Vítej, návštěvníku!

Jezevčí nora

Mezitím se však stala jedna důležitá událost.

Zdenka úspěšně složila maturitu, ale místo aby nastoupila na nejbližší volné místo zdravotní sestřičky, splnila si své (a vlastně i mé) přání a nastěhovala se mi natrvalo do »Aládínovy jeskyně«. Skončilo napjaté období, kdy jí mohly hrozit výslechy na Policii. A protože jí už bylo osmnáct, mohli jsme se konečně vzít.

Byl jsem však »zločinec na útěku« a nemohli jsme si proto dovolit příliš okázalou svatbu. Pozvali jsme na ni z obou stran jen rodiče a Zdenčina bratra. Otázku svědků vyřešila Zdenka tím, že oslovila ve vsi dva bývalé spolužáky ze základní školy, kteří jí to ochotně slíbili. Měli čas právě na to, aby se společensky ustrojili, protože obřad jsme dohodli rychle a bez zdržování.

Rodina Nováčků trvala na tom, že svatba musí být stůj co stůj v kostele. Zejména paní Magda si to žádala, takže její muž pan Nováček dostal úkol sehnat kněze a dát otevřít kostel, odemykaný jen v neděli na mši. Farář se tomu sice podivoval, tvrdil, že před svatbou by měli snoubenci podstoupit nějaké kázání, ale ustoupil, když ho pan Nováček ujistil, že v tom případě by byla jen civilní svatba, protože to spěchá.

Mobilní telefon jsem zrušil už před půl rokem, ale obešel jsem se i bez něho. Stačilo mi zastihnout rodiče večer u televize, přerušil jsem jim program, objevil se jim na obrazovce a dohodl s nimi účast na svatbě. Maminka byla pochopitelně naměkko, ale táta nevypadal optimisticky.

„Poslyš, jak to sledujeme, nebojíš se, že do kostela vtrhnou těžkooděnci?“ zeptal se. „Zavařil sis pěknou polízanici, vážně mě zajímá, jestli tě nebudeme navštěvovat na Mírově!“

„Nemusíš se toho obávat,“ ujistil jsem ho. „Ještě se nenašel policajt, aby zatkl strážce, pokud to on sám nechce.“

„A není ta tvoje nastávající moc mladá?“ staral se ještě. „Já jen, aby si to do půl roku nerozmyslela!“

„Je mladá akorát,“ ujistil jsem ho. „Čekali jsme, až jí bude osmnáct, dál to nemá smysl. Rozmýšleli jsme se dlouho a navíc, slyšel jsi, co jsem v České televizi řekl o »genetickém počítadle«? To snad v Čechách neuvážené kroky se změnami partnerů pořádně zredukuje.“

„Nezdá se mi to,“ namítl táta. „Lidi si z toho většinou dělají šoufky. Máš nějakou jistotu, že je to tak, jak jsi říkal?“

„Mám, tati,“ řekl jsem vážně. „Co dělají mimozemšťané, to je vždycky míněné smrtelně vážné. Jestli jsi slyšel, že videa, která jsem ukázal, jsou natočená někde v Rusku, přijdu ti je ukázat domů. Kdo je viděl v originále, neodváží se o nich pochybovat.“

„No dobře, přijdeme,“ slíbil za oba. „Můžeš nás čekat.“

Organizace naštěstí klapla a během chvilky jsme si řekli své »Ano«. Následovala hostina u Nováčků, ze které jsme se omluvili »na svatební cestu«. Kdo by nás sledoval, zjistil by, že jsme došli jen k poustevně, ale kdo by nás sledoval kýrsekem, dozvěděl by se, že »svatební cesta« není tak krátká, jak vypadá. Prošli jsme se totiž po kamenité planině světa Figrozg v doprovodu šestinohého štěněte Punti. Která dvojice může tvrdit, že byla na svatební cestě v cizím vesmíru? Víme to sice o Dobryňovi a Nastasje, jenže od jejich svatební cesty je to dobrých pět set let, jak říkají Rusové, »tomu nazad«. A ti neměli svatbu tak utajenou, Dobryňa něco říkal o třech stovkách hostů!

Ve světě Figrozg ale nebylo hezké počasí. Šli jsme tam jen abychom mohli tvrdit, že jsme na svatební cestě byli mimo Zemi. Ale rádi jsme se vrátili. Zavřeme-li se teď do Aládínovy jeskyně, Policie nás nikdy nenajde. Mohla by nás vydírat jen přes rodiče, jenže ti o naší jeskyni opravdu nic nevědí.

Můžeme tedy přitvrdit…

Metoda použitá mimozemšťany v televizi CNN byla určitě ze všech nejbezpečnější. Vyžadovala jen použití jejich prostředku zvaného »tisori«, něco jako kýrseku o velikosti golfového míčku. Tisori vám promítne bez potíží do bytu vnitřek mořského akvária se žraloky, zobrazí na podlaze obýváku miniaturní sopku s valící se lávou a vytvoří obraz i tam, kde by skutečná přítomnost byla nezodpovědným a krajně nebezpečným hazardem.

Velryba v tělocvičně? Ovšem jen hologram!

Tisori nejlépe unikne pozornosti, když je vytvářený obraz mnohonásobně větší. Pro Manuscript není nemožné vytvořit tisori až na místě a po skončení produkce jej stejně nenápadně zrušit. Pro sledování okolí tisori je přitom vhodný i obyčejný kýrsek.

Dobryňa mi tisori připomněl, když nám gratuloval k naší svatbě. Pravda, měli jsme ji minimální, žádní hosté, jen rodiče, svědci, my a farář, ale gratulací jsme dostali z Ruska i z Čech plno. Gratulovali nám i Jacek Polak a Imrich, uznávaní zástupci mimozemšťanů v Polsku a Maďarsku. Pro strážce to byla vlastně první svatba strážců po Dobryňovi a Nastasje a pěti stech letech.

Když se to vezme nestranně, jedině v Čechách se strážce dostal do konfliktu se státní mocí, reprezentovanou státní Policií. Všude jinde to prošlo bez potíží. Státní orgány Ruska, Maďarska, Polska i Běloruska, kde už se strážci »odtajnili«, včas pochopily, že mimozemšťany musí respektovat. Potíže nevznikly ani v Indii, kde se první strážce »objevil« až po mně. I tak nás bude málo.

V televizi právě probíhal diskuzní klub za účasti několika pozvaných osobností, neboli »reality show« řízené moderátorem, když můj obraz znenadání vstoupil do světel reflektorů ke stolku, u kterého všichni seděli.

V prvním okamžiku pochopitelně všichni vyskočili.

„Nedělejte paniku, pánové, nekoušu,“ oslovil jsem je skrz můj obraz. „Bavte se dál, já se budu bavit také.“

„To je on!“ vykřikl moderátor. „Kde je Policie?“

„Nechte policajty na pokoji a pokračujte,“ vybídl jsem ho.

Posadil jsem se na židli, která se objevila přímo za mnou, byla totiž také jen virtuální. Mezitím přiběhli dva chlapi, zřejmě z ochranky. Moderátor debaty jim ukázal na mě a nařídil jim, aby mě »okamžitě vyvedli ze záběru a zadrželi, než přijde Policie«, ale zůstalo jen při jeho zbožném přání. Když po mně první chlap hrábl, aby mě popadl za rameno, ruka mu projela mým obrazem. Z mého pohledu to bylo zajímavé, protože mi najednou z ramene vyjela cizí chlupatá ruka, ale protože jsem ji očekával, nevyvedlo mě to z míry. Rozhodně ne jako ty dva chlapy, kteří dostali příkaz mě vyvést a zadržet.

„Vaše snažení je marné, pánové!“ otočil jsem se jen napůl dozadu. „Ani Policie si neškrtne. A cenzor, připravený přepnout debatu na nějaký starý záznam, má zdravotní problémy, oslepl, takže vás nepřepnul a nepřepne. Nenechte se prosit a pokračujte v debatě, národ se na vás dívá.“

Cenzora měla v rukou Zdenka. Právě mu přivolávala sanitku, oslepený chlap nedokázal bez očí vyťukat číslo na svém iPhonu, zmateně se snažil tápat ze své kanceláře aspoň na chodbu, jenže se nedokázal strefit ani do dveří.

„Tady nemáte co dělat!“ vyštěkl na mě moderátor. Vlastně jen na můj obraz, ale protože jsem měl nastavený kýrsek tak, aby snímal obraz v místě očí holografického obrazu, měl jsem dojem, že s nimi sedím u stolu. Moje dojmy se ovšem omezily na vjemy zrakové a sluchové, nevnímal jsem ruce goril z ochranky, které se nejprve snažily uchopit mě a vyvést a pak aspoň podtrhnout mi židli. Snažily se marně, ani židle se nedala uchopit.

„Jistěže nejsem pozvaný,“ připustil jsem. „Ale mám tady co dělat. Přišel jsem uvádět na pravou míru vaše dezinformace, nebo to řekněme rovnou česky, lži. Vyvést mě nemůžete. Jen si klidně dál povídejte, já vás nanejvýš občas opravím.“

„To je skandál!“ rozčiloval se jeden z pozvaných politiků.

„Skandál?“ opáčil jsem. „Ten přijde, až se národ dozví, co všechno jste si nakradl v době, kdy jste byl ministrem!“

„To je lež!“ vyskočil opět politik.

„Ale ale, nač se čertíte?“ usmál jsem se na něho. „Stačí se podívat na vaše daňové přiznání před vaším ministrováním a po něm a porovnat s vaším ministerským platem. Jak sám jistě víte, je tam rozdíl zhruba dvě stě milionů, který těžko vysvětlíte.“

„Já tady být nemusím!“ čertil se politik. „Tady se uráží!“

„Pravda neuráží, pravda obviňuje!“ opravil jsem ho. „Ale myslím si, že máme závažnější témata než pár zlodějen, i když za stovky milionů. Podívejte se, vážení, největším problémem jsou v Čechách mediální lži, štědře vyráběné všemi televizními štáby a všemi novinami, o rozhlasu nemluvě. Podotýkám, že jsem už za tyto lži oslepil dvě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Dal jsem jim ultimatum, aby zrušili cenzuru, jinak přijdou o oči, ale oni si raději dobrovolně vybrali slepotu, takže to nepomohlo.“

„Vy tady klidně přiznáváte své zločiny?“ obořil se na mě moderátor. „To je přece chucpe!“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Chucpe je ale spíš to, co roztrubujete do éteru vy. Jenže má trpělivost právě skončila. Dlouho jsem vás nechal žvanit nesmysly o mimozemšťanech, o kterých prakticky nic nevíte, nechal jsem vás zatloukat fakta o Třetí světové válce, která naštěstí pro lidstvo skončila téhož dne co začala. Chucpe je ignorovat důkazy, které jsem vám předvedl. Nemohu za to, že se mimozemské záznamy při konverzi do televizního signálu omezí na nedokonalý televizní signál, který by se falšovat dal. Originály se falšovat nedají. Pánové, strašně hřešíte na to, že se v Čechách zatím nic moc nestalo, ale ono se to děje skrytě!“

„Co se děje?“ vyštěkl moderátor.

„Myslíte si, že se Čechám vyhnul »pokles natality«, který dnes sužuje prakticky celý svět?“ zeptal jsem se ho.

„Žádná taková věc neexistuje!“ odpálil mě.

„Že ne?“ podíval jsem se na něho útrpně. „Konkrétně vás se to nedotklo, pravda. Nejste ženatý, takže vás netrápí, že jste úplně sterilní. Jenže to je už dnes problém pacientů, obléhajících ústavy pro asistovanou reprodukci. Ano, vážení, mluvím o »genetickém počitadle«, ze kterého jste si do dnešního dne hloupě utahovali. Prohlašovali jste je za »konspirační teorii«, jenže celosvětově je to děsivý problém. Lékaři před tím kapitulují, některé civilizační okruhy zcela vyhynou, jiné se zmenší na bezvýznamné. Ti, kdo si mé varování vzali k srdci, mohou být v pohodě, zato ti, kdo je ignorovali, mimo jiné i díky vašemu zlehčování, jsou dnes úplní eunuši. Kdyby si to větším dílem nezavinili sami, řekl bych, že je máte všechny na svědomí, ale vy jste k tomu jen přispěli.“

„A říkáte, že je to i u nás v Čechách?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nevztahuje se to ale na všechny lidi, proto se zatím zdá, že se nic neděje. Až na ty tisíce, kteří marně čekají pomoc od sexuologů a ústavů pro asistovanou reprodukci.“

„Myslíte, že jim lékaři nepomohou?“

„Nikde na světě to nevyřešili,“ řekl jsem. „A podle toho, co o tom vím, ani to nevyřeší. Lékaři tady narazili na mimozemskou vědu, stejně jako vojáci při pokusu vyvolat Třetí světovou válku. A marně se to snažíte zastřít, mimozemská věda je zkrátka o pár úrovní výš.“

„Co vlastně od nás mimozemšťané chtějí?“ zeptal se nevrle moderátor. „Co jim je do nás?“

„Chtějí nás udržet jako živočišný druh,“ odvětil jsem. „Asi jako když my stahujeme do moře velryby uvízlé na plážích. Jenže jim dáváme poslední dobou příliš velkou práci. Zkrátka jim také došla trpělivost a rozhodli se zachránit nás i proti naší vůli.“

„Genetickým počitadlem?“ odfrkl si pohrdavě moderátor.

„Mimo jiné i genetickým počitadlem,“ přikývl jsem. „Nebo tím, že odeslali do slunce přes šest tisíc nukleárních hlavic, které chtěli Američané naházet na Rusy. A s nimi tisíc letadel i s jejich elitními piloty. Američanům se nepodařilo zničit náš svět, naopak se dostali na černou listinu, což znamená rozsudek vyhynutí.“

„Vyhynutí?“ opáčil moderátor. „Tomu se ale říká genocida a je to nejtěžší zločin, co známe!“

„Není,“ řekl jsem. „Nejtěžším zločinem je rozpoutání války a těch už bylo přespříliš. Vyhynutí není »Boží trest za hříchy« ani »Alláhův trest za malou zbožnost«. To je nesmysl! Proč by Alláh za nedostatek zbožnosti trestal oddané přívržence, když netrestá nevěřící v Čechách? Ano, dá se to chápat jako trest, ale je to trest za nelidskost, chamtivost, za snahu urvat pro sebe co se dá, za přemnožení lidstva i za to americké heslo »my můžeme všechno«. Mimozemšťané jim zkrátka ukáží, že všechno nemohou. Zejména ne »kroutit ruce jiným zemím«.“

„Chtějí vyhubit Američany?“ zděsil se politik, který dosud neřekl ani slovo. „To ale zničí všechno vědění lidstva!“

„Pokud z vědění lidstva zmizí znalosti o jeho nejtajnějších zbraních, nebude jich škoda,“ řekl jsem. „Převáží skutečnost, že zmizí největší válečníci. A to bude jedině přínos.“

„Když mimozemšťané zničí Američany, změní rovnováhu sil ve světě,“ namítl první politik. „Nevyužijí toho ti ještě horší?“

„Kdo je horší než Američané?“ zeptal jsem se ho klidně.

„No třeba Rusáci!“ opáčil politik.

„Rusové nevyužili porážky Američanů, kteří přišli o svou leteckou elitu a o podstatnou část nukleární síly v Evropě,“ řekl jsem. „Hlupáci z toho dokonce vyvozují, že žádná Třetí světová válka nebyla, protože jinak by byli Rusové i v Čechách. Důkazy o Třetí světové válce však jsou a to na druhou stranu znamená, že Rusové asi nebudou ti nejhorší.“

„Chcete tvrdit, že Rusové nikdy nikoho nepřepadli?“ začal výhružně politik.

„Ale to se ví, že přepadali,“ přikývl jsem. „Stejně jako jiní přepadali Rusy. Ale stojí za zaznamenání, kdo v té době Rusům vládl. Carové? Od Petra Druhého je to Romanovsko-holštýnsko-gottorpská dynastie, takže cizinci. Kateřina Druhá Veliká byla dcera Kristiána Augusta Anhaltsko-Zerbstského a Johany Alžběty Holštýnsko-Gottorpské. To přece vůbec nebyli Rusové! Leninův otec byl Čuvaš s mongolskými kořeny, děd a matka Židé. Stalin byl Gruzínec. Maďary dal rozprášit Ukrajinec Nikita Chruščov, s Československým jarem zatočil další Ukrajinec Leonid Iljič Brežněv, který přepadl i Afghánistán. I Gorbačov, který málem Rusko potopil, byl po matce Ukrajinec. A všichni ti vládci Ruska Rusy dusili jak mohli. Možná proto zbylo v Rusku nejvíc strážců mimozemšťanů. A někteří z nich jsou tam už hodně dlouho.“

„A kolik strážců je ve Spojených státech?“ zeptal se politik značně jedovatým tónem.

„Žádný,“ odvětil jsem. „Mimozemšťané tam strážce škrtli.“

„To je dobře… nebo špatně?“ zeptal se opatrně moderátor.

„Pro svět asi dobře,“ pokrčil jsem rameny. „Mimozemšťané místním strážcům nedůvěřovali, zdálo se jim, že se svými krajany příliš souhlasí v otázce vedení válek. Rozhodli se dohlédnout na Spojené státy sami a podle toho, že se tam nerodí děti, se mi zdá, že to tam vzali hodně zostra.“

„Takže je to v podstatě otevřená invaze mimozemšťanů,“ shrnul to moderátor.

„Musíme být mimozemšťanům vděční, že zachránili celý náš svět před Třetí světovou válkou, zahájenou Spojenými státy,“ nesouhlasil jsem. „Američané dohled potřebují. I Rusko začalo stahovat vojska ze svých zahraničních základen. Má to snadné, základny má jen v Sýrii.“

„A další na Krymu,“ napověděl mi politik.

„Ta není zahraniční,“ připomněl jsem mu. „Ale zdá se, že Rusko bude odzbrojovat ještě víc. Teď ještě nemůže, je obklíčené ze všech stran, ale až stáhnou své vojáky i Američané, bude si to konečně moci dovolit.“

„Až stáhnou své vojáky Američané…!“ vyprskli smíchem všichni pozvaní i s moderátorem. „Vy tomu věříte?“

„Jistěže,“ přikývl jsem vážně. „Za dvacet let nebudou mít mladé vojáky a se zestárlými pupkáči nic nevyhrají.“

„Proč by neměli mít mladé vojáky?“ zarazil se moderátor.

„Protože se jim nerodí děti,“ zvážněl jsem. „Ve Spojených státech jsou všechny porodnice prázdné. Chybí jim novorozenci, za dvacet let nebudou mít rekruty. Budou rádi, když své stárnoucí vojáky stáhnou ze světa beze ztrát. Skoro všude jsou na ně pěkně nabroušení.“

„To, co nám říkáte, by byla noční můra celého lidstva,“ řekl druhý politik. „Amerika plná starců, o které se nemá kdo starat, to je zkrátka horror!“

„Byl by, kdyby to záviselo na nás lidech,“ souhlasil jsem. „Jenže já pevně věřím, že to mimozemšťané nenechají dojít až do takového konce. Není pro ně problém postarat se o všechny.“

„Obdivuji vaši víru,“ podotkl moderátor.

„To není víra, to je znalost věci,“ odvětil jsem.

V té chvíli se ale ozval typický řev »Policiééé!« a do studia vpadla banda zakuklenců. Řekl jsem si, že jim to tentokrát trvalo nějak dlouho, ale už tu byli zase. Pochopitelně se na mě vrhli, jenže narazili na nehmotný obraz, který je vyvedl z míry. Zkuste uchopit holografický obraz! Není to tak snadné, jak se to v první chvíli zdá.

„Pánové, v tom hluku se nedá debatovat,“ řekl jsem trochu zvýšeným hlasem. „Nicméně jsme to hlavní probrali. Teď mě ale omluvte, odcházím.“

Holografický obraz zaprskal a změnil se v jemný deštíček barevných jiskřiček.

Debata skončila.

Zdenka se zaučovala rychleji než já, ale bylo to tím, že jsem ji zaučoval já. Sám jsem se všechno nové učil z Manuscriptu, což dalo víc práce, především při vyhledávání. Zdence jsem to dával již setříděné a upravené jako na podnose. Ale co, když mě nedávno školili Dobryňa s Nastasjou, taky mi to dávali pěkně srovnané, abych se s tím nemusel mořit. A málo platné, musím jim uznat, také to se mnou pěkně urychlili. Tak rychle by mě to Přemek určitě nenaučil! Však se také zmiňoval o dvou stoletích…

Pověření funkcí mluvčího v Čechách mě zaskočilo mnohem víc. Nečekal jsem to, původně jsem dokonce brblal, že mluvčí má být jen jeden, takže to bude někdo ze starších a my mladší si ani neškrtneme. Když se naopak ukázalo, že o tuto popularitu nemají staří matadoři zájem a spadlo to na mě, zase bych brblal, kdybych si neuvědomil, že brblání v obou případech nemá smysl. No tak budu veřejně známý!

Horší bylo, že s tím bylo spojené pronásledování, jaké jsem ani ve snu nečekal. Rusové i Polák vstoupili do veřejných televizí hlavním vchodem jako nesmírně vážené osoby, kdežto já… začal jsem zřejmě jako slon v porcelánu, asi jsem měl začít opatrněji na internetu a ne se hned cpát do médií! Ale to všechno už zase patří mezi »kdybismy«. Zkrátka mě v Čechách nepřijali a basta!

Manuscript mě naštěstí dokázal spojit s internetem, i když mi každou chvíli přidělil jinou IP adresu. Zavedli to Němci, kteří dnes mezi strážci chyběli, zřejmě internet často navštěvovali. Na internetu jsem byl i dřív, ale teď už neoficiálně jako hacker. Proto jsem se rozhodl vystupovat zásadně pod svým pravým jménem. Když mluvčí, tak mluvčí, budu se k tomu hrdě hlásit.

Potíž byla v tom, že pro mě postupně přestaly být zajímavé všechny sociální sítě a platformy. Kdekoliv jsem se zaregistroval, všude mi rychle zrušili profil. Zaměřilo se na mě pár neziskovek, jako kdyby je úřad pro hybridní hrozby, nebo jiný xindl, pověřil úkolem »najít a zničit«. Zkrátka mě vždycky vyhmátli a zrušili. Sociální platformy se chlubí nezávislostí, ale politicky nadbíhají kde komu, aby měli cenzoři lehkou práci.

Nakonec jsem si založil web s vlastním diskuzním klubem, řízený Manuscriptem, kde jsem začal uvádět dokumenty. I když jsem některé protlačil do oficiální televize, tam se vždy jen krátce mihly, než je někdo »bdělý a ostražitý« smazal. Smazat můj web už nebyla tak snadná záležitost. Dalo se tam nerušeně diskutovat, ale jakékoliv pokusy škodit selhaly. Zkuste trollit proti inteligenci Manuscriptu! Zkuste vypátrat, na kterém serveru se nachází můj web! V obou případech pohoříte stejně. Jméno mého webu bylo ale brzy známé a web hojně navštěvovaný. Kde jinde se dostanete k dokumentům, pocházejícím prokazatelně od mimozemšťanů?

A postupně jsem tam začal zveřejňovat i další dokumenty. O zákulisních jednáních, podvodech a zlodějnách našich politiků, o korupci, úplatcích a bílých koních…

Jedna podstránka obsahovala seznam žalob, podaných na mě u více soudů v Čechách. A nebyly to lecjaké případy! Nejtěžší byly pochopitelně žaloby o ublížení na zdraví, podávané všemi oslepenými. Ti to jistě nepodávali sami, ale s podporou známých a úspěšných právníků. Většinou však šlo o žaloby pro trestný čin »pomluvy«, kdy mě postižení žalovali za »očerňování a ohrožení své dobré pověsti«. Velice zajímavé bylo, že mě soudy vždycky v mé nepřítomnosti a bez obhajoby bryskně odsoudily, ačkoliv to prakticky vylučuje spravedlivý rozsudek, ale nikdy se nesnažily zabývat tím, zda ty »pomluvy«, nejsou pravdivé a zda by neměly soudit spíš zlodějny, podvody a korupci. Tento přístup soudů je ale charakteristický po celém světě. Při odhalení velkých afér nikdo nezkoumá vinu odhalených lumpů, ale pátrá se po těch, kdo tu věc »vynesli« a ti jsou pak vyhazováni z práce a většinou také odsouzeni. To už je úděl »whistleblowerů«. Náš český Libor Michálek je ve světě neznámý, na rozdíl od Edwarda Snowdena, Juliana Assange a zejména Bradley Manninga, kde Spojené státy světu ukázaly, jaká mučení čekají každého, koho dopadnou.

Prozrazení podvodů a korupce znamená prozrazení státního tajemství se sazbou třicet let vězení a výš. Od vojenských soudů přece nemůžeme naivně očekávat spravedlnost, že…

Dole na této stránce byl uvedený neustále narůstající součet nepodmíněných trestů v rozsudcích, vynesených různými soudy v mé nepřítomnosti. Brzy přesáhl hranici sto let a stále narůstal, stejně jako výše mého dluhu za nesplacené odškodné a vymáhané pokuty, které s úroky a poplatky překročily miliardovou hranici.

Jsem nejtěžší zločinec v Čechách, vrahové proti mně jsou pouhá neviňátka.

A to všechno pro pravdu!

O něčem to ale svědčilo.

Dalo se čekat, že se soudy pokusí do toho zatáhnout i moje a časem i Zdenčiny rodiče. Soudci se asi domnívali, že mě mohou přes mé rodiče vydírat. A to se ví, že naše justiční mafie udeřila.

Záminkou bylo auto, které jsem rodičům koupil. Zabavili jim je jako »předmět pocházející z trestné činnosti« a hned je také zatkli, obvinili ze spoluviny a zajistili. Nedalo se nic dělat, musel jsem se o ně postarat. V Čechách to však nevypadalo dobře. Potíž byla, že jsem je nesměl vzít do »Aládínovy jeskyně«, ta musela zůstat neznámá. Ale když jsem se obrátil na Dobryňu, vyšel mi ochotně vstříc.

Podnikli jsme nájezd na zajišťovací věznici, kde oba čekali na soud. Pro kýrseky nebyl problém zmapovat prostředí a najít si slabá místa, kam se dalo udeřit. Zapojili jsme se do toho všichni, já se Zdenkou, Dobryňa s Nastasjou i Kaščej a Sergej Voronin, který se k nim přidal se slovy, že bezpráví v Čechách uráží jeho tisíce let trvající právní cítění. A kde se bezpráví stane pravidlem, stává se odpor proti němu povinností.

Tentokrát jsme si vystačili s pouhým přimražením. Já jsem bez odporu vstoupil do budovy věznice, přimraženým bachařům sebral klíče, otevřel cely a když mě rodiče poznali, vyvedl jsem je před budovu. Tam už na ně čekal Dobryňa, naložil je do jejich vlastního automobilu, vytaženého ze soudního skladu zabavených předmětů, a okamžitě vyjeli směrem na východ. Sergej Voronin zatím v Moskvě zajistil vyřízení žádosti o politický azyl včetně ubytování na utajeném místě mimo dosah našich tajných služeb a Kaščej zajišťoval volnou cestu i hladký průjezd pohraničními kontrolami. Prošlo to hladce, stačilo krátkodobé přimražení všech »překážejících« osob od vězeňské stráže, dopravních kontrol na cestách po celníky. Nepomohlo zmobilizování Policie po celém území Čech. Vysílačky byly rychlejší než auto, ale přimražení hlídek to vyvážilo. Táta sice brblal, že to špatně skončí, ale uznal, že v současných Čechách to proti justiční mafii jinak nejde.

Uvažovali jsme vzít s sebou při jednom i rodinu Nováčků, ale od toho jsme upustili. O Zdence nikdo nevěděl a Nováčkovi byli zatím mimo podezření. Nebyl důvod na ně upozorňovat.

A to se ví, že mi celou tu akci soudy později »přišily« jako »maření úředního výkonu« a navíc »všeobecné ohrožení«, i když jsme vlastně nikoho skutečně neohrožovali.

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Bylo by naivní čekat, že justice v Čechách plýtvá rozsudky, pokutami a dluhy a nepokusí se aspoň něco z toho získat. Prvním zabaveným majetkem byl majetek mých rodičů. Zabavili všechno kromě ještě nedoplacené hypotéky a dluhů za dodatečně napařené pokuty. Předtím si moji rodiče nežili úplně žebrácky, ale teď byli bezdomovci s milionovými nesplatitelnými dluhy. Zkrátka měli dost důvodů z azylu se nevracet. V Rusku se jim nežilo nejlépe, ale ubytování i nějaký státní příspěvek získali, dalo se s tím vyžít, jen stesk po domově jim nikdo nevyčíslil. Na to, že byli nevinní jako lilie, by se jim ale v Čechách dařilo podstatně hůř.

Pak ale přišel na řadu můj dům zvaný poustevna. Ovšemže se soudy ihned přihlásily »o svá práva«, jenže neuspěly, protože první slovo zde měla pořád Policie.

Při pátrání po mém úkrytu policisté nejprve rozebrali do poslední kostky domek. Tím si nepomohli, za domkem narazili na kompaktní skálu bez jediné trhlinky. Normální člověk by tady hodil ručník do ringu a odtáhl, ale Policii velel horlivý důstojník, který si usmyslel, že tady skrýš prostě musí být a aby to dokázal, rozhodl se odstřelit skálu a tak by moji skrýš objevil. Aládínovu jeskyni krylo zhruba šest metrů skály, ve které byl tunel, nedávno ještě rozšířený. A když začali přivolaní důlní odborníci navrtávat díry pro nálože, zjistili další podezřelou skutečnost.

Skála se nedala navrtat.

Klasické důlní vrtáky s diamantovými korunkami klouzaly jako po oleji a nedostaly se do skály ani na pět centimetrů. Ovšem pro důstojníky od Policie to bylo potvrzení, že se tu něco skrývá, co musí odhalit stůj co stůj.

Manuscript měl ke své obraně dost prostředků, jenže silové řešení by přineslo jen stupňování použité síly. Manuscripty však měly i pro takové případy brilantní řešení, i když je v celé historii lidstva ještě nepoužily. Krátce po zahájení vrtných prací, když už bylo jasné, že neúspěchy Policii neodradí, mi Manuscript prostě nařídil opustit i se Zdenkou Aládínovu jeskyni do Figrozgu a počkat tam ve stanu na výsledek. Se Zdenkou a s fňukajícím Punťou jsme tak strávili romantickou noc ve stanu v cizím světě a druhého dne kolem poledne jsme se už směli vrátit.

Vesmírný tunel vedl opět do naší Aládínovy jeskyně, kde bylo všechno jako předtím. Tajné dveře, sluj s Manuscriptem, ale i chodba ven. Jediný rozdíl byl v tom, že po otevření venkovních tajných kamenných dveří jsme vystoupili do trhliny mezi dvěma skalními sloupy v neobývaných skalách a od původní jeskyně nás dělilo třicet kilometrů.

Někdy je vhodný ústup jistější než silové přetlačování.

Judo

Japonci takovému postupu říkají »princip Ju«. Uhnout síle protivníka a ještě ho tím směrem postrčit, jen ať si vlastní silou rozbije svůj nos. Japonci to dotáhli až do takové dokonalosti, že tento princip vyučují na vysoké škole ju-da Kodokan.

Toho dne se důlním odborníkům konečně podařilo navrtat díry pro nálože a po jejich odpálení se skála rozvalila. Odborníci však po ohledání odstřelu vyloučili jakékoliv přírodní i umělé dutiny, na místě zůstalo jen mnoho poměrně kvalitního pískovce, vhodného jako stavebního kamene.

Rozehnání demonstrace ekologů, protestujících proti tomu »neuváženému, zbytečnému a barbarskému zásahu do přírody«, bylo už jen třešničkou na dortu.

Policie vší silou udeřila do prázdna.

Errata:

11.08.2021 22:27