Rodinný výslech

Skoro mě teď mrzelo, že jsem neměl na nohou huronky, jak jsem spěchal. Za chvilku jsem rázným krokem došel domů, ale tam mě čekalo překvapení.

Před domem parkoval renault pana Nováčka a v domku se svítilo. Rozsvítit v mém domě dokáže jen telepat, nejsou tam totiž normální svítidla. Takže je tam Zdena, ledaže by za mnou přijel na návštěvu nějaký strážce. Renault pana Nováčka však napovídal, že to bude spíš moje učednice s otcovským doprovodem.

Pana Nováčka znám, proč by mě nesměl navštívit? Vstoupil jsem proto v klidu a za okamžik jsem vstoupil do pokoje, kde už seděla celá Nováčkova rodina. Pan Nováček se svou chotí Magdou, dcera Zdena i její starší bratr Libor. Bylo ale znát, že se tu Zdenka vyzná, neboť před každým stál na stolku hrnek kávy a miska plná zákusků. Když jsem vstoupil, všichni jako na povel vstali.

„Vítejte!“ oslovil jsem je.

„Jdeme se jen na něco pozeptat,“ řekl Nováček mladší, ale bylo na něm znát, že nemá vlídnou náladu. „Jde o mou sestru. Co s ní máte za úmysly?“

Také ostatní členové Nováčkovy rodiny se tvářili vážně, až na Zdenu, která na mě jen zamrkala, ale nechala mluvit ostatní.

„Co bych s ní měl mít za úmysly?“ opáčil jsem s úsměvem.

„Sousedi ji viděli, že chodí sem za vámi,“ pokračoval Libor.

„Chcete jí to snad zakázat?“ usmíval jsem se dál. „Poprvé sem přišla na příkaz svého otce, teď už sem chodí, protože sama chce. Je na tom něco špatného?“

„Nějak se u vás podezřele vyzná,“ namítl mladý Libor.

„Však tady není poprvé,“ přikývl jsem. „Aspoň vám mohla za mě nabídnout kafe.“

„Ale pane Václave, tady přece nejde jen o kafe!“ vložil se do výslechu i pan Nováček. „Jde nám o Zdenku. Chceme, aby holka nejprve složila maturitu.“

„Rozumím vám,“ přikývl jsem. „Já jí ve studiu nebráním. Taky chci, aby byla úspěšná.“

„To by se ale s vámi nesměla scházet!“ řekl Libor.

„Chcete tedy znát naše úmysly,“ řekl jsem vážně. „Nebudu vám nic tajit, ostatně už jistě něco tušíte.“

„Nemohli jste s tím ještě aspoň trochu počkat?“ vyčetl nám oběma i pan Nováček.

„Mohli, ale spíš si myslím, že jde o pouhé nedorozumění,“ řekl jsem. „Zdenka za mnou nechodí jen kvůli mně, i když asi taky, ale především kvůli mimozemšťanům. Učím ji zacházet s jejich technologiemi.“

Zdenčinu rodinu změna tématu viditelně zaskočila.

„To jste si vymysleli až teď, nebo jste se na tom spikli už dřív?“ nepřijal to její bratr.

„Ale Borku!“ napomenula bratra Zdenka. „Nevěříš snad ani vlastním očím?“

„Zdeni, rodičům i bratrovi už můžeme říct všechno,“ pobídl jsem ji. „Uděláme si hostinu, ne? Je nejvyšší čas na pravdu.“

„Jsem pro,“ přikývla. „Prosím, posaďte se! Vinnetou říkal, že muži mají při jednání sedět. Tenkrát ženy k jednání nebrali, ale myslím, že bude lepší, když se posadíme všichni.“

Zdenka zřejmě nabídla rodičům kávu ještě postaru, jako jsme tu už hostili pár návštěv. Odešla do sousední kuchyně, aby nebylo vidět, že se všechno objevuje bez vaření. Ale teď už nemusela předstírat, že mám v kuchyni rychlovarnou konvici, a telepaticky požádala o hotová jídla. Měla výhodu, že z dřívějška věděla, co komu z rodiny chutná a každému vytvořila přímo před ním, co měl nejradši. Pochopitelně i s talíři a příborem. Zakrátko všichni seděli u pohádkové hostiny, ale tvářili se, jako by tomu pořád nemohli uvěřit.

„Do nedávna jsem směl přiznat jen své přátelství s ruskými strážci Dobryňou Nikitičem, Nastasjou a Kaščejem,“ pokračoval jsem a přisedl jsem si k nim. „Dnes smím prozradit víc. Zřejmě to tušíte, ale až teď to smím potvrdit. Ano, jsem nejmladší strážce na světě. Znám se s jinými strážci, ale i s mimozemšťany a umím používat mimozemské prostředky. Zdenku jsem nedávno přijal jako učednici. Nemusí jí to překážet ve studiu, také chci, aby úspěšně dokončila pozemskou školu, jenže k tomu bude znát a používat mimozemské technologie, které vy jen těžko odlišíte od černé magie. Máte něco proti tomu?“

„A to vám máme věřit?“ rýpal Borek dál.

„Cožpak vám právě nevystrojila hostinu, každému podle jeho chuti?“ vrtěl jsem hlavou.

„O vás se říká ledacos,“ nedal se přesvědčit. „Možná umíte zacházet s mimozemskými věcmi, ale Zdenka ne. Tohle jste přece mohl udělat za ni. A řekl bych, že jedině vy.“

„Kafe vám stejným způsobem udělala ještě dřív než jsem přišel,“ řekl jsem. „Nevšimli jste si, jak brzy to měla hotové?“

„Nevšimli si,“ odpověděla za něho Zdenka. „Já jsem schválně vedle v kuchyni chvilku lelkovala, aby to vypadalo, že čekám na horkou vodu. Nedělám stejné chyby jako ty.“

„Já vím… a taky všude pořád utíráš prach, na to jsem také často zapomínal,“ usmál jsem se, i když to nikomu nic neřeklo.

„Ty jsi vůbec občas čunče,“ setřela mě, až jejímu tátovi poskočilo obočí vzhůru. Naštěstí se ovládl a nahlas nic neřekl, ale nebyl tu sám, kdo měl leccos na srdci.

„Chcete snad tvrdit, že vám sem Zdenka chodí už delší dobu, ale přitom nic mezi vámi nebylo?“ trval na svém dotazu Borek.

„Nechceme vám nic tajit,“ řekl jsem. „Nabídl jsem jí ruku. Dá se to považovat za jistou formu zasnoubení, ale do maturity chceme mít vztah učitele a žákyně. Získala už ode mne telepatii a právo zacházet s mimozemskými artefakty, které bez telepatie nikoho neposlechnou. Věřím vám, že o ni máte obavy, ale jistě jí nechcete bránit využít příležitosti. Nedávno sem za mnou přišla a překvapila mě, jak sama pochopila, že jsem také strážce jako byl Přemek a jako jsou Dobryňa, Nastasja a Kaščej. Ale na tom jsme neskončili, Zdenička chtěla vědět víc. Jenže víc se mohla dozvědět jen kdybych ji vzal do učení, podobně jako mě nedávno přijal Přemek. Varoval jsem ji, že být strážcem není snadné, ale elán si nenechala vzít, až jsem ji přijal za učednici. Přitom může bez problémů vystudovat i klasickou pozemskou školu a na tom jsme se zatím dohodli. Také mám diplom. Než dostuduje, bude umět základy mimozemské vědy, i když ji sám teprve studuji. Máte ještě nějaké připomínky?“

„Celé mi to připadá divné,“ nechtěl ustoupit Zdenčin bratr.

„To bude asi tím, že to divné je,“ připustil jsem. „Nikdy jste se nesetkali se stopami mimozemšťanů, i když jsou na Zemi už pěkných pár tisíc let. Zkrátka si na ně zvyknete… Pro Zdenku už nejsou tajemstvím.“

„A to máme mít v rodině… služku mimozemšťanů?“

„Strážci nejsou sluhové mimozemšťanů,“ zamračil jsem se. „I když jsme přijali jejich rozumná pravidla pro dobro lidí. Slíbili jsme, že ničeho nezneužijeme. To je vše.“

„Představoval jsem si ale život dcery jinak,“ namítl trochu zaraženě pan Nováček. „Měla vystudovat, najít si poctivou práci, vzít si slušného muže, žádného podrazáka…“

„To všechno může,“ přikývl jsem. „Mě přece za podrazáka nepovažujete, nebo snad ano?“

„Až na tu poctivou práci,“ podotkl Libor. „Ta se s existencí poustevníka nějak neshoduje.“

„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Má sloužit v nemocnici nebo tady? Oboje je ve své podstatě služba lidem.“

„Čím slouží lidem poustevníci?“ rýpal dál Libor. „Vždyť za vámi není vidět žádná práce!“

„Čím slouží lidem ve vlaku záchranná brzda?“ opáčil jsem. „Za tou přece také není vidět žádná práce! K čemu jsou vůbec brzdy? To poznáte, až když je potřebujete. Ale běda, když chybí! Mimozemšťané nedávno zabrzdili lidstvo na kraji propasti. Šest tisíc atomových hlavic už letělo na cíle! A mimozemšťané je na poslední chvíli odeslali do vesmíru! Bez téhle brzdy by náš svět byl v téhle chvíli radioaktivní poušť.“

„O tom nevíme…“ podíval se Libor nerozhodně na ostatní.

„To není vaše chyba,“ řekl jsem smířlivěji. „V Čechách se to sdělovacím prostředkům podařilo před lidmi ututlat. V Rusku to plánují slavit jako Den Znovuzrození, nejvýznamnější svátek Ruska. Jednou to budeme slavit jako Den Znovuzrození i tady v Čechách. To také nevíte, co? Třetí světová válka je podle našich mediamachrů jen »konspirační teorie«, které věří jen malá hrstka rusofilů, vlastně bláznů… poslyšte, já jsem ta letadla odlétající do vesmíru viděl. Piloti měli na sobě nějaké přetlakové kombinézy a zásoby vzduchu, jenže ty jim v kosmickém vakuu nestačily na víc než na pár hodin. To si pište, že se jim tam nechtělo! Jenže je nic neposlouchalo, motory ani kormidla. Nelitujte je, odletěli tam i s nákladem smrti, chtěli ji rozsévat a dobře, že byli oni jedinými oběťmi. To byly nejdůkladnější brzdy v dějinách lidstva!“

Rodina mlčela, byl to přece jen trochu silný tabák.

„Mám návrh,“ řekla po chvíli ticha Zdenka. „Uděláte nejlépe, když mě necháte zařídit si život podle své chuti. Beztak mi bude za půl roku osmnáct! Asi nebudu zaměstnaná v nemocnici, stejně jako Vašek není zaměstnaný jako inženýr. Ale nechte mě žít, jak si sama zvolím. Nevíte, co za tím vězí! Byla jsem s Vénou v cizím světě a půjdeme tam zase. Mimozemšťané nejsou špatní přátelé.“

„Ty nechceš sloužit potřebným lidem v nemocnici?“ zeptal se jí otec. „Vždyť to byl tvůj největší sen!“

„Lidem se dá sloužit různě,“ pokrčila rameny. „Nemocnice je místo, kde se dá sloužit trpícím. Ale někdy je záslužnější pár pistolníků přimrazit dřív než vystřelí. Nikdo nemusí trpět a je to podle mého mínění záslužnější než napravovat cizí chyby.“

„Jaké pistolníky?“ zeptal se jí rychle otec.

„Jistila mě v České televizi,“ zkusil jsem mu to vysvětlit. „Měl jsem tam konflikt s Policií… Nestrachujte se, seděla přitom tady u skleněné koule a pár policistů přimrazila na dálku… ano, jde to… ale nakonec se to nikdo nedozvěděl, cenzoři to vystřihli. Moc jim to ale platné nebude, už to mám promyšlené…“

„Ježkovy voči,“ zaúpěl Libor, „já mám snad skutečně ségru pravou a nefalšovanou čarodějnici!“

„Ve středověku by ji tak jistě nazvali,“ souhlasil jsem. „Ale působí takovým dojmem i dnes. Opravdu pokročilé mimozemské technologie je těžké odlišit od černé magie. Ale když se na Zdenku podíváte, jistě vidíte, že si už na to zvykla a já mám proti ní náskok jen pár měsíců.“

„A já vůl se těšil, jak jí dohodím kámoše Karla!“ řekl Libor odevzdaným hlasem. „A ona si už sama našla jinýho!“

„Prosím vás, nesnažte se organizovat jí život a už vůbec ne za jejími zády!“ přimlouval jsem se za ni. „Bude to její život a má přece i vlastní rozum!“

„Ale rodiče by o tom měli vědět!“ namítl pan Nováček.

„Rodiče nemusí vědět o všem,“ nesouhlasil jsem. „Zdenka je rozumná holka a nemusíte se bát, že vám způsobí problémy. Po maturitě jí bude osmnáct a může jednat sama za sebe. Chystali jsme se seznámit vás se vším až bude mít v kapse vysvědčení, ale předběhli jste nás. Nevadí. Dnes se rodiče nežádají o ruku dcery, dcery se rozhodují samy. Rodiče se sluší informovat jen o tom, co se jich tak nějak dotkne.“

„No právě!“ chopila se toho paní Magdalena. „Například svatba! Ta je v Čechách odjakživa záležitostí rodičů nevěsty! Doufám, že spolu nechcete žít jenom na psí knížku!“

„Jistěže ne,“ přikývl jsem. „Mimozemšťané trvají na Zemi na renezanci rodiny. Aby strážci nebyli pokrytci, musí se tím řídit také. Není jiné cesty. Slyšeli jste už o genetickém počítadle?“

Mohli jsme čekat, že ne, v Čechách o tom věděli jen ti, kdo vynaložili nějakou námahu sledovat dění v Rusku nebo aspoň v Polsku. A z celé rodiny Nováčků to napadlo jen Zdenku, takže jsem to musel rodičům i bratrovi vysvětlit pěkně od začátku.

„Pořádně jste nám nabourali plány!“ vzdychl si Libor. „A to počitadlo bude pro mnoho lidí katastrofa!“

„Doufám, že pro vás ne,“ nezdržel jsem se úsměvu. „To se ví, plány jsou plány, občas se musí i pozměnit. Zdenka je nabourala i mně, nejsem mezi vámi výjimka.“

„Měl jsi v plánu jinou učednici?“ ztuhla Zdenka. „Kterou?“

„Kterou? To se už nedozvím,“ řekl jsem s úsměvem. „Měl jsem v plánu pořídit si učednici nejdřív za pět set let, ale když jsi projevila takový elán, plán šel k čertu. Ale pořád platí, že moje učednice bude i moje královna, pro mě jediná na světě.“

„Jediná na světě?“ opakoval po mně pan Nováček. „To je hodně chvályhodný plán!“

„Genetické počitadlo pošle všechny ostatní plány do pekel, často i s jejich plánovači,“ přikývl jsem. „Musíme se zkrátka učit plánovat jinak, lépe. Ale když už jste tady, něco se dozvíte. Nejen že se Zdenka stala učednicí, což je fakticky víc než zasnoubení, ale také pár věcí, které musí i nadále zůstat pro většinu lidí na světě tajemstvím. Například že Zdenka ovládá telepatii a může se mnou na dálku hovořit i bez mobilu, ale také to, že my dva teď žijeme v jiném čase.“

„Co to znamená?“ vyhrkl Libor.

„To znamená, že musíme plánovat ještě odpovědněji,“ řekl jsem. „Genetické počitadlo dovoluje každému osm změn za život. Pro některé je to katastrofa, pro jiné to není žádné omezení. Pořád se mohou za sto let osmkrát rozvést a to naprostá většina, až na pár nezodpovědných jedinců, ani nevyužije. Pro nás strážce je to jednou za tisíc let. Musíme si dobře vybírat, s kým chceme žít.“

„Opravdu žijete tak dlouho?“ zeptal se vážně pan Nováček.

„Někteří lidé viděli v naší vsi Kaščeje Nesmrtelného,“ řekl jsem stejně vážně. „On se tak jmenuje, ve skutečnosti nesmrtelný není, ale je mu pět tisíc let a to je z hlediska normálních lidí skoro jako nesmrtelnost. Vždyť je starší než Egyptské pyramidy! Až nám dvěma, mně a Zdence, bude tolik, co je dnes Kaščejovi, bude svět vypadat úplně jinak. Doufám, že lépe, než jak se svět pomalu měnil před očima Kaščejovi.“

„Ale vážně!“ zarazil se pan Nováček. „Opravdu si myslíte, že se dá s jednou ženou vydržet tisíc let?“

„Dobryňa Nikitič a královna Nastasja jsou spolu teprve pět set let, ale na nich je vidět, že to jde,“ ujistil jsem ho. „Víte, láska není výbuch vášní jako sopka Krakatoa! Pravá láska musí vydržet stovky let a to se projevuje spíš tím, že jeden druhému chybí už po krátkém odloučení. Když byl u mě Dobryňa poprvé, přijel bez Nastasji. Ale už po pár dnech bylo na něm vidět, jak mu chybí. Přiznám se, Zdenka už by mi taky chyběla…“

Zaznamenal jsem pohled, který mi Zdenka věnovala. No, asi už bych chyběl i já jí…

„Nikdo spolu není déle než pět set let?“ zeptala se také paní Nováčková.

„Předtím to nikoho nenapadlo,“ vysvětlil jsem jí to. „Staří strážci žili opravdu sami, jako poustevníci. Ti dva byli první, ale ukázali nám, že to je možné.“

„A říkáte, že být strážcem je taky poctivá práce?“ vrátil se ještě pan Nováček k téhle otázce.

„Donedávna to byla především funkce pojistky,“ řekl jsem. „Strážíme vesmírné brány do cizích světů a kdyby bylo lidstvu nejhůř a Zemi hrozila katastrofa, nabídli bychom lidem záchranu ve vesmíru. Tak to bylo dosud, ale jak se zdá, teď nás asi čekají další úkoly. Třeba zabránit katastrofám, které by si lidé způsobili sami. Je to pořád služba lidem, i když možná ve funkci pojistek.“

„No, budete rozhodně užitečnější než politici!“ řekl Libor.

„To určitě,“ přikývl jsem.

Errata:

11.08.2021 22:27