Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zvozygurové

K mé smůle si náčelníkovi podřízení zapamatovali, že mě chtěl odvézt. Neodvážili se mě jen tak propustit. Vyvedli mě ven a nacpali do velkého antona. Opravdu šli s kanonem na vrabce, pomyslel jsem si. Zřejmě očekávali dobrý lov a zatím…

Stačil jsem ještě dohodnout s Dobryňou, aby zbytečně proti nim nezasahoval. Nejsme v Rusku a v Čechách se lidi na potkání nestřílejí.

»Ale kdyby tě někdo zase fyzicky napadl, poslední šanci už mu dávat nemusíš,« poradil mi Dobryňa.

Dobrá rada, kdybych se cítil opravdu ohrožený. Ale zatím se mi to tak katastroficky nejevilo. Mezitím jsem se vzpamatoval z pepřového spreje a mohl jsem se zajímat o okolí. Vyjeli jsme ze vsi s houkačkami, jako kdyby hořelo. Jako kdyby se jim na vsi mohl někdo plést do cesty! A i kdyby, bylo opravdu nutné hnát se jako o závod? Někteří lidé si děsně užívají každou výjimečnost.

Jenže bez velitele si nevěděli rady ani na policejní stanici. Možná se chystali na nelegálně zaměstnávané Rusy, ale ne na mě. Se mnou si očividně nevěděli rady. Skoro bych se pásl na jejich nerozhodnosti. Nakonec mě strčili do cely, ale ještě předtím jsem je trochu zaskočil požadavkem na rozhovor s mým obhájcem.

„Kdo je vaším obhájcem?“ zeptal se mě zamračený policajt.

„Až podle toho, koho mi určíte,“ odvětil jsem.

„Tak si počkejte, až vám ho určí!“ rozhodl.

„Mám nárok na rozhovor s obhájcem!“ trval jsem na svém, ale to už za mnou zaklaply těžké dveře.

Dobrá, zábava bude pokračovat.

»Jak je to u vás?« oslovil jsem telepaticky Dobryňu.

»Nijak,« odvětil. »Ještě neodtáhli, hlídají tu. Možná čekají, že se tu někdo objeví.«

»To se načekají! Řekněte mi, až odejdou!«

»Požádej telepaticky Manuscript o kýrsek, můžeš to přece sledovat i sám!« poradil mi Dobryňa.

»To mi tady nepovolí!« namítl jsem. »A co utajení?«

»Kašli na ňáké povolení!« doporučil mi. »Křišťálové koule se mezi lidmi vyskytují docela běžně. A až ti na to přijdou, křápni kýrsekem o podlahu, ze střepů na nic nepřijdou.«

»Jak myslíš…« pokrčil jsem rameny.

Požádal jsem Manuscript o kýrsek. Objevil se vedle mě na vězeňském stolku a mohl jsem to sledovat na vlastní oči. Byla to pro mě docela zábava. Ze zatčení jsem si nic nedělal. Jak říkala babička, zavřít mohou, pustit musí. Jistě to měla od své babičky, tohle říkadlo nejspíš pamatovalo staré Rakousko-Uhersko, kdy se ještě policajti k politickým vězňům chovali s úctou. Mlácení a řev zavedlo v Čechách gestapo a naši estébáci to jenom převzali.

I když je už ve Švejkovi, jak se vrah odtahoval od ostatních zadržených, že »s nimi nechce nic mít, on je tu jenom za vraždu«.

Kdo vlastně začal s tou neúctou a pohrdáním politickými protivníky? Germáni? Ale kdež, tak se chovali dávno před válkou čekisté, pozdější NKVD, zkrátka ruští bolševici!

Až na to, že v řadách NKVD Rusové skoro nebyli…

Dobryňa měl pravdu. Sledovat kýrsekem práci naší Policie může být docela zábava. Lidé vůbec, když si myslí, že je nikdo nevidí, se občas chovají k popukání. Nedivil jsem se, že se tím tři Rusové v Aládínově jeskyni dobře bavili. Sledovali to, protože Dobryňa tvrdil, že já hrozící nebezpečí včas nerozpoznám a že na mě jako na typického zelenáče musí dávat pozor. No, jestli viděl a slyšel to co já, jistě se dobře bavil.

Možná bych se kýrsekem bavil déle, jenže se mi najednou ozval Dobryňa s vážnou náladou.

»Přivezou tě teď fofrem domů,« sděloval mi. »Nemáme čas čekat, až se vaši policajti nabaží zdání moci. Zařídil jsem, aby tu nesmyslnou akci zrušili. Nezdržuj a nehádej se s nimi.«

»To ani nemám v úmyslu,« odvětil jsem. »Co se děje?«

»Na Zem přišli Zvozygurové!« oznámil mi. »Máme to od Manuscriptu, v Čechách ještě nejsou. Zatím jsou jenom v Africe a v Asii, ale něco se děje. Koukej nezdržovat, ať už jsi u nás!«

Aha, došlo mi. Zvozygurové přišli lidičkám Země vycinkat za zamoření dvou světů hady a jinou žouželí. Nestalo se to u nás, ale mohou za to strážci, i když ne všichni. Nastasja měla pravdu, když očekávala megaprůšvih. A že to nám, lidem Země, jen tak beztrestně neprojde. A už je to tady! Mohli bychom se utěšovat, že ten průšvih není náš? Ale mimozemšťané to budou posuzovat jinak. Čí je to vina? Bez diskuse lidí Země. Dá se to omezit jen na strážce Manuscriptů, drtivá většina lidstva s tím zcela jistě nemá nic společného, ale tím hůř pro nás. Spravedlivé by bylo omezit vinu na strážce-muslimy, kteří to darebáctví nejen vymysleli, ale začali to provádět. Jenže víme jen o jednom, ten je po smrti, takže si zasloužený trest už vytrpěl. Ano, jen tak by to bylo spravedlivé. Ale co by pak Zvozygurové na Zemi dělali? Jejich návštěva musí mít nějaký smysl!

Ale jaký?

Vidět Zvozygura a umřít!

Říká se to sice o Neapoli, ale i na to je jeden drsný vtip, jak letuška upozorňuje cestující: »Vidět Neapol a umřít! Podívejte se všichni napravo, právě opisujeme zatáčku nad sluncem ozářenou krásnou Neapolí. Nalevo se raději nedívejte, tam nám hoří motor a pomalu se láme křídlo!«

Zvozygurové nepatří podle našich měřítek mezi krasavce, spíš naopak. Vyvinuli se totiž z hmyzoidů a v našich očích je to řadí na první pohled mezi obludy. S pozemským hmyzem mají společný jen vzhled, i náš hmyz má všelijaké patvary. Musím ale uznat, že my se asi jevíme jako hnusné obludy jim. Znechucení bude vzájemné, když si za měřítko vezmou průměrného člověka, jak se jim jevil a jeví z pohledu historického i současného.

Kaščej tvrdil, že nebýt ještě horších Vabluvínů, byli by lidé co do charakterových vlastností nejohavnějšími tvory ve vesmíru. A nejspíš to platilo před mnoha tisíci lety, dnes to může být ještě horší, mezitím na Zemi přibyly dvě celosvětové války, Hirošima a Oswietim, Solověcké ostrovy a Guantánamo, Ljubljanka a Abu Ghraib a nejvyspělejší státy našeho světa mezi sebou soupeří už jen v nosnosti bombardérů a počtech mrtvol ve válkách.

„Z toho pohledu je nejen rozumné, ale přímo nutné projevit v jednání značnou pokoru,“ tvrdil Kaščej. „Nemyslím otrockou podlézavost, tu oni neocení, ale nemůžeme se tvářit jako nadlidé. Drzost opravdu není namístě.“

S tím jsem souhlasil, mě by ani nenapadlo hádat se s těmi vyššími tvory – a nešlo jen o výšku, i když Zvozygurové mívají ve vztyčené poloze nad tři metry a mohou se na nás dívat svrchu nejen fyzicky, ale především morálně.

V minulém zpravodajství nás Manuscript vyzval, abychom byli připraveni na setkání s inspektory Zvozygurů. Slibovali nám, že strážce postupně obejdou a se všemi uskuteční pohovor, aby si vyjasnili naše další vztahy. Na půdu našeho světa vstoupili v Indii a v Číně, ale nejprve obejdou všechny Manuscripty a až potom se dozvíme jejich názor.

„Očekávám, že nebude příliš lichotivý,“ hučel pesimisticky Kaščej. „Jen se divím, že nezačali v Egyptě, odkud k nim přišlo nejvíc Ben Urzirových »dárečků«.“

Ukázalo se ale, že se v tom bodě mýlil. Nešlo jen o hady. 

Od chvíle, kdy mě policajti s omluvami dovezli před domek ve skále, jsem nevyšel z Aládínovy jeskyně, až na pár okamžiků, kdy jsem každodenně ze setrvačnosti kontroloval mobil, aby mě někdo ze známých marně nesháněl. Bylo to zbytečné, nikdo o mě nejevil zájem, ale jak se říká, co kdyby…

Tím pečlivěji jsem s ostatními sledoval zprávy z Pákistánu, Indie a Číny. Manuscript jsme měli neustále otevřený na stránce »Zprávy« a napjatě jsme sledovali, kdykoliv se tam objevilo pár nových řádek. A to se ví, že se tam neobjevovaly hlouposti, jako v našich televizních novinách, žádné »zvířátko na konec«, ale jen zprávy opravdu důležité. Jenže nebyly vůbec optimistické.

Jako blesk z čistého nebe přišly už ty první.

Osm strážců se v Pákistánu pokusilo inspektory Zvozygurů při jejich vstupu zabít. Vrhli se na ně s noži a s výkřiky »Alláhu Akbár«, ovšem marně. Útočníci se nejspíš spoléhali na tisíci lety prověřenou zkušenost, že přimražení na strážce neúčinkuje, jenže se ukázalo, že tomu tam nemusí být vždy. Konflikt hned na úvod rozhodně k příznivému obrazu Země nepřispěl. Také další strážci v Pákistánu a na pomezí Indie se k inspektorům chovali víc než chladně. Manuscript to popisoval stručně. Inspektoři je vyslechli, pak je vyhodili z přepychových jeskyní a ty změnili v kompaktní, neporušenou skálu, kterou tím vlastně uvedli do původního stavu, v jakém byla před dávnými tisíciletími.

Tak to aspoň stálo v posledních zprávách.

Byl to jasný vzkaz všem strážcům. Odmítáte nás? Můžete, máte na to právo, ale budete bez naší podpory.

Sami se pak přesouvali dál, k dalším strážcům Manuscriptů. Zřejmě cestovali jinými světy, protože nezasvěceným lidem se ani teď nikde na očích neobjevili.

Kaščeje napadlo nechat si zobrazit mapu světa a červeně na ní označit všechny jeskyně Manuscriptů. Viděl jsem vlastně jejich rozmístění poprvé, bohužel zrovna ve chvíli, kdy v oblasti Indie a Pákistánu červené puntíky jeden po druhém z mapy mizely.

„Tak ono to nebylo jen v Egyptě!“ vzdychla si Nastasja. „Já věděla, že to nám lidem jen tak neprojde!“

„Máš asi pravdu, nevypadá to dobře,“ souhlasil Kaščej.

Oblast bez červených teček se zvětšovala na severozápad od Indie. Také v Číně mizely červené puntíky, jakoby je někdo v okamžiku vygumoval. Jenže v Číně některé zůstávaly. Zdálo se, že některé Manuscripty i jejich strážci pohovorem prošli.

„Zobrazím je jinak,“ řekl Kaščej. „Červeně bude základní zobrazení, modře jeskyně, kde jsou právě inspektoři Zvozygurů a zeleně místa, kde už byli, ale strážci tam zůstali.“

Nebyli jsme proti, ale zobrazení dostalo jinou podobu. Bylo vidět, že inspektoři postupují od Indicko-Pakistánského pomezí do všech stran. Modré body, signalizující návštěvu inspektorů, se daly celkem snadno spočítat, bylo jich jen dvacet šest. V Indii za nimi zůstávala většina označení zelené barvy. Čínou právě modrá vlna procházela, ale většina Manuscriptů zmizela, zůstávalo za ní jen pár zelených značek. Pákistán inspektoři vygumovali úplně a Afghánistánem také postupovali ničivě.

„Nebýt Číny, řekl bych, že se Zvozygurům nelíbí islámské země,“ řekl Kaščej. „Buddhisté a hinduisté jim zřejmě nevadí. Co jim ale vadilo v Číně?“

Byl to samozřejmě omyl. Zvozygurům nevadil islám. Tady i Kaščej hádal špatně. 

Bylo to ještě vážnější. 

Modrá vlna se šířila jako když hodíte kámen do vody a pak sledujete zvětšující se kola. Na mapě světa jsme viděli, jak rychle inspektoři postupují. Bylo to však nějak moc rychlé, než aby měli čas na nějaké dlouhé pohovory. Na každou inspekci měli všeho všudy čtvrt hodiny i s destrukcí úkrytu Manuscriptu.

„Bude to asi tím, že Manuscripty znají své strážce natolik dobře, že žádné pohovory nejsou potřebné,“ usuzoval Kaščej.

Ale ani to nevypadalo věrohodně. Inspektoři se zastavovali stejně dlouho tam, kde likvidovali »Aládínovy jeskyně«, tak jako tam, kde nechávali strážce i jejich Manuscripty beze změn. Spíš se mi zdálo, že likvidace Manuscriptů probíhá bleskově, takže tu čtvrthodinu se strážci opravdu diskutují.

„Uvidíme, až dojdou k nám,“ pokrčil rameny Kaščej.

Část modrých značek přeskočila z Číny do Japonska. Také tam Manuscripty jeden po druhém mizely. V Japonsku jich bylo méně již od začátku, teď mizely úplně. Modrá znamínka vzápětí přeskočila do Ameriky. Ani tam nebylo Manuscriptů hustě jako v Indii, ale po přechodu »modré vlny« nezůstaly na mapě žádné.

„To nevypadá dobře,“ řekl sklesle Dobryňa. „Nejde o nás strážce, ale především o ostatní lidi. Kde Zvozygurové zlikvidují strážce, tam v případě nějaké katastrofy nezůstane nikdo, kdo by lidi zachraňoval. A vezměte si třeba Japonsko! Nezůstal tam ani jeden strážce! Kdyby se právě teď něco přihodilo, bude mít všech sto milionů Japonců smůlu! To se mi nějak nezdá.“

»Modrá vlna« se větvila i na druhé straně. Pět inspektorů se obrátilo do Afriky, ostatní se rozdělili severněji, ale ani tady po nich nezůstávali žádní strážci.

„Střední východ, kolébka lidstva, bez naděje na záchranu?“ divila se Nastasja. „A co Amerika? I tam to berou šmahem! Jako by tam vůbec nebyli slušní lidé, jen vyvrhelové! To přece nemůže být pravda!“

Jen dva inspektoři zamířili z Číny na sever. V Mongolsku bylo červených teček jen pár, ale měnily se v zelené. Vypadalo to přece jen nadějněji. Pak inspektoři přeskočili hory na Sibiř. Také tam se červené značky měnily v zelené jen místy, většina zmizela nenávratně. Inspektorům se nelíbilo ani v Rusku.

„Neměli bychom se radši vrátit do svých jeskyní?“ napadlo po chvíli Kaščeje. „Měli bychom tam Zvozygury přivítat, ne?“

„Kudy?“ namítl Dobryňa. „Přes Ókišež nás brány nepustí a po zemi pojedeme pomalu, na každé celnici musíme pacifikovat celníky… počkáme tady. Řekl bych, že od zdejšího Manuscriptu o nás vědí a zdvořile je můžeme přivítat i tady.“

„Ale co kdyby se rozhodli zlikvidovat i zdejší Manuscript?“ nadhodil jsem. „To by nás všechny vyhodili jen tak před skálu?“

„Nejsem si vědomý žádného závažného důvodu, proč by to dělali,“ řekl Dobryňa.

„Vyloučit to nemůžeš,“ mínil Kaščej. „Občas se nechováme jako džentlmeni, to přece víš. Zřejmě nezáleží jen na nás, ale i na lidech. Někteří hulváti si džentlmenské zacházení ani nezaslouží. Zvozygurové to mohou zobecnit, rozhodnou, že si nezaslouží ani záchranu a strážce i s Manuscriptem prostě zruší.“

„Což nebude spravedlivé k těm, co si záchranu zaslouží, ani k jejich strážcům,“ mínila Nastasja.

„Já mám obavy, že si záchranu nezaslouží většina lidstva,“ mínil Kaščej. „Vezmi si, kolik válek se ve světě prakticky pořád odehrává! Kdoví, jestli jsme v odpornosti nepředčili Vabluvíny!“

„Proti tomu hovoří Indie,“ ukázal Dobryňa na mapu. „Zdá se, že jako lidstvo máme pořád naději.“

„To poznáme za pár hodin,“ ukázal Kaščej na modrou tečku na pokraji Bulharska. „Už jsou v Evropě!“

„Uvidíme!“ řekl Dobryňa.

Sedět v pohádkové jeskyni a sledovat, jak se na odvrácené straně světa stejné pohádkové jeskyně mění v kámen, nebylo moc povzbuzující. Modré tečky postupovaly jako morová nákaza a na mnoha místech za nimi zůstávala pustina. I když se tam viditelně nic nedělo a lidé si toho ani nevšimli, strážci tam rychle ubývali a s nimi naděje na záchranu v případě katastrofy.

Dobryňa požádal opět Manuscript o pečený mamutí chobot. Zjevně to byla jeho oblíbená pochoutka. Ani jsem se mu nedivil, byla to opravdu mňamka. Kdoví, jestli to není poslední mňamka v naší skrýši! Jak se zdálo, po inspektorech Zvozygurů zůstávala sotva desetina strážců a jejich Manuscriptů.

Že by všichni ti zavržení zamořovali jiné světy jedovatými hady jako Ben Urzir? To nevypadalo pravděpodobně. Ale mohla to být ta pověstná poslední kapka, kterou přetekl pohár trpělivosti Zvozygurů s naší nepovedenou civilizací.

Pustili jsme se tedy do jídla, ale přiznám se, tentokrát jsem ani nevěděl, že něco jím. Mizející tečky byly deprimující.

Jak se »modrá vlna« blížila, nervozita stoupala, i když jsme se snažili nedávat nic najevo. Napnutí jsme byli všichni, ale kdo by na našem místě nebyl? Pár zelených teček zůstalo v Srbsku, pak mizely všechny, až na tři v Maďarsku. Mizející tečky byly čím dál blíž. Dvě zelené v Rakousku, to jich tam moc nezbylo! Pak se modré tečky přehouply i přes Dunaj a byly v Čechách.

Také se Zvozygurům nezalíbíme?

„Hannibal ante portas!“ komentoval to Dobryňa. Byl to asi hodně černý humor ve chvíli, kdy v celé Itálii zůstávaly poslední čtyři Manuscripty a široko daleko kolem Říma byla pustina.

V Čechách bylo červených teček poměrně málo. Sousední Rakousko jich mělo před příchodem inspektorů dvojnásob, jenže v celém Rakousku zůstaly jen dvě. Jako po ničivé vlně tsunami, šlehnuté uragánem za doprovodu výbuchu sopky.

Pořád jsme ale byli v napětí, co to má všechno znamenat.

Změna to tedy bude. Určitě.

Napětí dostoupilo vrcholu, když se modré značky přiblížily k sídlu Kaščeje Běssměrtnovo.

V jižní části bývalého Sovětského svazu Manuscripty skoro úplně zmizely. Mohlo to souviset s islámem, ale nemuselo. Jižní republiky byly islámské už za cara a po zhroucení bolševismu se k němu jen vrátily, tak jako většina Rusů se vrátila k pravoslaví. Ale zřejmě to nebylo správné hledisko, neboť inspektoři vyčistili i oblasti, které islámské prokazatelně nebyly.

„Teď se to ukáže!“ sledoval Kaščej značku svého sídla. Ale i Dobryňa s Nastasjou to sledovali s napětím. A když mi ukázali, kde to je, sdílel jsem napětí s nimi.

Tečka na okamžik zmodrala, ale ihned zase zčervenala.

Zajímavé! Inspektoři tam tedy byli, ale hned odešli, zřejmě když zjistili, že tam Kaščej není. Ale podle Kaščejova zadání buď měla tečka zmizet, nebo zezelenat. I když je pravda, že tam strážce Kaščej nezůstal, protože byl na návštěvě v Čechách.

„Asi tam jen krátce nakoukli,“ hádal Kaščej. „Jen se ujistili, že tam nejsem a vlastně tam ani nevkročili. Přivítám je až tady.“

Oblast Ruska je velice rozsáhlá. Bylo v ní pochopitelně více strážců než v Čechách, ale byli rozeseti dál od sebe. Zelené puntíky způsobily konečně všeobecné odlehčení. Znamenalo to, že aspoň někteří z ruských strážců zůstali na svém místě.

Také u nás v Čechách i na Moravě pár značek zmizelo, ale pak některé zezelenaly. Oddychli bychom si, kdybychom věděli, podle čeho se Zvozygurové rozhodují, které strážce ponechají a které zruší. Pořád nic nebylo jisté.

Pak blikla sousední červená tečka a změnila se v modrou.

Příště jsme na řadě my.

Uvažoval jsem, co nastane, když nás Zvozygurové všechny tři vyhodí a skálu zacelí do kompaktní podoby.

V prvních zprávách stálo, že Zvozygurové strážce vynesli před jeskyni, kterou pak zazdili. Nikde ale nebyla zmínka o tom, že by někoho z nich fyzicky ztrestali. Nic víc neudělali ani těm, kdo se na ně vrhli s vražedným úmyslem. Možná je to tím, že již odebrání výhod strážce je dostatečným trestem. Strážce, mezitím zvyklý na jistou životní úroveň, se náhle ocitne ve světě zcela bez prostředků. Otázkou je, zda se mu zachová aspoň dlouhověkost, ale podle toho, co o tom vím, je za tím genetická úprava, stejně jako za schopností telepatie. Tyto schopnosti zřejmě odmrštěným strážcům zůstanou. Otázkou je, zda je to pro ně výhoda nebo ne.

Pokud jim zůstanou i vědomosti, těžko pro ně budou mít užitek. Když atomový fyzik ztroskotá na pustém ostrově, těžko využije svých znalostí atomových reaktorů. Některé znalosti mu možná ulehčí život, nebude mít třeba problém získat oheň, jako by měl ten, kdo zná jediný způsob rozdělání ohně, zápalky nebo zapalovač. Ale většinu vědomostí nevyužije, protože nebude mít potřebné technické zázemí.

Když ze mě Zvozygurové udělají nezaměstnaného, mohu se vrátit ke své původní profesi. Elektrotechnický inženýr si najde místo mezi lidmi vždycky. Ale jaká je původní profese Kaščeje Nesmrtelného? Jak se v dnešní společnosti uplatní starý ruský bohatýr Dobryňa i se svou královnou Nastasjou?

Ale možná to jsou zbytečné obavy. Dobryňa ovládá tablety, může si najít místo u počítačů. Nevím, co umí Kaščej a Nastasja, ale žili dost dlouho v dnešní době, aby se také někde uchytili. Pak by nejhorším trestem bylo, že budou vědět o hrozící katastrofě, ale ztratí spojení s ostatními strážci. Vědomí blížící se katastrofy může být horší než katastrofa sama.

V naší jeskyni bylo tak napnuté ticho, že jsme slyšeli slabé cvaknutí pancéřových dveří u vesmírné brány.

Zvozygurové jsou tady!

Nechci se hádat, ale řekl bych, že i Dobryňovi a Kaščejovi se rozklepala kolena, když do naší »Aládínovy jeskyně« vstoupili dva inspektoři Zvozygurů.

Očekával jsem, že budou odporní, ale tak hrozní přece jen nebyli. Prostě vypadali jako trochu přerostlé chlupaté housenky, i když měli na hlavách ošklivě vyhlížející kusadla a na místě, kde máme obličej, měli dvě nahnile vypadající placky. Nechtěl bych se s nimi potkat někde v džungli na neznámé planetě, kde bych si nebyl jistý jejich inteligencí. Byla by příšerná smrt být takovými tvory žrán zaživa! Když ale víte, že jde o tvory inteligentnější než jste vy, přece jen to tak hororově nevypadá.

„Víte, proč jsme přišli, že?“ oslovili nás telepaticky.

Nevydávali žádné zvuky, ale rozuměli jsme jim. Implantace telepatie je sice složitější, ale opravdu nemá chybu, zejména když umožňuje dorozumění tak různorodým tvorům, jako jsme byli my lidé a tyhle hmyzoidní bytosti.

„Víme,“ odpověděla za nás Nastasja. „Vyšetřujete úmyslné zamoření světů jedovatými tvory, způsobené nezodpovědnými strážci Manuscriptů. Pokud by tomu tak nebylo, opravte mě.“

„I vy to považujete za nezodpovědný úmysl?“ zněla další otázka, byla však očividně řečnická, protože housenka nečekala na odpověď a pokračovala:

„Vaše štěstí, že si to myslíte také! Bylo to nezodpovědné a nemá smysl ani popírat úmyslný charakter toho zločinu. Jak se na to ale díváte dál?“

„Na jedovatého hada narazil v Ókišeži náš kolega Přemysl,“ pokračovala tedy Nastasja. „Podcenil to a jed ho zabil. Když se pak ukázalo, že ten had pochází ze Země, muselo být všem jasné, že šlo o zlý úmysl, hadi by se tam sami nedostali. Jak jsme to do této chvíle sledovali, úmysl škodit prokázalo víc lidí. Podle všeho jde o lidi nakažené určitou ideologií, které říkáme náboženství.“

„Víte ale, že strážci bran nesmí takovým vlivům podléhat?“ vyčetla nám druhá housenka.

Bylo těžké poznat, která z nich se na nás obrací. Očividně šlo o dva odlišné telepatické odstíny, ale nedalo se jednoznačně určit, který patří které housence. Čistě pro sebe jsem si je označil jako »první« a »druhá«, ale ani pak bych je nedokázal přiřadit správně jedné nebo druhé. Jen se mi zdálo, že »druhý« inspektor je na nás lidi o poznání nabroušenější než »první«.

„My to víme,“ odvětila Nastasja. „Ale neměli jsme možnost ovlivnit to. Náboženství vyznává většina obyvatel našeho světa, je jich ale více druhů. Některá náboženství jsou mírnější, jiná jsou násilnická a útočná. Nemáme ale možnost to ovlivnit.“

„Ano, to je naše chyba,“ připustila opět první. „Spolehli jsme se na Manuscripty, ale ve vašem případě selhaly. Teprve když pochopily, že jde o zločin velkého rozsahu a náprava není v jejich silách, oznámily nám to. Jak jste se o tom dozvěděli vy?“

Zvedl jsem ruku a přihlásil se o slovo. Rusové se na mě udiveně podívali, ale nechali mě mluvit, i když jen telepaticky.

„Můj Mistr Přemysl mě chtěl přijmout za nového učedníka,“ začal jsem. „Při té příležitosti mi chtěl ukázat svět Ókišež. Druhý den našeho pobytu ho tam ale uštkl jedovatý had. Přemysl nevěděl, že had pochází z našeho světa a domníval se, že je to naopak vaše chyba. Chtěl vám to sdělit, ale zemřel dříve než jsme se vrátili k vesmírné bráně. Až potom jsem se dozvěděl o původu hada. To už Přemyslovi nikdo sdělit nemohl.“

„Co jste si ale pomysleli, když jste se dozvěděli pravdu?“

„Že je to větší průšvih než jsme čekali,“ přiznal jsem.

„On je nový,“ ukázal na mě Dobryňa. „Ale i jemu muselo být jasné, že jde o zločin, jakmile se objasnil původ hadů.“

„Snad jste si nemysleli, že ty hady vysadil někdo z nás?!“ vyjeli si na mě.

„To Přemka nenapadlo a mě teprve ne,“ odvětil jsem. „Přemek se domníval, že jde o vaše nedopatření. Řekl, že jste nejspíš hady při průzkumu toho světa přehlédli.“

„Aha!“ přijali to Zvozygurové. „Domnívali jste se, že jde o svět vzniklý přirozenou cestou. Tak tomu není. Přirozené světy zásadně nepoužíváme, vytváříme vždy nové. Je to zdlouhavější, ale s jistotou, že neublížíme žádným rozumným tvorům, ani těm, kteří by se mohli teprve vyvinout. Nebezpeční tvorové na našich světech být nemohou a jejich výskyt byl bezesporu úmyslný.“

„To nám došlo, když jsme se dozvěděli, že ten had pocházel z našeho světa,“ řekl jsem. „Ale i pak mohlo jít o nehodu. Přemek mi ukazoval, jak pečlivě vesmírnou bránu zajišťuje, aby skrz ni nic závadného neprošlo. Jiný strážce ale nemusel být dost pečlivý a otevřenou branou mu mohlo projít ledacos. Úmysl jsme tomu dlouho nepřisuzovali.“

„Nepřisuzovali… proč?“ vybafla na mě »druhá« housenka.

„Protože jsme takovou lumpárnu opravdu nečekali,“ řekl za mě Dobryňa. „Úmyslně zaneřádit svět, který nám měl sloužit jako záchranný, to prostě rozum nebere.“

„Ale teď už takový úmysl nevylučujete?“

„Vyloučit se nedal od začátku, ale je obtížné to pochopit,“ řekl Dobryňa. „V našem světě je spousta zlých lidí, ale takové zlo je mimo naši logiku. Vždyť i těm nejhorším muselo být jasné, že ohrožují i sami sebe! Ben Urzir na to přece sám doplatil!“

„Ben Urzir byl jeden z mnoha a nebyl z nich ani nejhorší,“ řekla housenka. „Jedovatí hadi jsou ještě dost viditelné zlo, takže se dají snadno najít a odstranit. Horší zamoření vyvedli ti druzí.“

„Myslíte ty, kdo žijí v území zvaném »Pakistán«?“ naznačil Dobryňa nesměle. „Tam, co vás napadli?“

„V těch místech to šířili, ale zdroj zla byl jinde,“ upřesnil to »druhý« inspektor. „Nejhorší na tom je, že jsme to zlo v případu Suvrudó opravdu přehlédli. Po objevu hrozby nad světem Hokýjů nebyl na nic čas, prostě jsme tam Hokýje jednoho přes druhého naházeli, i tak záchrana přišla pro většinu pozdě. Když tam začali houfně umírat, domnívali jsme se, že si nákazu přinesli s sebou. Než Manuscripty zjistily, že je to úplně cizorodá nemoc, zemřelo jich skoro půl milionu, byla to opravdu příšerná epidemie!“

„Jestli to byla nemoc od nás, pak proti ní neměli imunitu,“ přikývl Dobryňa. „Ale nemoc by se neměla dostat za biologickou ochranu bran »malachů« náhodně, musel by jí někdo pomoci.“

„Tak se i stalo,“ souhlasil »první« inspektor. „Způsobil to strážce, jakýsi Ahmed Mosoli. Dal se zlákat náboženstvím, už to bylo nepřípustné. Navíc se dal do služeb pákistánské armády, což byl ještě horší zločin. A v armádních laboratořích vyvíjel spolu s jinými nebezpečné nemoci použitelné jako zbraň proti lidem. Ahmed je pak propašoval nejprve na Suvrudó a pak i na Ókišež.“

„Víme, že jsou někteří lidé darebáci,“ připustil Dobryňa. „Ale tohle nechápeme. Ničit vlastní záchranu! Sebevraždu přece mohl spáchat jednodušším způsobem! Nebylo by možné zjistit, co ho k tomu vlastně vedlo? Třeba by se tomu dalo včas zabránit v jiných takových případech!“

„Těžko!“ opáčil nevrle »druhý« inspektor.

„Co vlastně víte o jejich náboženství?“ zeptal se »první«. „To se nám zdá naprosto klíčové k pochopení jejich činů.“

„Jejich náboženství patří k poměrně novým,“ řekl Kaščej. „Před půl druhým tisíciletím ani neexistovalo, ale dnes je se svou miliardou na počet vyznavačů druhé na světě a rozšiřuje se. Jeho zakladatel Mohamed mu dal přitažlivý základ pro jednodušší lidi. Muslimové jsou podle něho dokonalejší než ne-muslimové, takže je jejich právem ostatní buď zotročit, nebo vyhladit. Mnoha lidem se to líbilo, proto je jich tolik. Potíž je s ostatními, kteří nechtějí být ani přívrženci, ani otroky. Mohamedáni je zotročují násilím a ve světě tak vznikají konflikty.“

„Zjistili jsme ale, že to není jediný problém vašeho světa,“ namítl »druhý« inspektor.

„Je to jen jedna z příčin zdejšího neutěšeného stavu,“ dodal »první«, který se mi zdál vstřícnější.

„Jedna, zato nejhorší,“ řekl jsem. „Nejde jen o náboženství. Tam se to jen nejvíc projevuje. Nejhorší je jakákoliv ideologie, která tvrdí, že některá skupina lidí je lepší a dokonalejší než jiné, takže má mít i větší práva. Taková skupina se upřednostňuje nad jinými a ostatní lidi potlačuje. Někdy je fyzicky likviduje, jindy je »jenom« zotročuje. Nejméně škodlivá varianta aspoň trvá na tom, že jen ona je nejlepší ze všech a proto bude odměněna až v onom vysněném »ráji«.“

„I s tím jsme se u vás setkali,“ potvrdila mi »první« z obou housenek. „Jenže od tohoto stavu je jen krůček k násilí. Počáteční křesťané byli pokora sama, že? Jejich potomci šířili svou víru, jak sami přiznáváte, »ohněm a mečem«.“

„O muslimech to neplatí,“ řekl jsem. „Ti byli násilníky od samého počátku. Jejich prorok Mohamed byl pouštní lupič, který vymyslel Korán, aby ospravedlnil své zločiny. Jeho následovníci prohlašují všechny prorokovy činy za svaté a oslavují i hromadné vraždy nepřátel. A co bylo správné u proroka, je zajisté správné i pro jeho nástupce. Islám je prostě náboženství násilí.“

„Je to jen jedna příčina zdejšího stavu,“ opakoval »první«. „Násilnicky se ale nechovají jen muslimové. Co nám povíš na to, co jsme zjistili v Pákistánu? Ano, strážce Ahmed Mosoli se přidal k islámu. Ale v armádních laboratořích spolupracoval s křesťany, kteří s tím zlem začali. Nebezpečné nemoci vypiplávali původně křesťanští Britové. I oni je chtěli použít proti lidem, muslimové to už jen převzali. Ale i pak tam Britové své islámské následovníky školili a pomáhali jim, i když už věděli, že to nejspíš použijí. Co na to řekneš?“

„Britové jsou jenom další případ falešné nadřazenosti jedné skupiny nad ostatními,“ nedal jsem se. „Při jedné z posledních světových válek byli Britové protivníky Japonců, mimochodem dalšího národa, který sebe považoval za »božský« a »vyvolený« vládnout jiným. Japonci nutili zajaté Brity stavět v džungli trať, prostě takovou odolnou cestu. A Britové, aby Japoncům dokázali svoji nadřazenost, nejenže postavili tu cestu velice důkladně, ale pak se dokonce obrátili proti vlastním, když ji chtěli zničit. »Most přes řeku Kwai« je dnes symbolem naprostého selhání důstojníků ve jménu té domnělé nadřazenosti. Nejlepší otrok je ten, který své otroctví miluje!“

„Ten příběh neznáme,“ přiznal inspektor. „Ale víme, čemu říkáte »válka«. Je to neuvěřitelně dobře organizované násilí jedné skupiny obyvatel proti jiným. Proč?“

„Ve válce jde nejčastěji o to, že se jedna skupina, národ či celé uskupení národů prohlásí za oprávněné napadnout jiné lidi,“ pokračoval jsem. „Často za to může »vyvolenost«, nejvíc válek vyvolali finančníci. Pro ně je výhodné prodávat oběma stranám zbraně. Štvou je proti sobě a žádná lež jim není cizí. Každá válka představuje pro finančníky žně, bez ohledu na to, kdo vyhraje.“

„A ti mrtví jim nevadí?“ zeptal se »druhý« inspektor.

„Zeptali se jedné válečné organizátorky, jestli půl milionu mrtvých dětí v Iráku stálo za vítězství Američanů. Finančnice na to hrdě přisvědčila. Pro tyhle lidi je život otroků bezcenný.“⁶

„Otroků?“ podivil se i »první«.

„Ti nejchytřejší otrokáři už pochopili, že otroky, toužící po svobodě, násilím v otroctví věčně neudrží,“ vysvětloval jsem jim. „Vymysleli tedy »finanční otroctví«, které donutí otroky pracovat na své pány a ještě jim být vděční za to, že jim tu práci »dávají«. Otroky potom drží v otroctví zdání svobody a majetku, i když jim vlastně nic nepatří. Nejlepší otroci své otroctví milují natolik, že jdou ochotně za své pány i do válek a ještě jsou na to hrdí!“

„Ale, ale!“ podíval se na mě Dobryňa udiveně. „Doteďka jsem si myslel, že Češi tyhle bolševické myšlenky zavrhli!“

„Myšlenky na spravedlivější svět přece nejsou bolševické,“ opáčil jsem. „Bolševické je pokrytecky je hlásat, ale dělat pravý opak. Bolševické je hlásat svobodu, ale stavět gulagy, kde lidé po tisících umírají. Bolševické je hlásat bohatý život a nechat lidi umírat hlady. Bolševické je hlásat mír a přepadat sousední země. Bolševismus je zkrátka pokrytectví odshora až dolů. S tím byste měli mít zrovna vy dost velké zkušenosti!“

„To máme!“ přikývl Dobryňa a Kaščej i Nastasja přikývli. „Kde se to v našem národu vzalo?“

„A kolik Rusů bylo mezi bolševiky?“ zeptal jsem se jich. „Nevládli Rusům čirou náhodou finanční otrokáři? Ti dobrodinci, kteří i dnes otrokům »dávají práci«, ale platí je jen aby nezemřeli hlady? Kdo jsou všichni dnešní oligarchové? Napovím vám, dřív vládli ze sekretariátů bolševické partaje a když už to dál nešlo, otočili korouhvičky a jsou dnes opět finančníky. Dřív komunisté, teď antikomunisté, ale vládnou pořád, jen jinými prostředky.“

„A lidi jsou zase otroky,“ doplnil Dobryňa. „Pravdou je, že se to nás strážců příliš nedotklo. Ale my máme doslova zakázáno míchat se do politiky.“

„To je asi naše část viny,“ přiznal »první« inspektor. „Ale my aspoň něco z toho napravíme.“

„Necháte nás zasahovat mezi lidmi?“ zeptal se Dobryňa.

„Ne,“ odvětil »druhý«. „Vám by to trvalo příliš dlouho. Ve vašem světě je příliš mnoho neřádu. Dáme se do toho my.“

„A co my?“ neudržela se Nastasja.

„Přestaneme podporovat strážce, kteří se přidali na špatnou stranu,“ řekl o poznání mírněji »první«. „Chceme zachovat váš druh, ale není naší povinností zachránit všechny. Začneme si tedy vybírat, kdo si záchranu zaslouží. Rozhodovat bude smýšlení lidí. Kde mají převahu nehodní, tam ani nebudeme držet strážce a ty, kdo ani v takovém okolí neselhali, přemístíme. I tak je vás příliš mnoho. Přemnožili jste se a pořád se to zhoršuje. Zničili byste si svůj svět i bez vnější katastrofy a kdyby přece nastala, stihli byste branami »malachy« převést jen zlomek současného lidstva. Ani schopnost světů vstřebat zachraňované není nekonečná.“

„Chcete tedy po nás, abychom vybírali, koho zachraňovat?“ zeptal se napjatě Dobryňa.

„Ne, nestihli byste to,“ řekl »první«. „Nebude to váš úkol. Vybírat budeme my. Ale nebudeme vám bránit, abyste si některé známé zachránili přednostně. Vybírejte je ale dobře, budete pak za ně zodpovídat.“

„Takže, jestli to správně chápu, zrušili jste velké množství strážců i s jejich Manuscripty spíš kvůli okolním lidem, než že by se i strážci dali na špatnou cestu?“ ožil trochu Dobryňa.

„Strážce, kteří si zasloužili zachovat, i když jejich okolí ne, jsme odvedli k nám,“ odvětil »první«. „Časem je vrátíme, ale až podle toho, kde budou nejpotřebnější.“

„Však se mi taky zdálo divné, že by se většina strážců dala do služeb zla…“ přidal se Kaščej.

„Mrzí nás ti, kdo selhali,“ řekl »první«. „A nebylo jich tak málo, abychom je mohli zanedbat. Vy čtyři zůstanete na svých místech, kolem vás je dost lidí, o které máme zájem, i když jinde ve světě je většina těch, o které zájem nemáme.“

„Jen se mi zdá, že nepočítáte s dalším vývojem,“ vzal jsem si opět slovo. „Uvažujte, nejvíc se rozmnožují vyznavači islámu. Jejich víra jim přikazuje vyhubit všechny, kdo jejich víru nemají. Mohlo by se stát, že právě oni budou katastrofou, až jim početní převaha dovolí vyhlásit válku ostatním, »svatý džihád«.“

„Toho jsme si všimli,“ ujistil mě »první«. „Víme o tom, že se nejvíc množí právě ti, které zachraňovat nechceme. Nebudeme tedy jen vybírat, koho zachraňovat, ale zmrazíme i rozmnožování těch, koho nechceme.“

„Když budete lidi vybírat, jak se dozvíme, koho jste vybrali a koho ne?“ odvážil se zeptat Dobryňa.

„Zachraňujte všechny, kdo k vám přijdou,“ řekl »první«. „Postaráme se, aby ti nevhodní nepřišli. Dobře, že většina strážců chápe problém podobně jako vy a tím vlastně i jako my. Zatím tu tedy vydržte, my jdeme dál.“

Otočili se a zamířili ke dveřím k vesmírné bráně.

„Je nám ctí, že jsme poznali tvůrce Zvozygury,“ naznačil Dobryňa zdvořilou úklonu.

„Řeknu vám malé tajemství,“ otočila se k němu housenka, odcházející jako poslední, podle tónu telepatie »první« inspektor. Konečně bylo jasné, kdo je kdo, i když teď už to bylo jedno…

„My nejsme Zvozygurové, ale Machja,“ pokračoval a jestli jsem v jeho telepatii vnímal úsměv, nebyl jsem asi sám, protože se začali usmívat i všichni tři Rusové.

„Zvozygurové nás pověřili úkolem vyřešit váš svět. Sami se sem podívat nemohou,“ pokračoval. „Jednak jsou příliš velcí a za druhé, váš svět je pro ně příliš energeticky »hladový«. Ve světech bez ovzduší bychom se my i vy udusili, Zvozygurové by podobně strádali tady. Ale podáme jim o všem svědectví.“

„Tak je tedy od nás pozdravujte!“ řekla Nastasja.

„Vyřídím, královno!“ odvětil »první«.

Zřejmě o nás věděli víc než nám dali najevo.

Zdálo se ale, že jsme obstáli.

------------------------ Poznámky:

  6 Madeleine Albrightová, Američanka narozená v Čechách, nemravně zbohatlá na "humanitární válce" v Jugoslávii

Errata:

11.08.2021 22:27