Vítej, návštěvníku!

Návrat z hvězd vzpomínka na Lema*)

Kaspické moře se kdysi pyšnilo zálivem Měrtvyj Kultyk. Byla to poměrně dlouhá proláklina kolem poloostrova Mangyšlak v severní části Kaspiku. Na mapách ji zakreslili ještě v polovině dvacátého století modře. Na konci dvacátého století tam už nebyla. Přesněji, proláklina tam byla, ale bez vody. Ta zmizela, dno dnes pokrývá jen sůl a na bývalých březích rezivějí rybářské čluny, vzdálené dnes stovku kilometrů od nejbližší vody. Prázdné domky rybářských osad pustnou, opuštěné svými obyvateli. Kdo by tam ještě chtěl žít, v pustině plné soli, která se nedá použít ani k osolení polévky, protože oné běžné kuchyňské soli je v ní málo, většinu tvoří soli hořečnaté a sirné.

Opuštěné lodi z Aralského moře

Vysychání Aralského moře

Aralské jezero ze satelitu - 1989 a 2014

Na starých mapách najdete i Aralské jezero, kdysi dokonce honosně nazývané »Aralské moře«. Dnes jsou na jeho místě jen ubohá jezírka a u bývalých břehů rovněž kotví opuštěné rezivějící lodě. Voda – zmizela.

Tohle dokázaly změněné klimatické podmínky za pouhých padesát let i na Zemi. Přemysl však na Ókišeži nebyl čtyři sta let. Je sice pravda, že za těch čtyři sta let se většina pobřeží světových moří příliš nezměnila, ale mizející záliv Měrtvyj Kultyk a Aralské jezero ukazují, že znalost určitého místa před pouhými čtyřmi sty lety vám dnes nemusí být vůbec nic platná.

Došli jsme k místu, kde podle Přemka mělo být moře, ale to nikde. Zmizelo. Přemek si pamatoval tvar zátoky, ukazoval mi, kde byly ostrůvky, ale ty se změnily v nevysoké kopečky. Chyběla tu maličkost, pro moře ale dost podstatná – voda.

Přemysl na to reagoval značně nervózně. Vysvětloval jsem mu sice, že k těmto změnám docházelo a dochází i na Zemi, mohou být i poměrně rychlé, jako příklad jsem mu dával zmizelé Aralské moře, sopky i jiné možnosti, ale moc jsem mu náladu nezvedl.

„Neber si to tak!“ utěšoval jsem ho. „Evropa je hodně stará, ta už se nemění, ale tady přece není Evropa! Bývalo tu moře, jenže vyschlo. Bez vody vyhynula tráva a nahradily ji dýně, ona to spíš bude obdoba pozemských kaktusů, ty jsou také zvyklé růst na pokraji pouště. Svět se mění nenápadně, ale nikde není psáno, že by se za čtyři sta let nemohl změnit i důkladněji. Stačila by na to jedna jediná sopka. Zkrátka se to tu změnilo. No a co?“

„Ty nechápeš ten průšvih?“ rozčiloval se. „Slíbíme lidem idylku na břehu moře a tumáš čerte kropáč! Moře není, moře se nám nějak vypařilo! A budeme za podvodníky!“

„Měli bychom to tu zmapovat,“ navrhl jsem. „Aby nás to nepřekvapilo. Dokázal bys propašovat sem tou branou motocykl? Auto zjevně neprojde, ale motocykl snad ano. Na něm by to bylo podstatně rychlejší než pěšky. Za tři hodiny jsme dorazili jen k vyschlému moři, motorkou bychom za stejnou dobu našli, kam moře ustoupilo. Taková mapa by se nám jistě časem vyplatila.“

„Máš motorku?“ zavrčel. „Nemáš, co? A jezdit na ní jistě neumíš. Takže si ty hraběcí rady nech!“

„Motorku nemám,“ připustil jsem. „Ale když mám řidičák na auto, mám automaticky řidičák i na malé motorky a koupit si jeden malý prskolet by snad šlo, to by nebyla marná investice… Umíš aspoň jezdit na kole?“

„Ne, kde bych k tomu přišel?“ mračil se.

„I to kolo by tady bylo dobré,“ rozvíjel jsem svou myšlenku dál. „Mám u rodičů schované kolo. Když se naučíš jezdit na kole, naučíš se i na motorce. Tady na Ókišeži není dopravní policie, aby nás buzerovala, jestli máme papíry či ne. Vraťme se. Seženu motorku, nejlépe dvoumístnou, tady se přece dá jezdit i bez papírů a ušetřený čas za to jistě stojí!“

„Ušetřený čas!“ ošklíbl se. „Přidám ti tisíc let a ty bys šetřil čas po hodinách? To bych se radši zeptal Manuscriptu, jestli nemáme něco lepšího. Uvažoval bych o »huronkách«, ale s nimi to neumíš… teď chci vědět, kam se k sakru podělo zdejší moře?“

„Ušetřili bychom nejen čas, ale i námahu,“ rozšířil jsem to. „Tebe ještě nebolí nohy? Možná nám chybí jenom důkladnější trénink, ale jedno k druhému… a stokrát nic umořilo osla…“

„Hele, nech si ty návrhy na jindy, když půjdeme kousek po dně té bývalé zátoky, musíme dříve nebo později narazit na vodu. Přece se všechna voda z moří nevypařila!“

„To asi ne,“ připustil jsem.

Pokračovali jsme tedy dál. Překročili jsme suchou nohou bývalou hranici vody a sestoupili na bývalé dno. Nebylo tu zvlášť hluboko, stačilo by, aby voda klesla o dva metry.

S Kaspickým mořem sousedí zátoka Kara Bogaz, oddělená od Kaspiku úzkou kosou s nepříliš širokým průlivem. V zátoce je o čtyři metry nižší hladina, takže se do ní úzkým průlivem žene voda z moře. Jiný přítok ani odtok tam není, ale voda se neustále vypařuje a proto její hladina nestoupá. Sovětská vláda nechala ten průliv v sedmdesátých letech přehradit v domnění, že tím pomůže Kaspickému moři. I když se do něho vlévají mohutné řeky jako je Volha a Don, vypařuje se více vody než kolik přiteče a hladina vody v celém Kaspiku klesá. Sověti zátoku Kara Bogaz oddělili hrází, až v osmdesátých letech úplně vyschla. Jenže následovala taková sucha v přilehlých oblastech, že i sověti pochopili, že to nebyl dobrý nápad. Začali vodu do zátoky opatrně napouštět a nakonec hráz zbourali a nechali přírodu na pokoji, ať si dělá co umí. A sucha přestala…

Tady asi nejsou sověti s jejich poroučením věru a dešti (za oceánem je stejnými pitomostmi zdatně zastupují Američané), ale příroda všude občas udělá botu, kterou pak zpravidla řeší nějakou katastrofou. Kdoví, co to bylo tady?

Přizpůsobil jsem se Přemkovi a šlapal s ním dál, ale rebelantská nálada ve mně neklesla. Napadlo mě, že jsem mu měl navrhnout obstarat si koně, tomu by možná rozuměl. Ale umiňoval jsem si, že tu motorku jen tak z hlavy nepustím. Prastrejček mi nechal víc peněz než bych jinak spotřeboval. Ještě lepší by bylo nějaké auto, nejlépe džíp nebo jiné SUV, ale to by těžko prošlo vesmírnými tunely, jsou příliš úzké.

Netušil jsem, jak mohou být široké… 

Došli jsme k první zatáčce bývalého zálivu a před námi se otevřel další výhled. Nebylo tam moře, ale pochopil jsem, proč tam není. Z hory na obzoru stoupal kouř. Záliv zřejmě přehradila zdejší sopka, při jeho mělkosti jistě stačilo málo. Odehrálo se to již dávno, sopka se mezitím vybouřila a dnes už jen jemně kouří, voda však už vyschla, což mohlo lokálně změnit podnebí. Záhada je, zdá se, vysvětlená!

Upozornil jsem na sopku Přemka. Vzal to na vědomí a kráčel sveřepě dál. Nu což, zblízka jsem u žádné sopky nebyl, žádnou v Čechách nemáme a do Itálie se mi nechce, tam je dneska moc dusno, ne kvůli Vesuvu, ale s migranty. Zdejší sopka přehradila moře, to je samo o sobě zajímavé. Jenže je až na obzoru a než tam dojdeme, bude určitě zítra.

„Je to dost daleko,“ porušil jsem opět mlčení. „Zdá se mi, že tam dnes nedojdeme. Neměli bychom se vrátit, než bude tma?“

„Proč asi s sebou táhneme stany?“ zavrčel Přemek.

Jo ták! V těch batůžcích neseme stany? Přemek plánoval delší výlet než na pár hodin! Ještě víc mě ale zajímalo, jestli si neseme i nějaké zásoby. Už jsem měl opravdu hlad! Podle mých hodinek byl večer, nejvyšší čas utábořit se a hlavně něco sníst.

Stmívalo se už viditelně, ale Přemek v tom směru nezklamal. Po chvilce, když jsme došli k jednomu »ostrovu«, vyšplhali jsme se na vršek a Přemek shodil ze zad batoh.

„Utáboříme se!“ oznámil mi.

Batoh nebyl pozemského původu a neměl běžné zapínání. Přemek mi musel ukázat, jak se otevírá. Popruhy na záda byly ještě normální, ale pokud byly vymyšlené na nošení humanoidy, ani by jiné být nemohly. Zato dostat se dovnitř nebylo tak snadné.

V jednom starším českém filmu měla jedna herečka velice zajímavé šaty. Zip na zádech končil drahou broží a když se brož pootočila, zip se sám otevřel, jako by měl vlastní elektromotorek. Herečka ovšem hrála špionku, která tuto rafinovanost používala ke svádění mužů.⁰⁰¹

Mimozemský batoh měl nahoře, kde se sbíhají popruhy, volně trčící šňůrku. Stačilo za ni zatáhnout a batoh se sám otevřel. Nejenže v něm byly jakési konzervy, ale z batohu se vyklopila malá bublina a sama se začala pomaličku nafukovat.

„Nejprve si dáme večeři,“ rozhodl Přemek a z postranní kapsy vytáhl klasickou kovovou lžíci. Měl jsem ji v batohu na stejném místě, stačilo mi Přemka napodobit.

Pak mi ukázal, co s konzervou. Tvar krychle se zaoblenými hranami by měl asi výhodu při skladování. Víčko měla s očkem jako některé pozemské konzervy, stačilo trochu zabrat a víčko se odtrhlo. To bylo ještě normální. Zajímavé bylo podobné očko na boční straně. Když je Přemek natrhl, ozvalo se nejprve zasyčení, jak se dovnitř hnal vzduch. Konzerva měla podle všeho dvojité stěny. Když ale sykot ustal, začalo se naopak z otvoru kouřit a zakrátko byla konzerva ohřátá, ne k varu, ale akorát k jídlu.

Nepotřebovali jsme oheň a přece jsme měli teplou večeři.

„To byl mimozemský fígl, že?“ zeptal jsem se Přemka, když jsme oba baštili obsah, maso na způsob maďarského guláše.

„Jo, třicet tisíc let starý,“ přitakal, zatímco pečlivě vybíral lžicí zbytky guláše. „Chemikálie mezi dvojitými stěnami má dvě funkce. Jednak při styku se vzduchem vzplane a ohřeje obsah, později dychtivě pohlcuje vodu a s její pomocí rozloží plechovku na neškodné prvky, či spíš sloučeniny. Můžeš ji nechat na místě, i když je lépe vhodit ji do vody nebo zahrabat do vlhké půdy, tím se rozklad urychlí.“

Zatímco jsme večeřeli, oba stany se nám nafoukly. Byly to nepříliš velké bubliny tvaru sudu,² nebyly nafouknuté celé, jen tři obruče, držící válcovitou plachtu z nějakého plastiku. Vchod uzavírala stejná šňůrka, jakou se uzavíraly batohy a dole na zemi byla plochá, rovněž nahuštěná matračka, navíc spojená s něčím jako spací pytel. Ideální vybavení pro trampy, průzkumníky a možná by ji uvítali i vojáci, jenže těm pacifistické Manuscripty nikdy nic takového nenabídnou.

„V tom nenachladneš ani na sněhu,“ ujišťoval mě Přemek. „Jen se dobře uzavři a dobrou noc, ráno se uvidíme!“

„Jak se to vlastně samo nafukuje?“ zeptal jsem se ho, než mi zmizel uvnitř.

„Nejspíš na elektřinu, to je taková univerzální síla,“ odvětil ledabyle. „Povrch stanu pohlcuje světlo a vyrábí elektrický proud, ještě se mi nestalo, aby se zásoby vyčerpaly. A napij se trochu, ale vodou šetři, jsme na kraji pouště!“

„Třeba by se dala nějaká voda získat z těch dýní?“ ukázal jsem na les, který skončil na břehu vyschlého moře.

„Třeba,“ přikývl Přemek. „Ale není to vyzkoušené. Přineseme Manuscriptu nějaké vzorky, ať zjistí, jestli nejsou jedovaté.“

„Manuscript to dokáže zjišťovat?“ divil jsem se.

„To se ví!“ opáčil. „A teď už dobrou noc!“

Zatáhl za šňůrku a uzavřel se ve svém stanu, nezbylo mi než ho napodobit. Ještě jsem si trochu usrkl z láhve. Nebyla příliš velká, tak dva litry, podobala se klasické PET-láhvi, až na to že byla plochá, aby se lépe vešla do batohu.

Takže první noc na neznámé planetě! Sice jen pro mě, Přemek už tu byl víckrát, i když naposledy před čtyřmi stoletími. Pro mě to ale bylo nové. I to nezvyklé vybavení! Stan, který se nafoukne, navíc s vestavěnou nafukovací matrací i se spacákem. Nejsem tramp, ale to vybavení jsem ocenil. Pravý tramp se sice pohodlně vyspí i »pod širákem«, ale já nejsem pravý tramp, takže ocením trochu pohodlíčka.

Ještě by mohla být uvnitř lampička. Stěny stanu jsou zvenčí zelené, ale zevnitř černé a nevpustí dovnitř světlo, jakmile zavřete vstup, jste v úplné tmě. I když to je vlastně výhoda, světlo spáče nebude rušit a dobře se vyspíme.

Dobrou noc!

Ráno se projevilo, že nejsem žádný tramp.

Nenapadlo mě, že stěny stanu, nepropouštějící světlo, spáče neruší, ale také ho ráno neprobudí. Přemek se sice vzbudil dřív, ale asi mě nechtěl budit, takže jsem vykoukl ze stanu až v poledne.

„Vstávat, sedmispáči!“ zahlaholil na mě. „Putujeme dál, na obzoru sopka a tam někde musí být konečně i to moře!“

Vybatolil jsem se ze stanu a pod Přemkovým dohledem nechal stan vypustit a opět vrátit do batohu. Pak jsme si každý otevřeli a ohřáli další konzervu.

„Tyhle batohy se stanem a konzervami vypadají ideálně pro výlety,“ pochvaloval jsem si. „Osm konzerv… když počítám dvě na den, je to na čtyři dny. Divím se, že jsi po Ókišeži neputoval častěji! Vždyť tak skvělé vybavení přímo vybízí ke trampování!“

„To není vybavení na trampování,“ zahučel Přemek. „Takový batoh dostane každý, kdo bude do Ókišeže utíkat před katastrofou a má to lidi zabezpečit pro první, nejhorší dobu. Předpokládá se, že až po čtyřech dnech začneme rozesílat další potraviny. A stany by měly vydržet, než se začnou stavět domky a to může být až za rok. Do té doby musí všichni vydržet ve stanech!“

„To by ale nebylo veselé trampování!“ vzdychl jsem si.

„To tedy ne!“ souhlasil Přemek.

Odnesli jsme prázdné konzervy dál, kde byl písek sypký. Tam jsme je zahrnuli pískem a oba jsme je svorně počůrali, aby chemikálie měly nějakou vodu na jejich rozklad.

„A teď vzhůru na pochod!“ povzbuzoval mě Přemek, když jsme si opět dávali batohy na záda.

Pravda je, že mi rychle před očima vyvstala vidina malého motocyklu, který by nás oba odnesl pohodlněji a hlavně rychleji.

Neměl jsem se nechat ukecat, že to zvládneme i bez nich!

Patří mi to!

Vyrazili jsme tedy na pochod dál po dně bývalého moře, ale až k sopce jsme nedošli a nedozvěděli jsme se, jak to bylo se zmizelou mořskou zátokou. Přemek šel vpředu a stále se rozhlížel. Nemohl se na zdejší krajinu vynadívat, nejspíš si ji představoval zatopenou mořem, hledal očima známá místa a porovnával je se svými dávnými vzpomínkami. Já jsem se raději díval před sebe, abych nezakopl, neboť vyschlé mořské dno bylo pokryté kameny.

Tohle tu přece nemělo být!

Znenadání Přemek vykřikl. Rychle jsem vzhlédl, co se vlastně děje? Nemusel jsem však dlouho pátrat, co se stalo, před Přemkem se mezi kameny svíjel had s klasickou klikaticí na hřbetě. Zmije!

„Rafla mě, mrcha!“ potvrdil můj odhad, že ho asi kousla.

Strhl ze zad batoh a snažil se hada utlouci, což se mu brzy podařilo, ale tím to ani zdaleka neskončilo.

„Strašně mě brní noha!“ stěžoval si.

Sklonil jsem se mu k lýtku a spatřil jsem tam dvě krvácející ranky od hadích jedových zubů.

„Počkej, drž, vysaju ti to!“ chtěl jsem mu pomoci.

Věděl jsem, že jed působí i přes sliznice úst, proto jsem co chvíli plival do písku, ale i když jsem se snažil vysát jed z obou ran, moc jsem úspěšný nebyl. Přemek si na brnění v lýtku stěžoval od počátku, jed se tedy stačil vsáknout do tkání.

„Na Ókišeži přece nic nebezpečného být nemělo!“ nadával jako špaček. „Tvrdili nám, že je to úplně bezproblémový svět!“

„Tenhle had to do jisté míry vyvrací,“ kopl jsem botou do mrtvého plaza s podivnými rohy. Být to na Zemi, mohla by to být zmije růžkatá, nebo snad jsou i jiné rohaté druhy, ale tady?

„Musíme zpátky, Manuscript to zvládne!“ rozhodl Přemek. „Nech tady všechno, teď opravdu spěcháme!“

Odhodil batoh a začal kulhat nazpátky. Následoval jsem ho i v tom, že jsem také odhodil batoh, ale zato jsem se nabídl, že ho budu podpírat.

„Jak jistě vidíš, nepotřebuji to!“ utrhl se na mě. „Hlavně nezdržuj! K bráně je ještě daleko!“

To byla, bohužel, nepříjemná pravda. Zpočátku jsme vyšli ostrým pochodem, jenže Přemek začal brzy zraněnou nohu vléci za sebou a pochod se tím pádem zpomalil. Po chvilce ani nenamítal, když jsem ho začal podpírat a když se jeho potíže zhoršily, objal mě kolem krku, abych ho mohl více nadnášet.

„Mrcha kurevská jedna!“ stěžoval si. „Slibovali, že tady nic nebezpečného nežije, že je to tu bezpečné i pro malé děti – a najednou tohle! Malé děcko by z toho mohlo mít i smrt!“

Držel jsem teď jeho ruku, kterou mi dal kolem krku, abych si ho mohl lépe nadhodit na záda. Cítil jsem, jak se třese. Hadí jed nebyl zřejmě něco, nad čím by se mohlo mávnout rukou.

„Doma tu mrchu předhodím Manuscriptu!“ sliboval. „Jak je vidět, i Zvozygurové občas dělají chyby!“

Těšil se, jak té knize vynadá a to mu asi pomáhalo jít. Jenže noha ho poslouchala čím dál méně. Neušli jsme ani polovinu, ale to už se odrážel jen jednou nohou a zraněnou nohu jen táhl, až se za námi v písku táhla čára. Bez mé pomoci už by asi dávno nešel, teď už jsem ho víc nesl než abych mu pomáhal. Naštěstí to nebyl žádný lamželezo, až jsem se divil, jak je lehoučký. Snažil se odrážet aspoň jednou nohou, ale ani to mu už moc nešlo.

Vzpomněl jsem si na doporučení zaškrtit nohu nad ránou, jenže jsme neměli čím, raději jsem přidal na rychlosti, jak jen to šlo. Manuscript si bude vědět rady… to jsem zvědav jak, ale měl jsem k té staré knize respekt a uvěřil jsem Přemkovi, že si opravdu bude vědět rady. Hlavně se k ní co nejdřív dostat!

Jenže k bráně bylo příliš daleko. Přemek vzdychal bolestí, ani se to nesnažil maskovat. I když byl lehounký jako pírko, i pírko se časem pronese. Náš spěšný pochod se měnil v mátožení.

„Zastav!“ vyhekl najednou Přemek. „Zastav, prosím tě!“

Poslechl jsem ho, ale snažil jsem se mu ukázat dopředu, už se tam dal rozeznat vchod do vesmírného tunelu.

„Počkej, polož mě, je mi děsně blbě!“ trval na svém. A sám se ode mne odstrčil, takže se pomalu svezl na písek.

„Počkej!“ požádal mě. „Já vím, tunel je blízko, ale musím se trochu vzpamatovat!“

Snažil jsem se mu podložit aspoň hlavu, ale nebylo čím.

„Možná ti tady omdlím,“ varoval mě. „Hlavně nezapomeň, jak se tunel a všechny dveře otevírají! »Eh-sle-gij«, pamatuj si to! Než mě dá Manuscript zase dokupy, budeš mým zástupcem.“

„Tak to abychom radši šli, ne?“ namítl jsem.

Jenže Přemek mi neodpověděl. Ten hadí jed postupoval nějak moc rychle! Nedalo se dělat nic jiného. Trhnutím jsem si Přemka nadzdvihl, otočil si jeho ruku kolem krku a s bezvládným tělem na zádech pomalu vstal. Nemělo smysl čekat tady na kraji pouště, buď si bude vědět rady Manuscript, nebo bude zle, ale tady neměl šanci vůbec žádnou.

S vidinou tunelového portálu jsem se pokusil o běh.

Přece to nevzdáme!

------------------------ Poznámky:

  2 Odkud je asi měl Diogénes?

Errata:

11.08.2021 22:27