Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zástupce

Zapomenout formulku otevírající skály dokázal jen pitomec zaslepený zlatem v pohádce o Ali-Babovi. Však ho také za lakotu loupežníci potrestali, rozsekali ho na kusy. Zkrátka jsou na světě informace životně důležité a ty se nezapomínají.

Staré pohádky jsou vůbec drasticky kruté. A chytrá dívčina pak objevila loupežníky uzavřené do měchů, chystající se v noci Ali-Babu zamordovat, i nalila na ně rozpálený olej a všechny tak zahubila – musela by to být příšerná smrt a divím se, že by ani při tom polévání žhavým olejem neřvali a nechali by se bez odporu tak snadno povraždit…

Dovlekl jsem bezvládného Přemka k tunelu, příkazem otevřel skálu, vtáhl Přemka do jeho rezidence a hned jsem spěchal otevřít tajné dveře ke knize. Čím dřív bude u té knihy, tím lépe.

„Měli jsme na Ókišeži nehodu!“ ohlásil jsem jí jako voják svému veliteli po návratu z průzkumu.

Vzápětí se na pergamenu objevila odpověď.

„Cože?“ vytřeštil jsem oči na ten nápis.

Bylo mi jasné, že Přemek zkolaboval, ale že by to bylo až tak vážné? On sám přece tak přesvědčivě věřil, že si s tím Manuscript poradí! A těšil se, až knize a jejím prostřednictvím i Zvozygurům vytmaví, jak se zmýlili při průzkumu Ókišeže!

Položil jsem bezvládné tělo na dlaždice podlahy před velký stůl s obrovskou rozloženou knihou s pergamenovými listy, která se však ani nepohnula. Mohl jsem si ta poslední slova číst znovu a znovu, kniha k nim už nedodala ani tečku. Stal jsem se tedy nejmladším Mistrem tohoto světa, Země. Mistrem s velkým „M“!

„Vždyť nic neumím!“ zaúpěl jsem. „Moje učení mělo trvat spoustu let a po tu dobu jsem mohl být nanejvýš Přemkův zástupce!“

Objevilo se to skoro naráz, tak hbitě by to člověk nenapsal. Z takové zprávy jsem však nemohl mít radost! »Nejmladší Mistr tohoto světa« sice znělo lákavě, ale co jsem o tom věděl? Vlastně jen klíčové slovo »Ehslegij«, neboli příkaz otevírající tajné skalní dveře. A pak ještě pár drobností, které mi Přemek stačil říci, často jen mezi řečí a necíleně. Například, že vesmírná civilizace, která ve vesmíru staví vesmírné brány umožňující cesty na cizí světy i bez obrovských hvězdných lodí, si říká Zvozygurové.

„Opravdu se už nedá nic dělat?“ zeptal jsem se pro jistotu, ačkoliv jsem tušil, že kniha buď neodpoví, nebo odpoví záporně. Na tuto otázku ovšem neuznala za nutné odpovídat, místo toho se ona zeptala mě.

Aha! došlo mi. Začalo se jednat o pohřbu, záchrana už není na pořadu jednání. Takže ta zmije, nebo co to bylo za hada, měla silnější jed než jsme oba čekali. Neohrozila by malé, slabé dítě, ale i dospělého. Možná… kdybych mu tu nohu přece jen něčím včas zaškrtil… ale to už patří do kategorie »kdybismů«, je pozdě honit bycha! Zkrátka jsme to nezvládli! Přemek, ale ani já. Věřil jsem mu přece, že to Manuscript zvládne! A teď se tedy jedná o pohřeb… S našimi obřady, nebo po způsobu mimozemšťanů? Jak by si to asi přál Přemek? Já vím, nikdy o tom nemluvil, naopak měl narážky, že budu ještě tisíc let jeho učedníkem, ale… kdyby přece tušil, že brzy zemře, co by si přál? Asi klasický pozemský pohřeb, žádnou anihilaci, ani dnešní moderní kremaci…

„Nechte mi ho!“ požádal jsem Manuscript skleslým hlasem. „Kdybyste ho zlikvidovali po vašem, měl bych oplétačky s úřady. Mohli by mě považovat za vraha, který se zbavil těla oběti. Bude lépe, když to proběhne legální cestou.“

Manuscript měl k tomu jen krátkou připomínku.

Dobrý nápad, došlo mi. Beztak musím zavolat lékaře, bez nich to neprojde. Jenže je v tom menší zádrhel. Prokážu tím jen příčinu smrti, aby mě nemohli obvinit z vraždy, jenže příčinu mimozemskou, která jim nasadí do hlavy nejen brouka, ale hned celou kolonii kůrovců. Umřít se dá i ve vesmíru, ale vykládejte to odborníkům! A ještě hůř, vyšetřovatelům! Kde se to stalo, jak se to stalo, proč jste nezkusili ránu zaškrtit… jaký paragraf je zabití z nedbalosti… navíc s možností překvalifikovat to i na vraždu…

Asi bude lepší, když Přemka položím na lůžko ve venkovní chajdě, kam může veřejnost vstoupit bez obav z prozrazení jeho »Aládínovy jeskyně«, a zavolám k němu sanitku, že jsem ho tak právě našel. Mimozemského hada bych do toho nezatahoval, to by nebylo rozumné.

Tak jsem to řekl nahlas pro Manuscript. Ale odpověď mě trochu zmátla.

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyhrkl jsem.

„V Ókišeži jsou taky?“ zajímalo mě. „Kdo je tam stráží?“

Jo tak, takže strážci Manuscriptů je nechrání před ničím jiným než před prozrazením zvědavým místním obyvatelům. Tam kde to nehrozí, obhospodařují se samy. Nakonec je to logické. Je ale vidět, že Přemek ani nemusel Zvozygury popíchnout za odbytý průzkum, stačilo jim dozvědět se o jedovatém hadovi, jak jsem to meldoval zdejšímu Manuscriptu, a rozjelo se široké mimozemské pátrání, odkud se tam plaz vzal. S částečným výsledkem, že byl původem ze Země. Xakru, ale odkud ze Země?

Pro jistotu jsem tedy nahlásil i tu neznámou kostru člověka, kterou jsme objevili s Přemkem. To přece byla podobná záhada, jen s tím rozdílem, že ten člověk byl i podle nás ze Země. Leda by to byl mimozemšťan nám lidem tak podobný, že by to vysvětlovalo, proč jsme ho považovali za našeho.

Kdyby věděly i to, byla by to asi ještě větší záhada. Ale tím bych se zabývat neměl, to není moje starost. Přemek tam nevpustil ani člověka, ani hada. Ani netušil, že ten had byl ze Země, to by se netěšil, jak to Zvozygurům vyčte.

Pro mě to skončilo, budu mít jiný problém.

Zajistit Přemkovi pohřeb.

Jak se dalo čekat, nastaly mi problémy. Netýkaly se pohřbu, ale následujících byrokratických jednání.

Sanitka dorazila až za půl hodiny po mém zavolání. To už jsem měl všechno naaranžované, aby podle mého mínění neměly vyvstat žádné problémy. Přesto vyvstaly.

Ani mě nenapadlo vyčíst lékařům, že dorazili tak pozdě, že neměli šanci něco zachránit. Tu by neměli tak jako tak, když se to nepodařilo ani mimozemšťanům. Ale nenapadlo mě, že se budou nejprve shánět po kartičce zdravotního pojištění, aby naúčtovali výjezd sanitky správné pojišťovně. Odbyl jsem je, že Přemek byl nejspíš penzista bezdomovec a za ty platí pojištění stát, nejspíš té Všeobecné, jinde by byl jen těžko pojištěný. Pojišťovny se přece o bezdomovce nepřetahují.

Doktory jsem odbyl snadno, s Policií to bylo horší. Že Přemka neměli v databázi obyvatelstva, to jim tak nevadilo. Když jsem ho ale našel mrtvého, stal jsem se automaticky podezřelým. Dalo se čekat, že doktoři nepřišli na stopy zmijího uštknutí a do úmrtního protokolu napsali »infarkt«, do toho jsem jim nemluvil a nesnažil se je ovlivňovat. Jednak bych byl automaticky za pitomce, co radí profesionálům, ačkoliv lékařský obor vůbec nezná, jednak bych vlastně přiznal, že o té zmiji vím. Raději jsem jen odpovídal na otázky, zda jsem zemřelého znal a co o něm vím. Zmínil jsem se o Přemkově tvrzení, že se narodil někdy kolem roku devět set dvacet, což doktoři přijali, ale zapsali do protokolu rok narození tisíc devět set dvacet, což se jim zdálo přijatelné, na takový věk přece Přemek vypadal. Nevymlouval jsem jim to.

Policejní vyšetřovatel ale pojal profesionální podezření na nepřirozenou smrt a bylo vážně těžké mu to vymluvit. Takže jsem ztratil nervy a vynadal mu, že mě zbytečně zdržuje od práce, jsem sice Přemkův kamarád, ale na jeho smrti žádnou vinu nemám a měli by mi být vděční, že jsem ho aspoň objevil, dokud není dlouho po smrti, neboť pak by si to ohledávání užili podstatně víc. Vypadalo to i s tím rozčilením logicky. Nic proti mně nesvědčilo. Objevil jsem ho, zavolal jsem sanitku, to jsem ještě nemyslel na nejhorší. Ale doktoři potvrdili infarkt a exitus, tím to snad mělo hasnout. Takže to musela zabalit i Policie.

Udělali mi ale pěknou čáru přes rozpočet. Zapečetili totiž vchod do Přemkovy chajdy s tím, že se o vlastníkovi rozhodne až na dědickém řízení. Z toho mě celkem snadno vyloučili, nebyl jsem přece Přemkovým příbuzným. Navíc jsem se dozvěděl nepříjemnou zvěst, že dědické řízení dostane opět pan advokát JUDr Samuel Herrmann, který »vyřizoval« i pozůstalost po prastrejčkovi Ivanovi.

Jakže to ale o něm Přemek říkal?

»Jednou jsem mu mohl dát příležitost zachovat se čestně, ale teď už bych ho směl jedině zabít.«

Pan Herrmann má ovšem kliku jako hrom. Já ho psychicky ovlivňovat nebudu, neboť to neumím. A zabít ho? To teprve ne.

Jen by mě zajímalo, kdo tedy tu chajdu zdědí…

Být právník, věděl bych to ale od samého začátku.

Zesnulý neměl dědice a dědictví nikomu neodkázal, takže logicky všechno zdědil stát. Jednalo se sice o neprodejnou chajdu prakticky nulové hodnoty, neboť je malá, napůl vytesaná do skály a vlhká, s čímž se nedá nic dělat (však jsem její jedinou sedničku i předsíňku před příchodem soudního odhadce pořádně nakropil vodou), bez vody a elektřiny a se starou kadibudkou, takže není vhodná ani jako rekreační objekt, navíc je umístěná daleko nejen od vesnice, ale i od přístupových cest, jenže předpisy žádají buď dražbu, nebo předat vše obci, ať se o nemovitost postará.

Dědického řízení jsem se zúčastnil jen jako svědek. Nabídl jsem se, že bývalému kamarádovi mého prastrýce uspořádám na vlastní náklady pohřeb, když mi obec zmíněnou chajdu přenechá. Obec na tom může jen vydělat, protože za nemovitost nezíská ani část toho, co by zaplatila za nejlevnější sociální pohřeb. Přítomné starostce se můj návrh zdál přijatelný, jenže to by dědické řízení nesměl vést pan JUDr Samuel Herrmann, který si mě z minulého řízení pamatoval, neboť mi, z dnešního pohledu nepochopitelně, prominul i poplatky. Trval teď na dražbě, z jejíhož výtěžku se zcela jistě sociální pohřeb zaplatí. Jak mohl ten zmetek uhodnout, že mi na té chajdě tak záleží? Dobrá, ale předem jsem starostce veřejně řekl, že tedy na dražbu přijdu, ale přihodím jen jednou a to minimální částku, pokud vyvolávací cena nebude nadsazená. Pravda, k chajdě patřil i pozemek, ale nečekal bych, že se někdo bude zajímat o skálu daleko od cest.

Zapomněl jsem, že lidská hamižnost nezná mezí… 

Bude tedy druhé kolo – dražba.

V řádně oznámený den dražby jsem přijel škodovkou svých rodičů. Dražba se konala v zasedací síni městského úřadu, dražilo se více věcí a »pozemek s rekreační stavbou« byl až na konec.

„Tak jste přece jen tady!“ vítala mě starostka. „Nerozmyslel jste si to?“

„Sliby plním,“ odvětil jsem.

„Myslíte, že tu chajdu získáte?“ zeptala se mě.

„Vy myslíte, že ne?“ obrátil jsem otázku.

„Slyšela jsem, že o ni mají zájem i jiní,“ prozradila mi, co jsem opravdu nečekal.

„O tu chajdu pod skalou?“ udělal jsem udivený kukuč. „Co na ní kdo může vidět? Já památku na prastrejčkova kamaráda, pro mě má cenu tak říkajíc srdcově historickou, ale že by měl zájem o koupi někdo, kdo nemá moje vzpomínky?“

„Něco takového jsem slyšela,“ opakovala.

Mělo mě to varovat. 

Když konečně na závěr přišla řada na »pozemek s rekreační stavbou«, zachoval jsem se podle svých slov. Přihodil jsem jen jednou, hned jako první, očekával jsem, že to bude stačit.

K mému nebetyčnému údivu to nestačilo. Vzápětí přihodil další zájemce, jenže ten přihodil hned dvacet procent vyvolávací ceny, což už bylo nad hranici, přes kterou jsem nemínil jít. Ale ani ten nemovitost nezískal, neboť se našel ještě jeden šílenec, který přihodil ještě víc. Pak jsem jen udiveně sledoval, jak mezi sebou licitují dva zájemci, až cenu vyšroubovali na neuvěřitelný pětinásobek vyvolávací.

Když konečně kleplo kladívko, získal nemovitost chlapík, do kterého bych nikdy neřekl, že bude někdy trampovat. Nedalo mi to ale a protlačil jsem se k němu, když s mým známým JUDr Herrmannem podepisoval dražební protokoly.

„Pane Nováček,“ zeptal jsem se ho, „co vlastně na té skále vidíte, že jste šel až tak vysoko?“

Pan Nováček se na mě otočil. Asi mě poznal jako prvního zájemce, ale jen přes rameno ke mně udrtil:

„Krásný staletý borovice na tý skále, voe! Stojej i za víc!“

Došlo mi to. Šlo mu jen o jejich dřevo.

Na to jsem zapomněl.

Stejně jako prve Přemek, ani já jsem neprojevil úctu k pečetím naší Policie. Strhl jsem je hned po jejich odjezdu, abych mohl ještě před příchodem znalce pokropit skálu uvnitř vodou a odradit případné zájemce o Přemkův příbytek. Netušil jsem, že zájemcům o chajdu vůbec nejde, půjde jim o dřevo staletých borovic nahoře na skále a chajda jim bude leda překážet.

Po dražbě jsem se vrátil domů, na dvorku jsem zaparkoval auto, ale hned jsem pokračoval k poustevně. Skála byla zdánlivě pevná, ale na příkaz odkryla vchod do »Aládínovy jeskyně« a za okamžik už jsem stál před Manuscriptem.

„Nepovedlo se mi to,“ hlásil jsem zkroušeně.

Pak jsem knize vysvětlil, že dům i se skálou koupil majitel nedaleké pily pan Nováček. Rozsvítilo se mi úplně až když jsem se dozvěděl obor podnikání toho pána. Dřevař! Proto měl takový zájem o borovice!

Na skále se tedy začne těžit. Je otázka, jak pan podnikatel dostane to dřevo dolů, ale tihle hoši jsou vynalézaví, jistě přijde s nějakou lanovkou, aby nemusel vzácné dřevo házet dolů jen tak, mohlo by se mu nakřápnout.

Navrhl jsem počkat, až ten hamoun vytěží všechno dřevo, pak pro něho ta skála ztratí cenu a třeba ji, byť oholenou, ještě rád za zlomek ceny prodá.

Manuscript to viděl také tak a na pergamenu vyvstala slova.

Napadlo mě, jestli by nebylo lépe začít s tím už teď, dříve než skálu úplně oholí, hamoun jeden! Jenže on už investoval do toho dřeva spoustu peněz, ten jen tak necouvne!

Netušil jsem, že psychonátlak dokáže přimět i k sebevraždě. Já bych to nechtěl hnát až tak daleko…

Smířím se tedy s vyčkáváním. Tvrdší nátlak bych ale musel použít, kdyby tam chtěl někdo otevřít kamenolom.

Toho bych pak opravdu litoval.

Další neúspěch jsem zaznamenal u starostky.

„Vy jste věděla o tom zájmu, že?“ začal jsem jednání, jen co mě přijala ve své kanceláři na obecním úřadě.

„Věděla,“ přiznala bez mučení. „A bylo mi vás líto.“

„Mě?“ opáčil jsem. „Přemka by vám mělo být líto! Doufám, že mu teď z těch stržených peněz vypravíte slušný pohřeb! Chtěl jsem mu tu službu prokázat sám, ale peníze teď máte vy!“

„Bude to povinnost obce,“ vzdychla si. „Dnes jsou i holé sociální pohřby bez obřadu a s rozptylem strašně drahé…!“

„Máte peněz dost i na lepší pohřeb, ne?“ vyjel jsem na ni.

„Kde žijete?“ podívala se na mě útrpně. „Ty peníze přece nedostala obec, ale spravuje je pan doktor Herrmann! Dá nám jen co musí a on dobře zná cenu sociálních pohřbů!“

„Herrmann!“ vybuchl jsem. „Zase Herrmann! Přemek ho ještě litoval! Ale vzal to čert! Když vám přidám, zařídíte lepší pohřeb? Bez kremace, ale na hřbitov do řádného hrobu, jak se sluší!“

„To nepůjde,“ zarazila mě. „Pan Herrmann nám zaplatí jen ten nejlevnější pohřeb, ale až podle faktury. A tam musí být cena nejnižší, jinak bych to odskákala jako zneužití pravomoci. Leda bych to zaplatila celé ze svého, ale to po mně nemůže nikdo chtít. Nebo byste mohl ten pohřeb zařídit sám, když vám tak jde o něco lepšího, ale pak na to nedostanete ani korunu.“

„A pan Herrmann shrábne úplně všechno, co?“ došlo mi.

„On ty peníze bude spravovat pro stát,“ opravila mě.

„Jo, to bude!“ zavrčel jsem. „Ale uvíznou mu za nehty.“

„Tak to jsem jako neslyšela,“ zamračila se. „Když to takhle řeknete před svědky, bylo by to žalovatelné a to by si na vás pan Herrmann ještě pěkně smlsl!“

„Panu Herrmannovi ty peníze štěstí věru nepřinesou!“ věštil jsem chmurně. „Takže říkáte, že bych to musel táhnout sám?“

„A máte na to vůbec?“ zeptala se mě.

„Doufám,“ přitakal jsem. „Když jsem neuspěl při dražbě, dám to na Přemkův pohřeb. Ale řeknu vám, to jednání se mi nelíbí.“

„Víte přece, že jsem byla svolná, abyste vyměnil starosti o pohřeb za tu chajdu! Ale pan Herrmann by z toho nic neměl!“

„I vy říkáte žalovatelné věci!“ upozornil jsem ji s úsměvem. „Ale v názoru na pana Herrmanna se shodneme. A jestli mu ty prachy štěstí nepřinesou, budeme oba spokojenější, což?“

„Jenže pan Herrmann se vyzná!“ vzdychla si. „Tomu nikdo nic nedokáže, je na to příliš mazaný!“

„Mazaný neznamená šťasný,“ řekl jsem. „Necháte mi tedy ten pohřeb na starosti?“

„Vy to opravdu chcete?“ podivila se teď už doopravdy.

„Jo,“ přikývl jsem. „Přemek byl nejlepší kamarád prastrejčka Ivana a já nechci, aby se s jedním jako s druhým zacházelo jako s obecními psy. Ještě by mě oba chodili strašit!“

„Vy na to věříte?“ podívala se na mě slitovně.

„Ne, to se ví! Ale slušnost zůstala slušností!“ odsekl jsem.

„Jak myslíte!“ pokrčila rameny. „Nechám vám to, ale obec na tom tak jako tak nic nevydělá. Když nevykážeme fakturu, nic nedostaneme.“

„Čert vzal fakturu a čert ať si vezme pana Herrmanna!“ řekl jsem a obrátil jsem se ke dveřím.

Pohřeb tedy zajišťuji já…

Errata:

11.08.2021 22:27