Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nejistota

Orwell specifikoval tři nejtěžší zločiny, trestané totalitními systémy. Podle něho je nejtěžším zločinem »ideozločin« neboli zločin proti vládnoucí ideologii, protože ten zpochybňuje samu její legitimitu. Pro tento »zločin« zahynuly miliony lidí, statisíce i v Čechách, stačí si vzpomenout na Heydrichiádu. Ideozločiny se stíhaly v různých dobách a místech různě silně, ale přetrvává to až do dnešní doby, neboť sem patří i zpochybňování oficiální víry nebo politicky nadiktovaných »pravd«. A ovšem také náboženské války, neboť ideologie jsou různého druhu.

Druhým nejtěžším zločinem je podle Orwella »finanční zločin«, který podrývá vládnoucí ideologii po finanční stránce. Když nemohli ve Spojených státech dostat do vězení gangstera Al Caponeho za vraždy, dostali ho za mříže kvůli daním. Otázkou je, zda to bylo něco platné, protože Al Capone pomocí úplatků řídil svůj gang dál i z vězení, ale aspoň malý úspěch to byl. Daně a smrt jsou, jak známo, jediné jistoty člověka.

Teprve třetím z nejvyšších zločinů je podle Orwella vražda. Ta už totiž vládnoucí vrstvě až tak moc nevadí a stíhá ji spíš jen aby uklidnila davy, které se cítí vraždami ohrožené. Je jasné, že vládnoucí vrstva zásadně nestíhá vraždy páchané v její prospěch, často si sama vydržuje bandu privilegovaných vrahů. Těm se říká »Eskadry smrti« a nejsou omezené na »banánové republiky« Jižní Ameriky. »Eskadry smrti« operují i v zemích, nazývajících se tvrdošíjně »svobodné«, jako jsou Spojené státy a Evropská unie, ačkoliv se ani u nich o svobodě nedá mluvit. Svoboda se vylučuje se záhadným hromadným mizením nepohodlných svědků během vyšetřování korupce Hillary Clintonové nebo v souvislosti s jinak dobře zrežírovanými procesy »Mezinárodního soudu v Haagu«. Dá se to nanejvýš zamlčet nebo překřičet podobnými byť méně křiklavými případy v Rusku. »Právo zabíjet« nemá jen agent 007 James Bond, jak se značně cynicky píše v bondovkách. Základní důvod existence státu je ochrana vlastních občanů. Příliš mnoho států své občany naopak terorizuje. Kde se násilí stane zákonem, stává se odpor povinností, říká jedna poučka.

Ale co se týká nás strážců?

Strážci jsou už z principu mimo zákon. V podstatě naplňují paragrafy o vlastizradě, neboť se spojili s cizí mocností. Nikoho nezajímá, že účelem je pomoci lidstvu. Zákony vykládají právníci a ti neznají pojem »selský rozum«, jen paragrafy o vlastizradě, které jim nevymluvíme. Vlastně se o to ani nesnažíme.

Manuscripty nás vedou k nezávislosti na státech. To je další ideozločin, neboť ignorujeme vládnoucí ideologii a náboženství. I když v Čechách se za kacířství neupaluje, jinde zákony trestají odpadlictví od víry smrtí. Manuscripty naopak velí vzepřít se.

Kromě toho se strážci proviňují dalším hrdelním zločinem, finančním podrýváním státu. Stručně řečeno, strážci neplatí daně. Anebo jen ty méně významné, které se už dnes nedají obejít.

I Přemek platil daň z nemovitosti. Jenže odhadní cena jeho pozemku, zaneseného v katastru jako »neplodné skály«, byla jen nepatrná a za starý dům s jedinou místností platil také málo. Já budu platit víc, protože mi Dobryňa s Nastasjou postavili namísto nenáročné poustevny vyloženě přepychový rodinný domek. Ale to se dá snést. Kupní smlouva mezi mnou a panem Nováčkem zní na sto korun českých plus výpomoc při těžbě. Pan Nováček ty skály vydražil kvůli hodnotě dřeva, vytěžením hodnotu pozbyly a cena je tedy formálně v pořádku. I daň z převodu nemovitostí zaplatím bez mrknutí oka.

Ale co dál? Strážci Manuscriptu nejsou ani podnikatelé, ani zaměstnanci. Oficiální příjmy nemají. Nepožadují ani dávky, ani podpory v nezaměstnanosti, ale neplatí daně z příjmu ani sociální a nemocenské pojištění. Což už je finanční zločin, neboť alespoň minimální pojistné má podle zákona platit i bezdomovec.

Nač mi ale bude sociální pojištění, když od státu nic nechci a nebudu chtít? Nepotřebuji nemocenskou ani lékařské ošetření, podporu v nezaměstnanosti ani důchod. Přemek byl v důchodovém věku už dávno před Rakouskem, kdy důchodové zabezpečení ani neexistovalo. Strážce si vydržují Manuscripty, proto od státu nic nechceme. Jenže zákony s něčím takovým nepočítají a všude ve světě natahuje stát nenasytně ruce. Občane, plať!

Co s tím ale můžeme dělat?

Dobryňa, Nastasja a Kaščej to měli jednodušší. Evidence obyvatel v Rusku byla děravá jako ústa staré ženy (tenhle obrat se mi ve Vinnetouovi obzvlášť líbil), takže se o ně nikdo nestaral. Až po prvním sčítání lidu po smrti Stalina se o ně začaly sovětské úřady zajímat, ale jejich zájem končil zjištěním, že »v uvedených domech nikdo nebydlí«.

V Čechách pocházejí katastrální mapy z dob Marie Terezie. Již od jejich zavedení musel Přemek platit aspoň zanedbatelnou daň z nemovitosti a musel se registrovat jako majitel. Ale ani rakouští ouřadové se příliš nestarali o poustevníky a o obecní chudé, takže »zapomněly« i na strážné Manuscriptů. Teprve v poslední době je skutečně obtížné vyhnout se placení daní. Dnešní doba je bohužel až příliš důkladná, pokud jde o evidenci daňových plátců. Ale je pověstná též nepořádkem, který v dokumentaci panuje a který se stále nedaří odstranit. Nepořádek byl na ouřadech vždycky, je tam i dnes a dá-li pámbu, ještě dlouho tam vydrží a pár strážců se v něm ztratí…

Vražda je podle Orwella až třetí největší zločin. Ale i tyto zločiny máme my strážci na svědomí. Posledním případem vražd byla havarie gangsterů Igora Artěmoviče Sergijenka, kterou sama Policie považovala za »nepřizpůsobení rychlosti vozidla« a vůbec ji nenapadlo, že nebyla přirozená. Smutné je, že často nemáme jiný výběr a navíc musíme vždycky dávat těm, kdo nás ohrožují, »poslední šanci« neboli možnost čestně ustoupit. Věřím, že by to Manuscripty netrpěly, kdyby bylo spolehnutí na spravedlnost lidí, jenže to si po špatných zkušenostech nemůžeme dovolit.

Jsme tedy vinni všemi nejtěžšími zločiny podle Orwella, ale jen protože nás pozemská společnost nenechává žít podle našeho stylu. Přiznáváme, je poněkud neobvyklý, ale dokud nám nikdo neškodí, neškodíme ani my jemu. Bránit se ale můžeme, smíme a proto se bránit budeme. A když to bude třeba, i psychoterorem nebo likvidací protivníků. Nejen jednotlivců, ale i velkých zvířat chráněných státem, justicí a všemožnými privilegii.

A bylo by to snadné, nebýt udavačů.

Být či nebýt udavačem? To je otázka!

Národ, který ze zásady nespolupracuje s policií, jsou údajně Italové. Proto jsou také kolébkou Mafie a tato organizace se tam má nejlépe na světě. Světově proslulá italská »omerta« je krytí zločinů mlčením a to asi nemůžeme chápat jako ctnost.

Na druhé straně se nechvalně »proslavili« udavači v dobách totalitních režimů, kteří mají po celém světě na svědomí miliony nevinných obětí. Jistě, udávali zločiny. Ale v době, kdy byl trest smrti i za poslech zahraničního rozhlasu, bylo udání prakticky rovné vraždě.

Jak najít v tom směru rovnováhu? Na jedné straně udávání nevinných lidí, na druhé straně spoluvina za zločiny, páchané pod přízrakem »omerty«. Jak nebezpečným zločinem je poslouchání zahraničního rozhlasu, i když to platný zákon pod trestem smrti zakazuje? A jak posoudit udávání zločinů, které ve své podstatě žádnými zločiny nejsou?

V protikladu k Orwellově »Vražda ve státním zájmu není vraždou« je známé české »Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem«.

Češi byli vůbec »smějící se bestie« a švejkovský fenomén se stal světově proslulým. Což se kupodivu nevylučovalo s počty udání, podaných v Čechách za všech režimů počínaje Rakousko-Uherskou říší až do dnešní doby. I v Čechách byly organizované bandy udavačů, ať už se jim říkalo »Pomocná stráž VB«, »Mladí ochránci hranic«, nebo dnešní »Hate free culture«.

Co tedy s udavači?

Odmítnout je už z principu? Pak budeme podporovat zločin v jeho základní podobě, jak to má s »omertou« bezvadně zařízené Mafie v Itálii a ve Spojených státech.

Podporovat udávání a vyzdvihovat jeho prospěšnost?

To už tu také bylo a ten opačný extrém umožňuje totalitní praktiky malých i velkých tyranů od »prezidentů« »banánových republik« až po gigantické tyranské molochy, jakými byly či jsou gestapo, NKVD, KGB, CIA, StB nebo BIS. A nejsou všechny jen polozapomenutou minulostí!

Strážci jsou do jisté míry vyslanci, nebo aspoň zaměstnanci cizí civilizace na Zemi. Být to oficiálně, měli bychom nárok i na diplomatickou ochranu a imunitu. Jenže to tak není a musíme ke své ochraně využívat prostředky cizí civilizace, i když jsou někdy postavené proti zákonům civilizace pozemské.

Zejména proti těm nelidským.

Kterých je, bohužel, dost.

»Čekal jsem to, ale ne tak brzy.«

Tak zní údajně nápis na jednom náhrobku v Anglii. Některé události prostě čekáme, nevyhnou se nám a je jen otázkou času, kdy nastanou. Když pak skutečně nastanou, divíme se tomu.

A není to jenom o náhrobcích.

Po zvelebení Přemkovy poustevny jsem najisto očekával, kdy mě ouřadové poctí mastnou pokutou za »černou stavbu«. Domek tu sice stál »odjakživa« přinejmenším už tři tisíce let, neboť tak dlouho je zde i »Aládínova jeskyně«, ale v katastru nemovitostí je zcela jistě uveden jako »bezcenná stavba o jedné místnosti«, což už pár hodin není pravda. A chybí mu za oknem cedulka »Stavba povolena«, protože ji nikdo nepovoloval.

Nečekal jsem ale »návštěvu« Cizinecké policie, které jakýsi udavač oznámil nelegální zaměstnání »rusky mluvících« cizinců. Kdyby se to prokázalo, bylo by to horší než nepovolená stavba, alespoň podle orwellovské stupnice zločinů. Nebylo pochyb, že to dílo »neznámého udavače« bohužel, pochází od někoho, kdo tu s námi oslavoval dokončení stavby. Okruh podezřelých byl tedy setsakra malý.

Potíž byla v prokazatelnosti udání. Když se ozvaly rány na dveře, vyběhl jsem z Aládínovy jeskyně do domku, uzavřel jsem za sebou skálu a telepaticky upozornil ruské návštěvníky, aby neopouštěli jeskyni, k čemuž neměli ani chuť, ani důvod, neboť právě večeřeli. Pak jsem s klidným svědomím otevřel dveře.

Návštěva nebušila rukama ani klepadlem, ale beranidlem. Jenže dveře byly pevnější než vypadaly, nejspíš by snesly i náraz od rozjetého tanku.

„No co co co…“ uvítal jsem nevrle chlapy v kuklách, ale ani se mi nepodařilo vynadat jim, že mě budí, odstrčili mě a povalili na zem. Zatímco mě dva přidrželi obličejem k zemi a nasazovali mi pouta, ostatní vpadli do domku jako velká voda.

„Co blázníte?“ stačil jsem ještě vyhrknout, než mi stříkli do očí nějaký pepřový sprej, nebo co to bylo za svinstvo. Ruce za zády, nemohl jsem si ani otřít obličej. A možná to bylo dobře, jen bych si to zamnul hlouběji do očí.

Mezitím hlavní voj prohledal všechny místnosti, což bylo snadné, nábytek byl jen v obývacím pokoji, takže prohlídka trvala jen pár vteřin. Pak se opět soustředili na mě.

„Kde jsou?“ vybafl na mě kdosi. Měl jsem dosud oči slepé po tom pepřovém spreji, ale nepochyboval jsem, že je to jeden z těch zakuklenců, kdo také jiný?

„A kdo?“ odpověděl jsem protiotázkou.

„Ti Rusové přece!“ vyštěkl na mě opět stejný hlas.

„Jací Rusové?“ udělal jsem nechápavý obličej. „Vy tu snad hledáte Putina? To jste na špatné adrese, ten je přece v Moskvě!“

„Vy víte, koho hledáme!“ rozzlobil se opět ten zakuklenec.

„To tedy nevím a nechápu to!“ odvětil jsem. „Co by tady dělali Rusové? Sakra, cožpak je tenhle barák tak nepřehledný, že jste ještě nezjistili, že tu kromě mě nikdo není?“

„Dům je prázdný!“ hlásil jiný hlas, nejspíš z komanda, co prohledávali dům.

„A co sklepy a půda?“ vyštěkl na ně ten, co vyslýchal i mě.

„Sklep jsme nenašli, žádné dveře do sklepa nevedou!“

„To bude tím, že tenhle barák žádný sklep ani půdu nemá,“ doplnil jsem ho. „Jsou tu všeho všudy čtyři pokoje, předsíňka a záchod. Tady by se neschovala ani myš. Řeknete mi konečně, koho tady hledáte?“

„Však vy to víte!“ štěkl na mě opět ten nepříjemný velitel.

„Jo, řekl jste, že tu hledáte nějaké Rusy,“ odvětil jsem. „Já bych je tu nehledal. Kromě mě tu není ani kočka.“

„Pojedete s námi!“ rozhodl velitel.

„Beze všeho,“ souhlasil jsem. „Jistě mi ukážete povolení k domovní prohlídce a taky chci vidět vaše služební číslo, abych věděl, na koho si mám stěžovat.“

„Budete mlčet!“ zařval na mě chlap.

„Jak je libo,“ pokrčil jsem rameny. „Vlastně jsem vám už řekl všechno co vím, nemám k tomu co dodat.“

„Tady musí být nějaká tajná místnost, kde je schovává!“ odhadoval – kupodivu správně – velitel. „Najděte ji!“

„Tajná místnost?“ rozesmálo mě to. „Vy si vážně myslíte, že je tu někde schovaný Putin?“

„Jakej Putin?“ zavrčel velitel.

„Ten, co ho hledáte!“ odvětil jsem. „Jenže Putin je nejspíš v Moskvě. Co by tady dělal?“

„Neprovokujte už s tím Putinem!“ štěkl na mě opět velitel.

„Vy ho přece hledáte, já ne!“ odvětil jsem. „Tady můžete stejně tak dobře a se stejným výsledkem hledat i Alexandrovův soubor písní a tanců. Proboha, kdo vám takovou blbost nakukal?“

„Máme hodnověrné svědectví, že tu předevčírem byli tři rusky mluvící cizinci!“ trval na svém velitel.

„Jo, předevčírem?“ nasadil jsem tón, jakoby mi to došlo. „To sedí, to tu byli tři moji kamarádi z Ruska. Ale jen se tu krátce zastavili, když jeli okolo. Vím já, kde teď jsou? Ale i kdyby tu byli do dneška, cožpak už je zakázané pozvat si na návštěvu pár kamarádů? Jenže se tu nemohli zdržet, neměl bych je ani kam uložit, v baráku je jen jedna pohovka a na té spím já.“

„Kdo to byl?“ chtěl vědět velitel.

„Kostěj Nesmrtelný, královna Nastasja a bohatýr Dobryňa Nikitič,“ odvětil jsem po pravdě.

„Však vás ty srandičky přejdou!“ vyhrožoval mi velitel.

„Jaký srandičky?“ protestoval jsem. „Používat přezdívky je přece jejich právo. Já jsem jim do pasů nekoukal!“

„Byli u vás tři Rusové a neznáte ani jejich pravá jména?“

„Jak říkám a opakuji, pasy jsem jim neprohlížel!“ trval jsem na svém. „To se mezi kámoši nedělá. To byste mohli vy, až zjistíte, kde právě teď jsou.“

„Odkud je znáte?“

„Z internetu, jak jinak!“ pokrčil jsem rameny. „Já jsem ještě v Rusku nebyl, ale oni už byli párkrát v Čechách. Poslyšte, vážně to divadýlko děláte kvůli třem turistům? Nepřipadá vám to jako jít s kanónem na vrabce? Doufám, že se za to patřičně omluvíte!“

„Vy jste tu měl tři Rusy!“ napadl mě opět velitel. „Tvrdíte, že je neznáte. A co když to byli ruští špioni?“

„Nejste příbuzný vachmajstra, co viděl ruského špiona i ve Švejkovi?“ zakuckal jsem se smíchy. „Ruští špioni? Doufám, že ruští špioni nejsou tak pitomí, aby vyzvídali v takové… žopě Evropy, jako je naše vesnice! Proboha, kdo vám nakukal takovou broskvovinu?“

„Mohli by tu mít mrtvou schránku a vy můžete být jejich komplic!“ vypálil na mě další podezření.

„Já mám tak čas vyzvídat něco pro Rusy!“ odpálil jsem ho.

„Máte nějaký důkaz, že nejste?“

„Nemám,“ připustil jsem. „Ale dokazování té broskvoviny je na vás, když už jste si ji vymysleli. Budu se bavit, jak tady v širokém okolí sháníte něco utajovaného. Kde nic není, ani smrt nebere! Nedávno jsem byl párkrát ve městě na ouřadech, ale ani tam nic vojenského není. Měli byste si najít jinou záminku!“

„Kdo hledá, najde!“ odpálil.

„Jo, ale hledej na dlani chlup, když tam není!“ opáčil jsem. „Tady můžete hledat i za dne s lucernou, nic nenajdete!“

„Odkud tedy znáte ty Rusy?“ vyštěkl na mě opět.

„Z internetu,“ opakoval jsem. „Jen podle přezdívek. Kaščej Běssměrtnyj, bogatýr Dobryňa Nikitič a korolevna Nastasja. Víc o nich nevím, ale předpokládám, že to nejsou pitomci, aby to byli ruští špioni. Špiony bych rozhodně hledal jinde než v takové díře jako tady.“

Cítil jsem, jak usilovně přemýšlí, co s tím. Určitě pochopil, že jejich hurá akce byla plácnutí do vody. Načerno zaměstnané Rusy nenajdou, špiony také ne. Někdo si z nich parádně vystřelil. Jenže to nemůže přiznat, to by byla rána pro jeho sebevědomí.

Inteligentní člověk z takové patálie najde cestu ven, aniž by se cítil jako pitomeček. Pitomeček naopak trvá na své pitomosti, aby ukázal svou sílu. Tenhle zřejmě patřil mezi druhou třídu. Jak říkala moje babička, když chce pánbůh vola stvořit, dá mu ouřad.

„Půjdete s námi!“ rozhodl rázně. „Však ono se něco najde, za co půjdete sedět!“

„Takže proti mně vlastně vůbec nic nemáte,“ komentoval jsem to ulehčeně.

Ještě jsem pořádně neviděl, ale v té chvíli jsem schytal do hlavy parádní ránu pendrekem. Až se mi zajiskřilo před očima.

„Budeš mlčet?!“ zařval velitel.

V té chvíli ale začal lapat po dechu a po několika vteřinách se složil na zem. Ostatní ztuhli jako tvrdé »Y«, ale nikdo se ani nehnul, aby veliteli pomohl.

»Divím se, Vašku, že máš s nimi takovou trpělivost,« ozvala se mi v hlavě Dobryňova telepatie. »Ten darebák jasně zneužívá svého postavení a ty mu jen ustupuješ.«

»Hele, Dobryňo, neměl jsi mu dát poslední šanci?« odvětil jsem také telepaticky.

»Při bezprostředním ohrožení není vyžadovaná,« sdělil mi klidně. »Přivolej mu lékaře! Bude to aspoň vypadat vstřícně.«

»Vy se s tím opravdu nemazlíte!« odvětil jsem telepaticky, ale pak jsem se nadechl.

„Zavolejte někdo doktora, ale honem!“ poslepu jsem se otočil na ostatní zakuklence. Zřejmě se ještě nesetkali se situací, kdy přímo při zásahu klepne velitele pepka nebo sklátí infarkt.

Moje pobídka je ale vzpamatovala. Dva přiskočili k veliteli, přičemž mě neurvale odstrčili stranou, jeden začal kamsi volat.

„…asi infarkt, pospěšte si!“ skončil své hlášení.

Za chvilku zřejmě přijede sanitka s houkačkou, jenže než se sem dostane, bude pozdě, i když ti chlapi věděli co dělat a snažili se usilovně dávat svému veliteli srdeční masáž. Trocha tělocviku jim prospěje, ale veliteli nepomohou, pomyslel jsem si škodolibě, jak jinak. Nejdřív mi on udělal křivdu a až pak následovala křivda jemu. I když nesrovnatelně větší, zato k ní byl dobrý důvod.

Stáhl jsem se trochu stranou, ale vůbec jsem nepomýšlel na útěk. Daleko bych se nedostal, s pouty na rukou za zády je člověk příliš neohrabaný a nač těmhle halamům dodávat argumenty? Jen ať vidí, že nemám zájem protivit se jim. Bylo mi ale jasné, že nás Dobryňa a možná všichni tři sledují kýrsekem. Já jsem na aktivní obranu nepomýšlel, ale Dobryňa jednal a naznačil mi tím, že si nemusím nechat všechno líbit. A bylo pro mě novinkou, že při bezprostředním ohrožení není vyžadovaná »poslední šance«. Do této chvíle na ní bazírovali i Rusové.

»Myslíš, že to bylo bezprostřední ohrožení?« zeptal jsem se ho trochu pochybovačně.

»Vypadalo to tak,« odvětil. »Násilí už začalo!«

»Nezdálo se mi to jako ohrožení,« odporoval jsem mu.

»Možná to v Čechách není tak horké,« připustil i Dobryňa. »Ale nám se zdálo, že tě ten chlap zastřelí a bude pak vykládat, že jsi ho napadl a on musel střílet v sebeobraně. Chlapi od NKVD to tak v Rusku dělali a čort věruj těm dnešním! Ani ta rána do hlavy není tak nevinná, jak vypadá! Obvykle při ní odumře pár desítek mozkových buněk a nemáš jich tolik, abys s nimi mohl plýtvat! Měly by ti vydržet tisíc let!«

No jo, došlo mi, v Rusku se nikdo s nikým nemazlí. Chlapi od NKVD stříleli lidi »v sebeobraně« a strážci se jim přizpůsobili tím, že si vymohli výjimku z »poslední šance«. V Čechách to ale nebylo tak horké. I když nemám vlastní zkušenost, jak se chovali gestapáci za Heydrichiády. Za Přemkova života zahynulo násilnou smrtí pět jeho učedníků. Kdyby byl Přemek razantní jako Dobryňa, zachránil by je. Jenže Přemek příliš úzkostlivě dbal aby nepřestoupil žádný zákaz Manuscriptu a raději se dobrovolně omezoval i tam, kde to nebylo nutné.

I když pak za své mrtvé učedníky truchlil…

Nemohu si pomoci, ruský přístup se mi zdá přece jen lepší a hlavně účinnější. U některých lidí dosáhneš mírností jen toho, že tě budou brát jako hnůj.

Ještě se máme čemu učit!

Errata:

11.08.2021 22:27