Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co nejde silou…

Známé přísloví říká, »Co nejde silou, jde buď větší silou, nebo se to dá obejít.« Také se říká, že v obcházení překážek jsou Češi mistry. Buď jak buď, silový vstup do České televize podle mého plánu nevyšel. Nemá však smysl stupňovat sílu, když se už napoprvé střílelo. Nevadí, zkusím to jinak.

Naštěstí jsem nemusel učit kýrsek rozeznávat ani sledovat signál, vycházející z televizních kamer, to ho naučili jiní. Nechal jsem ho tedy sledovat jeho cestu a brzy jsem narazil na obvyklou zpožďovací smyčku, vymyšlenou pro účely cenzury. Seděl u toho jakýsi zamračený chlápek, tedy cenzor.

Nechal jsem kýrsek pohltit signál, jdoucí do jeho monitoru a nahradit ho tím, co by vzniklo, kdyby mě zblízka zabírala jedna televizní kamera. Nepotřeboval jsem, jako Přemysl, kameru, kýrsek to dokázal i bez ní a navíc v lepší kvalitě. Pak jsem zvedl hlavu od kýrseku a oslovil chlapa, jako kdyby seděl proti mně.

„Vy dobytku!“ začal jsem. „Kolik vám platí za tu špinavou cenzorskou práci?“

„Komu tykáš, moulo?“ zabručel a hbitě přepojil vysílání z čekací smyčky na záznam náhradního signálu, připraveného pro podobné případy.

„Neříkám »ty dobytku«, ale »vy dobytku«,“ ujistil jsem ho. „Práci cenzora uznávám. Je sice špinavá, ale dobře placená, že? Nemusíte zbytečně přepínat, napojil jsem se jen na váš monitor, všude jinde je signál normální.“

To už musel pochopit, že něco není v pořádku. Abych mu odpovídal, i když tady nemá mikrofon? Na okamžik zpanikařil, ale pak, asi pro jistotu, nechal běžet náhradní signál. Správně, při pochybách zvolil řešení s menší škodou.

„Hleďme, máme tady hekříčka!“ řekl klidně. „Budeme sem muset pozvat deratizační partičku!“

„Osudový omyl!“ komentoval jsem to. „Hekříček nepůjde jen tak odstranit, neboť sedí u mimozemšťanů. Deratizace by se měla naopak týkat vás cenzorů. Zločinem je už to, že na to máte cenzorskou čekací smyčku. To by ve slušnějších mediích být nemělo. Chápu, že jste jen malé šedivé převodové kolečko, ale deratizace musí začínat od malých myšek. K velkým krysám se časem také dostaneme.“

„A ono je to ještě drzé…“ komentoval to cenzor.

„No jo! Vy jste to ještě nepochopil!“ usmál jsem se ještě na něho, ale on pořád nechápal, že je to úsměv kočky, která načapala myš v místě, odkud není úniku. „Inu, nemusím ani předpokládat, že byste si chtěl zachránit kůži, když mi oznámíte toho, kdo vás na tuhle židli posadit, že? Takže nevážený dobytku, minule jsem vás varoval, že mimozemšťané nemají rádi cenzory a kdo se mě pokusí odstřihnout, zemře. Můžete se sice vymlouvat, že tu sedíte dva a že jsem varoval kolegu, ale to mě nevzrušuje, cenzor jako cenzor, trestu tak jako tak neujdete.“

„A ono by to snad ještě vyhrožovalo…“ přidal cenzor. Byla to jeho poslední slova, pronesená ještě žoviálně.

„A sakra!“ zahromoval. „Co je tohle?“

„Trest pro cenzory,“ řekl jsem. „Sliboval jsem vám smrt, ale tohle se od ní až tak moc neliší!“

„Co to má, sakra, znamenat?“ lamentoval chlap a šátral po kapsách, až vytáhl mobil. Pak chvilku trvalo, než se orientoval po hmatu na klávesnici a než namačkal tři číslíčka. Naštěstí měl ještě starší mobil, na nových beztlačítkových by byl úplně vedle.

„Haló! Haló! Záchranka?“ volal netrpělivě. „Něco se mi stalo, nevím co, ale vůbec nic nevidím! Mohli byste přijet?“

Chvíli se pak dohadoval s operátorkou záchranky, než mu přislíbila pomoc.

„A než přijede, něco si o tom povíme,“ oslovil jsem ho už ze tmy, která ho obklopovala. „Abyste měl v hlavě jasno, pane dobytku! Váš současný zdravotní stav nazval český spisovatel Ivan Olbracht výstižně »Žalář nejtemnější«. Jestli jste to četl, pak už víte, že je to slepota. Kdybyste to nečetl, tak to víte ode mne. Můžete si teď poležet na očním oddělení, ale slibuji vám, že vám lékaři nepomohou. Tohle je totiž nad horizontem jejich znalostí. Budou se nad vámi radit, konzultovat, ale výsledkem bude jedna krásná, nová bílá hůl. Budete ji potřebovat, abyste se nepřerazil na nejbližších schodech. A lidi vám budou ochotně uvolňovat svá místa, protože člověk s bílou holí si zasluhuje ohledy, i když je to bývalý estébák, exekutor nebo cenzor. Naštěstí to nemáte napsané na čele, to by bylo horší, to by vám možná i nohu nastavili, jak vás jistě milují. Jo – a jestli se tu střídáte, můžete svého kolegu kolegiálně varovat, dám vám tuto možnost. Když dá okamžitou výpověď, vyjde z toho jen se ztrátou dobře placeného místečka. Pak to ale padne na toho, kdo to vezme za něho i za vás.“

Obrazovka prskla a byl na ní vidět zmatek v newsroomu, kde už asi věděli, že místo nich běží »náhradní zprávy«, ale nikdo jim ještě neřekl, proč. Vždyť bylo všechno v pořádku!

Kde je chyba?

Druhý nájezd na Českou televizi jsem tedy podnikl přímo ze své jeskyně. Upravil jsem si vlastní televizní studio, i když jen virtuálně. Kýrsek za mnou zobrazoval fiktivní pozadí se zlatým nápisem »Pravda vítězí«, jako u českého prezidenta, opakujícím se mezi lipovými větvičkami. Vzniklý signál jednak zaznamenal na flešku, jednak poslal na Kavčí hory, kde se však napojil až na výstup signálu pro radiokomunikace a úplně tak obešel nejen střižnu, ale především zpožďovací smyčku i s cenzorem.

Protože jsem měl větší klid a nemusel jsem spěchat, povídal jsem déle než předtím. Podrobně jsem divákům vysvětlil pojem »genetické počitadlo«, krátce jsem jim vylíčil vznik i vývoj Třetí světové války i s několika předem přichystanými ukázkami videa, pohovořil jsem i o cenzuře v České televizi, pro kterou tam mají předem připravené čekací smyčky, aby mohli cenzurovat i to, co unikne moderátorům. Zkrátka jsem plně využil délky televizních novin a i když se na Kavčích horách technici rojili jako vosy, nedokázali můj pořad ani zkrátit, natož vypnout.

Čeští diváci si tak poprvé po dlouhé době čichli k pravdě. Doufal jsem, že to nebude naposledy. Když je cestička vyšlapaná, dá se podle libosti opakovat. Navíc si pořad jistě zaznamenalo pár nadšenců, kteří se postarají o další šíření. Cenzoři to už nezastaví! Budu mít víc času na pátrání po větších krysách, ale hlavní je, že se i Češi dozvěděli o genetickém počitadle a i ti lehkomyslní se začali zamýšlet. Heslem mého vystoupení bylo »Zodpovědnost se bude vyplácet!« a počitadlo tak vyřadí jen ty, kdo se stihli sami vyřadit již do této chvíle. Ale těch snad ani není škoda.

Tak se na to musí!¹²

Jako za komunistů, ne-li hůř!

Zdenka se trochu zlobila, že jsem ji tentokrát z akce vynechal, ale uznala, že to jinak nešlo. Kdyby to namluvila místo mě, byla by známou ona, jenže známou tváří může být jen strážce a i když jsem měl hlavu částečně zakrytou kápí, neměl jsem zakrytou tvář. Prohlásil jsem se za strážce v Čechách pod vlastním jménem, kdo mě pozná, ať mě pozná, ale Zdence jsem nesměl škodit. Měla zůstat až do maturity neznámá všem mimo vlastní rodiny.

Zeptal jsem se jí totiž, jestli by jí prozrazení inkognita ve škole neuškodilo a s trochou zaváhání připustila, že ano. Nejsou všichni učitelé a učitelky příznivci »konspiračních teorií«, někteří věří české propagandě víc než je zdrávo, ale co hůř, nedokáží to oddělit od školy a jsou schopni nositele opačných názorů stíhat, od šikany po úplné znemožnění. Bylo to tak za komunistů a je to i v dnešní »svobodě«. Řeči o svobodě měli přece komunisté také. Takže jsme stále svobodnější, ale běda, když projevíte názor, neodpovídající dnešní ideologii! Znemožnit nepohodlným lidem studium je přece pořád maličkost! Ani se to nemusí zdůvodňovat »nevhodným kádrovým profilem«, vyloučit nepohodlné studenty je dnes přece nesporné právo školy. Tento problém jsme asi cítili všichni. Někde dnes ve světě panuje neskrývaná tyranie, jinde je to o málo lepší, ale nikde není společnost úplně v pořádku. Bude ale lepší Zdenku z publicity vynechat.

Podíval jsem se ale kýrsekem do minulosti, abych zjistil, kdo ve vesnici udal, že u mě pracují načerno Rusové.

Pominu, že to byla vlastně pravda. Dobryňa s Nastasjou mi skutečně postavili nový dům, ale nezaměstnával jsem je načerno. Pro ně to byla hračka, jako pro děti stavebnice Lego.¹³ Zákony zakazující neplacenou sousedskou výpomoc bez účtenky a hlavně bez zdanění jsou zkrátka nemravné, ať si kdo chce co chce říká. Podle mě to nebyl důvod k udávání.

Zjistil jsem, kdo to byl, ale překvapilo mě to. Byl to jeden ze starých sousedů Ignác, kterému všichni říkali »Ingot«. Správně jsem tušil, že to mohl být jedině někdo z účastníků oslavné párty s vatrou ze staré chajdy. Tvářil se vesele jako ostatní, ale sotva přišel domů, vytáhl papír a sepsal udání. Proč? Byl to snad tak uvědomělý občan, že ho rmoutila přítomnost Rusů u mě? Věřil, že to jsou ruští špioni? Bylo by zajímavé sáhnout si kýrsekem do jeho dávnější minulosti. Jak se asi choval mladý Ignác, když do Čech vtrhla ruská vojska? Jestlipak si aspoň pokaždé odplivl, když naší vesnicí projížděly kolony ruských vojenských aut? Anebo udával za každého režimu?

Rozhodl jsem se rychle. Zhasl jsem obraz v kýrseku. Vím, kdo to byl, ale nebudu pitvat proč. Třeba měl nějaký důvod. Ale i kdyby udával jen z potěšení, že může někomu škodit, ať bonzuje dál, brzy bude mít příležitost. Česká televize začala ukazovat mou podobiznu s doprovodným textem, že jsem nebezpečný hacker, který se dokázal nabourat do jedině platného oficiálního vysílání a slibovala odměnu tomu, kdo přivede Policii na moji stopu. To se ví, že mají důvod mě stíhat! Musím se na to podívat a připravit se na ně, až mě někdo nabonzuje. Kdo to ale bude? Celá vesnice má stejnou příležitost!

Kdo ji asi využije?

Dalším strážcem, o kterém brzy věděl celý svět, nebo aspoň půl Evropy, byl Imrich v Maďarsku. Imrich zřejmě sledoval můj vpád do České televize a podnikl podobnou akci v Budapešti. Naboural se do Maďarské státní televize, uvedl na pravou míru několik překrucovaných zpráv a vyzval samotného maďarského premiéra na férový televizní dialog. Ke všeobecnému překvapení maďarský premiér na návrh přistoupil s tím, že uspořádá na půdě Maďarské televize nejprve virtuální setkání a později i skutečné.

Imre to vymyslel lépe než já, ovšem také je třeba přiznat, že maďarský premiér byl vstřícnější. Jejich první setkání bylo ještě virtuální, kdy protivníkem skutečného premiéra byla obrazovka, kam Imrich posílal svůj obraz, ale na druhé setkání už se Imrich dostavil osobně, když dostal slovo, že proti němu nezasáhne ani Policie, ani soukromé ochranky.

Měl bych ho napodobit, když už on převzal můj způsob!

Zkusil jsem to, když Česká televize vysílala další oznámení s mou podobiznou a se stejnou falešnou obžalobou. Předem jsem si natočil krátký výstup, ve kterém jsem zopakoval všechny její překroucené zprávy, které jsem uvedl na pravou míru. Tím jsem otočil obžalobu proti České televizi. Ano, naboural jsem se do jejího vysílání, kde už dlouho vysílala trestuhodné lži. Současně jsem nabídl výběr zpráv doplněný o otázky a odpovědi na způsob toho, co se objevilo v Rusku, Polsku a Maďarsku. Tentokrát jsem nevystupoval v poustevnické kápi. Přičesal jsem se a oblékl do klasického černého společenského obleku, abych dal všem lidem najevo, že nejsem žádný anarchista.

A to i když v podstatě anarchista jsem.

Jenže v Rusku a Polsku vystoupili tamní strážci oficiálně na požádání vedení státních televizních společností a v Maďarsku se do jednání vložil premiér, když zdvihl rukavici Imreho výzvy. Na Českém mediálním dvorku se nedělo nic, jen Česká televize moji podobiznu vyměnila za novější, zřetelnější. Na falešné obžalobě však nezměnila ani čárku.

»Bodajž by vás, vy mládenci, čerti vzali, že jste vy mňa do debaty nepozvali!«¹⁴

Cítil jsem fiasko. Podle tisíců ohlasů, přicházejících do naší České televize, jsem nezodpovědný hacker, který se snaží zavile škodit celému národu a kazit naše lepší příští. Vyčítali mi, že je to má vina, že Evropská unie neposlala ani euro na podporu stavby amerických základen v Brdech a v Libavé, které prve slavnostně slíbila. Nikdo nepřipomněl, že Evropská unie slíbila dotace pod podmínkou, že stavební firmy zaměstnají aspoň padesát procent migrantů, což téměř vylučovalo zaměstnání Čechů, neboť padesát procent migrantů u německé stavební firmy znamenalo, že na migrantech zůstanou manuální práce a zbytek zaměstnanců budou němečtí a američtí manažeři. Firma ještě nezačala se stavbou, já jsem ovšem byl zloduch, který může za veškerou nezaměstnanost v Čechách a možná i v celé Evropské unii. Žalobu na mě podaly organizace hájící zájmy Romů, neboť jsem její klienty připravil o »dlouho a toužebně očekávanou«, dobře placenou práci.

Zatím neměli kam mi posílat obsílky, protože kupodivu ve vsi ještě nikdo nenapsal na Policii České republiky, že zná onoho tajemného hackera z televizního oznámení. Očekával jsem, že se toho chopí aspoň soused Ignác, ale zatím se nic nedělo.

Přece jen je něco jiného udat souseda pro relativní prkotinu, která může mít za následek jen drobnou ouřední šikanu spojenou s pokutou, a něco jiného je udat zločin, který vlastně není žádným zločinem, i když v naší »svobodné zemi« následuje vpád elitního komanda a až několik let kriminálu. Takové udání by se dalo srovnávat i s udáním na gestapu. Lidé vycítí přehnanou tvrdost a uvědomí si, že udání může být těžším zločinem než je samotná zákonem stíhaná činnost.

Ovšem když jsem se po delší době opět objevil v hospodě, přivítalo mě rozpačité ticho. Šum v sále umlkl a všichni zarytě civěli každý do svého piva. Ani pan Nováček se ke mně nehlásil, ačkoliv jeho dcera Zdenka denně chodila ke mně a domů se vracela až večer. Zatím jí návštěvy u mě trpěl, otázkou bylo, jak dlouho.

Volné místo u jeho stolu ale bylo, takže jsem tam zamířil. Na dotaz, zda je tam volno, jsem obdržel jen souhlasné kývnutí, ale dělal jsem, že si té vlažnosti sousedů nevšímám. Hospodský Krejza přede mne mlčky postavil pivo a lístek s čárkou, ale ani se nezeptal, jestli chci něco jiného a odkvačil. Zkrátka ostrakizace.

„Takže už to víte,“ pokrčil jsem rameny a trochu upil piva.

„Kdo tady tvrdil, že není strážce, i když byl?“ nadhodil do ticha soused Vaňásko. Řekl to tiše, ale v hospodě bylo tak ticho, že to bylo slyšet přes několik stolů.

„Špatně si to pamatujete,“ opravil jsem ho. „Nikdy jsem netvrdil, že nejsem strážce. To by byla lež a já se snažím nelhat, i když úplnou pravdu jsem říci nesměl. Řekl jsem tady, že mohu prozradit jen co je všeobecně známé. A rozhovořil jsem se o tom, co bylo v ruské a americké televizi, takže jsme to spolu úspěšně zamluvili bez přímé odpovědi. Potom jsem ještě řekl, že jsem si s mimozemšťany ruce nepodával, což je také čistá pravda, neboť Machjové ruce nemají a vypadají jako ostnatý hmyz. Řekl jsem, že jsem je viděl na obrázku, což také byla pravda, nedodal jsem jen zbytek pravdy, že jsem je viděl na vlastní oči, když byli u nás ve vsi. Ale to jsem tenkrát přiznat nesměl.“

„Mimozemšťané byli u nás ve vsi?“ zeptal se mě konečně i pan Nováček a porušil tím zřejmě vlastního bobříka mlčení.

„Byli tu dva,“ přikývl jsem.

„Ale jak to, že to dneska přiznáváte?“ zeptal se Vaňásko.

„Změnily se podmínky,“ řekl jsem. „V každé zemi smí dnes jeden místní strážce vystoupit jako mluvčí za mimozemšťany i za strážce. V Čechách to připadlo na mě. Jsem zde nejmladší a podle názoru ostatních českých strážců mám k dnešním lidem nejblíž.“

„To je vás v Čechách takových víc? Kolik?“ zeptal se mě pan Vaňásko.

„Je nás v Čechách víc,“ přikývl jsem. „Ale kolik a kde kdo bydlí, to vám neřeknu a nechtějte to vědět. Dost na tom, že s tím budu mít problémy já.“

„Jaké problémy máte?“ zeptal se pan Vaňásko.

„Vy nesledujete televizi?“ usmál jsem se. „Česká televize přece vypsala odměnu tomu, kdo udá Policii, kde mě má hledat!“

„No – udá snad ne, jen oznámí,“ otevřel ústa i pan Jarec.

„Jenže to je totéž,“ opáčil jsem. „Samozřejmě všichni, kdo v Čechách někoho udali, jen »oznamovali«. Gestapu, estébákům, nebo dneska Policii… skoro se divím, že to ještě nikoho ve vsi nenapadlo, měl bych teď v domě komando rychlého nasazení…“

„Neměl jsi narušovat televizní vysílání!“ řekl Jarec.

„Naopak, musel jsem,“ odpálil jsem ho. „Když už jsem mluvčí, je mou povinností mluvit. Za strážce i za mimozemšťany. A opravovat lži naší televize, jinak by jim všichni naši prosťáčci věřili každé slovo!“

Byla to jen jemná narážka, ale Pišty se zřejmě dotkla.

„Tak sis měl založit vlastní televizi a hlásat to tam!“ řekl.

„Takovým radám se říká »hraběcí rady«,“ odpálil jsem ho. „Hraběcí rada je rada starého hraběte, který radí sedlákům, jak se má správně orat a přitom by zapřahoval koně až za pluh.“

„Mohl sis založit televizi na internetu,“ přidal se k Jarcovi pan Nováček. „Nemusel jsi rušit Českou televizi, ta má teď dobrý důvod k žalobě.“

„To je jako když noviny uvedou palcovými titulky na první stránce nějakou donebevolající lež a později ji dementují bleším písmem na poslední stránce,“ opáčil jsem. „Ba ne, napravovat lži musím stejně výrazně, jak je hlásali, jinak to nemá cenu.“

„Česká televize má na své straně zákony!“ namítl Pišta.

„Tuhle chybu je třeba napravit,“ přikývl jsem. „Kromě toho nemá Česká televize zákony na své straně, protože podle nich má pravdivě informovat, jenže lže jako když Rudé Právo tisklo.“

„Kdo může spravedlivě posoudit, co je pravda a co lež?“ namítl Pišta. „Vždycky to bude tvrzení proti tvrzení!“

„Ve chvíli, kdy mimozemšťané uvolnili některé záznamy, například o Třetí světové válce, už to není jen tvrzení,“ řekl jsem trochu tvrdším tónem. „Jak může televize dál lhát, když jsem ty záznamy předvedl celému národu? Obešel jsem i cenzory, viděli jste je snad! Proč všichni mlčí a dělají, jako kdyby nic neviděli?“

„My jsme je viděli, ale byly… trochu neuvěřitelné!“ řekl tišeji pan Vaňásko.

„Neuvěřitelné, nebo nepravdivé?“ obrátil jsem se na něho. „Proč tedy Česká televize dál vysílá lži o tom, že to všechno jsou jen ruské výmysly?“

„No, nepravdivé… to se nedalo tvrdit…“ připustil Vaňásko. „Ale neuvěřitelné byly…“

„Byly jako z trikového filmu. Kdoví, jestli to nebylo jenom ze scifi filmu, když je natočili Rusové!“ namítl Pišta Jarec.

„Natočili je Rusové,“ přikývl jsem. „Přesněji, natočili je strážci žijící v Rusku. Ale proč, sakra, popírá Česká televize i to, co vysílali mimozemšťané v americké stanici CNN?“

Nastalo pár okamžiků ticha.

„Na internetu o tom kolují stovky záznamů,“ pokračoval jsem. „Naši pseudoodborníci je vyhlásili za dílo ruských hackerů, protože se jim to nehodilo do světonázoru, ale sami Američané, kteří si vysílání CNN s mimozemšťany natáčeli, se k takové lži neodvážili.“

„A ono to nebylo dílo ruských hackerů?“ rýpl si Pišta.

„Nebylo,“ ujistil jsem ho. „Ruští ani jiní hackeři nemají tak dokonalé záznamy jako mimozemšťané. Potíž je dostat dokonalé mimozemské záznamy do naší nedokonalé televize. Pak se nutně sníží kvalita až na televizní úroveň, která by byla v možnostech pozemských hackerů. Chcete důkaz?“

Souhlas byl v celé hospodě jednoznačný, ale spíš jsem cítil napjaté očekávání. Naštěstí jsem jako mluvčí nemusel skrývat ani kýrsek a mohl jsem si ho přivolat přímo před sebe.

Pouhé objevení skleněné koule i se stojánkem přede mnou vzbudilo patřičné zašumění a což teprve, když náhle jedna stěna sálu zmizela a za ní byl vidět americký neviditelný bombardér, jak sleduje dopravní letadlo. Pak najednou americký bombardér zvedl nos vzhůru a začal prudce zrychlovat. Obloha brzy změnila barvu do černé a z motorů se začal valit šedý rozplývající se dým.

„V téhle výšce už není vzduch, takže ten dým je nespálené palivo,“ komentoval jsem to. „Až doběhnou turbíny, přestanou čerpat další palivo a ten dým zmizí.“

Po několika vteřinách se to stalo, ale letoun stoupal dál, teď už bez motorů. A kolem byla jen černá pustina kosmu.

„Takhle odletělo do vesmíru přes tisíc amerických letadel,“ doplnil jsem. „Dál už nemá cenu to sledovat, vesmír je dál stejně prázdný jako tady. Jen počkejte, až se kamera ohlédne…“

Obraz se v té chvíli otočil a před námi byla zeměkoule ve své kráse. To už bylo jasné, že jsme dost daleko, neboť byla vidět celá. Sál vzdychl překvapením, jenže pak obraz zmizel a sál byl opět ohraničený čtyřmi zdmi.

„Ukažte mi hackera, který tohle dokáže!“ řekl jsem.

Hospodu jsem přesvědčil, ale pan Nováček mě na odchodu požádal, abych šel s ním domů, že si chce se mnou promluvit bez hospodských svědků. Tušil jsem, že se to bude týkat Zdenky, takže jsem neodporoval a šel s ním.

Zdenka ani její bratr doma nebyli, jen paní Magdalena. Nabídli mi obvyklé kafe a posadili jsme se ke kuchyňskému stolu.

„Takže pane Václave,“ začal pan Nováček, „víme, že za vámi naše Zdenička chodí skoro denně. Ale dohodli jsme se předtím, že ji nejprve necháte vystudovat. Jak to jde spolu dohromady?“

„Myslím, že dobře,“ pokrčil jsem rameny. „Když se spojí vědomosti, které dostává ve škole, s vědomostmi ode mne, musí to být jedině k dobrému.“

„Pokud ji to jenom nemate,“ namítl pan Nováček.

„To ji určitě nemate,“ namítl jsem, „protože věda je pořád jen jedna, jen ta ode mne je podrobnější a hlubší, ale to jí nemůže být na škodu. Kde se moje věda odlišuje od pozemské, tam je to dané chybami pozemské vědy a na to ji pokaždé upozorním, aby ji to nemátlo.“

„Ale o vědu tady přece vůbec nejde,“ řekl pan Nováček. „Celá ves ví, že holka chodí za vámi a těžko někoho přesvědčíte, že vám jde jen o vědu.“

„Nikoho nebudu přesvědčovat, do toho nikomu nic není,“ řekl jsem trochu zamračeně.

„My přece víme, že do toho nikomu nic není,“ souhlasil. „Ale znáte to, lidi toho řeknou… sousedky se tuhle u kadeřnice Jitky sázely, kdy už bude Zdenka chovat.“

„Trochu předčasně,“ usmál jsem se. „Spíš hodně předčasně. Ani to letos není možné. A navíc, Zdence bude za chvilku osmnáct, to už si bude smět dělat, co bude chtít. Školu dodělá, aby měla pořádné základy, ale pak počítáme s tím, že se nastěhuje ke mně. Myslím, že jste proti tomu plánu neprotestovali.“

„Neprotestovali, ale…“

„Máte snad proti tomu něco nového?“ zeptal jsem se.

„My jen, aby Zdence ve škole neškodilo, že za vámi chodí,“ přidala se i paní Magdalena.

„Tím se nezabývejte,“ řekl jsem s úsměvem. „V její škole to nikoho nezajímá. Na to už jsem se Zdenky ptal, ani ona v tom nevidí problém. O soukromé věci žáků, tedy spíše žákyň, se tam nikdo nestará. Mezi námi, Zdenka tvrdila, že je ze všech spolužaček poslední, neboť donedávna s nikým nechodila. Žákyně zdravotní školy jsou poměrně přitažlivé, nebývají hloupé a to se ví, kluci se po nich otáčejí. A když jsou na praxi v nemocnici, točí se kolem nich i mladí medici.“

„No právě,“ řekla paní Magdalena. „Kdyby nechodila za vámi, mohla by si najít nějakého slušného doktora!“

Bylo mi, jako bych dostal s pořádným rozmachem facku jako trám. No jo, už to tak bude! Já asi Zdence bráním najít si raději nějakého pořádného, slušného doktora! I když zkušenosti jejích kamarádek říkají, že někteří medici vystřídali během studia klidně i čtyři holky a je tu nebezpečí, že jich vystřídají osm a zastaví se až po deseti. Ne že by se sami umravnili, ale odstaví je genetické počítadlo a zbudou jim jen oči pro pláč.

„Vy byste jí přáli spíš doktora?“ zeptal jsem se bezelstně.

„To víte, doktor, to je dneska jistota,“ řekla paní Magdalena tak nábožně, až jsem se otřásl. Pár vteřin jsem mlčel, nevěděl jsem, co jim na to říci.

„Přece byste jí nebránil ve štěstí!“ dodala ještě paní Magdalena.

To byla ale poslední kapka do poháru mé trpělivosti.

„Vy asi nepovažujete strážce za štěstí, že?“ odpověděl jsem oběma tónem, jako kdybych s nimi souhlasil. „Doktor je pro vás jistější? Opravdu považujete mladé mediky za vzor věrnosti?“

Až teď jsem ale na nich zpozoroval zaražení. Pochopili, že s jejich argumenty tak úplně nesouhlasím, ale s tím měli počítat.

„Doktoři jsou serióznější než jiní,“ přidal pan Nováček.

„Vážení jsou,“ přikývl jsem. „To jim neberu. Ale že by byli vzorem jistoty a hlavně věrnosti… Zdenka vám neřekla, jak to dnes chodí u mediků? Že někteří střídají holky jako ponožky? Nechceš mě? Jdu k jiné! Chceš mě? Tak pojď, za chvilku tě tak jako tak nechám plavat… oni se snad časem usadí, jenže až jich vystřídají deset… neposlouchali jste, jak je to s genetickým počítadlem?“

„To je snad nějaká habaďůra,“ mávl rukou pan Nováček.

„Žádná habaďůra,“ vrtěl jsem hlavou. „Afrika je kvůli tomu v rozvratu. Odjakživa tam byla líheň AIDS, ani křesťanství to z nich nevyhnalo. Když mimozemšťané zavedli genetické počitadlo, změnila se Afrika v jeden obrovský harém. To vlastně byla už předtím, jenže teď je ten harém plný eunuchů. Přestaly se tam rodit děti. Ale stejně dopadnou i u nás ti, kdo si nezvykli na věrnost. Ano, doktoři mají být serióznější a měli by to počitadlo brát vážně. Ale když ne… Počitadlo je na Zemi krátce, ale jsou země, kde nezůstal jediný chlap. Jen eunuši. O ženách platí totéž. Co může Zdence nabídnout kluk, který střídá holky jednu po druhé? Možná peníze, ale jistotu? Spíš zklamání!“

„Tak ale mluvíte o doktorech vy!“ vytkl mi pan Nováček.

„Tak mluví o medicích Zdenka,“ ujistil jsem ho.

„Prosím vás!“ mávl rukou pan Nováček. „Zdenka je mladá a ještě hloupá. Nic neví o životě! Naletěla vám, naletí každému!“

„Zdenka není při svém mládí hloupá,“ opravil jsem ho. „Vaše dcera dokázala přimrazit tři policejní těžkooděnce a že nenaletěla prvnímu medikovi, který o ni projevil zájem, to jí uznávám jako obrovské plus. Doktor jí může nabídnout peníze, ale Zdenka po nich nejde!“

„Ale co jí můžete nabídnout vy?“ vyčetla mi paní Magda.

„Například tisíc let života, bude-li se mnou jako je královna Nastasja s Dobryňou,“ řekl jsem. „Ti jsou svoji už pět set let, prožili spolu spoustu dobrého i zlého, i když na nich nejsou žádné útrapy znát, vychovali dvanáct dětí, dnes mají prapraprapotomky a o nevěře ani neuvažují. Kdo by to mohl vaší Zdence nabídnout? Doktor? Peníze a zklamání!“

„Přemysl žil ve vsi jako blázen poustevník!“ řekla paní Magda.

„Přemysl vzal doslova omezení, že smí vzít do učení vždycky jen jednoho učedníka,“ vysvětloval jsem jim. „A směl prodloužit život jen jemu. Starodávné strážce nenapadlo vzít si učednici, to napadlo až Dobryňu. Vzal jsem si tedy do učení Zdenku, prodloužil jí život a chci si ji vzít. A vy byste jí nutili medika, ze kterého bude za padesát let stařeček. Vážně jí chcete zkazit život?“

„Ale doktoři jsou všude vážení!“ opakovala uraženě paní.

„Myslíte, že strážci nebudou?“ usmál jsem se. „Pravda, zatím moc vážení nejsme. Je mi teprve sedmadvacet, ještě jsem nic nedokázal. Ale co není, může být. Dobryňu dnes uznává celé Rusko a vylámalo si na něm zuby i ruské NKVD.“

„A vy jste psanec na útěku,“ vmetla mi paní Magda do tváře.

„Psanec jsem pro ty, kdo věří České televizi,“ opravil jsem ji klidně. „Na Dobryňovi si vylámalo zuby ruské NKVD, myslíte si, že naše Policie bude úspěšnější?“

„Vždyť vás už jednou zatkli!“ připomněl mi pan Nováček.

„Zatkli,“ kývl jsem. „To jsem ještě nesměl prozradit své mimozemské prostředky, dnes je zapírat nebudu. Mimozemšťané po nás dlouho vyžadovali příliš přísná pravidla pro utajení, jenže teď změnili názor, smíme se bránit. Bůh ochraňuj každého, kdo by nám chtěl škodit!“

„Takže se Policie nebojíte?“ ptal se opatrně pan Nováček.

„Jsem snad psanec na útěku?“ usmál jsem se. „Vzal jsem už Zdenku do sousedního vesmíru, byla se mnou krátce v cizím světě, myslíte, že mě tam Policie dokáže vypátrat a zatknout? Ale kdež! Tam žádná světová policie nemá přístup. Ale já neutíkám. Dnes jsem se podivil, že mě ještě nikdo ze vsi neudal, ale až se to stane, přijede sem Policie a to teprve budou záznamy!“

„Vy se snad na to těšíte?“ vyjekla paní Magda.

„Může to být zkouška sil,“ přikývl jsem. „Mimozemšťané už v jiné zkoušce obstáli, myslím tím těch šest tisíc atomových hlavic, odeslaných do vesmíru. Tohle je proti tomu drobnůstka.“

„Ale Zdenku byste z toho měl vynechat!“ žádala paní Magda.

„Dobře, vynechám,“ přikývl jsem.

Jenže v té chvíli se mi v hlavě ozvala Zdenčina telepatie. Když jsem se s ní spojil, začala mi překotně vykládat, že jede domů, ale jejich autobus na křižovatce donutila zastavit kolona policejních vozů. Asi jedou do vsi za mnou! Poděkoval jsem jí a navrhl jsem jí, aby dnes nešla za mnou, ale rovnou k rodičům.

»Nebojíš se jich že?« zeptala se mě na závěr.

»Nebojím,« ujistil jsem ji také telepaticky. »Ale bude u mě dusno a nemá smysl, aby ses k tomu připletla.«

U Nováčků to vypadalo, že jsem se na okamžik zamyslel. Nerozmlouval jsem jim to, ale chtěl jsem je seznámit se situací.

„Povím vám, co zatím nevíte,“ řekl jsem jim. „Zdenka se se mnou domlouvá pomocí telepatie. Teď sedí v linkovém autobuse, který dává na křižovatce přednost koloně policejních aut. Jedou do naší vsi, za chvilku je tu máme.“

„To ale jedou za vámi!“ vyjekla paní Magdalena.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Omluvte mě, rozloučím se, aby mě s vámi nespojovali. O Zdence Policie neví, to by ji z toho autobusu vytáhli. Říkám jí, aby nešla ke mně, ale domů, že ji tady čekáte. S Policií si popovídám sám.“

„Tak to radši jděte!“ vybídla mě paní Magda. „Proboha, už se tady nezdržujte!“

„Nebudu,“ řekl jsem s úsměvem.

------------------------ Poznámky:

  12 Jak snadno se dají porušit nemravná autorská práva, že?

  13 No jo, já vím. Nepřípustná reklama… Jděte s tím už k šípku!

  14 Tohle je z lidové písně, u té nemá OSA na výpalné nárok.

Errata:

11.08.2021 22:27