Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Glychilti

Dobryňa s Nastasjou nás navštívili nečekaně. Přerušili kvůli tomu i pokládání další »železné opony« napříč Evropou. Zdenka je viděla už při jejich minulé návštěvě, takže se s nimi přivítala jako se známými.

„Měl jsi úžasný čich!“ pochválil mě Dobryňa, když jsme se přivítali. „Tisíce let na koních jezdíme po Rusi širé, až teď jsme je za motocykly vyměnili, celou dobu nám to vyhovovalo, ale teprve »glychilti« je vhodná doprava strážců v dalším tisíciletí!“

„My jsme to přece také hledali, ale marně,“ řekl jsem.

„Hledali jste špatně,“ řekl Dobryňa. „»Glychilti« je služba, ne předmět. Nemůžeš ji postavit někam do kouta. Je to něco jako mezi hmotnými částicemi foton. Přestane-li se pohybovat, zmizí. A stejně tak »glychilti«. Nemá smysl hledat ji mezi předměty.“

„Hledali jsme to jako službu!“ odmítl jsem jeho vývody.

„My jsme ji nehledali, ale zeptal jsem se Machjů,“ pokrčil rameny Dobryňa. „Stačilo znát jméno, pak už se to v Manuscriptu najde včetně návodu.“

„No dobře, hledali jsme špatně,“ přijal jsem to. „Nenapadlo mě zeptat se, asi mám pořád před nimi moc velký respekt. Ale jak se to tedy používá?“

Dobryňa nebyl tajemný jako Manuscript a vysvětlil nám to rád. Řízení glychilti bylo naštěstí vrchol jednoduchosti. Byla to vlastně jen bublina silového pole, občas se chovala jako hmota, jindy jako vlnění. Do glychilti se nenastupuje, vytvoří se vždycky kolem pasažérů, jen by měli být aspoň přibližně shromáždění do houfu, u větších skupin do dvoj- až čtyřstupu. Z toho je zřejmé, že glychilti nemá ani pevný tvar. Může to být jednoduchá bublina pro jednoho, ale i dlouhý airbus bez křídel. Snadná je i pilotáž. Prostě se pomocí kýrseku určí cíl a glychilti tam doletí, jen v cíli ještě vyžaduje bližší určení přistání.

Pro záchranu dětí to bylo ideální.

Pak už nám to šlo jako po másle. I kdyby Němci schovali ty děti na severní pól, neochránili by je. Napadlo mě, jak by s tímhle měli snadný život únosci a vyděrači. To by byla prostě katastrofa. Pozemskými prostředky bylo glychilti nedostižné.

Během jediného dne jsme všechny české děti vrátili jejich pravým rodičům. To se ví, ti by nás samou radostí umačkali, ale nedali jsme jim šanci. Šlo to ráz naráz. Navštívit matku – spolu s ní do Německa – s dítětem do Čech. K Němcům jsem přiletěl jako blesk, s využitím momentu překvapení krátkodobě přimrazil strážce, matka si přivolala dítě a odnesli jsme je. Němcům proti nám nepomohly ani protiatomové bunkry. Vždycky jsem dokázal otevřít i tlusté pancéřové dveře, navíc jsem měl díky kýrseku přehled, kdo se kde uvnitř nachází a na koho si musím dát pozor. Zdenka mi pomáhala vyhledávat současný pobyt dětí a já jsem pro ně létal. Glychilti dokázalo odstartovat i zevnitř budov a když to nešlo dveřmi, promáčkli jsme se ven oknem.

Škodami jsem se nezabýval. Považoval jsem je za součást trestu za únosy našich dětí. Naopak jsem se nezdržoval trestáním únosců. Jacek měl pravdu, stačí, že jim děti zmizely.

Ale i Dobryňa měl pravdu. Děti se staly tím nejcennějším, co dnes který národ má. A nemít děti? Mimozemšťané to nikdy naplno neřekli, ale je to hodně krutý trest. Bylo dobře, že to řídili právě oni. My bychom se toho kroku kvůli těžkým výčitkám ani neodvážili, i když jsme cítili, že byl nutný. Svět už nikdy nebude takový jako donedávna!

Mimozemšťané zkrátka udělali všechny nepopulární kroky za nás a my jsme se zabývali jen drobnými důsledky. Doufejme, že to tak bude lepší!

Video zničení bitevního vrtulníku Bundeswehru oblétlo pro výstrahu svět a ani Američané, ani Evropská unie si už netroufli překročit nové hranice silou. Pořád se snažili na nás cenit zuby, pořád trvali na »dodržování smluv«, jenže Česká republika jim vzkázala, že smlouvy musí být uzavírány dobrovolně. Ty, co se nám pokoušejí mocensky vnutit, jsou bez našich podpisů! Tomu se ale říká diktát a ten, lisabon nelisabon, neuznáváme.

V Čechách se všechno postupně stabilizovalo. Pravdou je, že jsme se nechovali demokraticky. Jako mluvčí mimozemšťanů jsem navštívil Parlament, kde jsem poslancům už jen suše sdělil, které zákony musí zrušit a které zavést. Nedivil jsem se ani, že se zpočátku cukali. Aby jim nějaký mladíček diktoval něco, s čím oni sami nesouhlasili? Jenže jim to nebylo nic platné. Svědomí mě přitom nijak netrápilo. Naši poslanci byli tak jako tak loutky, převzal jsem jen roli loutkovodiče. Předtím poslouchali na slovo Brusel, to jsme jim zkrátka odstřihli a poslouchali teď nás.

Až jsem se toho někdy hrozil, jaký bych byl despota, kdyby to záleželo jen na mně!

Naštěstí změny nepocházely jen ode mne. Dohadovali jsme je mezi všemi strážci Evropy. V Evropě jsme měli se Zdenkou všeho všudy dva hlasy a většinou rozhodovali ti staří. Hlavní slovo mezi nimi měl Sergej Voronin. Měl v malíčku všechny právní systémy Evropy, věděl kde jsou jejich slabá místa a uznávali ho všichni. A jak jsme je mezi námi dohodli, tak jsme je postupně vnucovali zemím, kde jsme žili.

Nejsou ale zákony jistým druhem smlouvy? Nebyl to tedy od nás diktát? Jistěže byl! Připomeňme si však, že dnešní zákony vznikly pod diktátem Evropské unie a my jsme jen ty pokřivené paragrafy napravovali.

To se ví, že si toho Západní Evropa hned všimla a spustila svou propagandu.

Skutečnost však byla, jako obvykle, těm titulkům vzdálená. Reformy nepřicházely z Ruska, naopak Rusko přebíralo reformy z Polska, Maďarska a drobet i naše. S nepatrným zpožděním je přebírali i strážci v Indii a v Číně, ale nenutili jsme jim je, prostě se jim líbily. Ani mimozemšťané proti nim neprotestovali. Kdyby se to stalo, hned bychom se zamysleli, kde jsme udělali chybu.

V žádném případě nešlo o obnovu Sovětského svazu, natož »plíživou«. A jádro Evropské unie nevzdorovalo Ruskému tlaku, neboť jsme na nikoho žádný tlak nevyvíjeli. Neměli jsme k tomu důvod. Západní Evropa byla pod správou mimozemšťanů a byla zřejmě odsouzená k zániku. Pro nás už nebyla zajímavá a necítili jsme oprávnění tam zasahovat. Výjimkou byl návrat zavlečených českých dětí, ale to nám mimozemšťané zřejmě tolerovali.

O diktátu z Ruska se rozhodně mluvit nedalo. Byl to tedy diktát mimozemšťanů?

Ano, to je zcela správné pojmenování. Mimozemšťané nám vnucovali normy chování, jaké bychom měli mít i sami od sebe. Jenže naše zákony měly k ideálům nebetyčně daleko. Důkazem jsou války, které lidé téměř nepřetržitě vedli. A když v poslední válce mimozemšťané lidstvo zachránili, měli právo vnutit nám takové zákony, aby další války znemožnily.

Uznávali jsme právo každého člověka na vlastní názor. A to se rozumí, většina lidí byla proti nám. A nejen ti, nad nimiž visel Damoklův meč hrozby vyhynutí. Nesouhlasili s námi ani všichni na naší straně hranice, tvořené gledointy. Když se ale neziskové organizace v Čechách opovážily veřejně navrhnout »dobročinnou akci«, spočívající v »dobrovolném věnování našich nadbytečných dětí strádajícím sousedům«, narazily na naprostý nezájem. Bylo to přece jen něco jiného než darovat nadbytečné potraviny, šaty nebo boty. Ti, kdo by své děti lhostejně někomu věnovali, je teď sami neměli. A rozdávat z cizího? To přece není tak chvályhodné a vždycky to vzbudí odpor.

Právo na vlastní názor jsme lidem nebrali, avšak neuznávali jsme nikomu právo na násilí. Tím jsme se lišili od všech režimů před námi. Nechávali jsme mluvit každého jak chtěl a co chtěl, i když při tom plamenně vyzýval k násilí. Ale běda každému, kdo se opováží násilí skutečně použít! Tvrdili jsme, že se lidé musí už konečně zbavit stádního chování! To ať přenechají zvířatům, ale člověk se za své činy musí zodpovídat.

Největší průlom jsme proto museli udělat do justice.

Jedním z největších zločinů je požadavek, aby justice byla naprosto nezávislá. Kdyby to měla být nezávislost na politice a na politickém státu, bylo by to správné, jenže katastrofou bylo, že se to »podařilo« přehnat do opačného extrému a soudci přestali být závislí i na zákonech a na zdravém rozumu, což rozhodně správné nebylo. Právníci navíc prosadili zásadu, že musí být extrémně dobře placení, aby nebyli korumpovatelní. Což je další nesmysl, dávno správně pochopený gangsterem Al Caponem, když tvrdil: »Úplatek není věcí cti, ale pouze výše sumy«. Výsledkem totiž bylo, že se právníci všude ve světě stali státem uznávanou a zcela nedotknutelnou Mafií.

Dobrá, ale co s nimi? Někdo soudit musí a nás Strážců je na to málo. Museli jsme proto vystačit s těmi dosavadními, jen měli konečně soudit spravedlivě. Věděli jsme, že to nebude snadné, ale jiná cesta nebyla. Než doroste nezkažená generace právníků, musí soudit mafiáni, jen je třeba zajistit dvě věci: aby stará generace nezkazila mladou a aby i současní justiční mafiáni začali soudit spravedlivě.

To první měly zajistit právnické fakulty, řízené až doposud mafiánskými metodami. Právnické fakulty jsou všude ve světě pověstné podvody. V Čechách se na veřejnost dostalo vědomí jen o pověstné špičce ledovce. Plzeňská právnická fakulta »proslula« prodejem titulů bez odpovídajícího studia, tak tam »vystudovala« i většina »profesionálních politiků«. Z právnické fakulty v Praze na veřejnost prosákly podvody s přijímacími zkouškami. Byl to jistě vynikající začátek kariéry novopečených juristů – podvod již na vstupu do školy!

To druhé, totiž dokázat, aby i současní soudci začali soudit spravedlivě, se na první pohled jevilo jako stejná Sisyfova práce.

Přitom se oboje dalo řešit podobnými prostředky.

Dosavadní praxe řešení soudních přehmatů i vyložených justičních zločinů byla zcela nesmyslná. Když došlo po nějakém nespravedlivém rozsudku k odvolání, odvolací soud často uznal, že »došlo k porušení zákona«, ale vadný rozsudek vrátil soudu, který »porušil zákon«. Jako kdyby vracel ukradenou věc zloději, aby ji poctivě vrátil majiteli.

To se rozumí, že se poslanci zdráhali podpořit zákon, který by znamenal citelný postih soudců po takovém »přehmatu«. Soud který vynese vadný rozsudek zkrátka zaplatí pokutu ve výši dvou měsíčních platů všech, kdo se na zmetku podíleli. Při obrovských platech soudců to byla hodně citelná pokuta. A pokud se prokázal úplatek, byla výše pokuty ještě dvakrát vyšší!

Největší potíž je jistě s prokazováním úplatků. Bez kýrseku je to bezesporu nadlidský úkol. Jenže kýrsek vnáší do vyšetřování úplně jinou dimenzi. Když se dá kýrsekem zpětně zobrazit téměř cokoliv, včetně zvukového doprovodu, je problém jen v soudním uznání záznamů z kýrseku jako důkazu. Záznamy z kýrseku jsou totiž tak dokonalé, že se nedají falšovat žádnými pozemskými prostředky. Falšovat můžete fotografie, film i zvukové záznamy, na filmových tricích je přece založené celé odvětví filmového průmyslu, to ale u kýrseku neplatí. Kýrsekem můžete pořídit záznam z různých úhlů, ale na zaznamenaném ději nezměníte ani mrknutí. Záznamy kýrseku jsou prostě korunní důkaz. V Čechách jsme však museli nařídit soudcům zákonem, aby je přestali podle své libovůle zpochybňovat. Když soudce vynese vadný rozsudek navzdory svědectví kýrseku, dopadne nejhůř on sám. U případů, kde soud ignoroval záznam kýrseku, nekončí úspěšné odvolání jen pokutou, ale okamžitým a doživotním odvoláním provinilců.

Ignorovat důkazy z kýrseků se zkrátka nevyplácí.

Damoklův meč záznamů z kýrseků, obrazně řečeno, začínal viset i nad advokáty a nad učiteli právnických fakult. Podvody se zkrátka nesmí trpět nikomu.

Ani právníkům však nebereme právo na nesouhlasný názor, pokud nepřekážejí dopravě a volnému pohybu nezúčastněných osob před budovou Parlamentu.

Otázkou je, zda jim Parlament vyhoví.

Errata:

11.08.2021 22:27