Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ať sousedovi chcípne prase!

I když jsme s rozhovory o oddělení nepokročili a formálně jsme byli pořád členy, od Evropské unie jsme se již oddělili.

I když skončily veškeré dotace, příspěvek do Unie jsme dál platili v plné výši. Evropská unie uvalila na české výrobky cla, aby omezila náš vývoz, ale zisky z německých podniků nerušeně proudily z Čech do Německa a nikdo tomu nebránil.

I když se Němcům v současné době dařilo, turistický ruch do Čech téměř ustal. Bývali dřív na první příčce, teď jejich místo zaujali Číňané. Ne že by Číňanů v Čechách přibylo, ale zmizeli Němci. Také Češi se přestali vypravovat do Německa. Rodiny by tam mohly přijít i o děti a obecně tam zavládla nevraživost i vůči jednotlivcům. Německá Policie začala Čechům dávat likvidační pokuty za kdejaké malicherné prohřešky a když nemohli na místě zaplatit, zabavovala jim automobily. Několik desítek turistů se muselo do Čech vracet pěšky, další už to raději ani neriskovali.

Závist je zlá vlastnost!

V této nejméně vhodné chvíli se navíc plně projevila hrubá chyba České národní banky. Tak dlouho uměle oslabovala českou měnu tištěním nekrytých českých bankovek a jejich prodejem mimo Čechy, až se z nich stala časovaná bomba. Jakmile se jich zahraniční majitelé začali zbavovat, nekryté peníze se vrátily do Čech, způsobily v Čechách hyperinflaci a většina lidí tak přišla o své úspory.

Češi se jako obvykle v těžkých časech opět rozdělili na dva protichůdné tábory. Velká část bezdětných si říkala »unionisté«. Ti odchodu z Evropské unie hlasitě litovali a začali agitovat pro pokorný návrat pod její křídla. Rodiny s dětmi byly ovšem proti a logicky argumentovaly, že by byl návrat spojený s povinným odebíráním »nadbytečných« dětí. Unionistům se však tato cena zdála docela přijatelná a oba tábory se prostě nemohly shodnout. Utěšovalo nás, že podobné problémy měli i Slováci, Maďaři a Poláci. Jenže u těch národů měli zastánci rodin jasnou převahu, kdežto v Čechách se zdálo, že převažují unionisté. Začali nahlas volat po referendu a když je neprosadili, vyzvali mě jako zástupce mimozemšťanů na televizní duel, kde by se podle nich mělo ukázat, kdo má pravdu.

Když duel, tak duel, řekl jsem si. Výzvu jsem přijal, ale jen napůl. Pro jistotu jsem se tam totiž nevypravil osobně, ale pouze v podobě holografického obrazu. Kdo dokáže vyměnit za nejistou životní úroveň děti, ke všemu ne jeho vlastní, tomu se nedá věřit, že své požadavky neprosazuje jen slovy. Dosavadní pořady České televize napovídaly, že zdejší zaměstnanci jsou unionisté a budou svým nepokrytě fandit. Požadoval jsem aspoň, aby za unionisty mluvil jediný zástupce, aby neměli tak výraznou početní převahu.

Připravili pro nás dvě tribuny, za nimiž jsme měli stát. Proti mě stál vybraný mluvčí za unionisty s krásným českým jménem Ferdinand König a pohledem do hlediště jsem pochopil, že v něm není jediný zastánce českých rodin. Inu, vyváženost! Moderátor se jakž takž snažil udržet aspoň zdání pořádku, ale jen mikrofon se zesilovačem mu dával šanci překřičet bouřící osazenstvo sálu.

První překvapení mě ale čekalo hned na úvod. Moderátor mě představil divákům jako »kolaboranta mimozemské okupační armády« a v sále se okamžitě strhl dlouhotrvající pískot a bučení, že nebylo slyšet ani slovo. A když pak představil mého protihráče jako »typického Evropského vlastence«, rozezněl se sál naopak pochvalným potleskem, aby bylo předem jasně znát, komu mají diváci České televize fandit.

Kdybych něco podobného neočekával, měl bych asi nárok pořádně se urazit, ale naštěstí jsem se před duelem tajně účastnil porady vedení České televize, takže jsem věděl, jakou taktiku si vymysleli. Tohle ještě nebylo nejhorší. Horší bylo, že moderátor diváky v sále dirigoval, jak se mají chovat. Roztažené prsty pravé ruky měli chápat jako začátek potlesku a zaťatou pravou pěst jako pokyn k protestnímu bučení a pískotu. Asi kdyby nepochopili, jak se mají chovat bez tohoto dirigování. Celé to vyznělo jako dobře připravené divadlo. A kdyby přece jen něco neklaplo, byl vedle ve střihačské kabině připravený cenzor s obvyklou zpožďovací smyčkou, připravený přenos kdykoliv přerušit reklamou, aby to diváci u televizorů hned nepochopili jako cenzuru.

Připravení byli dobře, ale já také.

Jak jsem čekal, moderátor dal první slovo Ferdinandovi Königovi.

„Musí to být hrozný pocit vědět, že zrazujete nejen vlastní národ, ale celé lidstvo, že?“ zaútočil na mě a zvedl tím frenetický potlesk celého sálu.

„Necítím to tak,“ odvětil jsem, když potlesk trochu utichl.

Jenže současně s mým prvním slovem začal sál hlučet ještě víc, až nebylo slyšet ani slovo. Podle moderátorovy zaťaté pěsti to bylo jasně zaměřené k mému umlčení. Jenže to už z našeho doupěte zasáhla i Zdenka. Hned na začátku vyřadila přimražením cenzora a zrušila čekací smyčku, teď navíc přerušila zvukovou linii a vřadila místo ní jen to, co jsem říkal – beztak jsem to říkal vstoje v našem doupěti, aby se můj obraz i zvuk přenesl do sálu. A tak, zatímco dvě kamery zabíraly řvoucí sál a jedna jediná se zaměřila na mě v očekávání, jak se na to budu tvářit, pokračoval jsem klidně, jako by se nechumelilo.

„Záchrana lidstva není zrada…“ mluvil jsem úplně klidně dál. V sále mě ovšem neslyšeli, už protože dělali všechno, aby mě umlčeli, jenže televizní diváci slyšeli řev davu jen jako slabý šum v pozadí a moje slova šla do éteru srozumitelně.

„…za zradu vlastního národa považuji snahu odebírat lidem děti, kterých je poslední dobou ve světě nedostatek.“

Můj duelant ovšem tato slova neslyšel, ve řvoucím sále jim nebylo rozumět. Jakmile jsem zmlkl, dal mu moderátor pokyn a současně gestem utišil dav v sále. Poslechli ho okamžitě, měli to dobře natrénované a byli kromobyčejně disciplinovaní.

„Nemáte na to co říci, že?“ vyjel si na mě pan König.

„Ale mám,“ odvětil jsem, jenže současně s povelem, který opět spustil řev v sále, i když mi nevadil. „Nacvičili jste si, jak mě umlčet, ale televizní diváci mě slyší dobře, takže si mohou udělat správný úsudek o trapné jednostrannosti tohoto pořadu.“

Moderátor i můj protivník mě nechali mluvit v dobré víře, že mi nikdo nerozumí ani slovo. Zřejmě si mysleli, že jsem se rozhodl znemožnit se. Když jsem umlkl, dal moderátor opět slovo panu Königovi současně s povelem k davu, aby ho nerušil.

„Na vašem místě bych se hanbou propadl!“ špičkoval dále König. „Musíte mít opravdu hroší kůži, když jdete proti celému národu! Platí vás aspoň mimozemšťani dobře za vaši zradu?“

„Chcete-li se propadnout hanbou, proč tu ještě stojíte?“ usmál jsem se při pomyšlení, že ten nafoukaný panák ještě netuší, jak se věci mají a myslí si, že mluví jen on.

„Musíte mít opravdu hroší kůži, když jdete proti celému národu!“ vrátil jsem mu jeho vlastní slova. „Bandu v tomto sále nepovažuji za celý národ, ale za najatou klaku dirigovanou panem moderátorem. Televizní diváci mě slyší dobře a jistě si všimli, že se mě klaka v tomto sále pokouší umlčet vždycky když jim pan moderátor ukáže zaťatou pěst. Pokoušíte se naservírovat národu, že nemám co říci, ale jen se ztrapňujete.“

Dav řval přesně podle povelů, netušíc, že se televizní diváci soustřeďují na moderátorovy ruce a zjišťují, jak je Česká televize chtěla vodit za nos.

„Vaše nezodpovědné a neváhám říci, zrádné počínání, které nás odděluje od vyspělých zemí Západu směrem k zaostalému Rusku, by mělo být po zásluze exemplárně potrestané!“ zmohl se pan König na trochu rozvinutější větu, po níž se v sále rozpoutal bouřlivý potlesk, který na povel přešel v pískání a bučení, jen co jsem otevřel ústa já.

„Zradou národa by bylo prodat naše děti za chomout, do kterého nás vyspělé země Západu zapřahují,“ přitvrdil jsem. „Rusko s tím nemá nic společného. Rusové mají svých starostí víc než dost a o nás nestojí. Víme, že odtržením od Evropské unie naše životní úroveň klesla, ale to je způsobené tím, že nás bývalí partneři začali nevybíravě dusit. Zavedli proti nám cla, nutí nás platit, aniž bychom za to něco získali, kde mohou, šikanují naše lidi a dokonce k nám už vyslali lupičská komanda na lov dětí. To jen ukazuje jejich vztahy k nám. Oddělit se od té vlčí smečky je jediná možnost, jak náš národ zachovat. Jestli by mělo být něco exemplárně potrestané, pak je to snaha prodat naše děti za jejich chomout. Vám v sále to nedošlo, beztak o pravdu nestojíte, ale lidé u televizorů si to jistě v hlavách přeberou.“

Až jsem se divil, jakou mají ti lidé v sále výdrž. Že už je od toho bučení nebolí ústa? To se tu ale sešla sebranka!

Jenže v té chvíli mě z transu vytrhl Rudolf, strážce od Plzně.

„Vašku, útočí na nás Němci!“ sděloval mi telepaticky.

„To snad ani nejde,“ odvětil jsem mu rovněž telepaticky.

Překvapením jsem umlkl i na duelu, kde to pochopili jako že už nemám co říci a na povel moderátora přestali bučet. Ale já už jsem byl duchem u Rudolfa.

„Od Německa nás přece dělí gledointy, přes ně se nikdo nedostane, leda přes těch pár hraničních přechodů anebo letecky,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že Rudolf o gledointech jistě také ví.

„Použili oboje,“ vysvětloval mi. „Obsadili naše hraniční přechody, projeli tudy s tanky a nad nimi vytvořili letecký most s výsadkáři! Na letiště v Ruzyni dopravili své tanky letecky, to už není žádná legrace!“

„To už tady bylo,“ řekl jsem. „Obsadili nás jak Němci, tak i Rusové!“

„Jenže Rusové tady nestříleli jako divá zvěř!“ přerušil mě. „Tihle střílejí! Naši maňáskovou armádu smetli letecky už během prvních deseti minut. Teď bombardují naše města, hlavně sídliště a střílejí civilisty! Nikdo nemá tušení, kolik máme mrtvých, ale budou to tisíce!“

„To je ale válečný zločin!“ vybuchl jsem.

„Jistě,“ souhlasil Rudolf. „Ale co s tím uděláme? V Čechách jsou jich desetitisíce, munice mají dost a pořád střílejí!“

„Úplně uzavřu hraniční průchody a zvětším výškový dosah gledointů, tím Němce od nás spolehlivě oddělím! A pak se do nich pustíme. Machjové nám přece obranu povolují! Řekl bych, že nám na to postačí přimrazení!“

„V tom je můžeš nechat sotva čtvrt hodiny!“ připomněl mi.

„Až se proberou, budou už v želízkách!“ řekl jsem. „Pak si s nimi poradí i Policie!“

„O tom bych pochyboval,“ řekl Rudolf. „Na více místech se k nim naši policajti přidali.“

„A sakra!“ uklouzlo mi. „No, dáme se do nich! Kde nestačí přimražení, přitvrdíme! Oslepení na rok je důkladnější. Umíš to, ne? A kdo se k nim přidá, na toho sedí paragraf o vlastizradě a za to je za války pěkně mastný trest!“

„Dobře, dám se do nich!“ vzdychl si Rudolf. „Oslepení jsem nikdy nepoužil, ale snad to zvládnu. Jen je nás na ně trochu málo! Poláci nám nepíchnou, mají stejný problém, Němci vtrhli i k nim! Nebude lépe pozvat si na pomoc Rusy?“

„Rusy? V žádném případě!“ odmítl jsem. „Předhazovali by nám to ještě dvě stě let!“

„Kdo?“ opáčil Ruda. „Ti, co sem pozvali Němce?“

„Myslíš, že to bylo na pozvání?“ zarazil jsem se.

„Koordinované to bylo. Jak jinak vysvětlíš, že se k nim tak ochotně přidali naši policajti?“

„No, uvidíme!“ ukončil jsem to. „Začneme. Hrrr na ně!“

Ruda pamatoval husity, tomu to zvedlo elán!

„Máš pravdu!“ okřál. „Hrrr na ně!“

Sál v televizním duelu mezitím oslavoval jakousi – podle nich vtipnou – hlášku pana Königa a všichni čekali, jak mě umlčí řevem, jen co otevřu ústa. Jenže já jsem považoval televizní duel na pozadí posledních událostí za bezpředmětný. Zdvihl jsem ruku a protože sál na to reagoval ještě větším křikem, zařval jsem tak hlasitě, až jsem všechny překřičel. Stačilo pořádně zesílit zvuk.

„Konec duelu!“ prohlásil jsem. „Napadli nás Němci! Dostal jsem právě zprávu, že je Česká republika ve válce s Německem.“

„Hurááá!“ ozvalo se hromové jásání v sále.

Takže unionisté jásají, když někdo naši zem přepadl? Není to přiznání k vlastizradě? Počkejte, darebáci, na vás si posvítím! Ale teď na to není čas. Obrátil jsem se přímo do televizní kamery s výzvou pro televizní diváky.

„Občané! Jsme ve válce! Napadli nás Němci, jako vždy bez vyhlášení války. Střílí civilisty, ženy a zejména děti! Odzbrojíme je, ale nebude to hned! Nevycházejte proto z domů, zabarikádujte se v nich! Barikády nikoho nezachrání, ale každá minuta zdržení je dobrá! Obracím se na Policii České republiky! Nevyhledávejte přestřelky s okupačními vojáky! Nechte nám je! Až je oslepíme, nebudou nebezpeční. Chovejte se k nim pak rytířsky, nebijte je! Nejsme jako oni! Oslepení bude pro ně dostatečný trest! Nikdo z nich tomu neujde!“

Sál na ta slova umlkl. Jednak asi všichni pochopili, že mě jen tak nepřekřičí, ale také je ohromilo, co jsem řekl. Některým už došlo, že vpád »spřátelených« vojsk nedopadne podle jejich představ, neboť máme mimozemské prostředky, o kterých nikdo neví nic víc, než že oslepují. A to se nedávno přece v Čechách dělo, i když jen v malém měřítku!

V sále by byl slyšet i dopad špendlíku.

„A vy tady v sále!“ obořil jsem se na dav, dokud to ještě šlo do éteru, kde to uslyší i diváci. „Říkáte si Evropští vlastenci, ale jásáte nad vpádem Němců! Lepší důkaz vaší vlastizrady jste nám nemohli dát! Pohrdám vámi, vy odrodilci!“

Pak jsem se před jejich očima rozprskl do spršky barevných jiskřiček. Duel skončil, teď ať si kvákají co hrdlo ráčí!

Kýrsek nám je potom ukáže!

Dva americké herkulesy narazily v plné rychlosti do bariéry Diracovy delta-funkce gledointů. Předtím jsme si nevšimli mnoha malých dronů, které trpělivě »oťukávaly« neviditelnou přehradu, až zjistily, že sahá jen do dvou kilometrů a výš letadlům nevadí. Když jsem ničivé účinky přehrady zvýšil až do šesti tisíc metrů, bylo to pro všechny nepříjemné překvapení. Až na posádky těch dvou letadel. Nestačily se ani polekat, když je to rozmázlo na čtyři kilometry dlouhé placky.

Ačkoliv byl už večer, bylo ještě dost světla, aby to spatřili ostatní zainteresovaní. Kromě toho ty placky jistě všem blikly na obrazovkách radarů, tak obrovská odrazová plocha nemohla ujít pozornosti operátorů.

Piloti dalších čtyř herkulesů viděli, co se před nimi stalo, a pochopili, do čeho se řítí. Naklonili letouny do prudké zatáčky a zoufale se snažili obrátit, aby do smrtící čáry nevlétli. Marně. Jeden po druhém se i oni změnili ve čtyřkilometrové placky od letové výšky až k zemi, kde zůstaly jen kovové čáry na kamení.

Pak k nim jedno po druhém přibylo i dvacet osm bitevních letadel, které do té doby »pokojně bombardovaly« česká města a teď už se vracely z »dobré práce«. Piloty někdo varoval rádiem, snažili se vystoupat co nejvýš, ale Diracova oblast byla vyšší, než si dovedli představit.

Jen dva piloti pochopili, že jsou ve smrtelné pasti. Navedli své letouny tak, aby dopadly do nejbližšího města a pak se sami katapultovali. Usmyslel jsem si, že je tohle gesto přijde draho, až budeme soudit jejich válečné zločiny – a tohle byl další v řadě.

Bylo nás na ně v Čechách jen osm, z toho pět strážců, jedna učednice a dva učedníci a to bylo setsakra málo. Ale měli jsme na ně kýrseky a schopnost na dálku je přimrazit nebo oslepit, to zase bylo něco, s čím nepočítali oni. Vyhledávali jsme je zpočátku podle požárů, které nikdo nehasil, neboť vojáci vystříleli i hasiče, později jsme je museli vyhledávat od okamžiku, kdy je v Čechách vysadily helikoptéry nebo dovezly americké herkulesy a stopovat je, dokud jsme na ně nepřišli. Pak jsme je ale nemilosrdně na rok zbavili zraku. Žalář nejtemnější je za válečné zločiny přiměřeným trestem, to musí uznat i mimozemšťané. Jen u řidičů jedoucích tanků i terénních džípů jsem na okamžik váhal, ale pak jsem jen pokrčil rameny. Kdo seje vítr, sklidí bouři a kdo jede na takhle vražednou misi, dokáže snad zastavit i poslepu.

K našemu největšímu překvapení patřilo, že většina vojáků nebyli ani Němci, ani Američané. Američané pilotovali letadla, Němci tvořili osádky tanků, ale nejvíc a nejkrutěji vraždili pěšáci, bylo jich nejvíc, jenže to byli Arabové a černoši z Afriky.

Slíbili jim snad občanství, když osvědčí věrnost Německu? Možná jim prostě nabídli zabíjet české ateisty, přesně dle příkazů Koránu, které musí každý pravý muslim poslechnout.

V každém případě byli nebezpeční i oslepení. Uměli střílet i naslepo, jen po zvuku, ale především měli dost granátů a mohli se i s nejbližším okolím odpálit. Hlavně aby při tom usmrtili co nejvíc nevěřících! Bylo nám jasné, že zajatců bude tentokrát jen málo. Fanatici se zřejmě nevzdávají.

Velkoryse naplánovaná invaze se postupně změnila na hon na ojedinělé malé skupinky. Ocenil bych, že i oslepení Američané se snažili svým »druhům ve zbrani« pomoci, kdyby nepatřili jako vždy k agresorům. Když to nešlo fyzicky, pak se aspoň pokoušeli pomocí rádia organizovat. Jistě, obsluhovat vysílačky dokázali i poslepu, ale jejich rady byly většinou hovězí. Sami slepí, chtěli by radit vidícím? I když těch vidících bylo čím dál méně a spíš se naplňovalo biblické podobenství »Vede-li slepý slepého, oba v jámu padnou!«

Invaze neslavně skončila již večer prvního dne. Velitelství NATO v Německu se snažilo svému předvoji v Čechách pomoci, jenže na to nemělo prostředky. Němci svými drony »oťukávali« přehrady gledointů, jenže drony do šesti tisíc metrů nevystoupaly a tento průzkum dokázal neprostupnost hranice mezi Německem a východními sousedy. Maďaři i Poláci od nás převzali zvýšení bariéry i oslepování, i když na to možná přišli sami. Neměli jsme čas pomáhat si, byli jsme na tom asi stejně, naštěstí to nebylo nutné a k ránu jsme skončili.

Bilance však byla smutná.

Z padesáti tisíc mužů, kteří pronikli na naše území, skončilo v zajetí sotva osm set Němců a Američanů. Muslimové z Afriky se nevzdávali. I když neviděli, stříleli po každém šustnutí a když jim došla munice, vyhazovali se do povětří, když se k nim blížily kroky.

Na straně Čech byla bilance ještě smutnější. Invazi padlo za oběť osmdesát tisíc dospělých a dvanáct tisíc dětí. Útočící vojáci dostali přímý rozkaz zabíjet civilisty, aby za nimi nezůstal nikdo naživu. Když jsme to zjistili, pořádně to námi otřáslo. Ukázalo se, že si s tím neporadíme. Zavolal jsem Dobryňu, abych se optal na jeho názor, případně i na názory ostatních strážců a odpověď mě ani moc nepřekvapila.

„Za Druhé světové bychom to považovali za pádný důvod nebrat zajatce,“ řekl chmurně Dobryňa. „Dnes je jemnější doba, trest smrti se považuje za barbarství. Naštěstí máme dokonalejší prostředky ke zjišťování pravdy. Zkuste zjistit, odkud vyšel ten nelidský rozkaz, kdo ho prováděl neochotně a kdo s nadšením. Podle toho bych odstupňoval tresty. Krátkodobé oslepení – jako poslední výstraha – těm, kdo se i za těch podmínek snažili aspoň o náznak lidskosti. Ostatní bych oslepil natrvalo. Kdyby se nás to týkalo přímo, udělali bychom to tak všichni. Vám to taky radím. Máte-li jiný názor, rozhodněte si to sami.“

Probrali jsme to tedy ještě mezi sebou, ale jiný názor jsme nenašli. Uděláme to tak. Zbývala jen maličkost – najít toho, kdo takový nelidský rozkaz vydal. Jenže tím budeme muset dosavadní nezasahování za našimi hranicemi porušit. Mrtvé děti neoživíme, ale někomu dáme najevo, že překročil meze, které neměl. Kdyby to ale těm grázlům prošlo beztrestně, jistě by si brzy opatřili další kanonenfutr a zopakovali by to. Tohle jim zkrátka projít nesmí!

Uvědomil jsem si ale, že přehrady gledointu mají i kladnou stránku. Dosavadní oddělení od Evropské unie bylo jen formální, teď se ale změnilo na definitivní. Zarazíme úplně penězovody do Německa. Přestanou nám dodávat své zboží, ale jistě si najdeme lepší obchodní partnery a oni budou mít problém, komu vnutí své potravinářské zmetky. Zvýšení bariér gledointů zpřetrhalo mimo jiné i elektrická vedení vysokého napětí. Naše elektrárny musely snížit výkon, jenže na straně Německa v noci nesvítilo ani jedno město. Příliš si zvykli na českou atomovou elektřinu a po jejím odstřižení se energetická síť Německa položila. Nás už ale jejich blackouty zajímat nebudou. Ještě že Američané nebombardovali naše atomové elektrárny! Ale tím by uškodili Německu, proto si to asi rozmysleli. Nebombardovali ani továrny, beztak jich má většina německé a americké majitele. Bombardování sídlišť mělo zkrátka přednost. To škodilo jen Čechům.

Tím samozřejmě padlo i další vydírání ze strany Brusele.

Nebudeme čekat dva roky na úplné odstřižení, nebudeme po celou tu dobu Evropské unii platit jako mourovatí, jako museli platit Britové. Když se spočítá, co všechno jsme zaplatili a kolik golfových hřišť, cyklostezek a čapích hnízd jsme za to postavili, vyjde nám, že nás členství v Evropské unii přišlo setsakra draho.

Musíme co nejrychleji obnovit potravinářskou soběstačnost Čech, ale bude jen dobře, když naše silnice přestanou ničit šňůry kamionů. Z našich obchodů zase zmizí banány, zato budeme mít opět zdravé potraviny bez »éček«. Musíme se ale starat, abychom nebyli na nikom tak závislí jako dosud. Ani Rusko, ani Brusel!

Všechno zlé je prý k něčemu dobré.

I když tohle bylo zlé trochu moc.

Errata:

11.08.2021 22:27