Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Policejní manévry

Policie měla do vesnice podle Zdenky ještě dva kilometry. To mi stačilo, abych doletěl na huronkách od Nováčků domů. Zdence jsem doporučil jít od autobusu domů, vytvořit si kýrsek a udělat rodičům reportáž. Před nimi si nemusí hrát na vzornou školačku zdravotnické školy. U Nováčků jsem se stačil rozloučit, vyjít ven z domku a vzletět šikmo vzhůru. Huronky jsem si poručil přímo na nohy, nezdržoval jsem se ani obouváním.

Pochopitelně jsem byl doma dřív než tam dorazila Policie. Stačil jsem v obývacím pokoji rozsvítit a naaranžovat televizor. Kdo by pátral po anténě, měl by smůlu, prozatím jsem dodával na jeho obrazovku i do reproduktorů to, co vysílala Česká televize. Bude to první, co policejní komando uvidí, až vtrhne do obýváku. Pak jsem klidně prošel do »Aládínovy« jeskyně a nechal za sebou zavřít skálu.

Hledejte, Šmudlové!

Nečekal jsem ale, že se jako první snese z oblohy policejní helikoptéra. Byla tu o pár minut před auty, ale neměla kde přistát. Vychrlila tedy přepadové komando chlapů v černém, kteří sjeli na zem po lanech, načež odlétla. Naštěstí mě nezaskočili, ale pro příště bych si na ně měl dát lepší pozor.

Známou a oblíbenou taktikou Policie je vyražení vstupních dveří beranidlem, i když je odemčeno. I tady nasadili beranidlo, které však neškodně odlétlo ode dveří. Byly zkrátka pevnější než přepadové komando očekávalo. Než ale zaútočili znovu, dveře se před nimi samy otevřely. A otevřely se i druhé dveře z předsíně do osvětleného obýváku, jen vstoupit. Což komando provedlo dle předpisu s ohlušujícím řevem »Policiééé!«, ale uvnitř se zarazili. Obývák byl přehledný a prázdný, jen proti dveřím stál zapnutý televizor, kde běžel obvyklý pořad České televize.

„Prohledat všechno od sklepa po půdu!“ zavelel rázně jejich velitel a posunky poslal své muže po dvojicích vlevo i vpravo.

Prohlídka domu ovšem dopadla negativně. Sklep ani půdu nenašli a zbývající místnosti byly také prázdné.

„Nikde nic, asi utekl!“ ohlásil jeden muž veliteli.

„A to bude problém, protože tady bydlí strážce vesmíru,“ dokončil za něho můj obraz, který na televizní obrazovce nahradil dosavadní program České televize.

Pozornost celého komanda teď připoutal televizor, kde jsem se přátelsky zubil na všechny policisty.

„Vítejte v mém domě,“ pokračoval jsem. „Jen se tu pořádně rozhlédněte, nic tu nenajdete. To je tím, že dům strážce vesmíru, dříve zvaný »poustevna«, slouží jen pro přijímání návštěv. Pravé bydliště strážce vesmíru je… kdo z vás to uhodne? Inu, neuhodli jste, i když je to logické. Ovšemže ve vesmíru, kam neprojde bez mého vědomí nikdo, protože lidé vesmírné brány neovládají a já mám od mimozemšťanů přísný zákaz brát tam vetřelce, jako jste vy. Zanechte pokusů o zatýkání, můžete si se mnou nanejvýš přátelsky popovídat.“

„Sakra, kde se to vypíná?“ rozčílil se velitel zásahu.

Chápal jsem ho. Před domem brzdila policejní auta, přijela sem už i generalita pochválit je za úspěch akce a elitní přepadové komando delikventa nemělo. To je ale mrzuté a místo pochvaly to vypadá na důtku. Navíc se jim nezatčený pachatel z obrazovky televizoru posmívá.

„To je divné,“ hlásil muž vyslaný s úkolem vypnout drzého hackera. „Ta televize vůbec není zapnutá, není tu ani zásuvka!“

A na potvrzení zamával volným koncem přívodní šňůry.

„Jen nás to zdržuje!“ zařval velitel zásahu. „Odstupte dva kroky od toho krámu!“

Počkal, až podřízený poodstoupí, pak namířil svoji útočnou pušku na obrazovku a stiskl spoušť. Zarachotila dávka a televizor se rozletěl na tisíc kousků.¹⁵

„A bude klid!“ pochválil svůj zásah velitel. „Ten chlap na nás reagoval už když jsme vyráželi dveře, i když jsme vstoupili! Jestli není přímo tady v domě, nemůže být daleko! Má tu někde poblíž skrejš! Hledat!“

Jenže to už do domu vcházeli vyšší policejní důstojníci na kontrolu průběhu akce. Velitel přepadového komanda předpisově podal hlášení, že »hledaná osoba se zatím skrývá na neznámém místě, ale nemůže být daleko«.

„To je i není pravda,“ ozvalo se v té chvíli za jeho zády.

Zkoprnělý velitel se ohlédl. Ačkoliv před chvílí televizor úplně rozstřílel a na podlaze obývacího pokoje ještě ležely střepy, přístroj tu stál nepoškozený a i když jeho přívodní šňůra nebyla zastrčená v elektrické zásuvce, opět ukazoval obraz nepolapeného delikventa.

„Má pravdu, nejsem daleko, jen pár tisíc světelných let,“ pokračoval jsem z televizoru ironicky. „Pro mě je to maličký krůček skrz vesmírnou bránu, ale pro lidstvo je to takový skok, na jaký zatím nemá a ještě dlouho mít nebude. Podívejte se!“

Za mnou byla kamenitá pláň světa Figrozg. Stál jsem tam a na rukou držel malé šestinohé štěňátko druhu »cavasšéch«.¹⁶

„Pozdrav, Punťo!“ poručil jsem mu.

„Vrrr… hňaf!“ vycenilo štěně zoubky.

„Tenhle tvoreček je můj důkaz, že nejsem na Zemi. Je to druh »cavasšéch« a podobá se pozemským psíčkům, jenže zdejší tvorové jsou malí kentauři a všichni mají šest končetin. Punťo, ukaž pánům pacinky!“

Podržel jsem štěně bříškem dopředu, aby bylo vidět všech šest jeho paciček. Podle mého mínění to bylo nezpochybnitelné.

„Vidíte mě díky otevřené vesmírné bráně, kterou radiové vlny procházejí na Zem,“ pokračoval jsem. „Ale pro vaše oči je ta brána neviditelná, nehledejte ji. Hledat mě na Zemi je zbytečná práce. Pozdrav je, Punťo!“

„Vrrr… hňaf!“ opakovalo štěně štěknutí.

Velitel přepadového komanda jen zaklel.

Vrátil jsem se z Figrozgu do »Aládínovy jeskyně«.

Štěně Punťa se odbatolilo do svého košíku. Předevčírem se Zdence na návštěvě u Zeirurbů líbilo a ti, když ji viděli mazlit se s »cavasšéchem«, jí Punťu věnovali. Až štěně vyroste, bude z něj dlouhý, šestinohý hafan, podle zubů šelma, ale dnes se spokojilo psími konzervami. Byl to trochu nechtěný dárek, ale udělal Zdence radost. Škoda, že si ho na Zemi nesměla vzít s sebou do školy, to by spolužačky koukaly! Zeirurbové tvrdili, že cavasšéchové jsou i v dospělosti mazlíčci a rádi si hrají s dětmi, takže jsem ani moc neprotestoval. Na Zemi směl být Punťa jen v Aládínově jeskyni, ze které nesměl vystrčit ani packu nebo krásně růžový čumáček. I tím se od pozemských psů odlišoval. Pozemští psi mají čenichy zásadně černé.

Policisté se ovšem nad zvířátkem nerozplývali. Hlídkovali ještě půl dne jak v poustevně, tak v okolí, ale bylo zřejmé, že je to marná práce. Angličané tomu říkají »Labor in vain«.

Hlídky během dne prořídly, ale po jejich odchodu jsem si všiml, že policejní technici na několika místech instalovali nové sledovací kamery. Také »Labor in vain«, marná práce. Nebyl pro mě problém nechat vysledovat, kudy jde jejich signál, přerušit jej a vložit místo jejich obrazu jiný. Ode dneška budou tyto kamery ukazovat obraz prázdného okolí. Jestli měly Policii upozornit, až vyjdu ze své skrýše, pak to bylo jen další plácnutí do vody.

Zdenka ráno odjela jako normálně do školy a po vyučování se vrátila domů. Doufal jsem, že policisté nebudou v naší vsi strašit příliš dlouho. Musel bych vymyslet, jak bychom se mohli se Zdenkou scházet, aby si toho nevšimli.

Naštěstí policajti pochopili, že jejich akce skončila fiaskem. Dalšího dne odvolali poslední hlídky. Zřejmě se spoléhali na svůj nově instalovaný kamerový systém. Příliš mnoho cti pro zapadlou poustevnu!

A navíc mi byli pro legraci.

Neúspěch Policie České republiky mě opět povzbudil. Také rodina Nováčků přestala Zdence navrhovat, aby mě pustila k vodě a koukala si najít nějakého serióznějšího doktora. U Zdenky by tak jako tak nepochodili, ale snad už i sami přestali doufat, že by to měla s někým jiným lepší než se mnou. Zejména když viděli, jak si z policejních manévrů dělám po straně legraci. Jistě jim Zdenička udělala reportáž i s patřičnými komentáři! A to se ví, přiběhla ke mně krátce po odchodu posledních policejních hlídek.

„Už abych měla tu školu za sebou!“ vzdychla si, když zase vbíhala do naší »Aládínovy jeskyně«. „Holky z naší třídy už vědí, že chodím se »strážcem«. Zaplaťpámbu, že nevědí víc! To by si na mě smlsly! Obléhání Policií naštěstí mezi lidi neproniklo, hned bych to měla na talíři!“

„Že se mnou chodíš, to by mohly vědět jen od tebe, ne?“

„Vědí to od Petry Procházkové,“ řekla. „Pan Procházka to ví od tebe, asi sis ho v hospodě nevšiml.“

„To už vydržíš!“ povzbuzoval jsem ji. „A pak…“

„Pak se sem nastěhuji a aspoň měsíc nevyjdeme z jeskyně,“ řekla zasněně. „Už se na to těším!“

Nebyl bych proti, ale teď jsem měl rozjeté i jiné akce. Šlo o cenzuru a nejen v České televizi. Prostřednictvím kýrseku jsem oslepil již osm cenzorů, ale vždy se na uvolněné místo přihlásil další zájemce. Až bych tu vytrvalost obdivoval, kdyby ji věnovali lepšímu účelu.

Přikázaný úhel pohledu našich médií...

Začal jsem Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Tihle strejci měli mít dohled nad veřejnoprávními médii, jenže působili spíš jako žáby na prameni. Hleděli si jedině toho, aby média dodržovala předepsaný »Eurounijní úhel pohledu«, takže cenzuru podporovali místo aby ji odstraňovali. Musel jsem si zjistit jejich bydliště a jednoho po druhém navštívit v jejich bytech na delší pohovor prostřednictvím jejich televizorů. Jakmile jsem se totiž naučil zaměňovat televizní signál jiným, stala se z toho pro mě nejjednodušší a nejbezpečnější komunikace s papaláši, kteří mají ozbrojenou ochranu. Bylo to nejen bezpečnější, ale i nejrychlejší, protože jsem se nemusel trmácet na schůzky osobně. Nejvíc času mi zabralo zjistit si bydliště členů Rady, vlastní jednání jsem stihl se všemi za jeden večer.

Jednání bylo kromobyčejně strohé.

Vyčetl jsem každému, co jsem na nich považoval za jejich největší prohřešek, totiž že ignorují falešné zprávy a potlačují vše, co se nějakým způsobem nehodí Evropské unii.

„Ale my musíme poslouchat pokyny Evropské unie!“ hájili se jeden jako druhý. „Jinak nás Parlament odvolá!“

„Podívejte se,“ navrhl jsem jim. „Budete-li dále podporovat cenzuru, připravte se na trest, který bude proti odvolání naším Parlamentem skutečným horrorem. A když přestanete podporovat cenzuru, dopadne stejný horror na všechny, kdo zvednou ruce pro vaše odvolání. Vyberte si! Horror se jmenuje »žalář nejtemnější« a na několik cenzorů už dopadl. Chcete-li být slepí, budete slepí.“

Přesně podle požadavku Manuscriptů dostali tuto »poslední šanci«, ale ani jeden ji nevyužil. Sešli se tedy na očním oddělení, kde už se s tímtéž problémem léčili bývalí cenzoři. Ale jak jsem věštil už těm prvním, lékaři se nad nimi radili, konzultovali různé nápady, ale nepomáhali. Opravdu to bylo vysoko nad horizontem jejich znalostí. A tak se pro všechny rýsovalo jediné řešení.

Krásná nová bílá hůl.

Konečně jsem objevil, jak je to s tisíci ohlasů do naší České televize, podle nichž jsem »nezodpovědný hacker, který neustále kazí naše lepší příští a zavile škodí celému národu«.

Výrobu těch dopisů zadala Česká televize jedné neziskové organizaci. Ta jich pro větší věrohodnost napsala několik ručně, zbytek s využitím počítačů. Největší část dopisů vyrobil zdatný programátor, který pro tento účel vytvořil program »GENDOP«, GENerátor náhodných DOPisů, lišících se kus od kusu pomocí generátoru náhodných čísel. Všechny dopisy ale obsahovaly totéž obvinění, že »kvůli mým protievropským zprávám Evropská unie neposlala ani euro na stavby amerických základen v Brdech a v Libavé a způsobila tím zvýšení nezaměstnanosti v Čechách«.

Prací jiných neziskových organizací bylo hromadné mazání komentářů, které připomínaly, že vítězná firma ještě ani nezačala se stavbou a nejspíš ani nezačne, neboť Kongres Spojených států zamítl vysílání dalších vojáků do Evropy. Po nečekaném zmizení amerického jaderného potenciálu i amerických leteckých sil mělo Rusko v Evropě vzdušnou převahu a za těchto okolností nemělo smysl hnát drahocenné americké vojáky na jatky, ve které by se plánovaná pozemní vojenská operace změnila.

Organizace hájící zájmy Romů dostaly lukrativní nabídku na zaměstnání dvou set dělníků na stavbě nového velkovepřína a následně na bourání jiného, údajně nevhodně umístěného. Jenže pak se ukázalo, že nabídka obsahuje mzdy obvyklé v Čechách, nikoliv v Německu, takže Romové pochopitelně »tu žebráckou nabídku« rozhořčeně odmítli. Byla to pro ně »nedůstojná a málo placená práce«. Diskuse pod tou zprávou byla pro jistotu předem zablokovaná, aby se předešlo verbálním konfliktům.

Znamenalo to, že jsem objevil podvod na divácích České televize. Jako by nestačily neziskovky, Kultura volné nenávisti¹⁷, Úřad pro hybridní válku a jiné organizace na výrobu nenávisti mezi lidmi! Jenže ty organizace nemají žádnou váhu, zatímco Česká televize má obrovský vliv. V Čechách není žádná, která by informovala pravdivě. Soukromé televize ať si lžou, je to jejich věc. Veřejnoprávní média by však neměla otevřeně lhát. A když lžou, pak škodí.

Jako první to odnesla celá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Trest »Žalář nejtemnější« ji dokonale vyřadil z možnosti dál v Čechách škodit. Ten trest není doživotní, dá se zrušit ihned, ale znormalizuje se i bez zásahu. Mimozemská technologie není vždy jen definitivní, jako je »umělý infarkt«, některé zásahy jsou »lavalsní«, neboli odstranitelné. A některé se vrací samy, jen jim to může nějakou dobu trvat. Radní do roka postupně prohlédnou, po půl roce začnou rozeznávat světlo a tmu a po roce budou vidět jako předtím. Potíž bude, že si do té doby »užijí« slepoty a jejich místa mezitím obsadí jiní.

I kdyby se ale vrátili, mohou počítat s mou další návštěvou a jsem opravdu zvědavý, kdo by tu kalvárii riskoval podruhé.

Druhá jmenovaná Rada dostala ode mne za úkol odstranit cenzuru v Čechách a v České televizi zvlášť. Jenže i druhá parta radních to odmítla se slovy »nám může poroučet jedině Evropská unie«, takže i oni přišli o oči. Zajímavé bylo, že je lidé v Čechách až na pár eurohujerů nelitovali. Na internetu se dokonce objevilo heslo: »Nic nového, slepí byli, jsou a budou!«

Mezitím však vznikla »Parlamentní komise pro vyšetřování teroristických útoků na svobodu slova v Čechách«, jak ji poslanci vzletně pojmenovali, Česká televize rozšířila obžalobu na »těžké ublížení na zdraví« a »terorismus« a ministr vnitra dostal vládní úkol »dopadnout toho hackera a teroristu stůj co stůj«.

Měl jsem se nač těšit!

------------------------ Poznámky:

  15 Osvědčená sovětská metoda z roku 1968. Když sovětští vojáci nemohli najít vypínač vysílače, zařízení prostě rozstříleli.

  16 Původně to mělo být kotě, ale šestinohé stromové kočky jsou příliš zaběhlé v jiné scifi. Ještě že si tam nezabrali všechny kentauridy (hawypidy) (viz mé scifi "Kentaurie" z roku 1966)

  17 Nenávistná a pokrytecká Hate Free Kultura

Errata:

11.08.2021 22:27