu, snědl jsem je také. Jak to, že jsem tyto plody ještě v obchodě neviděl? Vždyť jsou lepší než všechno ostatní!

Broskev jsem dojídal, když jsem kráčel kolem rybníčku »Žabín«, to už bylo skoro u vsi. Ale čím víc jsem se ke strejčkově chalupě blížil, tím víc jsem zpomaloval.

Čeká mě tam hodně smutných povinností!

A to se ví, že mě to neminulo. Nejprve jsem musel zavolat doktory, i když mi bylo jasné, že nemusejí spěchat. Prastrýc byl dávno studený a teď navíc ztuhl. Nicméně povinnost volat lékaře je daná nějakým zákonem, to jsem si nevymyslel, muselo to tedy proběhnout podle nějakých předpisů. Doktoři to chápali, sanitka od záchranky sice přijela s houkačkou jako kdyby se ještě dalo něco zachránit, ale doktor už jen konstatoval smrt a sám zavolal na příslušná místa, policii a pohřební službu. Chtěl jsem uplatnit svou znalost, kde se nachází strýčkova závěť, ale doktoři mě hned poučili, ať ji neotevírám před příjezdem policajtů, jinak by mě brali jako podezřelého z pokusu o její zfalšování. Otevírat ji musí úřední osoba. Poslechl jsem je a čekal na policajty.

Jenže případ byl tak jasný, že se tím ani policajti nehodlali zbytečně dlouho zdržovat. Přijeli, nafotili si dokumentaci, pak mě vyslechli, jak jsem vlastně strejčka objevil… vypovídal jsem, že jsem přijel autem na návštěvu, což byla pravda, a strejčka jsem objevil tuhého, i to byla pravda, jen jsem vynechal všechno co se týkalo poustevníka Přemysla. Obálku se závětí mi strejček ukazoval, když byl ještě naživu, i to byla pravda. Mezitím si pro strejčkovo tělo přijelo auto pohřební služby, naložili ho a odvezli. Strejček žil osaměle, pohřeb musí zařídit příbuzní, nejspíš dědicové.

Pak mě policajti vyšoupli z chalupy, že ji zapečetí do doby, než se vyřídí dědictví. Obálka se závětí neměla adresu, dají ji tedy nejbližšímu advokátovi a jestli to chci urychlit, mohu jet za nimi.

Nevěřil bych, jak rychle se dá vyřídit náhlé úmrtí. Na druhé straně jsem byl rád, že to odsejpalo. Doktoři obvolali potřebné instituce a na mne zbylo jednání s advokátem.

Uvítal bych, kdyby ani on zbytečně nezdržoval…

Jak naivní to bylo přání! 

Doktor práv pan Samuel Herrmann měl o rychlém vyřízení dědictví odlišné představy. Obálku si prohlédl, ale pak prohlásil, že musí nejprve zjistit všechny dědice a vyrozumět je, aby se dostavili k otevírání závěti. Nesměle jsem mu navrhl, aby se tedy podíval, komu co prastrýček odkázal, neboť existence závěti musí všechno nutně urychlit, ale advokát mě hned začal poučovat, že si to představuji příliš jednoduše, asi jako Hurvínek válku. Tohle je příliš vážná záležitost, než aby se dala tak snadno odbýt.

Bylo mi jasné, že hodlá případ vyřizovat co nejdéle, aby si mohl naúčtovat patřičné poplatky. To je u právníků tak typické, že je naivní čekat něco jiného. Člověk bez právnického vzdělání je těm pijavicím vydán na milost a nemilost. Nemůže se nikam odvolat, leda k jiným právníkům, tím si ale nepomůže, neboť ta nóbl holota drží spolu, marně se jim neříká »právnická mafie«. Stěžovat si může leda na nádraží v lampárně, pokud na nádražích ještě nějaké lampárny zůstaly. Raději jsem advokátovi dal adresu mých rodičů, on už nás všechny vyrozumí.

A tučnou provizi, až ji vyčíslí, si jistě poctivě zaslouží…

Jak to kdysi napsal, a je to od sedmnáctého století pěkná řádka let, francouzský osvícený právník a spisovatel Françoise de Pitaval: »Jakékoliv setkání s právem znamená katastrofu pro každého, ať je již vinen nebo ne«.

Paragrafy jsou totiž úmyslně tak zakroucené, aby se při jejich výkladu a ohýbání dalo skvěle rejžovat. V tom umění jsou právníci obvykle mistři! Podívejte se jen na jejich honoráře: kdo jiný má tu drzost účtovat si miliardy? Karel Čapek si kdysi v jedné slabé chvíli posteskl: »Pravými otci zákonů jsou darebáci, ne právníci…« To je, bohužel, krutý omyl, pane Čapku! I ti zákonodárci jsou přece právníci! Znal jste snad právníka, který by nebyl darebákem?

Jen nevím, kolik si chce naúčtovat za vyřízení dědictví tenhle. Aby jeho honorář nebyl vyšší než hodnota dědictví! Pak se na tom přiživí dědickou daní nenasytný stát a dědicům zbudou oči pro pláč a dluhy. Dědická daň, jaký to vznešený výraz pro nestydaté okrádání vdov a sirotků! Ale zkuste to pojmenovat pravdivě a riskujete nevím-jaký-paragraf-o-hanobení vznešeného soudcovského stavu!

Ano, setkání s právem znamená katastrofu. Dobře napsáno, pane Pitaval!

Necháme se tedy překvapit.

Příjemné to asi nebude…

Ačkoliv to tím pro mě mělo skončit, rozhodl jsem se vrátit se ještě k poustevníkovi. Otočil jsem škodovku a zamířil zpět do vsi, ale už jsem neměl moc času, neboť možnost přenocování u prastrejčka se zapečetěním jeho chaloupky padla, nenechal jsem auto před strejčkovou chalupou, ale rozjel jsem se s ním do lesa. Kus lesní cesty tam byl a i když se až k poustevníkovi nedostanu, aspoň kus cesty mi to ušetří.

Kupodivu se mi podařilo projet lesem až ke skále. Občas mi sice větvičky hladily skla a střechu, ale projet se to dalo, i když naše postarší škodovka není žádný teréňák. Zastavil jsem až před skalou, vystoupil a šel jsem zaklepat na dveře.

K mému překvapení mi Přemysl otevřel skoro ihned, jenže se ukázalo, že na mě už čeká.

„Copak, copak?“ optal se mě. „Pan Herrmann odmítl Ivanovu závěť vyřídit, co? Pan Herrmann touží po »všimném«?“

„Úplatky mě naši dávat nenaučili,“ zavrčel jsem. „Mělo by to snad jít i bez nich!“

„Mělo, mělo…!“ souhlasil Přemysl. „Jenže často to bez nich nejde, zvlášť když narazíš na chamtivce s hroší kůží. Nuž co, jen pojď dál, podíváme se spolu, co se s tím dá dělat!“

Vedl mě opět tou nízkou lomenou chodbou do své jeskyně, ale tentokrát už jsem šel opatrně, abych se zase neuhodil. Teprve ve velké jeskyni jsem se narovnal, jenže Přemysl už mířil ke svému pracovnímu stolu ke své skleněné kouli, která očividně nebyla jen obyčejnou skleněnou koulí, jakými se honosí věštkyně.

Ani jsem se proto nedivil, když se v ní objevila honosná kancelář pana advokáta Herrmanna. Pak jsem ale trochu strnul. Přemysl začal cosi brebentit, co mi vůbec nedávalo smysl. Jenže pan advokát, jako kdyby ho slyšel, se znenadání otočil, hbitě vytáhl ze skříně jakýsi šanon a rozložil si ho před sebou. Pak – ne, nemýlil jsem se, vytáhl známou obálku, bez zaváhání ji otevřel a vytáhl z ní prastrejčkovu závěť. Chvíli do ní brejlil, pak se otočil ke svému počítači na stolku stranou a začal cosi přičinlivě klofat.

„Tak to bysme měli!“ řekl Přemysl a sfoukl obraz ve skleněné kouli. „Teď se sebereš a pojedeš za tím vydřiduchem znovu!“

„Vyhodí mě!“ ujistil jsem ho.

„Nevyhodí, naopak, sám tě zavolá,“ nepřijal to Přemysl. „Ale na to musíš být v dosahu signálu, ve skále telefony nefungují. Až tě bude volat, radši zastav, ať se nevybouráš. A poslyš, měl bys mi asi tykat. Jsme oba bývalí Ivanovi kamarádi, já ti přece tykám od začátku, takže – říkej mi Přemek.“

„Dobře, jsem pro,“ přijal jsem nabídku, společní kamarádi si opravdu nemusí vykat. „Tak mi říkej Vašku!“

„A teď pojď, řekl bych, že ti pan Herrmann bude co nejdřív volat, neměl bys ho nechat dlouho čekat.“

„Myslíš?“ váhal jsem.

„Nemyslím, vím,“ ujistil mě. „Panu Herrmannovi se ozvalo svědomí, podíval se do závěti, zjistil, kdo bude dědicem a zavolá ti, aby ses u něho co nejdřív přihlásil. Toť vše.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ nechápal jsem.

„Trošku jsem ho popostrčil,“ vysvětloval mi. „Takový malý psychický nátlak. Ale on sám si myslí, že to vyšlo z jeho hlavy, takže se hlavně ničemu nediv.“

„Ty máš možnost dělat na lidi… psychický nátlak?“ zhrozil jsem se. „To ale není zrovna… správné…!“

„Naopak!“ opáčil Přemek pobaveně. „Je velice správné přimět někoho jednat čestně, jak by měl jednat i sám od sebe. Pan doktor se zkrátka rozhodl, že v této kauze nemůže nic získat a proto ji vyřídí rychle a bez průtahů.“

„To by měl dělat se všemi případy!“ vzdychl jsem si.

„Měl by,“ souhlasil Přemek. „Ale to bych nad ním muset stát jako dráb pořád. A nejen nad ním, ale nad všemi doktory práv, co jich v Čechách je, a nejen v Čechách, ale po celém světě. Jenže to není v lidských silách, uznej! A protože není v lidských silách napravit všechna darebáctví světa, napravuji jen některé případy. Jako ten tvůj, kde jde i o mého kamaráda Ivana. Máš ještě nějaké další připomínky?“

Připomínky jsem neměl. Ostatně, s povislou dolní čelistí by se mi těžko mluvilo. Raději jsem se nechal opět vyvést na světlo denní. Nestačil jsem ani odemknout dveře škodovky a nasednout a v kapse mi zazvonil telefon.

„Jistě, přijedu… třeba hned…“ vykoktal jsem ze sebe, když mě advokát Herrmann požádal, abych co nejdřív za ním přijel, že má pro mě důležité sdělení.

Dá se tomu říkat protekce? Těžko! Existuje vůbec nějaký paragraf na »psychický nátlak«? Nejspíš ano, ale musel by být prokazatelný. Tohle ale bude z jiného soudku. Pan Herrmann se v tomto případě rozhodl bez přítomnosti další osoby. Nemám s tím nic společného, nanejvýš jsem jednou z nevinných, i když zainteresovaných osob.

Svědomí mám ale čisté.

Moje druhá návštěva u advokáta Herrmanna se odehrála navenek skoro stejně jako ta první. Pan advokát mě opět spatra poučoval, tentokrát ale o tom, že tak jednoduchou závěť nebude zbytečně protahovat. Těm příbuzným, na které zesnulý zůstavitel žádným dílem z poměrně malého dědictví nepamatoval, pošle jen strohé vyjádření s kopií závěti, aby se nemuseli obtěžovat osobně. Tím bude celá záležitost ukončena. Já mu podepíšu převzetí této závěti a vyjádření pro katastrální úřad, kam si musím dojít pro zapsání nemovitosti na své jméno.

„Zůstavitel vám odkázal všechno,“ poučoval mě. „Bohužel, předmětem závěti je pozemek se starou chalupou zanedbatelné ceny. Byl to starý pán, neměl ani v bance založený účet… to je u těch starých lidí normální. Takže jen ta chajda… Rekonstrukce se nevyplatí, zbývá zbourání objektu a případná stavba nového, takže dědíte pouze nevelký pozemek v těžko přístupné lokalitě… to asi těžko někomu prodáte… kdybyste se chtěl dědictví vzdát, možná byste to měl jednodušší…“

„To nemohu prastrejdovi udělat,“ namítl jsem.

„Jestli k tomu máte nějaký citový vztah, budiž,“ připustil to blahosklonně. „Je s tím ale spojena povinnost starat se o pohřeb, i když, jak říkám, žádné peníze vám nezanechal.“

„Ani to bych strejčkovi neodřekl,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak mi to tady trojmo podepište…“ ukončil advokát.

Prohlédl jsem si, co mám vlastně podepsat, ale závadné to nebylo, prostě přebírám celé dědictví i se závazky… atakdále…

To tedy vzalo obrat!

Errata:

11.08.2021 22:27