Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Staroruské způsoby

Opět jsem si byl postěžovat k Manuscriptu, ale tentokrát mě čekalo překvapení.

S Manuscriptem se dalo diskutovat skoro jako s člověkem, ale občas mě ta kniha překvapovala.

„Jaká návštěva? Žádnou nečekám!“ podivil jsem se.

A sakra! Napadlo mě, že jsem asi zapomněl uzavřít skálu v Přemkově předsíňce a ponechal příchozím odkrytý vstup do Přemkovy »Aládínovy jeskyně«. Ale v cestě byly přece ještě dvoje dveře se závorami zevnitř a ty jsem si nikdy nedovolil nezavřít. Navíc se skála v předsíňce pokaždé brzy sama zavřela. Když návštěvník zaklepal na klepadlo, projevilo se to uvnitř zvoněním chrámových zvonů. Kdo nezaklepal a přece vstoupil, rychle obhlédl předsíňku i sednici, přesvědčil se, že tu nikdo není a obrátil se k odchodu. Kdo by přece jen měl pevný úmysl setkat se se mnou, čekal by na mě nejspíš v sednici, což by mi dovolilo předstírat, že jsem právě přišel odněkud zvenčí.

Dobryňa Nikitič

Nechal jsem tedy Manuscript být a otočil se do Přemkovy velké »Aládínovy« jeskyně. Tam jsem ale zůstal překvapením stát.

Skála se totiž sama od sebe otevírala, jenže ne ta u dveří ven, ale u dveří do vesmírného tunelu. Než jsem se vzpamatoval, otevřely se i pancéřové dveře a do »Aládínovy jeskyně« vkročil úplně cizí, příšerně zarostlý chlap.

„Aj – vy étot moloděc?“ zahlaholil dunivým basem.

„Vy jste přišel… z Ókišeže?“ nechtěl jsem tomu ani uvěřit.

„Navěrno!“ roztáhl ústa k úsměvu. „Tam lučšej puti čem v našem míre!“³

„Nerozumím rusky!“ zarazil jsem ho.

„Aj kak to?“ trochu zaváhal, ale nevyvedlo ho to z míry.

„Nu dóbro, buděm hovoriť po česki,“ pokusil se o češtinu, ale byla to napůl slovenština a napůl kdovíco. „Vaši legioněri mě to tak sto let nazad naučili. Dobryňa Nikitič jest moje imja, teda jméno, nebo se pletu? A vy jste Václav, to už vím.“

„Přišel jste ale z Ókišeže!“ opakoval jsem, ne jako otázku, ale jako připomínku.

„No predsa něpojeděm v našem to… světě…“ vzpomínal si na česká nebo aspoň slovenská slovíčka. „V našem… rozděleném světě mnógo hranic, soldáty, milicija, kdo se s tím má zdržovat?“

„Aha!“ došlo mi. „Takže jste strážce Manuscriptu a přijel jste za Přemkem na návštěvu, jenže skrz Ókišež, kde je to bez hranic, takže asi rychlejší.“

„Bravo! Moloděc!“ roztáhl opět ústa k úsměvu. „Chápete rychle, to je dobrže. Jen malá ošibka… tento… chybinka. Nejedu sem za Přemkem, ale za vámi. Manuscript mi ohlásil, že máte nějaké potíže a potržebujete pomošč. Tak su tady, povídajte!“

Takže mi Manuscript pozval na pomoc tohohle pána. Nu což, asi to bylo nutné, nezvládal jsem to.

Pozval jsem tedy návštěvníka ke stolu a nabídl mu nějaké cukroví, které tu zbylo po Přemkovi. Návštěvník to ale odmítl a vytáhl z kapsy svého koženého obleku láhev popsanou azbukou. Došlo mi, že to je vodka. O jeho národnosti už nebylo pochyb.

A také to vodka byla! Až mi vhrkly slzy do očí! Rus se také napil, pak položil láhev na stůl a spustil.

„Začněm ja!“ prohlásil. „Ja buděm kratší. Manuscripty mě sem pozvaly, že je tu kritická situacija. stórož Přemysl umer kděsi na Ókišeži od zmeja. Vy jevo učenik, pravda? No něznajetě počtí ničevo. A ješčo vas tě… zdějšije oligarchi… choťat ovorovať… tento… okrást. Tak mně to… ržekněte všestko. Ja budu konať.“

Jo, tomu jsem porozuměl, i když to moc česky nebylo. Ale návštěvě, pokud přijde v dobrém, ledacos odpustíme. Zejména když přijde na pomoc v nouzi. Takže jsem mu všechno pěkně po pořádku vypověděl. Jednak se mi tím ulevilo od napětí, sdělená bolest – poloviční bolest, ale taky se dalo čekat, že návštěvník je znalejší než já a bude si spíš vědět rady.

„Ale jak jste se sem dostal přes tu Ókišež?“ zeptal jsem se ho nakonec, neboť mi to vrtalo hlavou.

„Na motocykletu,“ usmál se. „Je to moj… choby, nebo jak se to česky… zá-li-ba. Jo. U nás je takaja… banda vsadnikov na motocykletach, my – Nočnyje Volki. Ja už tak i v Čechach byl, no… pakažu… teda ukážu.“

Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl odtud tablet v plastikovém obalu. Zapnul a hned otevřel galerii s fotografiemi.

Dobryňa Nikitič s Nastasjou na motocyklu (loni)

„To su ja,“ ukazoval mi. „Motocyklet lepší než lošaď, teda kůň. Jo, kdysi jsem hodně jezdil na koni, celou Rus jsem tak to… scestoval… Koň a meč, tak se cestovalo postarom…“

Že by na té motorce vypadal jako rytíř? Těžko. I když mu zpětná zrcátka držely jakési kostlivé ruce…

„A koho to vezete?“ zeptal jsem se. Jeho spolujezdci nebylo vidět do tváře, snad jen to, že neměl vousy.

„To je má korolevna Nastasja!“ a hned hledal další obrázek. „Možno ji znátě, byla to znamenitaja russkaja korolevna! Ja jejo poznal takto!“

Konečně našel co hledal, i když to nebyla fotografie, spíš malba. Děvčice z nějakého šermířského klubu, sedící na koni… žádná ufňukaná princezna!

Královna Nastasja ve zbroji (asi roku 1400) (to už byla praprababka se stovkou pravnuků)

„Vaše královna krásy?“ trochu jsem se podivil.

„Nět, nět!“ zavrtěl hlavou. „Nět korolevna krasoty, pravá ruská královna! S mečem i ščitem velice dobrá, i na koni. Moja učenica a potom žena!“

„Cože?“ vyhrkl jsem. „Strážce Manuscriptu – a ženatý?“

„Proč ne?“ pokrčil rameny. „To snad není zakázáno!“

„Přemek mi tvrdil, že to je zakázáno!“ namítl jsem.

„Vy Jevropani si to děláte to… móc jednodušší…“

„Jednodušší? To bych neřekl, spíš naopak!“

„Jednodušší!“ trval na svém. „Ke své škodě!“

„To není jednodušší, kašlat na zákony a vzít si nějakou za ženu, když je to zakázané? Nebál ses trochu Zvozygurů?“

„A što vlastně jest to… zakázané?“ zeptal se mě.

„No, vzít si nějakou za ženu, mít s ní děti…“ začal jsem.

„Ale tak to není!“ opáčil dobrácky. „Zapreščeno… vlastně zakázáno je, prozradit nějaké normální ženštině, co jsem a co na bělom světě dělám.“

„Není to totéž?“ namítl jsem.

„Není!“ odvětil. „Vy Jevropejci neumíte rabotat… pracovat s výjimkami. Komu smíš prozradit, co děláš? Učenikovi! Jak by ses to jinak sám dozvěděl? A je snad zakázáno mít jako učenika ženštinu? Něje! Tak ja našol sobě učenicu! Už je moja žena okolo pjatisot let. Vsjotaki… celou tu dobu jen učenica? Počemu nět? Možno bude jednou Mastěr, ale mně se ješčo uměreť nechce! A Nasťa mě má taky radši živého. Tak co?“

„Tak to jsi mi právě zasadil pořádného brouka do hlavy,“ přiznal jsem. „Takže jsi tu na motorce. Sám nebo… s tou svou Nastasjou?“

„Spěchalo to, tak sam,“ přikývl. „Nasťu ti někdy ukážu. Ale zpět k tvojej situacii. Jestli to správně chápu, tak to jsou problémy hned dva. Pohřeb Přemysla nepočítám, to zvládneš. Manuscript tvrdí, že máš peněz dost, jen nechceš dát lidem najevo, že je máš. To je správně, ale někdy je nutné praštit se… to… pres kapsu, ne?“

„Chtěl jsem to koupit, ale přišli bohatší a přeplatili mě,“ přiznal jsem. „Nečekal jsem, že o tu skálu bude zájem. Zájem byl, ale o staleté stromy na té skále, ne o skálu ani o Přemkovu chajdu.“

„Takže ti nějaký birokrat prodal skálu nad hlavou a koupil ji nějaký oligarcha kvůli děrevu… Tedy dva probléma. Birokrat i oligarcha. Jeden dostal děňgi… teda peníze, druhý děrevo. Bude asi nutné pokázat jim, že šlápli do… do děrma… teď fakt nevím, jak se to česky…“ …zalovil hbitě v tabletu, zřejmě tam měl vedle fotek i slovník. „Jo, už vím, výkal!“

„Já bych ty dva nechal být, ale stačilo by mi, kdyby to šlo zařídit, aby Nováček Přemkovu chajdu nerozbil, kdyby mu překážela, a až dostane to své dřevo dolů se skály, aby mi celý pozemek prodal nazpět,“ řekl jsem své stanovisko.

„Takže šizuňkovi Germanovi necháš všechny peníze a panu Nováčkovi zisk z prodeje levného děreva,“ shrnul to úplně jinak než já. Ani jsem si nevšiml, kdy jsme si začali tykat, ale proběhlo to nějak neformálně. Asi to bude tím, že si strážci Manuscriptů tykají úplně běžně…

„No, já bych těm oběma trošku přišlápl lico… tedy gesicht do toho děrma,“ navrhoval. „Co mají co hamounit? Jak se někde šustne možnost něco… dneska se to nazývá »zprivatizírovat«, že? Hned jedou po penězích a nic jim není svaté!“

„Hele, nestojím o spory!“ zkusil jsem ho trošku krotit. „Ty se vrátíš přes poušť na Ókišeži domů, ale já s nimi budu muset vydržet dál…“

„Co?“ zasmál se. „S nimi výděržať? Poslyš, co kdybych teď s Manuscriptem pustil pěkný buran… jak se to… pořádnou vichr, aby stromy zhůry na skále zpřelámal a naházel tomu hamounovi dolů jen jejich třísky?“

„Pak by mi tu skálu zpět tuplem neprodal!“ vzdychl jsem si. Ani mě nenapadlo pochybovat, jestli by to dokázal. Jak vyslovil jméno »Manuscript«, nedivil jsem se ničemu. Ale kdyby ty knihy byly všemocné, zachránily by přece i Přemka! Takže všemocné asi nejsou, ale… ten vichr bych nepodceňoval.

„Uděláme to jinak!“ rozhodl a aniž by se ptal na svolení, sedl si k mé skleněné kouli »kýrseku«. Chvíli si cosi bručel pod vousy, plnovous měl opravdu bohatýrský, pak se otočil ke mně.

„Slušaj… poslyš… neměli jste s Přemkem nějaké jednání tady s tím birokratom?“ zeptal se mě.

Musel jsem mu vysvětlit i starší konflikt, kdy mi pan JUDr Herrmann chtěl odepřít dědictví po Ivanovi.

„Jo, Přemek ho němnóžko zmáčkl, že?“ opáčil s pochopením Dobryňa. „Ale Manuscripty nemají rády psychoteror… podruhé už to nejde a hádat se s nimi nebudu… Pojeďme za ním!“

Vstal a hledal očima východ, pak neomylně zamířil přímo ke správným, byť utajeným skalním dveřím.

„Nějak se tu vyznáš!“ podivil jsem se, když otevíral těžké dveře do chodbičky.

„Ani ne,“ usmál se. „Jen koukám, kde je podlaha ošlapaná.“

To mě nenapadlo, ale vyšel správně, nejprve do Přemkovy malé předsíňky a hned nato dveřmi na dvorek.

„Milicija zapověděla, co?“ komentoval strženou policejní pásku. „U těbja nět motocikleta? Moj… němnožko krupnoj… jak se to… špatně budu taščiť skvoz vorota…“

V rozčilení mluvil rusky, ale kupodivu jsem mu rozuměl.

„Motocykl nemám, ale mám auto!“ nabídl jsem mu.

„Davaj, pojďom!“ přistoupil na nabídku. „Kdě?“

Vyšli jsme tedy na dvorek, pečlivě jsem uzavřel skálu, pak jsem zamířil ke své, kdysi Ivanově chalupě, kde na dvoře stála škodovka mých rodičů. Dobryňa mě následoval.

„Aj – škóda!“ usmál se, když spatřil auto. Škodovky zřejmě najdeš i v Moskvě. Odemkl jsem dveře, zatímco Dobryňa nasedal z druhé strany.

„Taky mám avtomobil,“ pochlubil se a přistrčil mi pod nos obrázek na tabletu. „Takoj… volčij! No s takim něvazmožno do Čech jechat, birokraty zděs kak u nas!“⁴

Automobil Dobryni Nikitiče pro jízdu s Nočními Vlky

S tímhle bude těžko jezdit i po Moskvě, pomyslel jsem si, ale nechal to bez komentáře. Otočil jsem se a vyjel na cestu.

„Jedem tedy za Herrmannem?“ chtěl jsem jeho potvrzení.

„Navěrno… jistě!“ souhlasil.

Vyjeli jsme tedy. Opravdu mě ale zajímalo, jak chce jednat s mazaným českým advokátem.

Dobryňa Nikitič u Putina (Sevastopol 2012)

Cestu jsme urazili v pořádku, i když mi Dobryňa pořád strkal před oči tablet s dalšími fotografiemi. Všechny se týkaly jízd Nočních Vlků po Evropě. Dobryňa v Bratislavě, Dobryňa na cestě do Berlína, Dobryňa v Praze, Dobryňa s Putinem, je to prý velký příznivec motorek a motorkářů.

„Člověče, tebe zná nejspíš půlka Ruska!“ pozastavil jsem se nad tím. „A mně Přemek tvrdil, že musíme žít v skrytu od lidí, aby nikdo neuhodl, co jsme a co máme na starosti!“

„A co uhodnou v Rosiji?“ zase roztáhl ústa do úsměvu. „Že jezdím s Nočními Vlky? Není to zakázané a nikdo nic neuhodne! Nas mnogo! Mohou se trochu to… kohoutit, že je s námi Putin, ale ten s námi jezdí jen jako motocyklista a ne jako preziděnt. A pak si mohu jezdit po Rusi širej jako v dávných dobách, jenže na motocikletu místo na koni.“

Jó, tak mě znali kdysi...

Opět mi přistrčil tablet s další fotkou, vlastně to nebyla fotka, ale malba… v těch dobách ještě lidé neznali fotografie.

„Tak meňa znali! No eto uže davno!“

Ježkovy zraky! A historici dodnes vedou spory, jestli byl »Dobryňa Nikitič« mýtický čili vymyšlený, anebo ne. Někteří prý věří, že se tato bájná postava vyvinula ze skutečného slovanského válečníka Dobryni, který vedl armády Svatoslava Velkého. A ten válečník teď sedí v autě vedle mě. Jak je to možné? Manuscripty jsou přece tak pacifistické!

Začal jsem ale tušit, že setkání s Dobryňou nebude pro pana JUDr Samuela Herrmanna příjemné! 

Vtrhli jsme do kanceláře pana Herrmanna jako velká voda.

„Vy doktor Herrmann?“ zeptal se ho Dobryňa pro pořádek.

„Ano,“ odpověděl doktor práv trochu zaraženě, ale zůstal klidně sedět za svým pracovním stolem.

„Vy nedavno rešil naslednosť… ehm… dědictvo po mojem kamaradu Přemyslovi, pravda?“

„Ale to už je vyřešené!“ opáčil JUDr Herrmann otráveně.

„Kak potom vazmožno, što… ehm… jak to, že obec ještě nedostala peníze z dražby?“

„Ale to dědictví nepatří obci!“ upozornil ho pan Herrmann. „Dědil stát, ne obec!“

„Tak poslyště!“ nadechl se Dobryňa. „Máte dvacet čtyři časa… hodiny na odeslání všech těch peněz na konto obce. Jesli tam zítra nebudou, zemřete!“

„Tak to pozor!“ vzepřel se pan Herrmann. „O tom nebudete rozhodovat vy! Správce jsem já. A já rozhodnu, na co se stržené peníze použijí!“

„Rozhodujte tedy!“ ušklíbl se Dobryňa. „Mohl jste dědictví dát rovnou obci, pošlete jí aspoň peníze. Jesli tam zítra nebudou, zemřete!“

„Tak na to pozor, pane!“ zbrunátněl pan doktor a vyskočil na nohy. „Tohle je žalovatelné vydírání spojené s vyhrožováním smrtí! Za to byste šel do vězení hodně na dlouho!“

„Ještě nebyla taká ťurma, aby uděržala Dobryňu!“ zasmál se hromotluk pobaveně.

„Požádám o policejní ochranu!“ varoval ho doktor.

„Žádejte!“ přivolil mu Dobryňa. „Zítra zjistíte, že marně!“

„Anebo mám vlastní prostředky!“ vydoloval doktor zbrkle ze zadní kapsy revolver. „Zmizte! Nebo střílím!“

Dobryňa ignoroval výhrůžku a natáhl ruku ke zkoprnělému doktorovi, který si asi nedovedl představit, že by někdo dokázal odporovat pod namířenou zbraní. Než se doktor nadál, Dobryňa mu revolver z ruky vykroutil. Pak před jeho očima ohnul hlaveň. Jen tak, rukama. Ocelová hlaveň se prohnula, pak zboku smáčkla a přelomila. Čekal bych, že praskne s »křehkým lomem«, ale zlomila se poddajně jako těsto.

„Vót vam streljať!“ hodil Dobryňa znehodnocený revolver na stůl před zděšeného doktora. „Tady Václav moj svědek, že vam dám posledňuju možnosť. Uvidíte zítra, jesli peníze nepošlete!“

„Vydírání, vyhrožování smrtí a poškození cizí věci v ceně ne malé!“ shrnul doktor ječivě všechny Dobryňovy prohřešky.

„Vam ješčo zaleží na věcech?“ zeptal se ho Dobryňa. „Máte uměreť a vam ide o věci? Nu což, éto váše dělo! Pojďom!“

Posledním slovem se obrátil na mě, rukama mě lehce otočil a vystrkal před sebou z advokátní kanceláře na chodbu.

„On teď ale zburcuje Policii!“ upozornil jsem ho, co se asi v nejbližších chvílích stane.

„Možet,“ přikývl Dobryňa. „My jedem za tím druhým, za tím… Novačikom! A bystro!“

Nahnal mě k parkovišti a do auta. Chtěl jsem mu vysvětlit, že Policie má vysilačky a pan doktor Herrmann už asi telefonuje, aby nás zadrželi, ale nenechal mě ani domluvit.

„Stupaj, stupaj!“ poháněl mě. „Vremja… času málo!“

„Teda, já zírám!“ řekl jsem odevzdaně, když jsem se rozjel. „Neodvážil bych se někomu brát z ruky zbraň, když na mě míří!“

„To tě výučim!“ slíbil mi Dobryňa a listoval hbitě ve svém tabletovém slovníku. „On němog streljať, byl to… ztuhlý!“

„Jak ztuhlý?“ nechápal jsem.

„Krátkodobé zmoroženije,“ objasnil mi. „A jej, tady chybí české slovo!“

„Zmoroženije… není to »přimražení«?“ zkusil jsem hádat.

„Ajta! Je tu i české slovo!“ rozzářil se. „A jestli sis všiml, že mačkám rukou železo, to taky výučim, to je rezonáns. Oboje je velice užitečné, jen to zmoroženije se dá užít jedině na obranu, nedá se tím útočit. Manuscript to nesnáší. Odzbroj něprijatěla, ale nech ho žít, prinajmenším ten den.“

„Takže dneska panu Herrmannovi nesmíš zkřivit ani vlas?“

„Sútki,“ odvětil. „Počkej… to tu je… dvacet čtyři hodiny.“

„Ale zítra?“

„Závtra možet poslat peníze. Alebo kaput. Jeho vybor!“

„A to už Manuscript dovolí?“ pochyboval jsem.

„Manuscript něnavidit korrupciu,“ odvětil Dobryňa. „Ta jest pričinoj mnoheho nešťastija. Prokaž korrupciu a Manuscript nikoho neživí. Jen nutno dát šanci napravit, to jest prikaz, i když navěrno víš, že tu šanci nevezme. To už pak jest jeho vybor.“

Pomaloučku jsem si zvykal na jeho čechoruštinu. Mezitím jsme ale dojeli k pile, jejímž vlastníkem byl pan Nováček. Tomu bych ale škodit nechtěl. On přece v té dražbě poctivě zaplatil, byli jsme tam nakonec tři, vítěz bere vše, já nemám zájem o dřevo, ale o skálu, přesněji o obsah té skály, a taky o tu chajdu, mohla by mi připomínat Přemka, radši bych se dohodl po dobrém. Zkoušel jsem to tak nadnést Dobryňovi. Vyslechl mě a pak poznamenal:

„Ty ještě moc mladý a moc idealist. Ale budět po tvojem. Dostaneš holou skálu, bez stromů, ale ty ti brzy narostou. Sto let uteče jak voda a bude skála obrostlá. Chajda se taky dá postavit nová… ale já dám radši tomu oligarchovi výhodnou nabídku a uvidíme! A potom si dáme tento… rychlokurs dovedností, da?“

Souhlasil jsem, ale to už jsme vjížděli do dvora k pile. Auto jsme nechali před kanceláří a oba jsme se nahrnuli dovnitř.

„Co si přejete, pánové?“ zeptal se nás pan Nováček.

„Vy si mě nepamatujete z té dražby?“ zeptal jsem se ho.

„Vlastně jo, vy jste to chtěl taky koupit, že?“

„Ano, jenže já neměl zájem o stromy nahoře, ale o chajdu dole, patřila mému kamarádovi,“ připomněl jsem mu to. „Vám by přece stačily ty borovice nahoře, ne?“

„Jo ták, a vy byste chtěl koupit jen tu chajdu?“

„Chajdu i s pozemkem,“ doplnil jsem ho. „Když vykácíte ty stromy, skála vám snad bude na nic.“

„To máte pravdu, jenže… aby se kmeny daly snést dolů bez poškození, musím dát dole postavit výtah a ta chajda tam překáží. Budu ji muset zbourat, je mi líto. Ale jestli chcete, prodám vám pak ten pozemek za třetinu ceny.“

„Holou skálu bez chajdy za třetinu ceny?“ pozastavil jsem se nad tou vypočítavostí.

„Nechcete? Nechte být!“ pokrčil rameny. Zřejmě viděl, že o tu skálu opravdu stojím.

„Moment!“ ozval se konečně Dobryňa. „Takhle to nejde. Já dám jinou nabídku. Porazíme a sneseme dolů všechny stromy bez poškození chaty, ušetritě i stavbu toho výtahu i náklady na těžbu, když ten pozemek prodátě tady mladému za jednu korunu českou. Jste pro? Berte nebo neberte!“

„Ale vážený pane!“ rozesmál se pan Nováček. „Nač takové opatrnictví? Ta chata nemá cenu a já to dřevo nutně potřebuji! Co by mi bylo platné, když to budete rok nebo dva pomaličku snášet s nějakou partou horolezců? Chápu vás, ale neberu to!“

„Nepovídám rok dva,“ nedal se Dobryňa. „Jestli vezmete, co nabízím, máte zítra ráno kmeně tady na dvorku pily, platí?“

Pan Nováček se na nás oba podíval nejprve překvapeně, ale pak ho ta nabídka rozesmála.

„Vy žertéři!“ pokusil se brát to jako vtip. „To nemyslíte vážně!“

„Směrtělno!“ opáčil Dobryňa. „Nenabízím vám peníze, ale prácu! Spočtěte ale, co ušetritě! Výtah, robotníci, ale i čas!“

„Dobrá, za sto korun a s vašimi podmínkami,“ zvážněl pan Nováček. „Tu stovku hned a jestli to stihnete do zítřejšího rána, je pozemek i s tou kůčou váš. Když to ale nestihnete, ta stovka vám nenávratně propadne. Berete?“

Očividně se těšil na lehce získanou stokorunu. Přičetl jsem mu ke cti, že nechtěl víc. Mohl to vzít i za korunu, ale takhle by na tom vydělal přece jen víc. Možná uvažoval, kdyby chtěl příliš mnoho, že couvneme, takže je lepší vrabec v hrsti…

„Máš u sebe stovku?“ zeptal se mě Dobryňa. „Já mám jen ruble a dolary. Přece mu nedám stodolarovku!“

Vytáhl jsem peněženku, stovka v ní byla. Pan Nováček ji vzal a posměšně se na nás zašklebil.

„Tak zítra ráno tady na dvoře, nebo jsem vyhrál stovku. Ale chtěli jste to sami!“

Nasedli jsme a odjeli.

„Tak nám počet problémů narostl opět na dva, ne-li víc,“ posteskl jsem si.

„Jak to mýsliš?“ zeptal se Dobryňa.

„Jednak už po nás jdou policajti,“ začal jsem vypočítávat. „Než dojedeme domů, budou nás tam už čekat. Tu stovku… vzal ji čert, ale neumím si představit, jak bys chtěl do rána dostat ty stromy na pilu. Herrmanna jsi možná trochu postrašil, ale taky jsi ho naježil a dráždit takového hada bosou nohou… nevím… Skála zůstala Nováčkovi a i kdybys splnil zázrak s kmeny do rána až na dvůr pily, písemně nemáš v ruce nic a Nováček to může zapřít. Takže jsme na tom hůř než na počátku.“

„Nebuď taký pesimist!“ napomenul mě dobrácky. „I když …asi ještě nemáš s Manuscriptem spojení, že? No jo, mladělec! Poslouchá tě, ale jen nahlas vyslovená přání. Máme ještě hodně co napravovat. Herrmann možno peníze pošle, závisí to už jen na stupni jeho hamižnosti. Jestli jsou mu peníze nad život, nepošle je. Ale pouhý pohled na jeho zničený kolt mu měl napovědět, že to není žádná legrace. Inu, má na to čas do zítra, ještě rozmýšlet může… Taky je možné, že ho policajti ještě zachrání tím, že mu znemožní využít mojí šance. Mohli by ho na čas pěredo mnoj ukrýt do domu sumasšedšich… moment, hned to najdu… aha, do blázince. Když jim bude vytrvale tvrdit, že někdo tu hlaveň ohnul jen tak rukama…“

„Ty bys ho pak musel nechat být?“ došlo mi.

„Odložilo by se to,“ přikývl. „Šance na nápravu musí byť, to je princip. Až se vrátí z toho… blázince, uvidím! Neznámu se špatně vzdoruje! A že si neumíš ani pomyslet, že by kmeny samy napochodovaly na dvůr pily? Nu, ještě jsi nic nezažil, nemusíš věrovat. Ale až se to stane, myslíš, že pan Nováček neztuhne jako primoroženyj? Že bude mít otvagu postavit sebe protiv nam? To by pak bylo možná taky na ten… ehm… blázinec! Ale Nováček blázen není a potíže dělat nebude, uvídiš!“

„To hned uvidíme,“ věštil jsem. „Tady ta úzká odbočka ze silnice vede k nám, jestli nás už čekají policajti, nechci to vidět!“

„Nejsou tam,“ prohlásil s klidem Dobryňa. „Ale půjdem si dát něco, mám hlad jako vlk.“

„Tak to tě zvu na večeři!“ řekl jsem.

„Kam?“ podíval se na mě pátravě. „Snad k Přemkovi, ne?“

„No, já ti něco ukuchtím,“ sliboval jsem mu.

„A co když to neumíš?“ nedůvěřoval mi. „Ale i kdybys byl mistr řemesla kuchařského, já mám teď právě chuť na něco, co mi při nejlepší vůli nenabídneš. Takže půjdeme spolu do Přemkovy rezidencie a hostit budu já tebe!“

„Myslíš, že tam Přemek něco má?“ nedůvěřoval jsem mu.

„To se ví, že má!“ rozesmál se Dobryňa. „Manuscript!“

Au, to zabolelo! V první chvíli jsem si představil, jak tu knihu v kovových deskách okusuji. Pitomost, že? Došlo mi ale, že ani tu velkou krabici cukroví by Přemek na vesnici těžko sehnal. Odkud ji mohl mít? Jenže říci slovo Manuscript, to byla jiná!

Zabrzdil jsem na dvorku před Ivanovou chalupou, zatáhl ruční brzdu a otevřel dveře.

„Tak pojďme!“

------------------------ Poznámky:

  3 Jistě, tam je lepší cesta než v našem světě!

  4 Taky mám automobil, jen takový… vlčí. Ale s tím se nedá jet do Čech, byrokraté jsou tu stejní jako u nás v Rusku…

Errata:

11.08.2021 22:27