Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odklad

I když jsem nehodlal žít v celibátu jako Přemysl, podařilo se mi už podruhé odehnat od svého prahu celkem pohledné děvče. Nebylo to tvrdé odmítnutí, možná jsem v ní vzbudil jakési naděje, přesto odešla s nepořízenou.

Vlastně, jak se to vezme? Jestli se přišla omluvit, tentokrát upřímně a ne na rozkaz otce, pak úspěch měla, protože jsem její omluvu přijal. Nejsem tvrďák. Ale je to pro ni naděje? Zajímalo by mě, přišla kvůli mně, nebo se jen přiživit na mém »přátelství s mimozemšťany«? Snad jsem jí plasticky objasnil, že to nebude tak laciné. Dal jsem jí do začátku poměrně tvrdou zkoušku a jestli ji tu už neuvidím, pak jsem byl až příliš tvrdý.

Vyčítat si to ale nebudu. Nepotřebuji přece jen učednici, ale životní družku, která se mnou vydrží tak jako královna Nastasja s Dobryňou. Bohužel to nejde jinak, než ji formálně přijmout za učednici. Ale opravdu nechci první holku, která o mě zavadí a po půl roce si to rozmyslí. I když to znamená vydržet totéž. Jenže si nemyslím, že to je kruté a nesplnitelné. Když teď uvidím nějakou pohlednou holku, musím si jen včas vzpomenout, co jsem slíbil Zdeně. Zkrátka jsem teď napůl zadaný, jenže napůl je blbost, takže jsem zadaný úplně. Leda by si ona našla někoho jiného, zprostila mě mé části slibu a ukázala mi, že tu pravou musím hledat jinde.

Když to udělá, zlobit se nebudu. Rok mě nezabije. Kdybych nebyl strážce, byl bych v podobné situaci jako kluci odvedení do armády. A to bývalo delší. Tak co…

Pro Zdenku je to horší, ale jen zdánlivě. Když vydrží, získá za jeden ztracený rok tisíc a to nebude malá výhra! Otázkou je, jestli to vydrží. Střední zdravotnická škola, to jsou atraktivní zdravotní sestřičky, často lovené mladými mediky. Když ji některý »uloví«, máme oba prostě smůlu, jenže ona na tom bude hůř. V Bibli se tomu říká »vyměnit osud za mísu čočky«. Záleží to jen na ní.

Pro mě je dobré, že jsem získal odklad. Musím se co nejvíc naučit, když chci učit někoho jiného. Mám rok k dobru a nesmím ho proflákat. Takže jdu k Manuscriptu podívat se na návody.

Budu je potřebovat.

Říkal jsem Zdeně, že občas musím jít mezi lidi a proto se čas od času objevím v hospodě. Nebyla to úplná pravda. Vlastně bych tam chodit nemusel, kýrsek by mi stačil, abych nebyl beze zpráv o světě. Pravdou ale je, že sedět doma jako jezevec ve své noře není zrovna záviděníhodné. A kromě toho bych asi měl lidi trochu usměrňovat. Nenechat je oblbovat mediamachry, kteří jim podávají zprávy příliš jednostranně.

Každý režim své poddané usměrňuje tím směrem, kterým potřebuje. Je jedno, zda to dělá železnou rukou cenzorů, nebo tu špinavou práci oblbování lidí svěří zdánlivě nezávislým médiím, nezávislým jen pokud se nepostaví proti majitelům. Když státní cenzor vyhodí příliš odvážného redaktora, který se zkusí postavit proti cenzuře, je to mocenské pronásledování a útok na svobodu slova. Když ho vyhodí soukromník, je to jeho svaté právo, a do toho nikomu nic není. Je to totéž, jen jinak podané. Soukromníci proto cenzurují tvrdě a efektivně, i když se tváří »nezávisle«.

Nejhorší pak je, když všechna média patří jednomu majiteli a lidé pak nemají žádný výběr. Nemusí to být tak okaté, jako za vlády komunistů, kdy všechny noviny doslova papouškovaly, co přineslo Rudé Právo. Soukromník si naopak vydržuje i redaktory horší a ještě horší, což mu uchovává zdání rozmanitosti a kdo na oko peskuje ty extrémní, vypadá jako demokrat.

Nejsmutnější je, že lidé přestali o médiích přemýšlet vlastní hlavou a nekriticky přejímají, co do nich média hustí. Přesvědčil jsem se o tom i v naší venkovské hospodě.

Samozřejmě chápu, že Češi nezapomínají historické křivdy, ale měli by se naučit rozlišovat, kdo je způsobil. A že to nebyl ruský Ivan, který by se nehnul ze svého sěla, kdyby ho nenavlékli do uniformy, neposlali někam, sám netušil kam, nenutili ho pod hrozbou zastřelení střílet… přitom Rusové ani nestříleli tolik jako američtí mariňáci, pro které je válka prestižní profesí… Říká se, kdyby bylo tenkrát Rusko »demokratické« jako Spojené státy, to by teprve byly v Čechách jatky! Čtyři miliony vdov a sirotků jako v Iráku a Afghánistánu!

Jenže média v prostých českých lidičkách vytvořila obraz ruského Ivana jako primitivního mužika s kalašnikovem, který po světě roznáší bolševismus. To už dávno není pravda, jenže lidé si to v hlavách zafixovali. Je sice pravda, že americkým mariňákům fandí v Čechách také málokdo, ale amerikanofilů je podstatně víc než rusofilů. Chtělo by to trochu spravedlivější pohled.

Když jsem ale okřikl Pištu Jarece, který už zase opakoval, že není možné, aby Amíci dostali v Rusku na kožich, sesypali se na mě prakticky všichni. A odkud to vím, když sami Rusové jsou o tom zticha!

„Vím to od Dobryni Nikitiče,“ řekl jsem. „Má o tom lepší informace než KGB i CIA, natož naše prolhaná média!“

„No jo, to je ten Putinův komplic!“ opáčil Pišta Jarec.

„Kdybys trochu sledoval něco jiného než Českou televizi, věděl bys to taky,“ vyčetl jsem mu. „Dobryňa se nezná s Putinem, ale s mimozemšťany. A už bys mohl vědět, že v Rusku dostali Amíci na budku od mimozemšťanů. Rusové tomu jen ohromeně přihlíželi, proto jsou tak zticha! A nemohou toho využít, protože je mimozemšťané varovali, aby to nedělali.“

„A tys viděl, jak to Američané dostávali?“ zeptal se Pišta.

„Rusové to natáčeli na videa,“ řekl jsem. „Americká letadla bez viditelné příčiny změnila směr vzhůru a odlétla do vesmíru. I s tisícovkou amerických elitních pilotů, které už nikdo nespatří. Litovat je nebudu, kdyby to mimozemšťané neudělali, Amíci by změnili náš svět v radioaktivní poušť.“

„A ty tomu věříš?“ odfrkl si pohrdlivě Pišta.

„A čemu, proboha, věříš ty?“ odpálil jsem ho. „Že je svět růžový, Američané jsou nezištní dobrodinci lidstva a ušmudlaní mužici v Rusku žerou malé děti? Kdybyste věděli, co všechno se na nás valí..! Víte, že se v Africe už skoro rok nenarodilo jediné dítě? Ještě nedávno hrozilo Africe přelidnění a nejen to, Afričané hrozili přelidnit i Evropu, ale dnes jim hrozí vyhynutí? Víte o tom vůbec? Naše média před tím zastrčila hlavy do písku jako pštrosi, jenže to neznamená, že to neexistuje!“

Vysypal jsem to na ně jako když bagr vysype obrovskou lžíci na korbu nákladního auta, až tlumiče pérování zasténají.

„No jo, ale tahle ruská propaganda…“ začal Pišta zaraženě, ale nenechal jsem ho domluvit.

„Žádná ruská propaganda!“ uťal jsem ho jako sekerou. „To jsou zprávy od strážců, tedy vlastně od mimozemšťanů. Ti nemají ve zvyku lhát! Mimochodem, mimozemšťané nedávno ve většině západních zemích zrušili strážce a sami převzali jejich úkoly, to se teprve budeme divit!“

„To víš od těch svých Rusáků?“ zkusil Pišta opět rýpnout.

„Jo,“ přikývl jsem. „Pár lidí je vidělo i u nás v naší vsi, jsou to lidi jako my, jen trochu starší a ne tak prolhaní.“

„Kdo je u tebe prolhanej?“ naježil se Pišta, neboť to hned vztáhl na sebe.

„Propagandisti všech zemí,“ odvětil jsem. „Pokud se k nim počítáš, klidně to vztáhni i na sebe, nebudu proti.“

„Ruský propagandisti taky…?“ nadhodil ještě Pišta.

„Ruský propagandisti jsou stejní šmejdi jako američtí,“ řekl jsem. „Nemluvím o propagandistech, ale o strážcích, co nemají s ruskou propagandou vůbec nic společného.“

„Tak to jsou propagandisti mimozemšťanů!“ řekl Pišta.

„Čoveče, vy snad potřebujete zchladit!“ řekl jsem.

„Sám se koukej zchladit!“ opáčil Pišta, ale v té chvíli strnul jako přimražený, ačkoliv jsem přimražení nepoužil. Pištovi se na hlavu znenadání sneslo pět kilo sněhu a zasypalo ho jako hlávku zelí, zapomenutou na poli do zimy.

Ale stal se paradox. Sníh zasypal Pištu, ale zchladil mě. To už bylo hodně přes čáru, tohle těžko někomu vysvětlím. Napadlo mě sice, jak z toho ven, ale záleželo to i na tom, jestli mi sousedé takovou habaďůru spolknou i s navijákem.

Vytáhl jsem mobil, stiskl pár tlačítek a přiložil si jej k uchu.

„Štó takóje?“ zeptal jsem se. „Děje se něco?“

Chvíli jsem čekal, jako kdybych poslouchal. Šenk ztichl, až by byl slyšet i dopad špendlíku, ale nikdo nic neslyšel.

„Nu charašó,“ řekl jsem po chvilce, kdy to mělo vypadat, jako kdyby mi ten na druhé straně něco říkal. „Ja znáju, dlja étich ljúděj právdy žálko. Užé idú!“¹⁰

Nepředpokládal jsem, že v naší hospodě někdo umí rusky, ale volil jsem slova, která bych snad ani nemusel překládat.

„Pane Krejzo, platím!“ přivolal jsem hostinského.

„Co je? Co to bylo?“zeptal se zaraženě pan Nováček.

„Dostal jsem za vás vynadáno!“ řekl jsem. „Dobryňa říká, že si moc pouštím ústa na špacír. A že to nemá pro venkovany cenu, stejně mi nevěříte. Jo – a ten sníh byl Dobryňův pozdrav Pištovi ze Sibiře. A varování pro mě, abych přestal kázat pravdu těm, kdo ji nechtějí slyšet a nezaslouží si ji.“

„To bylo od toho Rusa?“ zeptal se opatrně pan Nováček.

„Jo,“ přikývl jsem. „Takže vážení, strážci usuzují, že vás už nemám přesvědčovat, neboť je to marné. Pařez zůstane pařezem, i když mu přečtete encyklopedii třeba pětkrát. Takže jdu domů, chtějí mi něco sdělit. Jak víte, Američané v celém světě neustále odposlouchávají telefony. Strážci proto mají něco jiného, ale po kapsách jejich přístroj zásadně nenosím. Hádejte se tu klidně dál, já už jdu.“

„Počkej!“ pokusil se mě zarazit pan Nováček. „Co ti vlastně ti Rusové chtějí?“

„To nevím, ale něco, co se neříká do telefonu,“ řekl jsem.

„Takže ty taky patříš k těm strážcům?“ zkusil hádat.

„To jsem neřekl,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi. „Ale se třemi se kamarádím. A je vynikající mít takové kamarády! Věděl jsem o počátku atomové války od startu tisíců amerických letadel až po jejich neslavný konec ve vesmíru. Američané přišli nejen o tisíc pilotů, ale i o šest tisíc jaderných hlavic, rozumíte? To by bylo na Zemi peklo! Zatímco jste klidně spali, třásl jsem se o náš svět, ale když to mimozemšťané zvládli, byl to sakra dobrý pocit! Ale uznejte, že zdejší hospodské plky jsou den ode dne hloupější. Že to nemůže být pravda, že by toho Rusové využili! Houby s octem! Rusové se klepali strachy, ale musíme jim přiznat, nedali se strhnout. Kdyby i oni vypustili své tisíce atomových střel, bylo by to ještě hustější.“

„Takže Rusáci o tom věděli, ale nesnažili se ani bránit?“

„Rusáci dostali od mimozemšťanů zprávu, co Američané chystají, ale současně varování, aby se nesnažili odpovědět silou proti síle, ale aby to přenechali mimozemšťanům.“

„A Rusáci poslechli?“

„Měli na vybranou nechat to mimozemšťanům a spolehnout se na jejich čestné slovo, že je to v jejich silách,“ řekl jsem. „Nebo odstartovat rakety, které beztak nikam nedoletí, protože je mimozemšťané zlikvidují, jenže mimozemšťané by se obrátili i proti nim. Rusáci vděčí Dobryňovi, že je přemluvil. Proto také mimozemšťané vzdali další utajování a Dobryňa je celému světu známý jako strážce. Tedy něco jako jejich vyslanec.“

Mezitím jsem zaplatil hostinskému Krejzovi útratu, zvedl jsem se a hodil na sebe kabát. Venku už byla dost zima.

„Tak se tu mějte, sousedi!“ rozloučil jsem se.

„Starej se vo svý!“ neodpustil si Pišta rýpnutí.

„Ty mně taky!“ odvětil jsem mu, až na mě vytřeštil oči. Ale nebylo těžké uhodnout, co si asi myslel.

Pišta byl příliš jednoduchý…

Doufal jsem, že sousedi moji fintu neprokoukli, ale netušil jsem, že to není finta, nýbrž skutečnost. Jako kdybych to přivolal! Doma mě v Manuscriptu opravdu čekal vzkaz. Jakýsi Christoforo Klídek chtěl moji telepatickou psychorezonanci »lavititju«, která má u dálkové telepatie význam jako telefonní číslo u mobilů.

Nemusel se mi ani dlouho představovat. Podle příjmení to byl Čech, křestní jméno »Christoforo« je česky »Kryštof«, podle znalosti telepatie je to strážce. Těch je v Čechách i se mnou pouze pět, ale ti starší se jistě navzájem dávno znají, takže bych se mohl rychle seznámit se všemi.

Odpověděl jsem mu tedy přes Manuscript, že bych se raději dostavil osobně. Přece jen je hovor s očí do očí upřímnější. Přesto jsem mu připojil moji »lavititju«, nejsem přece nezdvořák.

Kryštof mě ale skoro obratem telepaticky zavolal. Osobní setkání odmítl, neboť bychom se museli sejít všichni, to se špatně organizuje, jednodušší je uspořádat společnou konferenci, které se v Čechách říká »pokec«. A jestli se chci připojit…

„Proč ne?“ odvětil jsem, ale to už jsem se cítil součástí větší telepatické seance.

„Máme tady našeho Benjamínka!“ ohlásil mě Kryštof. „Má Manuscript po Přemkovi, který měl nečekanou smůlu ve světě Ókišež. Základní školení mu prý dal Dobryňa Nikitič s Kaščejem, takže už není úplné »ucho«. Chybí mu seznámení s poměry v Čechách, ale to chceme právě napravit.“

„Předpokládám, že u něho byli Machjové jako u nás,“ řekl kdosi, koho jsem neznal.

„Jistě,“ odvětil mu Kryštof. „Ale měl by ses mu představit, Rudolfe, on nás ještě nezná.“

„No jo, máš pravdu,“ uznal Rudolf. „Takže já jsem Rudolf, mám Manuscript kousek od Plzně a jsem zřejmě nejzápadnější strážce v Evropě.“

„Mě oslovuj Kájo,“ ozval se další. „Karel jméno mé a jsem z Moravy od Znojma.“

„A já jsem Oldřich,“ uzavřel představování poslední strážce. „Sedím na pomezí Čech a Slezska..“

„Takže mě můžete oslovovat Vašku,“ připojil jsem na závěr. „Bydlím místo Přemka, takže asi všichni víte, kde.“

„Jo, víme,“ souhlasil podle hlasu Rudolf. „Ještě nedávno nás bylo deset, ale Machjové nás trochu pročistili. Já jsem ale varoval přinejmenším Věnka z Brna a Otu z Prahy, aby nepodporovali ty své politické partaje, že to Zvozygurové nemají rádi. Nedali si ale poradit, to bylo pořád holedbání, že maluji čerty na zeď, a tumáš, čerte, kropáč! Machjové jim zrušili jeskyně a kde je jim konec?“

„To ještě není jisté,“ namítl jsem. „Machjové nám tvrdili, že některé strážce zrušili jen dočasně, protože poměry mezi lidmi v jejich okolí vyžadují tvrdší zásah. Takové strážce odvezli kamsi na jiný svět, obsadili jejich Manuscripty, ale až všechno skončí, vrátí je nebo je přemístí tam, kde budou více potřební.“

„To je možné, ale u Otakara bych se tomu divil,“ řekl Rudolf unaveně. „Víš, Machjové se nás vyptávali, jestli se cítíme lidem nadřazení. A dobře vím, že Otakar lidem v Praze neřekl jinak než »póvl«. A jestli mimozemšťané opravdu nemají rádi nadřazenost, nedivil bych se, kdybychom už Otakara nikdy neviděli.“

„Ruprecht z Aše byl zase v posledním století nácek,“ přidal Kryštof. „On se zkrátka cítil především Němcem a podporoval od začátku Henleina. A jak víme, u Němců nezůstal jediný strážce.“

„Možná by stálo za zjištění, co všechno na nich Machjům vadilo,“ řekl Rudolf. „Jenže je tu zádrhel. Kýrseky nemají do těch pohovorů přístup. Zkoušel jsem to. Do doupěte každého strážce se ještě dostanu, ale krátce předtím, než tam vstoupí Machjové, se obraz ztratí a naskočí až po jejich odchodu. Řekl bych, že to udělali schválně. A co si budeme povídat, mají proti nám priority, o jakých ani netušíme.“

„Asi vědí proč,“ podotkl jsem. „Mimochodem, podle první reportáže z Pákistánu strážce, kteří se pokusili na Machje zaútočit noži, jen vyhodili z »doupěte«, jak tomu říkáte vy, to zazdili a už si jich dál nevšímali. To by se snad mělo opakovat u všech, kdo se jim zdáli nehodní další služby strážců. Ty, které odvezli na jiný svět, na Zemi nenajdete. Nestálo by za pokus pátrat po zmizelých strážcích poblíž jejich dosavadních »doupat«? Koho tam najdete, s tím už Machjové nepočítají. Možná byste se od nich ještě něco důležitého dozvěděli.“

„Pokud budou ochotní mluvit,“ pochyboval Kryštof. „Třeba takový Ruprecht s námi Čechy už sto let nemluví. Nemůže nám pořád zapomenout, že jsme se odvážili proti vůli Němců vytvořit Československo. A od odsunu Němců s ním teprve nebyla řeč! Pořád tvrdil, že se Němci vrátí a s Čechy patřičně zatočí!“

„Typický Sudeťák!“ komentoval jsem to. „Ale Němců bylo snad víc a s některými se snad domluvíme, ne? Ale měli by se na ně obrátit ti starší, kteří je znali. Se mnou by se nemuseli bavit už protože mě neznají.“

„Dobrý nápad!“ pochválil to Rudolf. „Ale pak zůstáváš jako jediný bez úkolů pro příští období!“

„Mám dost problémů s učením,“ upozornil jsem ho. „Přemek mě sice zlákal přidat se k vám, ale moc mě toho nestihl naučit. Dobryňa Nikitič, královna Nastasja a Kaščej mi pomohli, ale taky mi dali jen začátky. Naštěstí mě naučili, kde to v Manuscriptu najdu a snad si s tím poradím. Přemek tvrdil, že učednická léta jsou kolem dvou set let.“

„To ale neznamená, že bys nesměl dělat nic jiného,“ odvětil Rudolf. „Proto jsme se shodli, že dostaneš jeden krásný úkol. Bude to něco jako tvé tovaryšské dílo.“

„No prosím,“ neodporoval jsem.

„Vystoupíš v České televizi jako mluvčí českých strážců,“ doplnil ho Kryštof.

Přiznám se, zůstal jsem s otevřenou pusou.

Tohle jsem nečekal.

------------------------ Poznámky:

  10 Dobře, vím, pro tyhle lidi je škoda pravdy. Už jdu!

Errata:

11.08.2021 22:27