Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tovaryšské dílo

Zmohl jsem se jen na nesmělý protest, ale přesvědčili mě, že to zvládnu.

„Vždyť už jsi mezi lidmi známý,“ připomněl mi Kryštof. „Půlka vesnice už tě beztak za strážce považuje, viděli tě dělat zázraky s Dobryňou, tak oč jde? Konečně smíš odhodit inkognito a nemusíš se přemáhat s utajováním.“

„No jo, ale vystupovat v televizi nebude jen tak…“ namítal jsem nesměle. „A zejména v Čechách! Ani sousedy na vesnici se mi nedařilo přesvědčit, aby přestali věřit televizní propagandě!“

„Neříkej, že by ses nechal z televize vyhodit!“ popichoval mě Kryštof. „Nějakou sebeobranu už přece musíš znát!“

„Nic moc,“ odpálkoval jsem ho. „Nepomůžete mi s tím?“

„Budeme mít i tak napilno,“ vymlouval se Kryštof. „Čeká nás celá Evropa.“

„Tak vám tedy děkuji,“ řekl jsem kysele.

A je to tady, pomyslel jsem si. To je v Čechách typické. Když člověk potřebuje pomocnou ruku, musí ji hledat na konci vlastního ramene. I když… tohle úsloví nepochází z Čech. Takže je to celosvětové.

„Neboj se toho, nic to nebude,“ ujišťoval mě Kryštof. „To zvládneš levou rukou!“

„Dobře, zkusím to,“ pokrčil jsem rameny.

V té chvíli jsem pocítil, jak se ode mne telepaticky odtrhli.

A plavu v tom sám!

Napadlo mě zeptat se Dobryni, jak to dělal, když nedávno sám vystupoval v ruské televizi. Jenže jsem si uvědomil, že tam byl osobou víceméně očekávanou a nejspíš vítanou. Neměl proto potíže, jaké jsem očekával v Čechách. Což o to, vyhození silou bych se nebál, přimražení už ovládám, ale předvídatelná silová konfrontace s Policií by mi rozhodně neprospěla. Potřeboval bych alespoň někoho u kýrseku, kdo by mě varoval před ranou do zad.

Jenže ostatní strážci, ačkoliv budou jistě sedět u kýrseků, »budou mít napilno«. Co by jim to udělalo, pohlídat mě? Půjde přece nanejvýš o pár desítek minut!

Napadlo mě, že tak asi přišel Přemek o své učedníky. Kdyby je sledoval kýrsekem, mohl by jim pomoci. Jakže to říkal? Táboři zabili Vratislava, považovali ho za katolíka. Proti davu se nedalo nic dělat… ale to byl jen jeden! Možná dva, Vuka zabili císařští lancknechti, i to mohl být pěkně zdivočelý dav. Rudolfa zapíchli lupiči u Turnova… tam šlo těžko o dav, lupiči nemívají tak velké tlupy. Rudolf by se ubránil přimražením, jenže neměl oči vzadu a někdo ho mohl zezadu probodnout. Přitom by stačilo, kdyby ho Přemek sledoval kýrsekem a v kritické chvíli ho telepatií varoval »Pozor, za tebou!«. Bylo by to účinnější, než to zpětně bezmocně sledovat. Možná by varování pomohlo i Ješkovi, kterého zastřelili Prajzové. Ale Albrechta, popraveného za stanného práva Němci, podle mě zachránit mohl a tedy měl. Dobryňa tvrdil, že za války donutili v zajateckém táboře psychoterorem německého dozorce skočit na ostnaté dráty nabité elektřinou, aby osvobodili zajatce. Proč nemohl Přemysl dostat z drápů těch bestií svého učedníka? Němci byli bestie, ale strážce není tak bezbranný, jako jiní lidé! Jen musí vědět, odkud se to na něho žene!

Ale co, zkusím to! Nejsme přece ve válce!

Napadlo mě, když se změnily poměry, mohl bych změnit i své podmínky, dohodnuté se Zdenou. Jestli se mezitím ve své škole nezahleděla do někoho jiného, přijmu ji za učednici, dám jí hned telepatii, naučím ji zacházet s kýrsekem a uložím jí úkol sledovat mě při mé návštěvě televize. Přemek nechal podnikat nebezpečné výpravy učedníky, zatímco sám nikdy neopustil bezpečí svého »doupěte«. A občas pak o ně přišel. Já nechci učednici vystavovat nebezpečí, bude mě jen sledovat z bezpečného úkrytu.

Nastartoval jsem tedy svou postarší škodovku a vydal se do města k Zdenině škole. Uvidím, jestli ji to potěší nebo zaskočí.

Dojel jsem ke škole, zaparkoval a poručil si do auta kýrsek, abych nepropásl konec vyučování. Až teď mě napadlo, že dělám tutéž chybu jako Přemek, když nechával ve světě své učedníky bez dohledu. Nicméně dnes už svět není tak divoký jako za válek, ať husitských, Třicetileté nebo Druhé světové. Zdenu snad nezabijí lupiči a neupadne do spárů zdivočelých vojáků. Co se jí může stát ve zdravotnické škole? Mohl by ji sbalit některý kluk, ale ne proti její vůli, takže to záleží jen na ní.

Počkal jsem ale, až se žáci, u této školy spíš žačky, vyhrnou ven a když jsem spatřil Zdenu, zavolal jsem na ni. Poznala mě, odtrhla se od své party a zamířila rychle ke mně.

„Teda, Zdenko, netušila jsem, že se necháš sbalit na starou škodovku!“ pokřikovala na ni jedna spolužačka a znělo to dost pohrdavě.

„To není balení!“ ujistila ji Zdena. „To je přece Vašek od nás ze vsi, naši mi asi něco chtějí!“

„Nasedni si, něco ti musím říct,“ vyzval jsem ji polohlasem, když byla na doslech.

„Není to nakonec opravdu něco od našich?“ zeptala se mě, ale bez připomínek nasedla na sedadlo spolujezdce.

„Není,“ ujistil jsem ji. „Týká se to jen nás dvou, mě a tebe. Trochu se v Čechách změnily poměry.“

„Snad sis nenašel jinou učednici?“ zvážněla jako mávnutím kouzelného proutku.

„Toho se bát nemusíš,“ ujistil jsem ji. „Jestli sis ty nenašla jiného Mistra, já sliby dodržuji. I když tě balím jen na tuto starou škodovku. Tvoje kamarádka nejde pod mercedes, co?“

„Pod audinu,“ opravila mě s úsměvem. „Kristýna má kluka medika, Willyho, jezdí si pro ni audinou. Chtějí se hned po škole brát, ale jisté to není, Willy stihl během fakulty vystřídat čtyři.“

„Jestli jen čtyři, pak má naději,“ mínil jsem. „Neslyšela jsi ještě o »genetickém počítadle«?“

„To jsme ještě neprobírali, ale není to něco z Polska?“

„První s tím přišel Jacek Polak,“ souhlasil jsem. „Ano, je to ta novinka od mimozemšťanů. Počitadlo máme od Třetí světové války, naštěstí pro nás skončila týž den co začala.“

Stačilo jí to jen připomenout a vzpomněla si.

„V tom případě si už Willy pár změn nasyslil,“ řekla Zdena. „Já bych ho Kristýně přála, ale aby si ho vzala nejen kvůli tomu autu. Beztak to auto není Willyho, ale jeho rodičů.“

„Jestli si některá holka bere kluka kvůli autu, pak jí to auto přejme,“ řekl jsem trochu jízlivě. „My máme jiný problém. Jak říkám, změnily se v Čechách poměry. V každé zemi má být jeden strážce mluvčím. Za mimozemšťany i za strážce. A v Čechách to mám být já, bude to moje povinnost. Znamená to, že se musím veřejně prohlásit strážcem.“

„Proč zrovna ty?“ podivila se.

„Protože se do toho nikdo nehrne a mě ostatní vyhodnotili jako všude jinde nejméně užitečného,“ řekl jsem.

„Ve vsi už jsi to někomu řekl?“ starala se.

„Ne, jsi první,“ ujistil jsem ji. „A to není vše, má to i svou dobrou stránku. Smím tě vzít do učení a nečekat na konec školy. Chceš být mou učednicí?“

Jestli to čekala nebo ne, strnula v každém případě.

„Myslela jsem… myslela jsem, že mě chceš jen kvůli mně,“ vysoukala ze sebe po chvilce.

„To spolu souvisí,“ řekl jsem. „Dobře rozvaž, s kým chceš žít. Až lidé porozumí vlastnostem genetického počitadla, budou střídat partnery jen idioti. Teď si ještě můžeš vybírat i mezi kluky s mercedesy, bavoráky a audinami, jenže s nimi si vybereš kratší život. Když kývneš na nabídku stát se učednicí, můžeš žít tisíc let, ale není snadné najít si na tak dlouhou dobu partnera. Strážců je sice víc, ale pod pět set let jsem na světě jediný. A aby to bylo spravedlivé, platí to i pro mě. Budeš pro mě potom jediná žena na světě a já budu jediný pro tebe, jiný výběr nemáme. Tak co?“

„Ty si přece můžeš vybrat i jinou učednici!“ namítla.

„Když mi dáš košem, vyberu si jinou,“ přikývl jsem. „Pak by pro mě byla jediná na světě ta druhá. Nabízím to ale tobě.“

„Ale takový vztah… bez lásky…?“ pípla nesměle.

„Co je to vlastně láska? Někde jsem četl, že láska je, když by člověk toho druhého nejraději zabil, ale neudělá to, protože by mu pak příliš chyběl. Genetické počitadlo donutí lidi zapomenout na střídání partnerů kvůli »náhlým citovým vzplanutím«. Končí výmluvy na »neodolatelnou zamilovanost« i na »nepřekonatelný odpor«. Strážci musí navíc rozvažovat na tisíciletí. Starší strážci žili bez partnerek jako poustevníci, až Dobryňa s Nastasjou nám ukázali, že to jde. Jsou mezi strážci nejstarší manželé. Dobryňa přijal Nastasju jako učednici a už jsou spolu pět set let.“

„A co ty?“ zeptala se mě. „Chceš učednici nebo partnerku?“

„Chci partnerku na celý život, ale tou může být jedině moje učednice,“ řekl jsem. „Jenže ti ještě není osmnáct, tak ti nabízím zatím jen místo učednice.“

„A až mi bude osmnáct?“

„Chápej, to není »náhlé citové vzplanutí« ani »neodolatelná zamilovanost«,“ řekl jsem. „Je to vlastně totéž, jako kdybych tě oficiálně žádal o ruku. Rozhodl jsem se, teď se musíš rozhodnout ty. Učednici smím mít jen jednu a bude to pro mě jediná žena na světě! Nejprve učednice, pak moje královna. Jedinou otázkou je, chceš to být ty?“

„Takže, kdybych chtěla být tvá královna, musela bych být nejprve tvou učednicí?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Vyber si!“

„Odmítnout by byla do nebe volající hloupost,“ řekla. „Já to tedy beru!“¹¹

„Dobře. Vítej mezi námi!“

Vpád do televize jsem si musel připravit, takže mi nikdo ze strážců nesměl vyčítat, že nespěchám. Byly to zbytečné obavy, nic mi nevyčítali. V Čechách platí heslo »Co se vleče, neuteče«.

Zato úprava Zdeny počkat nemohla. Konečně bych využil své znalosti, předané Nastasjou! Nebyla to však ledajaká úprava, dělala se v narkóze a na to je v nemocnicích celý tým sehraných lékařů. Mimozemšťané to zjednodušili na jednu modrou tabletku s uspávadlem a aby se to dalo dělat i mezi strážci, musel všechno zvládnout jeden člověk. Přiznám se, třásly se mi zpočátku ruce, ale mimozemská technologie opravdu neměla chybu, zvlášť když mi asistovala kniha Manuscript, která sama zajistila některé nutné úkony. Na jeden zátah jsem zvládl telepatii i zpomalení stárnutí a Zdenička se probudila nejen se znalostí telepatie, ale i v očekávání delšího života, jako mám od Nastasji i já.

„Tak už se vzbuď, princezno!“ pleskal jsem ji po tvářích, abych to urychlil, sotva jsem zahlédl první příznaky probouzení.

„Takže žiju?“ zavrněla, jakoby tomu pořád nemohla uvěřit. „Ale nikde mě nic nebolí, povedlo se ti aspoň něco?“

„A co sis myslela?“ zeptal jsem se jí. „Můžeme si hned dát praktickou hodinu výuky telepatie, to ostatní teprve přijde. Ale už ta telepatie by tě snad mohla přesvědčit.“

Telepatie je poměrně jednoduchá a Zdena ji zvládla na prvý pokus. Hned jsme přešli na telepatii, abychom si jí užili. Přitom jsem ji naučil dálkovou telepatii, kdy musí volající znát »lavititji« neboli psychorezonanci adresáta. Bylo to nutné, aby se mohla se mnou telepaticky spojit na dálku.

Budeme to potřebovat.

Vrátný na Kavčích horách, který se mě pokusil zastavit a případně legitimovat, byl sice vazba, ale uštědřil jsem mu porci přimražení, aby ho nezabila, ale na dvě hodiny vyřadila. Nějakou legitimaci nebo povolení vstupu jsem pochopitelně neměl, ale nemínil jsem se o tom s ním bavit. Prošel jsem vrátnicí a zamířil do budovy newsroomu. Nikdy předtím jsem tu osobně nebyl, ale bez pořádného průzkumu kýrsekem bych v areálu beznadějně zabloudil, proto jsem si cestu dokonale naučil nejen za denního světla, ale i za večerního šera. Kýrsek je pro takové akce ideální.

Prošel jsem bez povšimnutí až do budovy, uvnitř jsem však narazil jen na pár nevšímavých zaměstnanců, kteří mi nevadili, na nic se mě neptali a nesnažili se ani bránit mi v cestě. Považovali mě za svého kolegu a tento omyl je ušetřil nepříjemné zkušenosti s přimražením. Byl jsem odhodlán nenechat se zastavit, dokud se neocitnu před televizními kamerami.

Dorazil jsem do newsroomu právě na začátek televizních novin. Dva chlapi a maskérka se mě ještě pokusili zastavit, ale psychoterorem jsem je donutil odstoupit a usednout na židle, kde jsem je přimrazil. Ne úplně, ale jako vrátné, od nohou po krk. Ale protože se nemohli nadechnout, nemohli křičet. Z toho se po čtvrt hodině dostanou sami a je to výhodnější než úplné přimražení, které nesmí trvat dlouho, neboť člověk zmodrá. Pak jsem vstoupil do světla před kamerami a zastavil se po boku hlasatelky.

„Čoveče, co nám sem lezete?“ vyjela na mě. „Vyveďte ho někdo, honem!“

„Pomalu s tím vyváděním!“ řekl jsem. „Na to nemáte lidi.“

Otočil jsem se a přimrazil dalšího chlapa, který se ke mně hrnul. Toho jsem ani neusadil na židličku, takže se svalil na zem jako pytel brambor. Jenže to už bylo v záběru kamer a cítil jsem nutnost dodat k tomu aspoň něco na vysvětlenou. Pro zdejší, ale především pro diváky, aby mě nepovažovali za vraha.

„Bylo by dobré, a je to i ve vašem zájmu, kdybyste si včas uvědomili, že jsem strážce,“ varoval jsem všechny. „Na strážce se nesahá. Kdo se o to pokusí, toho přimrazím. Není to nebezpečné, ale nepříjemné a uděláte dobře, když mě necháte mluvit.“

„Co tu chcete?“ vybafla na mě zděšeně hlasatelka.

„Napravit trestuhodné selhání České televize,“ odvětil jsem. „Kdybyste převzali vystoupení strážců v Rusku a v Polsku, neměl bych důvod sem vtrhnout.“

V té chvíli se někdo ve tmě, koho jsem neviděl, rozkřičel:

„Teroristááá! Policiééé!“

»Zaměř ho a přimraz ho, stačí na pět minut!« oslovil jsem telepaticky Zdenu. Křik rázem utichl.

„Tak aby bylo jasno…“ začal jsem.

„Nemáte mikrofon!“ upozornila mě hlasatelka.

„Nevadí,“ ujistil jsem ji. „Stojíte blízko a mikrofon máte, budu mluvit přes váš.“

„Stejně vás vypnou!“ pokusila se mě zviklat.

„Kdo to udělá, zemře!“ řekl jsem temněji. „Mimozemšťané nemají rádi potlačování svobody slova. Přišel jsem napravit vaše trestuhodné selhání. Česká televize opomněla informovat diváky i o tak závažných událostech, jako byla Třetí světová válka!“

„Žádná Třetí světová válka přece nebyla!“ skočila mi drze do řeči hlasatelka.

„To si jenom myslíte,“ odpálil jsem ji. „Američané poslali na Rusko šest tisíc nukleárních hlavic. To byl tedy začátek Třetí světové války! A také její konec. Mimozemšťané všech šest tisíc atomových hlavic i s tisícovkou letadel i s piloty odklonili od cílů a odmrštili do vesmíru. Jinak by byl náš svět i s vámi radioaktivní pouští. Mimozemšťané za to Američany potrestali, ale je na mně, abych vás seznámil s tím, co bude pro lidi znamenat »genetické počitadlo«.“

„Jaké počitadlo?“ vyjekla hlasatelka. Lépe mi ani nemohla nahrát, jako kdybych tu otázku předem naplánoval.

„Genetické počitadlo zavedli mimozemšťané lidem našeho světa, aby omezili naši populační explozi, když ji ignorujeme,“ začal jsem zeširoka. „Navíc nás má trochu umravnit, podle nich přistupujeme k sexu příliš lehkomyslně. Geneticky zafixovali v každém jedinci počítadlo a každému dovolí jen osmkrát za celý život změnit partnera. Po dosažení osmé změny to provinilce bezbolestně sterilizuje.“

„To jako – že nebude moct mít děti?“

„No, je to vlastně kastrace,“ upřesnil jsem to. „Většině lidí žádné potíže nepřinese, pokud se budou držet jednoho partnera, ale tvrdě to zlikviduje nevěru. Zdůrazňuji, není to omezení počtu partnerů, ale počtu změn. Krátké »zahnutí« jsou hned dvě změny. Čtyři nevěry je osm změn a to znamená konec sexu.“

„A jak to budou dělat muslimové, když mají více žen?“

„Pro všechny platí »osm změn je konec sexu«,“ zopakoval jsem. „Tím se dostávám k trestuhodnému selhání České televize, která o tom opomněla informovat diváky. V Rusku už to vědí od Třetí světové války, neboť jim to jejich strážce Dobryňa Nikitič včas vysvětlil. Proto se v Rusku dál rodí děti. Pár procent obyvatel varování ignorovalo, jsou tedy bez dětí. V Čechách se většina lidí tak jako tak drží jednoho partnera, těm také nic nehrozí, ale ti, kdo rádi střídají partnery nebo partnerky, už teď mají smůlu. Naši lékaři neumí genetické počitadlo ovlivnit a sterilizace je rozsudek natvrdo a bez amnestie.“

„Ale co když někdo ovdoví?“ ozvalo se ze tmy, zřejmě to napjatě sledovali i všichni přihlížející.

„Osm změn je povoleno,“ pokrčil jsem rameny. „To snad dostatečně pokrývá i všechny katastrofy, spojené s ovdověním.“

„Ale co jinde ve světě?“ ozval se další.

„Někde už problém mají,“ přikývl jsem. „Na půlce glóbusu je poplach, přestaly se rodit děti. Česká televize ovšem ty zprávy potlačila, asi se někomu nehodily do světonázoru. Možná už to i v Čechách pár tisíc lidí odneslo, přehled o tom nemám. Pozná se to až ze statistik. Nedivil bych se ale, kdyby postižení zažalovali Českou televizi za zatajování této důležité zprávy.“

„Vy nás chcete snad i žalovat?“

„Ne,“ usmál jsem se. „Já nestřídám partnerky jako ponožky a nemám se čeho bát.“

„Co se mezi nás nějací emzáci pletou?“ ozval se zase někdo. „Co je jim do nás?“

„Kdyby to neudělali, kdyby nás nechali být, už bychom byli na radioaktivním obláčku kdesi ve stratosféře,“ odpověděl jsem mu do tmy. „Mimochodem, máme v Čechách americké vojenské základny. Ti, kdo je sem pozvali a povolili jim stavbu základen, jsou už dnes za spoluvinu na černé listině mimozemšťanů.“

„Ale co to znamená, ta černá listina?“

„Totéž co osmá změna partnera,“ odpověděl jsem mu.

Jenže v té chvíli se mi ozvalo v hlavě:

»Vašku, do budovy vtrhla Policie! Dva velké mikrobusy plné těžkooděnců!«

»Díky, Zdenko!« poděkoval jsem jí. »Beztak už končím.«

Nahlas jsem neřekl nic, ale od vchodu se ozval hluk.

„Jménem zákona! Vzdejte se!“

„Pokus ohrozit strážce je totéž jako osmá změna partnera,“ odpověděl jsem. „Naštěstí je to jen pokus! Tak jako tak končím. Přeji divákům, aby mimozemšťany nikdy nepotkali ve zlém.“

„Ruce vzhůru!“ vyštěkli na mě dva policejní těžkooděnci, kteří právě s pistolemi namířenými na mě vystoupili ze tmy do světel newsroomu. Nebyl to ale od nich dobrý nápad.

„Jistě,“ řekl jsem. „Pozdravujte policejního prezidenta!“

Zdvihl jsem ruce, ale ne abych se vzdal. Oba těžkooděnci v té chvíli pustili pistole a složili se na podlahu. Přimrazila je na dálku Zdena, já už jsem na ně neměl čas. Odrazil jsem se a vznesl se ke stropu mezi zkoprnělé osvětlovače. Nikdo si do této chvíle nevšiml, že mám na nohou huronky čili botky samochodky, ale ti, kdo si jich všimli, netušili, k čemu jsou. Zkuste chytat někoho, kdo umí létat! A můžete mít všechny východy obšancované třeba tanky, je to houby platné, když nehlídáte střechy!

Studiem prásklo několik výstřelů. Policejních těžkooděnců tu bylo víc, ale stříleli pánubohu do oken. Jakmile jsem zmizel ze světel reflektorů do tmy, neměly jejich střely cíl. Jen natropily zbytečnou škodu na drahém vybavení.

Pozdravujte policejního prezidenta…

A díky, Zdenuško!

Umiňoval jsem si trochu vystrašit sousedy v hospodě. Byl mezi nimi udavač, doposud mi ani příliš nevadil, Dobryňa místní poldy zpacifikoval post-hypnotickými příkazy, aby další udání na mě ignorovali, ale teď by to bylo horší, udání mohlo přijít až do centrály v Praze a tam to ošetřené nebylo. Jednodušší by teď bylo zpacifikovat udavače v hospodě, aby si rozmyslel udávat. Jenže při návštěvě hospody jsem pochopil, že je to tentokrát předčasné a vlastně zbytečné. Nikdo mě totiž v televizním vysílání nepoznal a co víc, žádné televizní vysílání se mnou nebylo.

Česká televize má, jako už všechny větší světové televizní společnosti, ve vysílání zařazenou zpožďovací smyčku, aby se do éteru nemohlo dostat nic, co cenzoři nepovolí. A tak, když jsem vtrhl do studia, kdosi operativně přepnul z této čekací smyčky na záznam a celé televizní noviny odvysílal ze záznamu. Měli tam nějaké univerzální slátaniny, aby se to dalo vysílat kdykoliv, nic aktuálního, jenže diváci mě nespatřili ani na vteřinu a vsadím se, že si nikdo z diváků nevšiml, že televizní noviny nejsou nové.

Má chyba, měl jsem s tím počítat. Zato teď jsem měl méně práce s přesvědčováním sousedů, aby se mě nepokoušeli udávat. Nebylo totiž proč.

Když jsem to ale zjistil, už jsem v hospodě nevydržel. Pivo jsem dopil ve stoje, zaplatil jsem a odešel. Ještě na chodbě jsem slyšel, jak za mnou Pišta něco pokřikuje, ale nezajímalo mě to.

Až zjistím toho cenzora, bude ho to mrzet!

------------------------ Poznámky:

  11 Jak snadno se dají porušit nemravná autorská práva, že?

Errata:

11.08.2021 22:27